Strhující leningradské crescendo

Nemůžu shrnout na jediné stránce děj této obsáhlé knihy – dočetla jsem ji před chvílí a nebyla bych schopna vzdát se jedněch momentů či dějových linií na úkor jiných, bylo by mi to prostě líto. Proto pouze nastíním, v čem je skvělá.

Všímá si toho samého historického období jako třeba Měděný jezdec od Pauline Simonsové, román ještě rozsáhlejší, Dirigent však neromantizuje a nevyhýbá se nejednou děsivým podrobnostem, jak to tehdy v Leningradu vypadalo. Autorka si bezesporu vybrala geniální námět. Jedná se o nejdelší a nejničivější obležení v našich dějinách. Bezradná vláda se v momentě, kdy už se někteří zoufalí, morálně podlomení obyvatelé požírali navzájem, rozhodla pozvednout ducha národa hudbou. Prostě poslala malé letadlo s jedním pilotem a partiturou rovnou nad nepřátelský tábor do zničeného města. Není to ohromné?

Jedná se o ne tak vzdálenou minulost, Quigleyová tudíž měla k dispozici hromadu materiálu a svědectví, a soudě podle závěrečné poznámky se tím taky poctivě probrala. U mě má velké plus za Volkovův životopis Dmitrije Šostakoviče; podle mého skromného soudu je znalost toho díla pro člověka, jenž se o Šostakovičovi či jeho kruzích chystá psát, klíčová.

Teď to asi znělo suše, pardon. Pro mě je prostě důležité, že Quigleyová nevaří z vody. Třeba ten Měděný jezdec, kterého mám právě taky rozečteného, je romantickým příběhem a na nic většího zjevně neaspiruje – což taky může být fajn, oddechové čtení. Nicméně Dirigent má díky Quigleyové rozhledu a inteligenci něco navíc.

Poslední průchod k okolnímu světu se pro Leningrad uzavřel 8. září 1941. Pár týdnů nato se Němcům během náletů podařilo zasáhnout sklad potravin. Proč někoho nenapadlo strategicky uložit potraviny na několik různých míst, to se asi ptalo víc lidí, nicméně už bylo pozdě. Bohaté zásoby cukru vytvořily na místě horké karamelové moře. 

Karl Eliasberg se na ten požár díval ze střechy konzervatoře, kam chodil hlídkovat. Elias, dirigent symfonického orchestru, byl osamělý běžec, po většinu svého života neuznaný, přesto tvrdě pracující a odhodlaný. Mně se linie vyprávějící o jeho osudu líbila víc než ta Šostakovičova. Možná subjektivní ztotožnění se s outsiderem? Ha!

Šostakovič Eliase sotva znal, rozhlas nikoho prostě nezajímal a Elias nebyl ve světě leningradské umělecké smetánky žádným zvučným jménem. Přesto právě tento nenápadný muž později, když už z potápějící se lodi všechny krysy utekly, z pověření vlády nastudoval se zbytky orchestru Šostakovičovu sedmou symfonii. Oceňuji, že kniha ani tohle neidealizuje – nemohlo z toho vzniknout žádné technicky velkolepé provedení. Členové souboru byli vyhladovělí na kost. Člověk, kterého k smrti vyčerpá výstup deseti schodů, nemůže hodinu foukat do lesního rohu. O to ale vůbec nešlo. Tenhle koncert byl jednoduchým symbolickým poselstvím celému světu, že Leningrad zůstává nedobytý, nepokořený, pořád dýchá a žije a čeká na nepřítele s hlavou vztyčenou.

Dirigent se čte lehce. Někde ve druhé polovině tempo najednou zvolní, ale nedá se říct, že by to nudilo. Spíš jen prožíváte ten mrtvý bod, kdy už není co jíst a nikdo neví, jak dál. Co bohužel žádný historický román nikdy nezprostředkuje, protože my už víme, kdy a jak to skončilo – pro ně to tehdy musel být pocit krajního zoufalství, trpět a nemít nejmenší představu, jak dlouho to ještě potrvá. Možná ještě další zimu? To by nikdo nepřežil.

Co do kvality psaní, Quigleyová občas do textu zatne nějakou omšelou frází, mě třeba nezajímá, že „hovor docela zamrzl jako Ladožské jezero v zimě“, ale vynahrazuje to jinde a obecně se jí toho nedá moc vytknout.

Proč tuto knihu číst? Pro ten brilantní závěr. V celém předešlém textu jsem si toho nepodtrhla tolik co na posledních čtyřiceti stranách. Quigleyová se straní nějakého laciného filosofování o životě či hloubání o umění, čehokoli mentorského a hodnotícího, pouze tady se jí povedlo dokonale nenásilně, až bych řekla – sotva postřehnutelně vetkat několik zásadních věcí.

Na Eliase se po jeho záslužném činu, jenž ho málem stál život, celkem rychle zase zapomnělo. To už kniha neříká a taky by to bylo zbytečné. Tento román je konec konců o něm a svým způsobem vyplňuje tu smutnou díru v historii, dělá to, co už mělo být učiněno dávno – staví této zvláštní, skvělé osobnosti důstojný pomník.

Pořád mám pocit, že to píši strašně suše. Ale nééé, je to normální román, nechybí krásná zraněná baletka, srdcervoucí loučení na nádraží, smrt něčí matky, nebo třeba velmi pěkná scéna, jak malý velký dirigent sedí na schůdku před domem s chlapcem od sousedů. Užívají si po dlouhé zimě nesmělého tepla prvních jarních paprsků, chlapec přehrává válku se dvěma línými brouky z krabičky a Elias se možná dokonce usmívá…