Galapágy
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22668/mid_galapagy-JuS-22668.jpg
4
194
194
Na Galapágách, nehostinném souostroví, kde evoluce ze sebe vydala to nejlepší, se ocitne izolovaná skupina lidí. Mohli by se zde vyvinout v dokonalejší formu bytí. Nedopatřením se však složení skupinky, která se na ostrůvek Santa Rosalia dostala, naprosto liší od někdejšího záměru. Díky apokalypse se hrstka lidí, kteří zde přistáli, stane předky nového, statečného a úplně jiného lidského pokolení. Původně se však měli na Galapágách shromáždit jen ti nejlepší zástupci elity lidstva – oproti předpokladu zde ztroskotá pozoruhodná směsice: jeden alkoholik, učitelka biologie, depresivní Japonka, slepá dcera milionáře a šest kanibalek. S typickým vonnegutovským černým humorem je vysvětleno, co k tomu vedlo i co následuje. Cynismus, iracionalita, ironie, absurdita, takové kulisy má děj románu. Vonnegut ho spřádá jakoby od konce a domýšlí, jak se co mohlo seběhnout a co by čtenáře ještě zajímalo. Americký mistr satiry se dívá na náš svět a ukazuje na vše, co stojí za záchranu. Jak je zřejmé, v průběhu milionu let se toho zase tak moc nestalo…... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1998 , MustangOriginální název:
Galápagos, 1985
více info...
Přidat komentář
S jemnou ironií líčí (toho času už milion let mrtvý) vypravěč, jak to přišlo, že lidstvo přežilo jen na jednom malém galapážském ostrově a za ten milion let se vyvinulo do současné dokonalé podoby. Vypráví to strašně chaoticky, neustále skáče vpřed i vzad a dělá různě odbočky, což paradoxně vůbec nevadí, protože tím jen zvyšuje celkové humorné vyznění, dává si načas s vysvětlením podivných narážek a elegantně natahuje čtenáře jako kšandy. A jen tak mimochodem občas utrousí nějaké to moudro k zamyšlení, přičemž mezi řádky si nelze nevšimnout odpor k válce, lidské hlouposti a nadutosti.
Dost mě bavilo i pravidlo, že když se před něčím jménem objevila hvězdička, znamenalo to, že dotyčný brzy zemře. Takhle to zní morbidně, ale v autorově pojetí to na vaší tváři vyloudí nejeden úsměv.
Můžu doporučit.
---
"Před milionem let se vedly vášnivé spory o tom, jestli je správné nebo nesprávné, když lidé používají mechanické pomůcky, jimiž lze zabránit spermatu, aby oplodnilo vajíčko, anebo jimiž lze vyhnat oplodněné vajíčko z dělohy - aby počet lidí nepřekročil objem potravinových zásob.
V současnosti je tento problém v podstatě vyřešen a nikdo kvůli tomu nemusí podnikat nic nepřirozeného. Kosatky a žraloci udržují lidskou populaci na přijatelné a zvládnutelné úrovni a nikdo netrpí hladem."
---
- "Když se váš otec jmenoval Boone a byl z Kentucky, musel být nějaký příbuzný s tím slavným Danielem Booneem, nemyslíte?"
- "Nemusel, protože otec mého otce byl cvičitel koní pocházející z Uher a jmenoval se Miklós Gömbös. Sám si pak změnil jméno na Michael Boone."
---
"Zbraně se před milionem let používaly neustále a zákon přirozeného výběru byl vůči novým zbraňovým technologiím naprosto bezmocný. Samička žádného druhu, i kdyby šlo třeba o samičku nosorožce, nemohla očekávat, že porodí mládě, které by bylo nehořlavé, neprůstřelné a odolné proti bombardování."
Nejucelenější, dějově nejsmysluplnější Vonnegutova kniha, zároveň k lidstvu nejtvrdší a nejnekompromisnější. Jako by Mistrovi s lidstvem jednoduše došla trpělivost a nehodlal jemu ani sobě nadále cokoliv pozitivního nalhávat. Přesto je ono dopředu známé rozuzlení za mě super a byl bych pro takovéto pokračování lidstva, i kdyby bylo beze mě.
A jako vždy jsou Galapágy kopcem proklatě trpké legrace. Pro mě možná i vrchol Mistrovy tvorby.
