Comsky profil

---

Odznaky 0 ze 72

Zatím zde nejsou žádné odznaky. Více zde.

Kdo jsem

Úvod knihy Leden na vsiod Egona Bondyho.Někdy začátkem srpna mne navštívil M. Ž., jehož jsem kdysi, když mu bylo ještě asi osmnáct let, zasvěcoval do tajů maoismu a jenž to kombinuje podivuhodně již drahná léta s jógou a indickou teosofií. Po dlouhé měsíce jsem pro něj neměl čas. Hovořili jsme o politice a o budoucnosti velmi blízkých příštích desítiletí. Vyložil jsem mu stručně, proč mé závěry v této otázce jsou velmi pochmurné, a on s nimi souhlasil. Bylo ještě brzo v podvečer, slunce teprve zapadlo a vyšli jsme si na Hradčany. Usadili jsme se na lavičce proti chrámu, kde nás obklopovalo teplo z kamenných zdí. Když jsme si sedli, skončil jsem své krátké povídání a mlčel jsem. Co o těchto věcech říkat víc - jestliže pouhé bědování je marné a člověku nudné. Po malé chvíli se mne však Ž. zeptal asi v tom smyslu, jaká je tedy možná aktivita v této nastávající době, pokud nechceme jen se skleslýma rukama čekat na to, až budeme zabiti nebo prostře zemřeme. Bez rozmýšlení a naráz jsem mu odpověděl něco, co mi do té vteřiny ještě ani jednou nepřišlo na mysl (ale tak to na mne přicházívá a už se tomu nedivím, i když jsem potom vždy znovu velmi vzrušený). Odpověděl jsem mu, že jedinou takovou aktivitou je modlitba. A to modlitba zcela konkrétního obsahu: „Nestaň se vůle naše, staň se vůle tvá - ale, proboha, staň se! Nenech nás napospas!“ To znamená, že v pohromě, která na nás lidi zřejmě nevyhnutelně přikvačí v době historicky již zcela bezprostřední, nemáme vidět apokalyptickou katastrofu, disaster, zničení - nýbrž bolestné, ale dlouho námi všemi připravované vyústění (a nikoli ukončení) toho, co jsme po tisíce let dělali. A můžeme, ba máme, v tomto dopadu pohromy poznávat to, že ruka boží je dosud nad námi, že nebyla od nás odtažena. Kdyby nás bůh nechal napospas nám samým, mohli bychom možná toto vyústění všelijak ošvindlovat. Vyhnout se makatelné materiální pohromě a provést pod nálepkou humanity, pokroku, rozvoje výrobních sil a blahobytu skutečné neodvolatelné zahubení toho, co je v nás lidské, zahubení duše lidstva i každého jednotlivého člověka možná už až do konce našeho světa, jenž by patrně ostatně potom kupodivu rychle „neočekávaně“ a „proti všem předpokladům“ přikvačil doopravdy. Neboť vyhnout se pohromě, jíž se všichni dnes bojíme, to by byla naše vůle. A bylo-li by dopuštěno, aby se prosadila - pak by to bylo jen znamení, že od nás byla odtažena ruka boží, že nás pánbůh nechal být, mávl nad námi rukou, už se s námi dál srát nebude. Jsme mu putna. A proto je jediná možná skutečná, ontologicky platná aktivita v naší době modlitba. Tedy: staň se vůle tvá, ale probůh, staň se, staň se. Ať je tvoje vůle pro nás sebehroznější. Neboť pokud se děje tvá vůle, nezahyneme, nýbrž bude nám dále otevřena cesta ke spasení - k poznání a nabytí a osvojení si smyslu života, o němž posud nic nevíme, jelikož jsme se věnovali všemu možnému, co je zastírá a odvádí od něho. Pokud se bude dít vůle tvá, pokud se budeme moci namáhat, pracovat, zápasit - i mýlit se, trpět, zapírat i obětovat se - jak to už jinak není na cestách božích. Dělá-li by se vůle naše - pak si uděláme pohodlné peklo a nebudeme muset ani pracovat, ani zápasit ani trpět, ani zapírat, a jenom zajdeme. To vše je řečeno v symbolických termínech naší evropské křesťanské tradice, jako kdyby tato tradice byla ještě co nejživější. Nač bych to říkal v termínech indické nebo čínské nebo mezopotámské tradice, jestliže jsme se narodil tady a píšu nejbezprostřednější pro lidi ve své blízkosti, kteří se taky narodili tady? Nemůžu za to, že marxismus nevytvořil v ontologii nic, co by někomu něco říkalo. Že nepřinesl ani nové pojmy a kategorie, ale dokonce ani nové termíny a slova, jimiž bychom mohli označit například to, co je lidská duše. Neboť o zahubení duše se jedná v tom případě smrtelného nebezpečí, kdyby nad námi pánbůh už jen mávl rukou a nechal, aby se děla naše vůle.



Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse, jsem pevně přesvědčena,

že budeme jednou překvapeni počtem těch, kteří byli zatraceni za své

ctnostné činy. Ale musí mít naději, opravdovou naději bez zištnosti v jaké-

koli podobě, naději, která ho nechrání před zoufalstvím, která ho nechrá-

ní před obludnou ztrátou všech lidských hodnot, naději, která ho nechrání

před ničím, dokonce ani před zatracením ne, ale kterou jednou donese ně-

kam nahoru nebo dolů nebo kam jako jedinou skutečnou hodnotu, kterou

nese. Naději, která bude zvážená a nebude shledaná lehkou, protože její

váha je větší, než si snad při své slepotě dovedeme představit.