bosorka komentáře u knih

Dům duchů nebo Eva Luna mě asi vzaly o trochu víc, ale Dlouhý okvětní plátek moře se mi taky moc líbil. I kvůli tomu, že mě vzal na dějepisnou výpravu nejprve do Španělska a pak do Chile, přičemž zvlášť o druhé zemi jsem měla jen malou povědomost. Příběh napříč desetiletími ubíhá poměrně svižně a přibližuje příběh dvou lidí, které spolu vlastně nedobrovolně spojil osud a jak se časem ukázalo, byl ten osud velmi příznivý. Tedy v něčem, i jim dokázal dost pomíchat kartami. Je to příběh rozsáhlý, pojímá jednotlivce i celé národy. Je o lásce, smrti i přežití, o náhodách, ztrátách a nálezech.
Velmi mě překvapila činnost Pabla Nerudy, ta jiná než básnická. 4,4

4 29.01.2024

Nečekaná tragédie, jíž byli účastni, v nich probudila vlastní tajemství, s kterými se potřebují srovnat a možná je i někomu konečně prozradit. Pobyt na chatě u jezera tak bude pro leckterého z rodiny Starlingových velmi překvapivý, ač velmi často nehezky.
Příběh pěkně plyne, poznáváme na přeskáčku jednotlivé postavy a děláme si k nim vztah, který nemusí být vždy nakloněný (zvlášť Michael mě štval skoro od první minuty a asi nepřestal). Kniha nebyla špatná, prostě o tom, že každý si s sebou vlečeme nějaké to břímě. A některé momenty byly velmi vyvedené. Ale ke konci mi knížka připadala už nějak přespříliš natahovaná, takové to, touhle kapitolou to skončí. A ono ne. A tak se to táhlo docela dlouho (čteno ve čtečce, takže mě nemohla varovat zbývající tloušťka knihy). Možná taková ta potřeba vše dokončit a doříci úplně a zcela, je někdy i nadbytečná.

17.01.2024

Jsem malinko na rozpacích, chvíli kniha docela svištěla, jako řeka, po níž se plaví Marlow, chvíli se zadrhávala o kmeny, které mu pluly vstříc. Krásný jazyk a atmosféra, která by se dala krájet. Jenže to je možná to, co mi nakonec vadilo, že atmosféra zastře děj, který je vlastně velice řídký. A já nějak pořád čekala na něco víc, na něco údernejšího, co nepřišlo. 3 a půl.

10.01.2024

Jako doplněk ke světu Smrtek mě to docela dost bavilo, i když tradičně mám problém s povídkovým formátem. Málokdy mě povídková kniha nadchne od prvního do posledního písmenka, většinou bývají mezi jednotlivými kousky rozdíly, kdy některé válcují další, takže soubor je nevyvážený. Mezi nejlepší povídky řadím Marsovskou minutu (i kvůli jistému napojení na svět, který už známe z předchozích knih), Spát, snad i kosit (toto je naopak vcelku jiné a zavádí nás někam, kam jsme se neměli tu čest podívat), Smrtelné plátno (pro ten počátek smrtkovských dob) a Vytrvalost vzpomínky (tam pro tu atmosféru). Naopak nevadilo by mi vynechat povídky Od zvířat raději dál a Nezvedenecká ulička, které mi připadaly, jako by se se zatoulaly z úplně jiného světa (to první) a žánru (to druhé). Nicméně jako první knihu roku 2024 hodnotím pozitivně, bavilo mě to.

5 10.01.2024

To se mi četlo skvěle. Krátké svižné kapitoly, popis městeské architektury, nalézání a komentování míst, která jsou jím někdy přímo vyhledáná, někdy náhodně nalezená. Dobré i pro rodiče malých dětí, kteří si mohou potvrdit, že dětem kolikrát stačí schody, voda a autíčko v ruce a nebudou se nudit. Bavilo mě procházet se spolu s Adamem Gebrianem a jeho blízkými lisabonskými zákoutími (ač jsem tam ještě nebyla, ale nejspíš se tak vbrzku stane) a úplně v duchu lecčemu přitakávat. Zjistila jsem tak, že v mnohém máme velmi podobný náhled na věc.

1 31.12.2023

Velmi slušný rozjezd jedné série, navnadilo na další pokračování.