Co na tu knihu můj příliš velký mozek? Vnímal ji jako erupci nápadů z mnoha přesahy. Četl jsem ji v době babišovské, a tak mne můj mozek upozorňoval na myšlenky tohoto typu: "Připadá mi komické, že se tenhle člověk vydával za horlivého ochránce přírody, protože celá řada společností, v jejichž čele stál, a mnoho podniků, v nichž měl rozhodující vlastnický podíl, se smutně proslavily tím, jak úspěšně ničily vodu, půdu nebo vzduch. MacIntosh v tom však nic komického neviděl, neboť nepřišel na tento svět vybaven schopností dělat si z něčeho vrásky. Ve snaze zatajit tento nedostatek se stal vynikajícím hercem, jenž dokázal úspěšně kdekomu - dokonce i sám sobě - předstírat, že mu vášnivě záleží na všem možném. " (str. 83)
Číst ji jindy, určitě by můj mozek čtené aktualizoval zase jinak. Je to pro něj důkaz kvality tohoto Vonnegutova románu.
Nezaměnitelný styl psaní Kurta Vonneguta mi učaroval. Jeho příběh o evoluci lidí po celosvětové skáze nepostrádá typický autorův humor a současně nutí k zamyšlení.
"Ľudia sú takí, akí sú, a dosť. V tomto smere vytvoril zákon prirodzeného vývinu absolútne čestné ľudské bytosti. Každý je presne taký, aký sa javí navonok."
Vôbec by som to do tejto útlej knižočky nepovedala, že ma takto ohúri. Veľmi zaujímavý nápad, ten štýl písania a rozprávača ani neviem pomenovať, ale úplne si ma získal. Ja rozhodne vrelo odporúčam tohto Vonneguta.
moja prvá od Vonneguta. Doteraz sa dobre bavím, keď si na ňu spomeniem. Odporúčam, kde sa dá - toľko cynizmu :)
Páčilo sa mi to celé, ale najviac mi sedí tá dôsledná logika prebiehajúcej antievolúcie a paradoxu všetkého, na čo si len vzpomeniete. Jeden z naj postapo románov, čo som čítal (zameriavam sa). Výrok "...I riekol mandarax..." sa mi dostal do slovníka. Výborné pre niekoho, kto má takéto vecičky rád. A originálne, pán Vonnegut neopisuje, nepoškuľuje.
Vlastně nevím, jak ke knize přistoupit. Je to čtivá kniha, je to divná kniha, je to divně zábavná kniha. Pokud hledáte atypické čtení o konci lidstva tak, jak ho známe, jste na správné adrese.
Obsah zajímavý, ale forma - neustálé skákání v příběhu a (téměř) absence jakýchkoliv dialogů - mě bohužel velmi nudila. Knížku jsem četla na doporučení a moc jsem se na ni těšila, ale pro mě jsou Vonnegutovy Galapágy bohužel velkým zklamáním. Líbily se mi ale některé citáty, myšlenky a místy mi kniha přišla i poměrně vtipná.
Po Sirénach, ktoré mi šli ťažšie, som to zhltla. Niekde v tretine som prišla na to, že som to čítala ako dieťa, vtedy som bola posadnutá stroskotancami. A užila som si to aj ako dospelá :) Aj ked trochu iným spôsobom.
Zklamání. Dle anotace jsem čekala něco na způsob Robinsona. Přistání na ostrově proběhne až v poslední čtvrtině knihy, kdy už jsem byla znuděná. Nerada nedočítám knihy, pořád jsem čekala, co se stane. A ono nic.
Od Jatek, které byly do teď jediným mně známým autorovým dílem, se to liší neuvěřitelným způsobem, přesto je to pořád Vohne-gut… Místy celkem nechutná záležitost, ale skvěle napsaný. Opět se předbíhá v ději a zápletka je vlastně předem známá, i tak mě to ale ve výsledku všechno dost překvapovalo a zaráželo. Hlavní myšlenkou je patrně to, jakým způsobem má všechno vliv na všechno – lidi na jiný lidi; situace, doba, prostředí na celkovej tok dějin. Nemocný voják, který najednou někoho zastřelí; bratři s rizikem Huntingtona; bomba, která může a nemusí trefit správnou loď,… Nikdy nevíš. A všude kolem ty přehnaně velké mozky, žejo.
"No a co - Beethovenovu Devátou symfonii by určitě nikdy nesložil."
