Sarah11 komentáře u knih
První díl se mi líbil, ale byl to průměr s promrhaným potenciálem, ale tohle... Tohle bylo o level výš.
KONEČNĚ někoho napadlo napsat místo nadměrně sebevědomého fuckboye milého stydlína, bože, děkuju!
Knihou se prolíná hned několik důležitých témat, ať už se jedná o rozdíly mezi různými sociálními vrstvami, důležitost komunikace, ale hlavně, a to celou knihou rezonuje nejvíc, sexuální obtěžování (a ano, i muži mohou být oběťmi) a konsent.
Snad akorát ten konflikt na konci mi přišel trochu zbytečný, jinak jsem si knihu neskutečně užila a v mnoha věcech pro mě byla velmi osvěžujícím zážitkem.
Už první kniha od tohoto dua autorek mi nesedla, ale rozhodla jsem se zkusit i jejich druhý počin. No, teď už vím, že do další tvorby se určitě pouštět nebudu.
Postavy mi vůbec nepřirostly k srdci a více než do poloviny to bylo neskutečně zdlouhavé a repetitivní, ale uklidňovala jsem se tím, že přijde ten obrovský zvrat, o kterém všichni mluví a vyrazí mi dech... Zvrat sice přišel, ale něco podobného už jsem dávno tušila, takže ani tím si to u mě autorky nevyžehlily. Závěr mi přišel velmi nereálný a nepravděpodobný. Palec nahoru za obálku, ta je krásná.
Nic předvídatelnějšího jste pravděpodobně nikdy nečetli, ale nějakým zázračným způsobem to funguje a funguje to dobře. Atmosféra Japonska se podařila autorce navodit perfektně, postavy mě bavily, v zásadě asi nemám co vytknout. Je to zkrátka taková milá pohádka, která vám vykouzlí úsměv na tváři.
Jsou knihy, které můžete číst bez ohledu na věk a i tak se dobře zabavíte, nicméně tady jsem nabyla dojmu, že už jsem na podobné knihy stará. Ano, dobře se to čte, má to krátké kapitoly a pravděpodobně to přečtete za jedno odpoledne, ale za měsíc už si nevzpomenete, o čem kniha byla.
Co se mi líbilo, bylo přátelství mezi hlavními hrdinkami. Podle popisu jsem čekala, že Biančiny kamarádky budou takové ty klasické prototypy populárních holek, které si na kamarádky jenom hrají, takže jsem byla příjemně překvapená, že tomu tak nebylo. Protože když je někdo na škole oblíbený, ještě to nutně nemusí znamenat, že je to zlá mrcha. Díky za to. A taky bylo fajn číst o teenagerech, kteří se na party nemusí ožrat do němoty, aby se bavili, anebo o tom, že holky taky můžou mít nezávazný sex, dokonce ho samy iniciovat.
V čem vidím problém, je vztah Biancy a Wesleyho. Ano, je to hate to love, chápu, ale on se, i později, kdy už bylo zřejmé, že k sobě začínají něco cítit, k ní stejně choval na můj vkus dost toxicky a říkal věci, které mohou dost zabolet. Zkrátka ten vztah neměl takový náboj, jaký bych čekala.
Taky mi přišlo docela zbytečné to drama s rodiči hlavní hrdinky. Ano, rozvod rodičů a alkoholismus jsou důležitá témata, která by se dala skvěle rozebrat, nicméně autorka pouze klouže po povrchu a v podstatě používá tyto prvky zřejmě jenom k tomu, abychom tu měli i nějaké drama, což je možná trochu škoda.
Milostný trojúhelník na konci se vlastně vyřešil sám a v klidu, což mi přišlo trochu uspěchané a nepravděpodobné, ale happyend jsme dostali, tak proč ne.
Pro mě to byla taková jednohubka na jedno odpoledne a nebylo to vyloženě špatné, ale když knihu vynecháte, o nic zásadního nepřijdete. To už si radši pusťte film, ten mi přišel několikanásobně lepší.
(SPOILER) Kdo ví, proč se s tím Sandersonem po prvním průměrném až podprůměrném a druhém silně podprůměrném dílu pořád trápím, když zjevně nejsme (a nejspíš už ani nebudeme) kamarádi... Možná je to mým chorobným dočítáním sérií, ale u tohohle jsem teda vyloženě trpěla a uvrhlo mě to do takové čtecí krize, jakou jsem už dlouho nezažila.
Takové tři čtvrtiny knihy se děj v podstatě nikam neposunuje, hrdinové akorát cestují z místa na místo, a roli nejotravnější postavy od Spensy tentokrát přebírá M-Bot, což byla jedna z mála "postav", kterou jsem měla svým způsobem docela ráda.
