Když jsem otevřel balík z nakladatelství Host a držel v rukou tu objemnou literární „cihlu“ Knih Jakubových, byla ve mně v první chvíli „malá dušička“ a bezděčně jsem si říkal, zda jsem si napsáním o recenzní výtisk nenabral až příliš velké sousto – a to nejen s ohledem na 850 stran textu. Obavy ve mně vzbuzovala hlavně anotace, z níž se dalo vydedukovat, že se jedná o temný a složitý historický román, pojednávající o sice významném, ale z hlediska „velké“ historie přece jen okrajovém údobí polských dějin, časově i myšlenkově až příliš vzdáleném a pro dnešního čtenáře tudíž pochopitelném jen s velkými obtížemi. Jak jsem v četbě postupoval, stávalo se zřejmým, že anotace měla pravdu, ovšem pravdou bylo také to, že ke svému překvapení jsem se v neobyčejně komplikovaném vyprávění orientoval kupodivu docela obstojně. Říkal jsem si, jak je to možné a přišel jsem k závěru, že jediným logickým vysvětlením je spisovatelčina genialita – jen díky ní totiž bylo možné dosáhnout té fascinující syntézy dobově podmíněného s nadčasovým, konkrétních jedinců s univerzálním lidstvím, dějinného výřezu s historickým Celkem.
Jestli mohu poradit potenciálním čtenářům, tak je dobré začít s četbou odzadu, čímž myslím autorčino Poděkování, překladatelův Doslov a rovněž Heslář. Díky této netradiční „přípravě“ lze totiž získat základní informace o koncepci díla, povědomost o reáliích, do nichž je zasazena dějová linka a pochopit význam neznámých slov a pojmů, s nimiž se v knize setkáváme.
O čem vlastně román je? Odpověď na tuto jednoduchou otázku je tak složitá, že i samotná autorka považovala za vhodné přidat k jejímu názvu tři podtituly! Takže – Knihy Jakubovy aneb velká cesta přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších. Vyprávěna zemřelými a doplněna autorkou metodou konjektury, čerpající z mnoha různých knih a také podnícena představivostí, která je největším přirozeným darem člověka. Moudrým v upomínku, krajanům k zamyšlení, laikům pro poučení a melancholikům pro pobavení.
Všechno začíná krátkým prologem, který (pokud jej vnímáme optikou dalšího vyprávění) se zpočátku zdá být neobvyklý až záhadný. Seznamujeme se v něm s jakousi starou umírající ženou jménem Jenta, kterou ovšem vzápětí opouštíme, abychom se ocitli v městečku s názvem Rohatyn, kam se právě sjíždějí lidé ze širokého okolí, neboť se zde koná velký trh. Píše se rok 1752, nacházíme se v jihovýchodním cípu Polského království, konkrétně v oblasti zvané Podolí. Dodejme, že do tzv. prvního dělení Polska zbývá dvacet let. Mezi podolskými Židy dochází v této době k silnému názorovému pnutí a to především v souvislosti s některými osobami, aspirujícími na titul Mesiáše, Božího vyvolence, který má od základů změnit běh světových dějin. Olga Tokarczuková je tímto relativně krátkým, ovšem duchovně mimořádně plodným historickým obdobím očividně fascinována a třebaže si určitě byla vědoma složitosti pojednávaného tématu, přesto se po důkladné teoretické přípravě pustila do psaní a vposledku vytvořila grandiózní a navíc zcela originální literární epopej o společenském a náboženském vření, doprovázejícím zánik Polska jako suverénního státu. Dejme jí krátce slovo:
„Kniha by se nikdy neobjevila v této podobě, nebýt pomoci mnoha lidí. Chtěla bych poděkovat všem, které jsem několik let trápila příběhy o frankistech a kteří, jelikož se dožadovali vysvětlení, kladli otázky a pomáhali mi pochopit složitý a víceúrovňový smysl tohoto příběhu.“
Z citovaného je zřejmé, o čem román primárně pojednává. Frankisté byli stoupenci židovského mystika Jankiewa Lejbowicze, který přijal jméno Jakub Frank a jehož základní teologická koncepce spočívala ve snaze o syntézu judaismu a křesťanství. V roce 1759 byl ve Varšavě pokřtěn a jeho další životní osudy byly velmi dramatické – zmiňme alespoň dlouholeté věznění a odchod do exilu, kdy po určitou dobu pobýval i v Brně. Dá se říct, že ačkoli se kolem této osoby celý román točí, Jakub Frank se přesto nedá označit za jeho hlavní postavu. Je spíše jakýmsi neviditelným svorníkem příběhu, v němž do popředí vystupují obyčejní Židé se svými zvyky, starostmi a touhami a též obavami z mnohdy rychle se měnících nálad ve společnosti, hrozícími přerůst v pogromy.
Autorčin literární styl je vskutku velkolepý a spočívá v mistrném propojování navzájem oddělených skic, resp. v jejich sbíhání se v celkové kompozici díla. Židovský fenomén se zde střídá s křesťanským a částečně i muslimským, přičemž Tokarczuková vychází z historických faktů (především tedy z životních osudů a myslitelského odkazu významných osobností), na něž pak roubuje „svoji“, tj. umělecky zpracovanou, historii. Čtenář je okouzlen úchvatnými vypravěčskými oblouky, jimiž se polská autorka vzdaluje a následně znovu vrací k základní linii příběhu, dokonale vykreslenými postavami, důmyslně navozenou duchovní atmosférou doby i perfektní znalostí životních podmínek tehdejších nižších vrstev společnosti. V knize jsou přítomny i mysteriózní prvky, dodávající jí na tajemnosti a uhrančivosti – např. umírající Jenta z prologu se v románu objevuje vždy znovu, aby jej posléze i ukončila.
Vím, že má recenze má daleko do dokonalosti, omlouvá mě však to, že psát o tak výjimečné knize, resp. pokusit se ji nějak objektivně zhodnotit je úkol takřka nadlidský. Závěrem tudíž nemohu udělat nic jiného než doporučit román Knihy Jakubovy pozornosti čtenářů v naději, že mocný dojem, který na mne učinil, zažijí i oni. Je třeba též zmínit, že na zážitku z četby se významnou měrou podílí i výborný překlad Petra Vidláka.

---

Knihy Jakubovy Olga Tokarczuk

Opus magnum světoznámé polské autorky. Rok 1752. Podolí, součást Polského království, území ležící na dnešní západní Ukrajině, oblast osídlená křesťany, židy i muslimy. Polskou společnost soužil rozkol mezi vládnoucím královský... více

---

Komentáře (4)

Přidat komentář

---