Zmenšující se mozky na Galapágách

recenze

Galapágy (1998) / Faila

Proč lidé zabíjí vlastní planetu a sebe navzájem? Proč mají takovou touhu ničit? Proč neustále lžou, přetvařují se a podvádí? Kurtovi Vonnegutovi se v Galapágách možná povedlo najít prapříčinu a odpověď na tyto otázky: můžou za to naše velké mozky.

„Téměř každá dospělá lidská bytost měla tehdy v hlavě mozek vážící zhruba tři kilogramy! Sotva by se našla špatnost, kterou by takhle předimenzovaná mašina na myšlení nedokázala vymyslet a uskutečnit.“

Dílo Kurta Vonneguta je přímo protknuto autorovou kritikou lidstva a jeho konání. Zároveň jsou ale jeho díla typická svou groteskností a sarkasmem, objevuje se v nich černý humor nebo prvky sci-fi a někdy jde dokonce o díla dokonale abstraktní a jen těžko uchopitelná - a pochopitelná. Vonnegutův humor a styl vyprávění jsou poměrně specifické, takže jeho knihy nesednou úplně každému. Jejich poselství není čitelné na první pohled a čtenář se do knih musí opravdu hluboko a důkladně potopit, aby je pochopil v celé jejich kráse.

„Bylo to takhle:“

Když někdo zemře, objeví se před ním azurový tunel vedoucí na druhou stranu. Pokud máte nevyřízené účty nebo jste prostě jen zvědaví a chcete si vyzkoušet, jaké to je procházet se po světě jako duch, do tunelu nevstupujte. Počítejte ale s tím, že se tunel může klidně zavřít a vy budete nuceni na téhle straně zůstat třeba i milion let. Přesně to se stalo jednomu lodnímu dělníkovi, který se tak stal vypravěčem milion let staré historie lidstva.

„Když jsem byl naživu, můj vlastní velký mozek mě často zásoboval radami, které byly z hlediska mého přežití, a koneckonců přežití celé lidské rasy, přinejmenším pochybné.“

Do dění v knize vstupujeme v době, kdy se hroutí několik světových ekonomik, v některých zemích panuje hladomor a začínají občanské nepokoje. Podobná situace hrozí i Ekvádoru, kde se setkáváme se skupinou roztodivných postav, které spojuje jedna věc – všichni se mají účastnit dobrodružné plavby a výpravy na Galapágy. Vlivem společenského dění se ale všechno zamotá, luxusní plavba je zrušena, několik postav zemře, několik nových se objeví a ještě roztodivnější skupinka lidí se nakonec stejně na Galapágách ocitne – bez jediné možnosti na záchranu. A tak začíná nová éra evoluce lidstva, jejímž výsledkem jsou „lidé“ s ploutvemi, chlupatou srstí a hlavně daleko, DALEKO menšími mozky.

„A pokud jde o to nepochopitelné nadšení, s nímž lidé před milionem let přenechávali co nejvíc lidských činností strojům: Co jiného je k tomu mohlo vést než poznání, že jejich mozky stojí za starou bačkoru?“

Přímá řeč v této knize téměř chybí. Většina obsahu je složena z vypravěčova popisu dění, a to s odstupem milionu let. Díky tomu – a samozřejmě i díky tomu, že je vypravěčem duch, který se může pohybovat v podstatě bez omezení – se nám dostává komplexního obrazu, co se kdysi stalo, a taky o tom, co si kdo myslí nebo co cítí. Vypravěč představuje jednotlivé postavy, upozorňuje na jejich brzký skon, přeskakuje v ději a do toho všeho ještě vkládá své úvahy a v náznacích předjímá, jak to s lidstvem dopadne. Galapágy jsou spíše mozaikou drobných střípků, které není úplně jednoduché dát dohromady.

„A tenhle hladomor byl plodem přehnaně velkých mozků, stejně jako Beethovenova Devátá symfonie.“

Osobně jsem se v knize občas ztrácela a z neustálého popisování a neakčnosti jsem byla velmi brzy otrávená. A ani konec, který přišel nečekaně brzy, mě příliš neuspokojil. Po dočtení jsem měla pocit, že jsem neustále čekala na něco, co nepřišlo. Jistou kritiku lidského chování a způsobu uvažování jsem z knihy vyčetla, přišla mi ale dost prázdná a především bezvýchodná. Celá tahle knížka pro mě ve finále postrádá smysl. Jiné knihy K. Vonneguta mám ale moc ráda, Kolébka patří mezi mé vůbec nejoblíbenější, takže předpokládám, že se mi Galapágy prostě jen nestrefily do nálady a rozpoložení. Vonnegutův typický humor zde ale byl a grotesknost některých scén je opravdu neuvěřitelná.

„Ke cti tehdejšího lidstva je však třeba dodat: Stále víc a víc lidí říkalo, že jejich mozky jsou nezodpovědné, nespolehlivé, v jádru nebezpečné, skrznaskrz nerealistické – prostě nanic.“

Na Galapágách, nehostinném souostroví, kde evoluce ze sebe vydala to nejlepší, se ocitne izolovaná skupina lidí. Mohli by se zde vyvinout v dokonalejší formu bytí. Nedopatřením se však složení skupinky, která se na ostrůvek Santa ... více

Komentáře (0)