"Akce" se dočkáme až v poslední třetině, kdy se začne odehrávat bitva s Pátrači, ale v tomhle momentě už jsem byla knihou tak frustrovaná, že jsem ji jenom chtěla dočíst, zavřít, zastrčit do poličky a už se k ní nikdy nevrátit. A to jsem ještě nevěděla, co mě vlastně čeká... Já nevím, možná jsem méně chápavá, ale při tom všem, co se dělo, jsem měla pocit, že si buďto autor něco vzal, když to psal, nebo že já bych si měla něco vzít, abych pochopila, co tím chtěl básník říci. Možná jsem staromódní, ale stále preferuju staré dobré bitvy, kdy se nepřátelé zneškodňují výstřelem z vesmírné stíhačky nebo laserovým paprskem nebo proboha čímkoliv, ale tohle na mě bylo nějak moc.
Doufám, že autor opravdu skončí čtvrtým dílem, jak bylo naplánováno, a nerozhodne se sérii dále natahovat, protože si říkám, že když už jsem se prokousala třemi díly, tak už přece musím tu sérii nějakým způsobem uzavřít, ale nevím, kolik toho ještě zvládnu. :-D
Jestli čekáte sci-fi natřískanou dějem, tak tuhle knihu ani neotvírejte... Ale předpokládám, že pokud jste se v Poutnících dostali až sem, tak asi stejně nic takového nečekáte, protože Becky je prostě Becky. A nevím, jak to dělá, ale zase (už popáté!) mě dostala.
Tento díl je rozhodně nejméně "dějový". Zkrátka jen sledujeme velmi pestrou skupinu postav, které jsou v důsledku určitých okolností nuceny společně setrvat na jednom místě, a tak samozřejmě vedou rozhovory. O sobě, o životě... A my jejich prostřednictvím zase o něco více poznáváme svět a rasy, které autorka stvořila. A je to neskutečně krásný a fascinující zážitek, jako byste se dívali na nějaký dokument o přírodě.
V knize lze nalézt obrovské množství podnětů k zamyšlení, ale jsou podané tak nenásilně, že je jen na vás, jestli se rozhodnete o nich přemýšlet, nebo ne.
Jsem okouzlená a potřebuju víc.
Vzhledem k obrovskému rozestupu mezi díly, co se týče data vydání, jsem měla logicky obavy, jestli se vůbec dokážu začíst a vzpomenu si na události a postavy z předchozích dílů. A kupodivu to nebyl ten největší problém. Jelikož se přesouváme do úplně odlišného prostředí a poznáváme postavy nové, dá se kniha zvládnout, i když jste předchozí díly četli v době, kdy vycházely. Dost nápomocný je taky slovníček pojmů na konci knihy, který obsahuje nejen výrazy, které už jste možná pozapomněli, ale také seznam postav a jejich krátkou charakteristiku včetně informace, jestli jsou na začátku knihy ještě naživu, nebo ne, což jsem opravdu ocenila.
Co se sérii nedá upřít, je perfektně promyšlený svět - to autorka zvládá na jedničku. Neskutečně mě dostal doslov o tom, jak si pohrála s francouzštinou tak, aby jí vše sedělo do příběhu a přijde mi naprosto fascinující, nad čím vším se při psaní zamýšlela.
V jedné věci se ale musím přidat k ostatním komentujícím - jako člověk francouzštinou nepolíbený bych určitě ocenila překlad některých pasáží alespoň formou poznámky pod čarou. Chápala bych pár slovíček nebo frází v místech, kde je snadné si význam sdělení domyslet, ale celé konverzace kompletně ve francouzštině už na mě byly trochu moc. Vím, že to byl nejspíš autorčin záměr - nepřekládat je, ale ve finále to působilo spíš rušivě a psát celé věty a souvětí do překladače se mi při čtení opravdu nechtělo.
To všechno bych ještě dokázala překousnout, ale největším kamenem úrazu pro mě bylo tempo. Tohle bylo taaak zdlouhavé. Tři čtvrtiny se kniha neskutečným způsobem táhne a veškerá akce a napětí jsou nahuštěné v té poslední, což je docela problém, když má kniha přes 600 stran.
Když spadne maska byla jedna z mých nejočekávanějších knih tohoto roku, ale bohužel jsem spíše zklamaná.
Protože jsem na začátku roku od stejné autorky četla Místa, kde jsem plakala, která mě totálně emocionálně zničila, měla jsem od Ročenky velká očekávání. A musím říct, že ze začátku jsem si nebyla jistá, jestli budou naplněna.
