Malarkey komentáře u knih
K autorovým povídkám jsem se v tomto případě dostal dříve, než k samotné knize. Nicméně už ty povídky mě naprosto uchvátily, takže jsem se na Inferium ve své knihovně nemohl vynadívat a jak byla příležitost, okamžitě jsem se do něj pustil. No a výsledek? Exkluzivní. Autor využívá svoji znalost historie, kterou umě podkresluje celý příběh odehrávající se ve dvou perfektně a poměrně podrobně popsaných světech. Světě démonů a světě lidí v době právě probíhající druhé světové války. Téma je hodně zajímavé a skýtá celé množství originálních nápadů, se kterými si autor dal práci.
Na debut na můj vkus až nebývale vyzrálý kousek, který mi během čtení těmi politickými pletichami hodně připomínala Hru o trůny. Jen tedy s menším množství postav, ale větším množství realističnosti a především šokujících momentů pro čtenáře. Poloviční král je syrové fantasy s minimem magie, což mám rád, protože pak je větší důraz na středověkou atmosféru. A to mám hodně rád. I proto jsem si čtení této knihy vyprávějící tři různé příběhy, které se ke konci ve výsledku tak nějak protnou, aby se zase rozetnuly, neuvěřitelně užíval. Rozjelo se to velice hezky, byť už i tady byly momenty, které byly velice smutné. Jen mi tu k dokonalosti chybí mapa, protože pořádné fantasy se bez ní dnes už neobejde. To, ale jak jsem pochopil, mi bude nahrazeno druhou knihou, takže teď už se k ní jen dostat.
Vlastně taková soft verze Kotlety a jeho světů plných upírů, vlkodlaků a kdejakých jiných monster. Tím ale neříkám, že je to slabší variace na podobné brakové tituly. Naopak bych řekl, že Alex Drescher je v mnohých ohledech reálnější a sem tam i vtipnější. Některé hlášky vysloveně neměly chybu. Obecně jsem si krásně odpočinul, což mě dost překvapilo. Už obálka totiž ve mně evokovala pravý opak a moc jsem knize nevěřil. Kupoval jsem jí tenkrát v Lince během covidu na podporu nakladatelství. Nakonec ale spokojenost a docela si říkám, jaké jsou další autorovy knihy.
Finále Pragocalypsy epické tak, jak se patří. Přesně co jsem čekal, to jsem také dostal. Autor se v předchozích dílech trošičku zapomněl v tom, co se mi na prvních dílech líbilo, ale tady to už nevynechal. Řeč je o popkulturních odkazech, které tu sype z rukávu, a které, když mi mají co říct, je radost číst. A že jich je zde celé kvantum. Finále ale parádně akční, odehrávající se v námi všemi dobře známých lokací a zakončení série jak se patří. Přirovnání filmovou terminologií, takové to hororově laděné akční béčko, které jste zažili v dětství, byl to pro Vás pozitivní šok, a v dnešní době se k němu s radostí vracíte, protože Vám připomíná chvíle objevování daného žánru.
Po přečtení obsahu jsem vlastně neměl moc páru o tom, o čem tato nejnovější kniha ze Strak vlastně bude. Jedinou jistotu jsem měl v tom, že jelikož se opět jedná o velký formát a pevnou vazbu, tak že se bude jednat o krásně zpracovanou knihu a v tom jsem se, se zjištěnou radostí, po otevření první stránky, ani za mák nemýlil. Meč z kostí je opět naprosto krásně vyvedená kniha, určitě jedna z nejhezčích za poslední rok, kterou jsem držel v ruce. No a naštěstí i příběh je absolutní pecka. Za mě oblíbený žánr středověkého fantasy s menším množstvím magie, než je nutné, které pracuje s originálním fantasy světem. Každopádně všichni při čtení stejně víme, že se jedná o svět mezi Vikingy a Slovany na území dnešní Skandinávie a Ruska. Děj ale vypráví perfektní příběh. Ze začátku je trošičku kostrbatý, na jména hlavních postav je třeba si zvyknout. Jakmile se to ale stane, a ten moment reálně přijde, otevřou se Vám oči u nových hlavních hrdinů, kteří nejsou jenom černí, ale i bílí. Prostě Vám při čtení stránky po stránce reálně oživnou a ten příběh s nimi pak doslova prožíváte. Hlavně teda s Torkelem. Nádhera. Jedno z nejhezčích českých fantasy posledních let. Epické až do morku kosti. Tak dobré, jako když jsem se poprvé začítal do příběhů Vladimíry Šlechty.