31.12.2023

3 a půl. Taková jednohubka. Kresby fajn, příběh by mohl být trošku propracovanější a možná i delší. Nicméně nápad dobrý.

1 31.12.2023

Mám dojem, že leckdo při čtení Rudišova Návodu má okamžitě chuť skočit do vlaku a jet někam daleko. Cestou se občerstvit buď přímo na místě, nebo v některé z nádražek a zase jet dál. Já už tento pocit měla při čtení Winterberga, ale teď ještě o kus víc. Vlaky miluju, cestování též a Návod k použití železnice byl těmito dvěma tématy zcela prodchnut. Ještě víc miluje vlaky Jaroslav Rudiš a jeho láska je naprosto omamující a nakažlivá.

5 27.12.2023

Poslouchala jsem na ČRo, velmi povedeně načtené Terezou Hofovou. Myslím, že hlavně ona a její libozvučný hlas má podíl na tom, že jsem knihu dala celou. Reakce na ni jsou u mě rozporuplné. Má výbornou atmosféru, zavede nás na počátek 20. století do salónů, kaváren, mezi tehdejší umělce a hlavně ezoteriky a okultisty. Jazyk Jolanty Trojak je bohatý a velmi propracovaný, se slovy to umí báječně. Nicméně příběh není nijak zakotvený, dost poletuje, možná je až příliš zalidněn a nedrží se jedné linky, která by měla nějaký posun a šla k řádnému ukončení. Takto to spíš působí jako změť různých vyprávěnek, které jsou zajímavé, ale dohromady se rozpadnou na útržkovité střípky.

4 27.12.2023

Černobíle zpracovaný komiks, který ovšem není černobílý ani trochu. Je poměrně vrstevnatý, samotná zápletka rozkrývá víc, než bych zpočátku čekala. Má pěknou atmosféru, ač velmi mrazivou.

5 27.12.2023

Hustý. A silný jak vzrostlej strom. Posloucháno jako audio, přičemž Jaroslav Plesl tomu svým hereckým projevem dodal možná ještě o krapet větší sílu. Paulův příběh vypráví naléhavě a autenticky. Přenáší posluchače skoro až do zákopů.

Ewald Arenz píše přesně tak, jak mi to lahodí, z jeho knih sálá vše, jeho příběhy voní a chutnají, zapojí všechny smysly, nejen oči. Minule mě provedl létem, teď zas podzimem. Podzimním životem na statku, kde můžeme cítit vůni právě vykopaných brambor (a pak je i ochutnat), chuť hrušek, závany postupně se chystající zimy, ale i léta, co pomalu odplouvá. Čtení můžeme pocítit snad i v kostech, které hrdinky při práci cítí.

Myslím, že zasadit Staré odrůdy do podzimu byl skvělý nápad, podzim je přelomové období, které může právě obsahovat oboje z ročních dob, jež ho obklopují, láme se v něm vše a mění se do něčeho zcela odlišného. A to se děje i hlavním hrdinkám příběhu, které se hledají a třeba se v sobě navzájem i najdou. Které si pomáhají, ač jim zprvu nebylo jasné, že by se to mohlo stát. Obě se lámou tím, co bylo, ale zároveň se trochu proměňují tím, co teprve bude. Vlastně i skvělé, že vše není řečeno, že nás autor nechá přemýšlet a možná i trochu vymýšlet. A to, jak píše pro všechny smysly, tím si mě prostě na celé čáře získal.

16 18.12.2023

To byla krásná Pohádka. King je mistr nejen hororů, ale i mistr v tom, že umí psát i o úplně nejobyčejnějších věceh neskutečně čtivě. Někteří mu vyčítají, že první část knihy se vlastně nic nedělo. Možná, možná toho bylo málo, možná to bylo pomalé, ale i tak se to zatraceně dobře četlo a holt jsme se k rychlejšímu ději dostávali pozvolna. Nevadilo to, příběh táhl Charlie s Radar, pomalu, v klidu mě nechali udělat si k nim hluboký vztah, fandit jim i se o ně bát. I když přeci jen, pohádka a ty dopadají dobře, jsem si říkala, ač u Kinga asi nikdy nevíte. Bylo to skvělé, některé úseky připomínaly už čtené či slyšené, ale to možná byl i autorův záměr. Však na této cestě připomněl kdejaký klasický příběh. Bylo to krásné a ráda bych si to někdy třeba i poslechla, případně viděla natočené, myslím, že by si to Pohádka zasloužila.