Nicméně po pár úvodních rozpačitých kapitolách jsem se konečně začetla a opět jsem nemohla přestat, dokud jsem se nedostala na konec. Paige musíte trochu přijít na chuť, ale když zjistíte, co a jak, budete jí přát jen to nejlepší. A Elijah? Kéž by každá holka měla v příteli takovou oporu jako měla Paige v něm.
A to už by samozřejmě nebyla Holly Bourne, kdyby v knize nebylo i nějaké důležité a silné téma. V tomto případě se jedná o šikanu, ale nejen ve škole, ze strany spolužáků, ale také doma, ze strany rodičů, konkrétně ze strany otce, který ale dokáže se svou ženou neskutečným způsobem manipulovat. Nejhorší na tom je, že takové příběhy se v reálném životě opravdu dějí, proto je skvělé, že na tento problém autorka poukazuje. A řekla bych, že to zvládla bravurně. Příběh je smutný a srdceryvný, ale zároveň nám dává
malinkou naději, že každý může mít svůj šťastný konec.
Co se knize opět rozhodně nedá upřít je skvělá atmosféra. Vykreslení krásy zasněžených hor a přátelského městečka mezi nimi autorka zvládá na výbornou.
Kámen úrazu ale nastává u postavy Willa, který mi už v prvním díle moc nesedl a upřímně jsem moc nechápala, co na něm hlavní hrdinka vidí. Ano, jistě, když dojde na peprnější scény, nějaká chemie tam bezpochyby je, ale Ryan je Ryan, že... Naopak Izzy byla skvělá a dokonce jsme poznali její stydlivější a zranitelnější stránku, což se mi líbilo, protože v Nových začátcích je to spíš taková suverénka, kterou jen tak něco nerozhodí.
Nejvíc mě ale mrzí nedotažený konec. Působilo to na mě, jako kdyby autorku tlačil čas, a tak se rychle musela zbavit Colea a příběh uzavřít.
Tak já půjdu proti proudu, ale za mě byla Cesta za štěstím tou nejpovedenější a nejzábavnější z knih od Jenn Bennett. Opravdu nemám, co bych vytkla, bavila jsem se od začátku až do konce, hlavní hrdinové byli prostě sladcí, nechyběl tam humor sarkasmus, ale zároveň, jak už jsme u autorky zvyklí, se knihou vine spousta důležitých témat, ať už jde o problémy v rodině a s tím spojené časté stěhování, traumata z dětství nebo třeba šikanu a pomluvy.
Taktéž mají hlavní hrdinové opět originální zájmy - focení cedulí, kovářství, svářečství a lodě? To se v knihách jen tak nevidí.
Co zmiňuji u všech autorčiných knih a zmíním i tady, že Jenn je machr na milostné scény. Fakt že jo. Nikdy jsem neměla nutkání si u nich vypíchnout oči, naopak to umí napsat tak reálně a krásně, že se celou dobu musíte usmívat jak měsíček na hnoji, a dokonce tam ještě nenásilně dokáže upozornit na důležitost ochrany, za což má u mě velký plus.
Navíc ty naše obálky, to je prostě skvost, takže smekám a netrpělivě vyhlížím autorčinu další knihu.
Líbilo se mi prostředí lékařské školy, potažmo nemocnice, i neobvyklý koníček hlavní hrdinky v podobě kitesurfingu, ale nebudu lhát, rozhodně jsem čekala víc. Kniha má tak extrémně zazděný potenciál, že se mi chtělo brečet... Máme tu prvek tajemství, díky kterému si s námi autorka mohla hrát, mohla nás napínat, šokovat... A místo toho si vybrala tu nejpřímočařejší a nejjednodušší cestu a ještě nám vše prozradila poměrně na začátku, takže už vlastně nebylo co odkrývat. Jako odpočinková četba fajn, ale zázraky nečekejte.
Jestli se knize nedá něco upřít, tak je to skvělá atmosféra. Ač nejsem velkým příznivcem chladného počasí, často jsem si sama sebe představovala někde v horské chatě s hrnkem horké čokolády v ruce, jak se dívám na zasněžené vrcholky hor.
Hlavní hrdinové mi sedli, Lena rozhodně není žádná hloupá husička, ale umí se o sebe postarat, a Ryan vám taky velmi brzy přiroste k srdci.
Jediná věc, která mi trochu neseděla, je to, že hlavní hrdinka jede do Ameriky dělat au pair a vlastně dělá všechno kromě toho starání se o dítě, ale to už je takový detail, který jsem schopna odpustit.
