,,Kdybychom se nepotkali, myslím, že bych poznal, že můj život není úplný. A bloudil bych světem a hledal tě, i kdybych nevěděl, koho vlastně hledám."

Příběh o dvou párech, jejichž osudy se nečekaně propletou.

Jednadevadesátiletý Ira Levinson je už několik let vdovec. Ale neuběhne ani den, aby nemyslel na svou drahou Ruth. Každý rok jezdí na místo do hor, kde kdysi se svou Ruth trávil líbánky. Ale letos bude mít nehodu, kvůli hustému sněhu. Je uvězněn v autě a zraněný. Netuší, jestli přežije, proto se rozhodne strávit možná jeho poslední chvíle vzpomínáním na svou lásku Ruth a na život s ní.

Druhý příběh je o Sophii a Lukovi. Sophia Danková je studentka posledního ročníku vysoké školy, studuje moderní umění. Sophie se rozhodne poprvé v životě jít na býčí rodeo, aby přišla na jiné myšlenky po složitém a nepříjemném rozchodu. Tam potká sympatického kovboje Lukea. Luke je jezdec býčího rodea, žije na ranči se svou matkou, jeho cíl je, aby jejich ranč zachránil. Jejich životy se propletou. Každý nahlíží do života toho druhého. Rozdílné prostředí, rozdílné povahy, rozdílné životy... Může jejich vztah vůbec fungovat? Může jejich láska nad tím vším vyhrát?

,,Když se zadívám do hlubin vesmíru, vím, že přichází čas, kdy tě budu zase objímat. Nakonec, pokud existuje nebe, zase se shledáme, protože bez tebe nebe existovat nemůže!"

---

Nádherná kniha, ale i film. Během knih jsem měla několikrát slzy v očích... přes brýle jsem neviděla na stránky knihy. Opravdu se mi moc líbilo, že v knize jsou vlastně dva příběhy. Jeden je o Irovi a Ruth a druhý o Sophii a Lukeovi.

Upřímně... kniha byla opravdu hodně emotivní. Udivuje mě, že knihu psal muž, protože ta láska, která v knize je... už dlouho jsem nečetla knihu, kde by byla láska, tak upřímná, tak čistá, opravdu ze srdce. A ta láska, kterou měli Ivo a Ruth... jsem upřímně v šoku a ani nenacházím slova, nedokážu to vyjádřit.

V knize nechybí neobyčejná láska, překvapení, romantika a napětí. Taky se mi moc líbila Lukeova maminka Linda. Jízda na býkovi je opravdu pro blázny. Ale nemůžu lhát... chtěla bych někdy něco takového vidět. Taky jsem během knihy často přemýšlela, jaké by to bylo žít na ranči. Konec se mi líbil. Všechno do sebe skvěle zapadlo a ten konec... to s těmi obrazy... lépe to dopadnout nemohlo. Ale to co se stalo na konci s Irem a tím dopisem... to jsem opravdu obrečela.

Sophia a Luke... ty pro sebe byli stvoření. I tady platí, že se protiklady přitahují. On vyrost na ranči a ona ve městě. Ona miluje umění a on dobytek. Líbilo se mi, jak si spolu rozuměli, jak spolu trávili čas, víkendy. Jak jim připadalo, že se neznají pár dnů, ale celý život. Vzájemně si řekli věci, které neví nikdo jiný. Byli úplně rozdílní, ale zároveň k sobě pasovali jako Ing a Jang. Úplně stejně jako Ruth a Iro.

Iro a Ruth... to bylo něco výjimečného. Když Irova žena zemřela, nechtěl... nemohl dál bez ní žit. Nesvedl žít bez toho, aniž by viděl její úsměv, slyšel její hlas, ale Ruth to věděla. Proto si pro svého manžela připravila malé překvapení, které mu pomohlo ve správnou chvíli. A ve chvíli, kdy Iro umírá je jeho milovaná vedle něho a společně vzpomínají na svůj na svůj společný život. Strašně se mi líbilo, že Iro psal své ženě dopisy. Každý rok jeden na jejich výročí. Taky se mi líbilo, že Ivo psal dál své ženě dopisy, i když už nežila. Jeho žena měla oči pro umění, ale on měl oči jenom pro ni.

---

Nejdelší jízda Nicholas Sparks

Jednadevadesátiletý Ira Levinson chce ještě naposledy zajet do hor na místo, kde strávil s milovanou Ruth líbánky. V hustém sněžení však přehlédne zatáčku. Na zledovatělém srázu se zlomenou rukou a rozbitou hlavou nezbývá Irovi ne... více

---

Komentáře (0)

Přidat komentář

---