21 11.12.2023

Zajímavé, v krátké době se mi sešly dvě knihy s podobným tématem, obě od německých autorů, obě vydané ve stejném roce. Hard Land a Velké léto. Jsou si lecčím podobné, v obou jsou dvě nejsilnější a nejklasičtější témata románů - láska a smrt. V obou je léto něčím velmi výjimečné a pro hlavního hrdinu nezapomenutelné, v obou případech je tu první zamilování, ale i setkání s životními dramaty.
Nabízí se srovnávat a nakonec mi z toho Velké léto vychází o fous lépe, i přestože téma úmrtí blízkého člověka je v Hard Land zpracované velice jímavě. Nejen úmrtí, ale pak výčitky, které se dostaví - proč jsem jen neudělal/nemluvil/neprojevoval...? I jsem si poplakala a četlo se to svižně skoro samo. I tady jsem cítila léto a celou jeho atmosféru. Nicméně stylem psaní Benedict Wells pro mě mírně zaostával za Ewaldem Arenzem. Možná je Hard Land trochu víc prvoplánový, člověka leccos napadne dopředu a autorův styl je malinko "obyčejnější". Nicméně pořád moc hezká knížka, která se parádně čte.

2 11.12.2023

Žena. Člověk. Lidé. Francie. Evropa. Svět. Ona, my, oni, ono. Biografie sepsaná velice netradičně, memoáry jakoby odněkud shora, kdy se autorka sama k sobě vyjadřuje zvenku, kdy nepoužívá ich-formu, ale píše v různých osobách. Když jsem si na tento styl zvykla, začal mě do sebe nasávat, uchvacoval mě a nadchl mě. Memoáry postavené jak na jedné osobě, tak na kolektivní paměti. Průlet cca 70letou historií v rychlém sledu, kdy autorka vypíchává to nejdůležitější, od dějinných okamžiků a zlomů, přes proměnu celé společnosti a i proměnu vlastní. S logickým přihlédnutím k rodné Francii. Celou dobu jsem si říkala, že by se mi to líbilo jako vložka do výuky dějepisu a ideálně sepsané vícero lidmi s ohledem na jejich domovinu.

Poslouchala jsem zpracování ČRo čtené Lucií Trmíkovou, moc pěkně. A teď si říkám, že si snad pořídím i knížku, neboť mám dojem, že bych v ní občas chtěla listovat (a třeba si zjistit, o kom byla řeč, když jsem ho neznala, při poslechu jsem nestačila zaznamenávat).

2 08.12.2023

Kalmann je lovec žraloků a druhý nejlepší výrobce hákarlu na Islandu (hned po jeho dědečkovi), bydlí v nejzapadlejší vsi na konci světa, které dokonce hrozí, že tam přestane fungovat škola. Dědu má v domově důchodců, mámu ve vedlejším městě a je na to vše tak trochu sám. Nejen na ty žraloky, ale i na to, co se teď v jeho okolí děje. Kalmann je detektivka, ale taková trochu jiná. I přesto, že je tam mrtvola (tedy vlastně není) a policie se snaží odkrýt, co se událo. Vše je vyprávěné samotným "šerifem" Kalmannem, který je také trochu jiný než jeho okolí, ale který si umí všímat a umí vnímat a občas by ho člověk fakt obejmul a přál mu jen to nejlepší. K tomu všemu, k historkám a pátrání a ke Kalmannově mysli dostaneme ještě pořádný kus islandské přírody. Jo a hákarl bych asi fakt někdy zkusila, i když výroba zní poněkud nelákavě.

