Ze stromů se pomalu snáší Karneval

recenze

Karneval (2023) / katy238

Karneval je posledním dílem trilogie o naději, o kapce i o světu barev, který však může blednout. Autor, píšící pod pseudonymem Mauser de Vader, již několik let vtahuje čtenáře do příběhu, který se začal psát na třetím nástupišti a pokračoval dál až k adaptaci, která je přes svou barevnost temná. Z mnoha básní dýchne na čtenáře vlhké temno tunelu, které se však po rozžehnutí zapalovače změní v záplavu barev. Stíny se míhají po zdech a kreslí okamžitou realitu.

Jsou však i v duši. Těžko je zahnat. Cesta končí, je těžké po ní jít dál, když lze jen stěží zvednout hlavu pod náporem událostí. Ale i tak to stojí za to. Kolem jsou totiž zdi i lidé plní barev. Je nutné je jen vidět. Mít sílu zvednout hlavu.

Kdo s dílem prochází svět od začátku jako já, nepotřebuje bližší představení, pokud jste však nováčci, je nutné i v úvodu několik věcí upřesnit. Malá a svébytná knížečka je psána formou oddělených příběhů, které na první pohled nenavazují, ale po chvíli čtení tvoří ságu pocitů i duše. Při pročítání je náhled jasný vzorec, pro každého však trochu jiný dle jeho zkušeností i náhledu, v knížce však nehledat romantiku ani duhová přirovnání, v oblaku dýmu z cigaret a prachových zrn ve vzduchu potemnělé místnosti přes paprsek noční lampy pronikající do místnosti zašlým oknem uvidíte realitu, jakou pocítí každý, kdo zkusil milovat. Zklamaní i naděje, a hlavně barevný ohňostroj pocitů.

175 krátkých příběhů, nic víc, nic míň. Oproti minulým knihám je však cítit těžká ruka autora i definitivnost. Stalo se toho mnoho. Básně sledují závěr nejenom ságy, ale i určitých cest. Už se neobjevuje bláhová naděje, že ona se vrátí. Ne. Už je jistota, že odešla napořád. Už nevidíme šanci pro zítřek, protože včerejšek vše uzavřel. Už se není na co těšit. Je po všem. Jako když na novou zeď sprejer nastříká graffiti a zbaví jí nevinnosti.

V básních naleznete i odkazy na události přesahující rámec jednoho člověka, v nenápadných odkazech lze najít myšlenky nad vzdálenějším světem a mnohá trápení s ním. Ne však křiklavě, jen jako neadresný povzdech. Jako něco, co bylo nutné pustit ven.

Knihu nelze zhltnout na jeden zátah, na to je příliš hutná. I kdyby to čtenář zkusil, po chvíli se přistihne, že s pohledem do prázdna pomalu zpracovává čtené a srovnává. Myšlenky, asociace i životy. O to více se zdá náročnější její poselství. Jako podzim, který se vybarví v jasných barvách a náhle zemře do zimy.

Počká si
Do jara
Tak jako každou zimu
Na zadky hřejivé
Na horko živé
Z klínů
Jaro je darem
A nikdy cudné
Po zimě nehřešit
Bylo by
Nudné

Pokud v knize hledáte lascivní popisy, jste vedle. Sex patří ke vztahu a autor předpokládá dospělé čtenáře, kteří si snadno nastíněné i přímo řečené dokáží spojit s vlastní zkušeností. Výhradně ale na emocionální úrovni, kdy i tady lze najít jistý životní odstup i bilanci. Mělo to smysl? Má smysl ještě chtít? Po tom všem?

Mezi básněmi jsou vloženy dvoustrany po světě různě zachycených graffiti na různých místech. Některé z naší vlasti, jiné z míst vzdálenějších, ale dokreslují atmosféru básní, kdy se i barvy mohou zdát ponuré. Tento Karneval není o bujaré slavnosti a kostýmech. Je to posedávání lidí, kteří už mohou sundat masky a podívat se přímo kolem sebe. O nic už nejde. Nikdy nešlo. Nač si dále hrát.

Sbírka ale není ztělesněnou depresí, je hlavně předanou životní zkušeností, kterou lze přijmout nebo se s ní zkusit porvat, odmítat ji a říkat, že to není přece možné. Je to zamýšlené zakončení cesty příběhů autora, který pokračuje dále a za sebou nechal brázdu naděje i zoufání. Ale hlavně krásy. To je totiž to hlavní poselství knihy. Že i přese všechno trápení i konec lze vidět i prožít krásu.

V každém nádechu, doteku, slově. To vše je estetika okamžiku, vyřčeného slova visícího ve vzduchu. Putujícího do ucha, které ale na místě už nemusí být. Proto se na papíře rozlétlo do světa ke každému, kdo si s autorem opět přál prožít tu cestu barvami s příslibem podzimu.

Dílo Mausera de Vadera je osobní. Každý náhled na jeho dílo musí být zákonitě jiný, protože nikdo nemá shodnou zkušenost. Jeho příběhy se dostávají pod povrchní vrstvy a klepou na třinácté komnaty v nás. Čtenář však otevře rád, s úlevou si nechá vpustit dovnitř drsnou dlaň, která se klidně položí na tepající stěnu srdce a zpomalí jej. O to je více poslední část trilogie trhající. Nepřejete si ten závěr, chcete v sobě tu dlaň cítit navěky a vědět o její jistotě. Ale není už čas. Už je konec.

Ale je to krásný konec. Barevný ohňostroj jako na závěr roku. Kdy se vítá ten nový. Nezbývá než doufat, že toto nebylo poslední slovo autora a bude zase další útulna pro bolavé duše, které potřebují vědět, že v tom nejsou samy. Nikdy nebyly. Vždycky tu byla ona drsná a zkušená dlaň.

Díky za to.

Závěrečná část poetické „punkové trilogie“ tak trochu klame tělem. Přes pesimistické vročení – kratičké příběhy o hledání barev, zvuků a vůní i tam, kde už nejsou... a nebyly – sbírka hraje barvami (autor si úmyslně jako obrazový ... více

Komentáře (0)