Znepokojivá kniha o znepokojivých věcech

recenze

Praskliny (2020) / CleoXandra

Z vesmíru přiletí záhadný předmět tvaru koule, pronikne do zemské atmosféry a po přistání těsně nad povrchem planety ustrne ve stabilním stádiu levitace. Hm.
Rozhodně zajímavý nápad, který mi okamžitě připomněl magický realismus René Magritta. Upoutal mě natolik, že jsem se rozhodla Praskliny Kláry Vlasákové přečíst. Byla jsem totiž zvědavá, co se z toho vyvine. Zvědavost (až chorobná) je typicky ženská vlastnost a já se k ní hrdě hlásím.
Přiznám se, že fandím ženám–spisovatelkám. A hlavně těm českým. Obecně inklinuju k domácí literatuře - a poslední dobou čím dál víc. Právě tato kniha mě velice zaujala, a to z několika (možná trochu rozporuplných) důvodů, jež se níže pokusím definovat.
Nejprve lehce nastíním, o čem to vlastně je. Výše zmíněné kosmické těleso vyvolá v obyvatelstvu reakce, jejichž společným jmenovatelem je jakési pochopitelné znepokojení. Začnou se nám tam rojit figury příběhy, které autorka načrtla vcelku pozoruhodným způsobem. Někomu mohou připadat mělké nebo placaté, ovšem mně tato metoda nikterak nevadí. Ba právě naopak. Mám ráda kafkovskou neurčitost, neboť poskytuje kouzelný prostor k vlastní čtenářově projekci. Detailně popsaná postava, do jejíž expozice se už nevejde nic z mé vlastní fantazie, to mě fakt nebaví.
Z mého pohledu se tedy vyprávění pěkně rozběhlo, což bylo ještě umocněno chytlavým autorčiným stylem. Poselství, jež je za prvním plánem velice dobře viditelné, bych charakterizovala jako frustraci z odlidštěné civilizace. S tímto záměrem velice dobře souzní např. i označování některých postav nikoli jménem, nýbrž jejich rolí, čímž je zdůrazněno, že už jsou spíš součástkami v mechanismu, než lidmi z masa a kostí. Na čtenáře tak postupně padá čím dál intenzivnější nihilistická tíseň, když si tuto eskalující neživost současného světa naplno uvědomuje.
Zhruba ve čtvrtině knihy jsem si říkala, že je solidně nakročeno. A byla jsem nesmírně zvědavá, jak dokáže autorka příběh rozvinout a následně vygradovat. S každou další stránkou na mě doléhal sílící pocit, že se nadějný start víc a víc rozmělňuje v nicotě, důmyslně ukryté za efektní abstrakcí. Ta je sice vybroušena pěkným jazykem, ovšem výsledkem jsou nic neříkající obrazy.
Už dlouho před koncem mi začalo být jasné, že to celé nejspíš vyzní do prázdna. A tak tomu (alespoň dle mého dojmu) nakonec i bylo. Přesto jsem nebyla z knihy vůbec zklamaná. Zejména kvůli tomu, že podněcuje k popřemýšlení nad tím, jak vlastně žijeme, a kam směřuje naše civilizace. Každý si může odnést nějakou inspirativní myšlenku – byť i třeba jenom jednu – ale pořádnou. Stane-li se tak, je autorčin záměr naplněn.
Pojďme si to shrnout.
Plusy: zajímavý nápad, neotřelý styl, originální práce s češtinou, kafkovská neurčitost, inspirace k autonomnímu čtenářovu přemýšlení.
Mínusy: příběh po slibném začátku zadrhává a jeho efektní stylistika čím dál více postrádá obsažnost.
Sečteno, podtrženo: kniha ztrácí po slibném začátku dech, přesto není marná. Inspiruje k hlubšímu zamyšlení, což je vždycky dobře.

Recenze je zveřejněna i na mém blogu:
cleoxandrablog.mozello.cz/blog/params/post/2210332/znepokojiva-kniha-o-znepokojivych-vecech

Když se na Zem snese malý kulovitý útvar, není člověka, v němž by tento jev nevzbudil očekávání. Koule sice levituje pár desítek centimetrů nad povrchem a je podivuhodně rezistentní vůči jakýmkoli pokusům o její přesun či zničení,... více

Komentáře (0)