• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Kovové nebe - René Vaněk

Když zrovna neřeší banální kriminální kauzy, zabíjí čas hraním počítačových her, sledováním zvrhlých televizních show a požíráním hořkosladkých orchidejí. Bydlí... detail knihy

Populární knihy

Nové komentáře u knih René Vaněk

Kovové nebe

„Tak tohle bylo bizarní, šílené, zvrácené, nechutné, i přesto však dokonalé. Obdivuji autorovu neskutečně širokou obrazotvornost, která dala za vznik všemu tomu, co se v povětří, na zemi či pod zemí městského státu Tyfu hýbe. tahle knížka rozhodně není pro každého, ale milovníci divnoliteratury, sci-fi a hororů si tu pošmáknou. Krví, lymfou a sračkami se tu nešetří, stejně jako mučením a tisícíi různými způsoby, jak zabít člověka. Nebo ramba či podčlověka či další bytosti, žijící pod příkrovem Kovového nebe. Nedílnou součástí téhle skvěle napsané dystopie je groteskní černý humor, který prostupuje celým dílem stejně jako pach Morové Cecílie z bonusové, závěrečné povídky. Nemůžu se dočkat pokračování!“... celý text
— Madla81

---

Kovové nebe

„Jak často se za život setkáte s literárním žánrem zvaným biopunk? Zřejmě málokdy, co? Já si vybavím snad akorát Plástev jedu od Josefa Pecinovského, ale tím to vlastně končí. René Vaněk ale připravil skvělé prostředí. Podobné nám, ale přesto v mnoha ohledech výrazně odlišné. A do toho vsadil neotřelou detektivní záležitost, kterou jsem si vysloveně s chutí početl. Na druhý díl jsem hodně zvědavý. Jedna z těch nejzajímavějších a nejnápaditějších knih, která tu na pomezí fantasy, sci-fi a hororu za poslední dobu vznikla.“... celý text
— Malarkey

---

Kovové nebe

„Příběh Kovového nebe se odehrává v ponurém Tyfu, futuristickém městě plném špíny a hnusu. Pro začátek je určitě třeba zmínit, že Kovové nebe je biopunk - lidé už se tu takřka nerodí běžným způsobem, nýbrž vylézají z těla Matky, prazvláštního mechanismu obývajícího Podsvětí, po ulicích se tu prohánějí živoucí bio-auta, všechny podřadné práce vykonávají ještě podřadnější podlidé a většina lidí si libuje ve vskutku nezvyklých a bizarních činnostech. Připravte se na příběh, který je syrový, sprostý, na nic si nehraje a již zmiňovaný hnus jako by téměř odkapával z každé jedné stránky. Pokud tedy máte slabší žaludek nebo preferujete navoněné futuristické metropole, na výlet do Tyfu se raději nevypravujte. Autor si velmi rád hraje s jazykovou stránkou příběhu, některým postavám vymýšlí originální jména - jako příklad můžu uvést třeba hraběnku Inkontinencii. Děj ubíhá, řekla bych, středně rychlým tempem, tudíž je tu dost prostoru pro akci, ale i pro poznání světa, který je do nejmenšího detailu promyšlený a ve spoustě věcí hodně odlišný od toho našeho. Moc se mi líbily také vsuvky v podobě Theových snů, v nichž si povídá s pavouky obývajícími jeho byt. Theo je vcelku sympaťák, který má několik zvláštních vlastností. Občas se sice chová jako hulvát, postupem času ale zjistíte, že pod drsnou slupkou se skrývá zajímavá osobnost. Ohromně se mi líbil jeho vztah s Alicí, strašně jsem jim fandila a jsem zvědavá, kam se posune v druhém dílu. Stejně tak se mi moc líbilo i jeho věčné provokovaní se Včeličkou. Taky bych si přála mít geniální AI v těle kovové stonožky, byl by to úžasný mazlíček. Děj prvního svazku končí otevřeně, proto už se nemůžu dočkat druhého dílu, abych se konečně dozvěděla, jak to s panem Zázračným (a hlavně taky s Theem a Alicí) dopadne. Na konci knihy čtenáři naleznou ještě bonusovou povídku jménem Onachron, která se mi ohromně líbila a fungovala jako příjemná tečka za celým příběhem, ale také slovníček pojmů, který se jistě hodí a bude hodit i při čtení pokračování. Pokud tedy máte rádi nezvyklé příběhy a jen tak se nezaleknete nějakého toho sprostého slůvka (nebo dvou) či trochy (většího množství) špíny a hnusu, určitě dejte tomuhle svéráznému příběhu šanci. Nebudete litovat.“... celý text
— PrincaListicka