(SPOILER) Autorčinu Divergenci miluju celým svým srdcem a pořád čekám, že mi svým dalším počinem vyrazí dech stejně, jako to bylo u jejího debutu, ale mám pocit, že tohle byla úplně poslední šance, kterou jsem jí dala.
Začátek vypadal slibně - parta hrdinů kolem třicítky, kteří jako teenageři zachránili svět, se musí vyrovnávat s neutichající pozorností médií, ale i sami se sebou a se svými traumaty, a hlavní hrdinka, která rozhodně není psaná s cílem se zalíbit, ale vy ji svým způsobem chápete. No posuďte sami, nezní to skvěle? Ano, zní. A řekla bych, že do téměř do půlky to skvělé bylo...
Jenže pak přišlo cestování mezi dimenzemi a moje touha vědět, jak to bude dál, padla prudce dolů. Najednou se děj začal neskutečným způsobem táhnout a já postupně ztratila poslední zbytky zájmu, takže odhalení identity našeho hlavního záporáka mě nechalo naprosto chladnou a novinové články a tajné spisy, kteté měly knihu obzvláštňovat, mě začaly vyloženě otravovat. A bohužel to nenapravil ani závěr.
Trochu jsem se bála, jak si autorka poradí s postavami, které známe ze seriálu, ale musím uznat, že tento úkol zvládla přímo bravurně. Maeve je správně cynická, Otis přesně tak akorát neohrabaný, ale dobrosrdečný, Eric se do všeho vrhá po hlavě a Aimee? Ta mě tady svými hlody bavila snad úplně nejvíc. Místy jsem se dokonce musela nahlas zasmát.
Co se týče samotného děje a zápletky, tam už ale kniha oproti seriálu ztrácí šťávu. Působilo to na mě jako taková hodně odlehčená verze pro mladší - málo narážek na sex, postavy (ač si stále nějakým způsobem zachovávaly svoji seriálovou povahu) se občas chovaly na můj vkus až moc dětinsky. Na druhou stranu nebýt jich, tak samotná zápletka knížku neutáhne.
Ve výsledku příjemné odpočinkové čtení, které pobaví, ale beru to spíš jenom jako takový doplněk k seriálu, který je v mnoha ohledech lepší.
Kdovíproč jsem čekala podobný vibe jako u Horečky od Karen Marie Moning (kdo četl, ví), ale Půlnoční kroniky s ní mají společný opravdu jen žánr urban fantasy.
Nástroje smrti jsem sice (zatím) nečetla, ale jsem si téměř jistá, že se autorky, když to řeknu hodně mírně, inspirovaly. Když to řeknu na plnou pusu, tak to prostě víceméně obšlehly, ale bohužel to nefunguje.
Všechny postavy byly nemastné, neslané a žádnou z nich jsem si nedokázala dostatečně oblíbit, takže jsem se do čtení musela neskutečnýn způsobem nutit, a i když už jsem četla dost špatných knížek, nepamatuju si, kdy jsem u nějaké takhle trpěla.
Půlnoční kroniky také slibují romantiku, což mi přišlo jako neotřelá kombinace, ale... Kde přesně byla ta romantika? A ne, to, že hlavní hrdina hrdince neustále kouká na prsa a na zadek, opravdu není romantika. Pomalá romantika mi celkem vyhovuje, ale tady nejen, že k ničemu nedošlo (vyjma jedné pusy), ale ani jsem tam necítila žádnou chemii, což je pro romantiku klíčové.
Další kapitola sama o sobě je svět. Ano, autorky nám vysvětlí, že pokud lovec bojuje s jakoukoliv příšerou, aktivuje kolem sebe jakousi bublinu, aby ho nezahlédli běžní smrtelníci - fajn, dobře, beru, ale když se nějaký z nich k této bublině přiblíží, jak přesně to funguje? Nabourá? Projde skrz? Donutí ho to přejít na druhou stranu ulice? A druhá věc - co potom se stopami po boji? Rozbitá auta, výlohy? Nikdo se neptá? Nenahlásí to policii? Co mi drásalo nervy ale asi nejvíc je to, že u sebe všichni nosili zbraň a nikdo si toho nikdy nevšiml. Nikoho nikdy nezastavila policie? Nedívala se do kufru auta a nebylo jí divné, že tam někdo jen tak vozí brokovnici? Hlavní hrdinku nikdy nezastavila hlídka a nevyptávali se, proč s sebou nosí kuši?
A hlavní záporačka? Nuda. Vůbec jsem nepochopila její záměr.
I když jsem chorobný dočítač sérií, tohle mě otrávilo natolik, že další díly vynechám, díky.