Předzvěsti o třetím díle ze série Semper Fi nelhaly. Je opravdu nejslabší. Robert Fabian se tu při psaní dost zasnil a tak tu jsou poměrně často pasáže, který jsou naprosto o ničem. Už jsem se s tím u něj setkal, u Valkýr. Ale tam to na mě bylo navíc až moc depresivní. Tady asi prostě a jednoduše je znát, že ta zábavnost s těmi mariňáky, protože nenabízí nic nového, výrazně klesá do průměru. Porter si pořád drží vlastnosti týpka, který Vás baví, ale dostává se do takových filozofických témat, které spíš otravují a do celého toho světa spíš nesedí. A vzhledem k tomu, že se jedná o největší knížku, tak se dostáváte k tomu, že těch témat k zamyšlení je tu bohužel dost.
Druhý díl série Kroniky želeného druida se četla se stejnou lehkostí, jako díl první. Přeci jen už jste jakž takž v tématu, takže se bavíte. Dovedu si představit, že tu je řada čtenářek z Atticuse vysloveně vyřízená. Je to takovej ten dokonale nedokonalej typ chlapa, kterýho by každá chtěla doma, aby na něj mohla koukat jak na obrázek.
Městské fantasy není úplně můj žánr, ale pokud bych měl říct nějakou top sérii z tohoto prostředí, byla by to určitě série Kronika železného druida. Jednoduchá, vtipná, přímočará, jednoznačně zábavná. U prvního dílu možná ještě ovlivněná tím, že se jedná o první díl a tak si na ten svět vlkodlaků, upírů a absurdních situací musíte trošku zvyknout. Atticus je super postava, ale pravda, chvíli jsem měl spíš pocit, že to je popisy čtení spíše pro dámský kolektiv, než pro mužskou přímočarost.
Pavel Bareš je pro mě jeden z nejzajímavějších autorů současnosti. Píše hodně květnatou a různorodou češtinou, skoro bych se nebál ji označit ani jako čeština 2.0, ale možná i to je pro mě trošku kámen úrazu. U knihy Meta jsem si na ni těžce zvykal. Každopádně Projekt Kronos je o ní částečně ušetřen, což způsobuje, že kniha působí výrazně konzistentněji, než třeba právě Meta, kde mě přišlo, že si autor zkoušel, co všechno čtenář v rámci knihy ustojí. Projekt Kronos je v tomto případě jednodušší, byť žánrově je to takový mix postapokalyptického young adult sci-fi. Nicméně zajímavý mix. Bavilo mě to číst, svět budoucí mi přišel zajímavý a jsem dost zvědavý na samotné pokračování.
Sérii Carpe Diem jsem si dal poměrně záhy po sobě. To proto, abych viděl rozdíly v jednotlivých dílech a také hlavně proto, že Robert Fabian je sakra čtivý autor. A ano, u Semper Fi jsem se s tím opět setkal. Je pravda, že tady už trošku chybí ten 200 stránkový prolog, který z prvního příběhu Carpe Diem dělá dokonalou záležitost. Tady je to vlastně čistokrevná akce, ale zase zábavná od začátku do konce.
Do této knihy mě přesvědčilo zdejší hodnocení. Po Světlověku jsem tak autorovi dal ještě jednu šanci. Nicméně i po této jsem na něj zanevřel a pravděpodobně natrvalo. Je otázka, na kolik je kniha špatná nebo na kolik je autor špatným spisovatelem. Svět je podobný jako ve Světlověku, dokonce i ten námět zní docela zajímavě. Jenže po chvíli zjistíte, že postavy Vás nezajímají, svět Vás spíš otravuje pro jeho časté nepochopení a celkově jinak zajímavý námět se dostává do takových momentů, které Vás vůbec, ale vůbec, nedonutí číst dál.
Námět Viktoriánské Anglie, průmyslového boomu a pár fantaskních prvků k tomu, ve mně vyvolávaly dojem, že pokud je toto New Weird, a že se to tak tváří, tak námětově to pro mě nemůže být zajímavější a s chutí se do knihy pustil. Jenže po pár desítkách stran se ve mně začalo zračit zklamání a s každou další desetistránkou jen houstlo a bujelo. Pseudo svět, který není ani zajímavý, ani nápaditý, jako spíš protivný. Všehovšudy domnělá nuda, kamkoliv se vrtnete a pocit, kde jsem se každou chvílí přemlouval, abych to dočetl. Nakonec se podařilo, pár myšlenek nebylo špatných, ale v obsáhlosti knihy si to sáhne maximálně na průměrné hodnocení.
