Toto by měla být povinná četba!
recenze
Lidé nejsou mravenci: Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora (2021) / JanHKnihu jsem přečetl takříkajíc „na jedno posezení“, a to ani ne tak proto, že má jen něco přes 200 stran, jako spíše díky jejímu obsahu. Málokdy se stane, aby svou podstatou čistě odborné dílo bylo zároveň natolik napínavé a fascinující, že se čtenář od něj nemůže odtrhnout. Domnívám se, že recenzi je vhodné začít krátkým historickým exkurzem, jímž knihu Lidé nejsou mravenci zasadíme do příslušných dobových souvislostí.
Po Hitlerově „Machtergreifung“ 30. ledna 1933 se jeho režim překvapivě rychle etabloval, když hlavní roli při tom sehrál bezuzdný teror, rozpoutaný proti všem skutečným či domnělým oponentům nových pořádků. Pod rádoby demokratickou fasádou byly narychlo přijaty zmocňovací dekrety, které zbavovaly občany veškerých základních práv. Jedním z nich byl zákon o tzv. ochranné vazbě, pod kterýmžto eufemistickým označením se skrývalo právo orgánů státní moci (především tedy Gestapa) zatknout a bez soudního rozhodnutí poslat každého „nepřizpůsobivého“ jedince do koncentračního tábora. První z nich byl zřízen již 22. března 1933 v Dachau u Mnichova.
Kniha Lidé nejsou mravenci má pohnutou historii. Její autor v ní vzpomíná na svůj pobyt v Dachau a Buchenwaldu, ovšem nikoli tak, jak jsme v memoárové literatuře tohoto druhu zvyklí. Bruno Bettelheim si záhy uvědomil (viděl to totiž na mnoha spoluvězních), že otrocká práce, permanentní hlad a fyzické i psychické týrání ze strany příslušníků SS jej pozvolna přetvoří v tzv. musulmana, tedy duševně zlomeného člověka bez vůle k životu. Aby takovému osudu předešel, snažil se zaměstnávat si mozek pozorováním a analýzou táborového života, k čemuž měl jakožto vystudovaný psycholog skvělé předpoklady.
Připomeňme si, že zpočátku koncentrační tábory sloužily především k vyvolání celospolečenské atmosféry permanentního strachu. Po brutální „převýchově“ byli vězni většinou propouštěni, přičemž se kalkulovalo s tím, že jejich vyprávění o prožitých hrůzách zastraší všechny, kdo by snad ještě pomýšleli na odpor. V letech 1938-39, kdy v nich pobýval Bruno Bettelheim, se sice poměry v nacistických koncentrácích změnily, rozhodně však ne k lepšímu. Naopak – proces degradace člověka na pouhou animální a pudovou bytost byl postupem času přiveden k dokonalosti.
Autor nás seznamuje s rafinovaným, do nejmenších detailů promyšleným systémem příkazů a zákazů, jakož i s obrovskou škálou drastických trestů. Dostát všem požadavkům bylo prakticky nemožné a nad vězni se tak neustále vznášel Damoklův meč esesácké záliby v krutosti, ponižování a vymýšlení stále nových druhů mučení. Právě řečené je popsáno na řadě konkrétních příkladů, přičemž jsou zároveň zmíněny i některé psychologické „triky“, pomocí nichž bylo někdy možné zmírnit trýznitelův hněv.
Během četby knihy (především její 3. kapitoly, v níž se autor zamýšlí nad příčinami pasivní resistence Němců vůči nacistickému režimu) jsem měl nepříjemný pocit, že se tu píše vlastně i o dnešní době. Mám na mysli poslední dva roky, kdy žijeme v covidové diktatuře a necháváme si líbit věci, které bychom dříve pokládali za hrubé porušení našich nezadatelných práv. Většina lidí sklonila hlavy a poslušně dodržuje sebeabsurdnější nařízení vládnoucí moci, která „salámovou metodou“ ukrajuje stále větší kusy z naší svobody. Nacisté postupovali úplně stejně...
Kniha Lidé nejsou mravenci (s podtitulem Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora) je děsivým svědectvím o zvůli totalitního režimu, opojeného mocí a domnívajícího se, že si může vůči svým odpůrcům dovolit úplně vše. Aniž to možná tušil, napsal Bruno Bettelheim nadčasový text, který je mimořádně aktuální i dnes!
Lidé nejsou mravenci: Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora Bruno Bettelheim
V letech 1938–1939 byl psycholog Bruno Bettelheim uvězněn v koncentračních táborech v Dachau a Buchenwald. Aby přežil a zachoval si lidskost, začal analyzovat chování vězňů a dozorců, které popisuje až s mrazivou věcností. Lidé ne... více
Komentáře (7)
Přidat komentář
Ano, zaregistrovala jsem... také jsem ale zaregistrovala ostatní aktivity signatářů. Ale, hlavně, oni argumentují s argumenty lživými a zavádějicími, které odporují známým datům a faktům...
Ale nic to nemění na tom, že vaše srovnání opatření "covid-19" s norimberskými zákony je neadekvátní.
A ještě poznámka. Prosím, doplňte nasměrování na zmíněné prohlášení, bez přímého odkazu. Některé odkazy tu bývají vyhodnoceny jako spam. Ať, kdyby to naše povídání někdo četl, ví, o čem je.
A poněkud jiný pohled na to "porušování našich nezadatelných práv":
Jiří Přibáň: Osobní svoboda a veřejný zájem - úvaha covidová (14.12. 2021, Advokátní deník/online)
Vážený pane Hofírku, dle profilu, svými texty jen dokazujete, že ke kritice vašich "nepřátel", k těm, kdo nesdílí vaše vidění světa, používáte velmi, velmi podivných paraler... velmi eufemicky řečeno, když nechci použít nepěkných slovíček...
Siena - Vážený anonyme či anonymko, podobnými komentáři dokazujete, že vůbec nechápete, o čem je v knize (a v recenzi) řeč.
Jan H, co říct... srovnávat norimberské zákony, šoa se snahou vyrovnat se s epidemií vysoce nakažlivého onemocnění... no, nic slušného by to nebylo. Ale už nepřekvapí, že se "svobodomyslní" bojovníci spojili s tím nejhorším ve společnosti. Byla by to celkem taškařice, když vidím ty nadšeně tleskající projevům odsouzeného antisemity, předsedy strany, která byla zakázaná pro extrémismus, a na hrudi připnutou židovskou hvězdu... ale je to na odplivnutí, omlouvám se. Co bych ale viděla jako "lepší" paralelu, jsou ty tlupy, které chodí řvát k domovům doktorům, vědcům, které jim vyhrožují. Když na demonstracích se promenádují s fotkami "zrádců národa.". To mi připomíná atmosféru, tlupy co pořádaly tzv. kravály ve dvacátych/třicátých letech minulého století...
Bruno Bettelheim by se musel obracet v hrobě, kdyby četl tuto recenzi na svou knihu. Autora by jistě doporučil k vyšetření u nějakého kolegy.