Jako vždy trefný popis lidstva, s kterým se u Vonneguta tradičně ztotožňuji. Spousta skvělých a vtipných myšlenek, jak už je člověk zvyklý. Vůbec poprvé mi zde však nesedl až příliš odtažitý styl vyprávění a předbíhání v čase. Často si díky tomu při čtení připadáte, jako když se pes honí za ocasem. Oproti ostatním Vonnegutovkám tu chybí opravdu zajímavé postavy a konec není ani trochu tak uspokojující, jak celou dobu čekáte. Ve výsledku tedy pro mě zatím asi nejslabší jeho kniha.
ja viem že to bol zámer autora napísať štiplavú knihu ale mne sa to skrátka nepáčilo. jeho zámer sa asi vydaril ale nieje to moja šálka kávy. sprvu som si myslel že sa bude jednať o nejaký politicko-vojenský možno životopisný román. aké to trpké bolo moje prekvapenie. ani som to neprečítal celé, dostalo sa mi len nejakého nepríjemného neosobného opisovania činností pár ľudí na Ekvádore, vlastne len asi prvých 60 strán a potom až záverečnú kapitolu. toť vše... možno sa k tomu niekedy inokedy vrátim, ked budem mať náladu.
Mám ráda sci-fi, fantasy, vtipné a inteligentní čtení, proto jsem se již nějakou dobu chystala na Kurta Vonneguta Jr., který dle přečtených anotací a komentářů všechny tyto podmínky splňuje. Moje první volba padla na Galapágy (mám taky ráda dobrodružství a přírodu :-) ... a jak to dopadlo s mojí volbou?
Stala jsem se obdivovatelkou Kurta Vonneguta :-).
A teď ke knize: Po přečtení této "analýzy" lidského plemene, kterou nám podává duch lodního dělníka (milion let poté), zjistíme, že zdrojem všech problémů, které kdy lidstvo mělo a nejspíš i mít bude, jsou naše příliš velké a ulhané mozky, ... jedinou útěchou nám může být, jak nás informuje náš vypravěč, že milion let poté, co lidstvo spáchalo svoje prolhané plány, se lidstvu mozek zmenšil natolik, že nám lidem přestal "ubližovat" svými ulhanými výmysly :-).
A ke Galapágám: zrodily se před 5-10 miliony let z oceánu a neexistoval na nich žádný život, nikdy nebyly spojené s pevninou a tak se na ně veškerý život musel dostat z jiné části světa a překonat přitom min. 1000 km /vzdálenost od nejbližší pevniny/ ... už jen tahle jediná informace dává tušit skvělý námět ...
... a věřte, že Vás, kteří máte rádi inteligentní příběh, rozhodně tahle kniha nezklame :-).
Lidské plémě s jejich obrovským mozkem,který si tak s oblibou libuje v násilí i jiných podobných vymoženostech,přitom se stačí jednoduše životní poutí prožvanit,pokud chcete i prožrat,to jen tak ve zkratce.Dovolím si napsat,Galapágy jsou krystalicky čistej Vonnegut a opět parádní jízda.Zve nás na poslední eko-výlet lidstva na který se nezapomíná,ač by se mohlo zdát je plný optimismu,ke konci budeme svobodní,k tomu už zbývá jen pár tisíceletí,nezoufejme.Ta jeho fantas realita (žasnu) s těma ironickejma kecama,dějem a postavama,koktejl těch mnohých absurdních situací,který naskýtá sám život,nám vypráví samotný...? Dost okolku,přečtěte si to radši sami. Potom až se všici sejdeme břed azurovým tunelem,aniž kdokoli z nás složí další devátou symfonii,tam si to hezky pěkně možná povíme.
Tak zatím ...
Po dlouhé době jsem si zase užila slovenské vydání knihy, nějak mám ty slovenské překlady raději, ani nevím proč... Vonnegutův styl psaní je specifický a jen stěží můžete říct, jestli je ta kniha humorná nebo vážná, je vlastně obojí. Vonnegut ovládá vzácné umění psát humorně o vážných věcech tak, aby čtenář i přesto pochopil vážnost situace a neměl pocit nevhodnosti, pokud jde o žerty.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Já mám Vonneguta ráda a nevím, proč mě k druhé knize od něj musela dotlačit až reklama na derniéru divadelní adaptce.
Vonnegut je vtipný, má zajímavé nápady a myšlenky, kde na tohle chodí? Miluju! Do Galapág jsem šla naslepo, takže když na mě najednou vypravěč vybalil, že je o milion let napřed, byla jsem docela v šoku, každopádně celkově souzním s tím, že bez velkých mozků by byla větší pohoda, chci být lachtan!
Je třeba mít na mysli, že Vonnegut je pán narozený v roce 1922, takže sem tam pronese něco, nad čím si v roce 2023 pozvedneme obočí, ale na házení knihy z okna to (minimálně pro mě) nebylo.