7 05.12.2023

Spíš 4,4 než čistá 4. Velmi nepříjemné a mrazivé téma, ovšem citlivě zpracované. Nic, z čeho by měl člověk noční můry, ale rezonuje velice dlouho to i právě díky náznakům, jimiž je román podáván. Je to příběh o rozpomínání se, o prozření, které sakra není ani trochu jednoduché. Dějem se posouváme sice v čase, ale s občasnými návraty zpět, jak si vypravěč teprve v dospělosti začíná některé momenty zasazovat do kontextu. Čtenář je tak rozkrývá pomocí jednotlivých příběhů, jež na sebe zdánlivě zcela nenavazují. Občas je potřeba se zamyslet, kde se v čase zrovna nachází.
Možná o trochu líp se četl začátek knihy, který se v internátu přímo odehrává, nicméně v dospělosti zúčastněných bylo zajímavé podívat se na to, jak se kdo s prožitým (ne)srovnal. Velmi bolestná historie internátních škol.

5 28.11.2023

Není divu, že Darebu přirovnávají ke Geniální přítelkyni. Prostředí a především vztah dvou rozdílných dívek, které jsou hlavními postavami, tomu dost nahrávají. Přesto mě Dareba bavila, autorka umí moc hezky psát, zvlášť pěkně vykresluje Monzu, v níž se příběh odehrává. Připadalo mi, jako bych se ocitla tam a přímo v té době. Době pokrytecké a tak nějak zatažené, plné předsudků, kde žena nemá vůbec co říkat. A navíc třeba někoho z něčeho obviňovat. Ve společnosti přece platí dvě jistoty: věci, které nelze vysvětlit způsobil Bůh či ďábel, a nic není mužova vina. Jenže Maddalena si nemyslí, že by měla držet pusu a neprojevit svůj názor. A je za to považována div ne za čarodějnici. Jenže tahle nezávislá ďáblice se ničeho nebojí, ani toho říct, co si myslí a ukázat prstem na viníka. Je to knížka o přátelství, o emancipaci, o potřebě říct, co chci a nejen, co musím.

1 16.11.2023

Nakonec dávám za 5*, i když jsem chvíli přemýšlela o čtyřce. Jenže ono je to tak něco mezi a když o tom přemýšlím zpětně, prostě ta pomyslná kulička převažuje závaží na stranu pětky. Poslouchala jsem jako audio a ty bláho, sluchátka jsem nasazovala každou volnou chvíli, protože to bylo tak neuvěřitelně zábavné a já byla napjatá jak guma na praku. A navíc, Kristýna Ryška to čte naprosto skvěle. Její projev mi totálně sedl.
Začala jsem číst knihu o lidech se superschopnostmi, kteří se navíc pohybují v mně známém prostředí (koneckonců i ve Fatalu jsem párkrát byla), což ji činilo tak nějak sympatickou a pomohlo mi to vklouznout do děje jak do vyhřáté postele. To, že se pak příběh překlopí velmi jiným směrem, mě překvapilo. Ovšem překvapilo pozitivně, stejně jako to, že tuhle knížku psal muž.

Už dávno nejsem náctiletá, ale jazyk hrdinů mi přišel naprosto přirozený, anglicismy nerušily, naopak k příběhu pasovaly dost přirozeně (mám děti věkem ne tak daleko od Leny a vyjadřují se velmi podobně). A knížka mě prostě fakt bavila a navíc nahlodala téma, které se mi teď dost opakuje (aktuálně jsem přečetla Darebu a leccos tam je tak moc podobné, i když knížky jsou diametrálně odlišné zpracováním i tím, kde a kdy se odehrávají), a to je to, že prostě není možné nechat se někým tlačit někam, kam nechci, a že je potřeba se občas ozvat, i když můj hlásek bude oproti ostatním dost tenounký. 4,6*

5 15.11.2023

Zapomeňte na neděli je prvotina od Valerie Perrin, která se k nám dostala až po úspěšné knize Vyměnit vodu květinám. Takže je možná malinko patrné, že se v tomto příběhu autorka teprve nějak "vypisovala", nicméně její rukopis už tady získává pevné kontury. Zapomeňte na neděli je hlavně o příbězích a o naslouchání. Což autorka dobře umí. A jestli my budeme naslouchat jí, dostaneme řádnou porci lásky, ale i zrady, kus naděje a mnohé ztráty. Dostaneme příběhy staré, kterým hlavní hrdinka Justine naslouchá, ale i ty nové, které sama prožívá (nebo spíše rozkrývá). Dostaneme toho hodně a hlavně jistotu, že Valerie Perrin je výborná spisovatelka, co to umí s jazykem. Její zvláštně sekané věty mi opět přirostly k srdci.

8 07.11.2023