Byla jsem trochu skeptická, jestli mě Cameron i do třetice dostane (Psí domov jsem ještě nečetla, ale teď už o něm nepochybuji), ale on to opět dokázal. Psí slib je nádherný srdceryvný příběh, který se ale nezabývá pouze psí láskou, ale otevírá spoustu zajímavých a důležitých témat, ať už se jedná o problematiku přehrad, "bojových" plemen, nahrazení lidské pracovní síly stroji, život člověka upoutaného na invalidní vozík nebo čínskou kulturu.
Baileyho jsme si jistě oblíbili všichni, ale mně opět přirostli k srdci i naši lidští hrdinové. Smála jsem se společně s nimi, fandila jim, byla smutná, když si procházeli něčím těžkým... A to je přesně to, co od skvělé knihy očekávám. Na konci samozřejmě ukápla i slzička. Myslím, že lepší závěr jsme si nemohli přát.
P.S. Jen doufám, že to podobně funguje i s kočkami. Moc bych si přála, aby se k nám naše kočičí dušička, která odešla velmi brzo, vrátila.
V první řadě nesmíte ke knize přistupovat jako k nějaké divoké jízdě, která vás na začátku vcucne a vyplivne až na konci. Přistupujte k ní jako k milému, vtipnému příběhu z běžného života, který si nejspíše nějakým způsobem prožil nebo prožije každý z nás. Co si budeme povídat, život je většinu času stereotyp. Chodíme do práce, do školy, trávíme čas s rodinou... Pokud ke knize budete přistupovat tímto způsobem, myslím, že, stejně jako já, nebudete zklamaní. Je to takové pohlazení po duši v dnešní hektické době.
Řekla bych, že Lara Jean v poslední knize dospěla a získala sebevědomí, což se mi líbilo. Obzvlášť, když to vpálila Peterovi, protože já sama jsem měla chuť ho občas proplesknout. A bylo jich tu víc, kteří by potřebovali pár facek - Margot, která je vším, jen ne nejstarší podporující sestrou, ale nejvíc Pererova matka, která se montovala do vztahu svého dospělého syna. Bože, to mi tak pilo krev!
Nicméně celkově jsem si knihu moc užila a musím se přiznat, že mi celá ta parta bude chybět.
Kniha má jednoduchý styl psaní a krátké kapitoly, takže se čte poměrně rychle a lehce, bohužel ale nepřináší absolutně nic nového, na co už bychom v tomto žánru nenarazili. Vlastně se drží úplně klasické šablony, a tak můžeme celkem snadno předvídat, kam se celý příběh bude ubírat.
Zombíků bylo na můj vkus dost málo, hlavně pak ve druhé polovině, kde se více než samotná apokalypsa řešilo vztahové drama. Ta romantická linka mi přišla totálně zbytečná.
Nebylo to vyloženě zlé, ale kdybych si to nepřečetla, asi bych o nic zásadního nepřišla.
Nejlepší díl trilogie. Autorka si zřejmě nechávala veškerou akci na závěr série a to je neskutečná škoda. Kdyby se celá série nesla v tomto duchu, tak je to úplně o něčem jiném. O zvraty tu není nouze, některé jsou předvídatelné, některé méně, ale konečně to alespoň dostalo šťávu.
Novina rozpolcenost se zde projevuje v plné síle, a i když už mi často lezlo na nervy číst o dalším způsobu, jak vrazit Adrianovi kudlu do zad, byla svým způsobem pochopitelná.
Autorka taky krásně popisuje vztah rodičům k dětem.
Co se týče závěru - něco takového jsem čekala, ale v trochu jiné obměně, myslím, že kdyby to skončilo tím, k čemu to celou dobu směřovalo, vyzněl by celý příběh lépe, ale i tak jsem byla víceméně spokojená.
Nejpřekvapivější částí byl pro mě rozhodně epilog, akorát mám pocit, že autorka si tím trošku nechala pootevřená vrátka pro další pokračování a nevím, jestli to je něco, po čem toužím...
Já vlastně ani nevím, co k tomu napsat. Četlo se to celkem dobře, styl psaní je přístupný, ale nic se tam neděje. NIC. Nějaká akce se objevuje až téměř ke konci, jinak se to stále točí v kruzích. Renegáti mi místy přišli až natvrdlí, Nova se kolikrát vymlouvala tak okatě, že jsem si říkala, že už to přece musí prasknout a ono ne. Pochopila bych to ze strany Adriana, protože ten měl růžové brýle, ale nejmocnějším Renegátům to nedocvaklo?
Plusové body dávám za postavu Maxe, který je prostě zlatíčko, a Calluma, jehož pasáže mi vždy vykouzlily úsměv na tváři.