Vidět srdcem

recenze

Jsou světla, která nevidíme (2015) / Ivuska.09

Anthony Doerr patří ke spisovatelům, kteří jsou u nás poměrně známí. Však mu už v ČR také vyšlo několik knih! Mě si tento autor získal již před lety. A to hned první knížkou, která mu u nás vyšla. Jsou světla, která nevidíme. Prvního vydání tohoto románu jsme se dočkali už v roce 2015. Tehdy se mi do rukou dostal spíše náhodou, nicméně byla to jedna z prvních knih, které mě opravdu zasáhly. Já totiž nepatřím zrovna k milovníkům válečné literatury. A teď s odstupem několika let vím, jaké jsem měla štěstí, že jsem si mohla přečíst knihu jako nepopsaný list papíru - bez velkých očekávání, která jsou s ní dnes spojena. Ovlivnil mě tak jen její obsah a nikoli to, co si o ní myslí ostatní.

Možná se teď ptáte, co mě tehdy k vyprávění přilákalo? Je to úplně jednoduché: ukrývá v sobě silný a emotivní příběh, u kterého vlastně ani nezáleží na tom, kdy se odehrává. Silný a emotivní by totiž byl i tehdy, kdyby se odehrával v současnosti. Hlavní hrdinkou je dívka Marie-Laure, která v šesti letech oslepne. Dokážete si něco takovém představit? Pokud se s oční vadou už narodíte, je to pro vás mnohem jednodušší. Nevíte totiž, jaké je to vidět. Jenže Marie-Laure oslepne až v průběhu svého života. A musí se s tím vyrovnat. Navíc mě osobně naprosto dostal moment, kdy jí její otec vyrobil model jejich čtvrti, aby si vše mohla osahat a dokázala se v místě bydliště pohybovat. I dnes si pamatuji, jak obrovské emoce jsem při prvním čtení prožívala.

Musím se přiznat, že od mého prvního přečtení jsem po tomto románu sáhla ještě několikrát. A to je další důkaz toho, jak mimořádný je. Obvykle se totiž nezdržuji se čtením něčeho, co už znám. Jenže Marie-Laure mi tolik přirostla k srdci, že tohle bude už vždy jedna z mých nejoblíbenějších knih. Pohladí vás po duši a ukáže vám, že nesmíte ztrácet naději. Protože lidé toho dokáží zvládnout hodně. Stačí jen chtít. Snažit se. Vždyť Marie-Laure přišla o zrak a přesto neztratila chuť žít. A to ani tehdy, když přišla válka. Dokážete si představit slepého člověka, jak se vyhýbá minám? Přečtěte si tento příběh s jedinečnou atmosférou, který je plný odvahy, důvěry, ale i lidské krutosti. Já za něj ručím. Osloví vás, ovlivní, zasáhne.

Není divu, že kniha Jsou světla, která nevidíme se dočkala i svého druhého vydání. I Pulitzerova cena je v tomto případě skutečně zasloužená. Pokud byste po mě chtěli doporučit jeden jediný příběh z válečného období, zvolila bych tento. Je dokonalý a nic mu nechybí. Zamilovala jsem si hlavní postavy i autorův styl psaní, který je velmi osobitý - v jeho frázích najdete tolik důvodů k zamyšlení. Je pravda, že styl psaní je zároveň poetický, takže je nutné číst mezi řádky a přemýšlet nad tím, o čem čtete. Bavilo mě střídání rovin vyprávění a s těžkým srdcem jsem přijímala osudy, které autor svým postavám přidělil. A teď jenom čekám, zda tento román někdy Anthony Doerr dokáže překonat. Zatím se mu to nepodařilo. Žádná z jeho dalších knih není tak dokonalá jako tato.

Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice ... více

Komentáře (0)