---

---

Kovové nebe

„Vítejte v Tyfu! V možném městě budoucnosti, v absolutním úpadku lidstva. V zahnívajícím, korupcí a požitkářstvím prolezlém místě, které stírá hranice organické a anorganické hmoty. Je to dystopie? Je to punk! Je to totální dekadence! Autor zde poměrně zdařile balancuje na pomezí sci-fi a bizáru. Je to úlet! Tohle město je pod kopulí, kde slunce ani nezahlédnete a vše je řízené UI. Jaké to je, žít v živém domě, kde naprosté ticho narušuje tlukot jeho srdce? V podsvětí hluboko pod Tyfem zatím obří Matka produkuje ohromné množství podlidí (rozuměj tupých otroků) kteří se starají o údržbu města pro tu menšinu privilegovaných nadlidí, prošpikovaných všemožnou technologií. Tyfus, ač značně depresivní místo, je pestrý různými genetickými hybridy, a to hlavně hmyzáků. Takový přerostlý hrobařík prostě na hřbitov patří, že! Díky hlavnímu hrdinovi a jeho včeličce, můžete uvěřit, že vlastně žít na takovémhle místě není úplně blbé. Je to agent, samozřejmě nadčlověk, sežere všechno co je krasné, miluje Alici a užívá si se Sárou. Zato jeho nejlepší kámoš profesor Ivan, je ukázkový slizák a hnusák. Doporučuji minimálně všem divnočtenářům! 4,5*“... celý text
— MegaH

---

Kovové nebe

„4,5* Český spisovateľ René Vaněk predstavuje ďalšiu víziu budúcnosti. Aj táto má dystopické kulisy. Dej sa sústreďuje na mestský štát Tyfus, ktorý je vyčlenený zo zvyšku sveta akousi kupolou. Obyvatelia teda prežívajú pod umelým kovovým nebom a namiesto slnka majú senzory, ktoré sa starajú o striedanie dňa a noci. K tomu sú pridružené aj ďalšie systémy, ktoré sa starajú o čistenie a kvalitu života. Každodenné prežívanie je pretkané hnusom a celkovým úpadkom. Nielen morálnym, aj intelektuálnym a celkovo spoločenským. Čitateľ však nesleduje len tento pokles, ale aj fungujúce vrcholné biomechanické inžinierstvo. To prebieha prostredníctvom Matky, ktorá je zodpovedná za eliminovanie geneticky nedokonalých embryí. Spoločnosť je preto rozdelená na podľudí, ľudí a nadľudí. Nehovoriac o umelých inteligenciách a iných polomechanických organizmoch. Zhrnuté takto niekoľkými vetami pôsobí Tyfus ako pomerne depresívne miesto. To by bola v zásade pravda, nebyť autorovho prístupu. Vaněk totiž namiesto pochmúrneho opisu ešte pochmúrnejších udalostí zvolil o niečo komediálnejší prístup. Od prvého slova je očividné, že si pobyt v tomto svete vyslovene užíva. Je to vidieť v ľahkosti, s akou text plynie. Pritom prechádza od násilia, cez vulgárnosť, až po obscénnosti. Niekedy tak rýchlo, že čitateľ stihne sotva žmurknúť. Kniha má vďaka tomu miestami až neuveriteľne svižné tempo. No objavia sa aj pomalšie miesta. Ako hlavný nástroj autor používa jazyk. Odlišuje ním postavy, buduje atmosféru a v medzihrách medzi kapitolami ním dotvára kolorit svojho sveta. Hra so slovami navyše pomáha držať čitateľovu pozornosť. Tiež je to ten prvok, ktorý knihu odlišuje od podobne koncipovaných žánroviek. Obsahovo však nesledujeme len neradostný život v hnuse. Hlavný hrdina Theo totiž potajme pracuje pre megakoroporáciu SVS a rieši všakovaké problémy. Niektoré malé a iné väčšie, no vysporiada sa s nimi pomerene rýchlo. Tento kompozičný prvok textu dodáva takmer až epizódny charakter. Teda nebyť toho, že sa tieto menšie zápletky v deji „pripomínajú“. Okrem toho sa objavuje aj akýsi leitmotív v podobe pátrania po totožnosti pána Zázračného. Záhadný chlapík sa objavuje a mizne a zdá sa, že má prsty v mnohých Theových prípadoch. Alebo skôr na ich dokončeniach. Je teda jasné, že sa čitateľ nemá čas nudiť. Vyššie spomenuté udalosti výborne dopĺňajú opisy sveta plného korupcie a odporností. Napätie takisto skvele graduje. Avšak namiesto očakávaného vyvrcholenia prichádzajú slová označujúce koniec tohto dielu. Na zmiernenie škôd Vaněk síce ponúka bonusovú poviedku Onachron a slovníček pojmov, ale pokračovanie by bolo akiste príjemnejšou odmenou. V románe Kovové nebe autor predstavuje ďalšiu dystopickú budúcnosť, tentoraz s príchuťou biopunku. Okrem celkovej pochmúrnosti však ponúka aj humor. Čitateľ sa teda dobre baví nielen výbornou prácou s jazykom, ale aj dobre rozvrhnutým dejom. Skutočným nedostatkom je zatiaľ chýbajúce pokračovanie.“... celý text
— LiliDarknight