Robert Fabian je prostě knižní militantní génius. Jeho military sci-fi kousky jsou prostě pecka. Přitom stačí nehledat složitosti a vyprávět příběh od píky. Jako třeba zde v případě mladého zlodějíčka Portera (mimochodem dobré jméno, mít hned černého portera po ruce, tak si ho k čtení dám vysloveně s chutí). Četl jsem reedici, bichly jak hovado, ale četlo se to doslova samo. Příběh Portera začíná zlodějskými praktikami, pak čápnutím, soudem a následným vysláním do vojenské čety, kde si s ním procházíte vším. Dvouměsíčním tréninkem, který jak kdyby z oka vypadl Olověné vestě a pak následně i bojovými operacemi, což je prostě pecka. Autor píše s takovou lehkostí, že odtrhnout se od příběhu prostě nedá. Až do samotného konce. No a v případě reedice na konci je ještě k dispozici jedna sci-fi novelka, která je také peckovní.
Musím říct, že vazba této knihy je něco, co Vám v knihkupectví rovnou cvrkne do oka. Možná i více, než výsledné nadšení (respektive nenadšení) během čtení této knihy. Young adult, které se tváří jako temnější variace na magií prosáklý fantastický svět, ale pořád je to hlavně young adult. Problémy dnešních mladých, mileniálové na každém kroku a do toho taková aristokratická arogance hlavních postav na každém kroku, která mě prostě nebaví. Nevím, jestli vůbec budu mít chuť pokračovat ve čtení této série, ale spíš ne.
První knižní setkání s autorem, byť Silo seriálově sleduji a už se dost těším na druhou sérii. Autor evidentně umí rozjet zajímavá postapokalyptická prostředí. A pak je jen otázka času, jak to posune dál. Zde mi to písečné prostředí přišlo poměrně zajímavé, ale hlavní postavy mě nedonutili k tomu, abych další stránky četl s chutí a nadšením. Navíc i ten děj je poměrně konstrbatý, i tak ale věřím, že v dalším díle by se to mohlo stabilizovat.
Bohužel se zde zařadím mezi tu minoritu, kteří z knihy úplně nadšení nebyli. Nicméně jsem pochopil, že pan autor je legenda v oboru, a pokud mi nesedne toto, tak jinde by to chyba být už nemusela. Šanci mu tedy rád určitě dál dám, každopádně zde se mi to úplně lehce nečetlo. Vikingská tématika, poměrně kruté prostředí, nesourodé vyprávění, různý důraz na různé postavy, kde na ani jednu jsem si úplně nezvykl. A ani děj mě úplně nebavil…ale to asi především i proto, že kruté, temné fantasy mě málokdy nadchne.
Kvalitou zpracování jednoznačně odpovídá předchozím dvěma titulům. Je vidět, že Martin Šust si s výběrem autorů dal opravdu práci, i když v tomto případě škoda, že se zaměřil vysloveně na jeden rok. Kvalita některých povídek tu mnohdy jednoznačně kolísala. Mezi nejzajímavější ale jednoznačně řadím Dům mimo vaši oblohu, Dům U sedmi knihovnic (ta obzvlášť), Kouzelná prasátka, Machr přes malá hvězdná tělesa, Město u Postiženého moře a Neuskutečnitelné sny.
Hodně neortodoxní sbírka divných povídek. I když, pravda, ne vždy jsou úplně divné. Spíš jsou od autorů, kteří tu nebyli zajetí a tohle jim trošku mohlo otevřít cestu. Obecně jsou povídky poměrně zajímavé, i když pravda, zpracování knihy a popisky jak Martina Šusta, tak i komentáře samotných autoůr, knize jednoznačně přidávají o hvězdičku navíc. Osobně se mi nejvíce líbily jejich poznatky na naši republiku. Mnohdy je zajímavé sledovat pohled na naši zemi očima cizince a nezaujatého. Každopádně co se týče povídek, nejvíce mě zaujaly Aloha, Jazyk můr, Jízda na bílém býkovi, V zahradách vlahé noci a Pašo.
Třetí díl série planet smrti jsem četl hned v závěsu za druhým a možná to byla chyba. Vlastně se nic nezměnilo. Jason dinAlt už zapomněl na to, jaké to bylo na první a druhé planetě smrti a spadnul zase do stejného průseru. Tentokrát ale na planetě, která ale pro změnu hodně připomíná temnej středověk. Jakože opět super, sranda, ironie a sarkasmus stříká ze všech směrů, ale vlastně je to pořád dokola to samé.
První planeta smrti mě hrozně překvapila. Hlavně tím, jak zábavné sci-fi akční béčko to je na úkor datumu vzniku. No a po přečtení druhého dílu musím říct, že tady v té sérii se muselo za ta léta inspirovat tolik lidí, že na seznam několika A4 by to nestačilo. Vlastně víte, že je to sci-fi, ale zároveň se děj odehrává někde u nějakých takřka pralidí otrokářů se svými pravidly, kde si hlavní ranař Jason dinAlt užije a zároveň se u toho upřímně nasmějete, hlavně v interakci s jeho parťákem Mikahem. Za mě absolutní spokojenost.