Vecerkova profil
Jana Večerková
žena · statistiky
Nové knihy v seznamech
Kdo jsem
,,Mějme před sebou šálek plný čaje s plochým dnem. Na dně nechť je několik čajových lístků, které se pevně drží na dně tím, že jsou o něco těžší než tekutina jimi vytlačená.“
,,Mám rád pomluvy o jiných lidech, ale pomluvy o mně, ty mě nezajímají. Ty nemají půvab novinek.“
„Kopec se svažoval do tmy a pod ním leželo celé město, tvořené bílými puntíky, homogenně rozesetými, kam až oko dohlédlo.“
„Za jejich zády projelo ulicí nějaké auto. Jeho hluk zničehonic narostl a pak zmizel docela.“
„Měl jsem svoji soupravu ručníků a kartáček na zuby v toaletní taštiččce. Po každém použití jsem je zace vracel do kufru. Připadalo by mi divné nechávat v koupelně nebo někde jinde něco, co patří mně. Každý povrch každého kusu nábytku byl tak zaplněný minulostí, že by tu věc určitě v mžiku pohltil, aby ji přenesl do jiné, nedostupné časové dimenze.“
„Pokud v Turíně byly hory vzdálená hranice, která se objevovala a mizela v závislosti na mlžném oparu, pokud v Gulistánu byly jen nepřístupnou hradbou, tady v Bellunu by mu stačilo natáhnout ruku, aby se jich dotkl.“
„Z otvorů a stok stoupají výpary močůvky a kolem hlavy každého pěšího se kondenzuje mlha z komárů.“
Ičiró zkormouceně zavrtěl hlavou. „Ženské nikdy nepochopí, proč my chlapi pijem,“ podotkl.
Těch citů, jež se ozývaly
v mém srdci! – Pohltil je svět.
Zašly, či změnily se v dáli ...
Mír s vámi, smytky dávných let!
V ten čas se nutnými mi zdály
pustiny, krajky vln, jež tály,
i mořský šum, i hradby skal,
i hrdé dívky ideál,
i utrpení nesmyslná ...
Leč jiný den a jiný sen;
žar mého jara usmířen,
spí poesie vzletuplná.
V pohár, jenž jejím vínem hrál,
já mnoho vody přimíchal.
„Když platí jízdní řád, platí zákony lidské, platí zákony boží, platí zákony vesmíru, platí všechno, co má platit. Jízdní řád je víc než evangelium, víc než Homér, víc než celý Kant. Jízdní řád je nejdokonalejší výron lidského ducha.“
„Obědval jsem v levné jídelně, které jsme s Herbertem říkali Zeměpisná kantýna – kde na každém loktu ubrusu byly mapy zemí z kroužků po pivních džbáncích a na každičkém noži mapy moří od omáček – do dnešního dne se v doméně londýnského primátora stěží najde jediná lidová jídelna, aby nebyla zeměpisná.“
„Ví bůh, že se nikdy nemusíme stydět za slzy, neboť to je déšť na oslepující prach země, který pokrývá naše tvrdá srdce.“
„Ženin hnědý prst spočinul na vypínači. Pámbuví, že se na ni nedalo spolehnout, ale neměl jsem na vybranou. Až světla zhasnou, musím už být v pohybu. Bradáč bude chrlit kov. Musel jsem věřit Inés, že neucukne. Pokud ano, jmenoval jsem se Mrteffson.“
„Měsíc jako otisk nehtu zarytého do kůže byl sotva vidět v centru města, kde tisíce umělých sluncí zastiňují písmo nebes.“
„Západ slunce, ten poslední výkřik dne, chvíle, kdy ze sebe vydává to nejlepší; škvíra, kam musí z posledních sil vtěstnat všechno, co od rána nestihl, jako ejakulace oběšeného, jako oblak sazí, co vyblafne z komínu strženého domu těsně před tím, než se stavba sesype do haldy sutin.“
„Úzký, sotva pětikilometrový proužek vzduchu kolem zeměkoule, teninká blána, v níž je živým tvorům dovoleno dýchat, a v ní já.“
„Kdesi jsem se doslechl, že tím člověk ztrácí paměť, takže si občas kladu zkušební otázku, kolik je á plus bé, to celé na třetí, jestli už opravdu nezapomínám i ty nejjednodušší vzorce, ale nezdá se – prozatím!“
„A neurčitá až dosud lítost, která se mne byla zmocnila, změnila se v onen druh sžíravé trpkosti, jaká se zmocňuje člověka, připomínajícího si v osamělé chvíli promarněný nebo lehkomyslně zmařený život svůj.“
„Avšak mezi mými zámysly a jejich prováděním panuje z neznámé mi příčiny odedávna taková disharmonie, že bych skoro dobře učinil, kdybych sobě vůbec nikdy ničeho nepředsevzal.“
„Kdo ztratil zrak, už nezapomene
na drahé světlo, které vídával.“
„Vešla mu do srdce dveřmi jeho očí; vešla tam celičká a dveře se za ní zavřely.“
„Nezeptala se ho, proč se usmívá. Šli spolu. Byli šťastni.“
„Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne–li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit– jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr.“
„Rci té duši, jež žal taji, zdali aspoň jednou v ráji
Tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
Jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ –
Havran dí: „Už víckrát ne.“
„Hodiny jdou jak labutě, jež chladný vesmír mrazí, jež chladný vítr mrazí...“
„melancholikové sbírali pošlapané kytice
odcházejíce plakat bez slz do opuštěných pokojíků s obrázkem lásky“
„Terino, obleču tě do hvězd a tvé tělo posázím vesmíry“
„A já mám velké večírky ráda. Jsou tak intimní. Na malých večírcích není žádné soukromí.“
„Marie nadšeně poskakovala a bez ustání opakovala, jak je krásně.“
„Karafiáte, jest muž či žena, kteří by ocenili krásu bez protějšku? A uvažuješ o našem osudu, dávají-li nás na prsa komukoliv? A co má naše inspirace společného s veřejnými záležitostmi?“
„Jívo, ale kdo nemá ani domova, co si počne s tolika kočičkami?“
„S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu“
„Opice skáčou přes kapok a rambutan
mám ve větvích opice rád,
když skáčou a skáčou přes kapok a rambutan.“
„Láska je, když kráčíš do neštěstí
tak jistě, jako jistě vržou boty.“
„To není láska,
pravil jsem a docela se slyším,
jak povídám:
to není láska.
Láska je, když nelze, nelze jinak.“
„Máš rád vosk?“ zeptala se Sibyla.
„Co jestli mám rád?“ opáčil mladý muž. „Vosk“
„Moc. Ty ne?“
Sibyla přikývla. „Máš rád olivy?“ zeptala se.
„Olivy mám. Olivy a vosk. Bez toho nikdy nikam nechodím.“
„I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se ― milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí ―
bloudící co milenci sešly.“
„Myslím na zubry a anděly, na tajemství trvanlivých barviv, na prorocké sonety, na útočiště umění. A to je jediná nesmrtelnost, kterou my dva můžeme sdílet, má Lolito.“
„Prohlédneme si spolu obrázky, Timofeji.“
„Nechci, Džon. Víte přece, že ani nepoznám, co je reklama a co ne.“
„Doktor Fartenfels psal a usmíval se; jeho sendvič byl napůl vybalený, pes zdechlý.“
„Byla krásná podzimní noc, dole sametová, nahoře ocelová.“
„Kdyby byla neděle ze skla, byla by ji rozbila, jak do ní vpadla.“
„Peníz zazvonil o mramor, zvuk stoupal, podoben její vlastní stříbrné myšlence, která stoupala, aby se opojně podívala shora na svět: mnoho zrcadel, mnoho peněz, mnoho mužů, mnoho maminek, ach, světe veselý, který máš všeho mnoho!“
„Poklepával jsem si kloubem prstu o zuby do taktu s ohlasem jeho kroků, tak dlouho, dokud jsem je slyšel.“
„V ovzduší pokoje zápasil dosti těžký parfém s pachem smrti a prohrával. Ale ač poražen, přesto zůstával.“
„Když tma je dvojitá a nesvítá a nední
se ani v daleku, vezmi si to, co jest,
a potom odejdi zaťukat na poslední
a nejbližší verš snu, jenž nespí pro bolest.“
„Čí noci probdělé se položily na mé
a rozšířily se, že místo nestačí?"
Objevila jsem Berna, jak něco maluje na vnější zeď statku, tu obrácenou na sever. Tmavé tahy štětcem, lesklá hnědá barva, která nám zbyla z renovace dveří, vystupovala z drsného bílého vápna. (...)
„Jo, je to penis,“ potvrdil, aniž se ohlédl.
„Říkala jsem si to,“ snažila jsem se nevypadat překvapeně. „Obrovský penis na zdi domu. Sousedi budou mít radost.“
„Přijel akorát pěkně uprostřed stimulace vaječníků, jednoho zářivého květnového nedělního rána. Vystoupil z naleštěného sporťáku a sám byl taky naleštěný.“
„Ona se zachová normálně, já se zachovám normálně a všechno zas bude normální.“
„Nebe bylo šedé, já měl šedo v sobě (...)“
„Často měl pocit, že v příští chvíli exploduje nebo imploduje (...)“
„Myslel jsem na to, že svého souseda ve vězení navštívím. Jenže pro mě je těžké chodit na návštěvu i do nemocnice. Pokud mi je nemocného líto, nenacházím ta pravá slova, a pokud mi ho líto není, nenalézám je tím spíš. Popřát zlepšení zdravotního stavu – to se hodí vždycky. Jenže co má člověk přát vězňovi?“
kontakt: jana.vecerkova.156@gmail.com
