Malarkey komentáře u knih
Pokračování Mise na planetě začíná přesně tam, kde první kniha skončila a drží si přesně ty kvality, které byste od ní očekávali. Zábavná sci-fi akčňárna, která, kdybyste v hlavní roli měli Arnolda Schwarzeneggera a vrátili byste se do zlatého věku kinematografie 80. a 90. let, tak byste si to na plátně dokonale užili. Zábavné, vtipné, sarkastické, ale i chytlavé. Nabízí se říct, že Mise ve vesmíru působí jako takový knižní blockbuster. Odpočinete si u toho a zároveň máte pocit, že nečtete nic špatného. Ve všech ohledech tedy spokojenost a už se těším na pokračování.
K této knize jsem se dostal vlastně náhodou, v doprodeji vyřazených titulů v knihovně v Mladé Boleslavi. Nicméně námět dát do jedné knihy povídky a novely, které hnuli se sci-fi žánrem mi přijde úplně fantastický. Jen je třeba, coby čtenář, se připravit na to, že některé náměty, zpracování a myšlenky tu budou, s dnešním srovnáním, už poměrně archaické. Ale tak to se dá pochopit. Každopádně tak, jako v každé povídkové sbírce, i zde se střídají ty lepší příběhy s těmi horšími. Nicméně těch lepších je tu výrazně víc. Mezi ty nejlepší určitě řadím Stroj času od H. G. Wellse, na ten jsem se hodně těšil. Pak ale také určitě Věc, u které jsem, přiznám se, vůbec netušil, že filmová verze je založena na této povídce. No a pak taková klasická scifárna jako …A pak už tam nezbyl nikdo a nápaditý Sturgeon s povídkou Mrňousovi jsou tři, který, jak jsem pochopil, děsně rád ty sci-fi náměty podporuje dětmi.
Řekl bych, že autor, aby mohl napsat něco z období pralidí, musí mít nejenom hodně načteno, ale musí mít zároveň obrovskou představivost. Jenže zatímco Lovci mamutů měli nosnou myšlenku a hlavně zbytečně nic neprodlužovali a nenatahovali, tak tady jsem se tak nějak plácal stránku za stránkou stále na jednom místě. Námět je hodně povrchní, vůbec nikam nespěchá, většinu knihy vlastně nevíte o čem to je a zároveň tušíte, že krom abnormálně velkého popisu prostředí tu toho víc ani nebude. A ano, ve výsledku není. Máme tu skupinu pralidí, kteří mají jasně nastavený status ve své společnosti. Každý je od něčeho a každý tu dělá něco. Sem tam tu loví, sem tam si nastavují status vůči ostatním, sem tam nějaké zvíře zbourají a i o tom dokáží dlouze hovořit. Moc mě to nebavilo, byť kniha je to zvedená krásně, tedy jak se od Planety9 standardně sluší a patří.
Tak nějak přijímám fakt, že cyberpunk pro mě v knižní podobě asi nebude to pravé ořechové. Přitom u Schismatrixu jsem tak nějak doufal, že by se to mohlo zlomit. Ale nezlomilo. Už ve dvou úvodech mě autor upozorňuje na to, že to je to nejdivnější, co kdy napsal, a že to napsal v tom nejdivnějším období, které v životě měl. A ano, asi to po přečtení chápu, byť na začátku si tomu reklamu úplně neudělal. Ten příběh a to prostředí je opravdu hodně divné a musím říct, že při čtení mám hodně co dělat, abych si ten svět dovedl představit. Když hraju nebo vidím nějaký cyberpunk, okamžitě mě uchvátí atmosférou, v knižní sféře si ho ale nějak vůbec neumím vybudovat. A to hůř se mi to pak čte. Povídky mi ve výsledku přišly zajímavější.
Japonci evidentně zvládnou vytvořit mangu na cokoliv a nemusí to nutně být fantaskní, hororové a nebo jakkoliv jinak neuvěřitelné. Třeba to může být úplně běžné, citlivě něžné a otevírající témata, se kterými se mladý mnohdy potýkají a neví, jak z nich ven. Dobře napsané, nakreslené, zajímavě čtivé. Bavilo mě to od začátku do konce.
Už Běsnění kojota vnímám jako jeden z nejlepších překladových románů Golden Dogu. Na Crotu jsem se tak logicky velice těšil. Výsledek je pak k mé spokojenosti dobrý. V rámci filmové terminologie by Crota byl naprosto klasický vyvražďovací horor s klasickou zápletkou a neklasickou zrůdou, kterých je tu sto a jeden kus za rok. Jenže Crota je, jako když si poprvé pustíte Věc od Carpentera. Výborně napsaná a fantasticky využívající indiánskou mytologii, takže Vám do těch klasických hororových prvků přidá něco navíc a čtení tak díky tomu všemu baví od začátku do konce.
Přesně to, co v knížce je, jsem tak nějak tušil. Příběh internetového trolla, který nešťastné lidi ponouká k nešťastným činům. Na to, jak syrový nápad a průběh příběhu vlastně je, byl závěr poměrně abstraktní a zbytečně fantaskní.
Peter F. Hamilton mi v knihovně už nějaký ten pátek smrdí. Než se ale pustím do těch jeho špalíků, chtěl jsem ho alespoň trošku poznat a tak jsem se pustil do té nejtenčí knížečky, kterou tu od Planety9 v knihovně mám. Výsledek ale dopadl skvěle. Vypráví úsměvný příběh Julese, který je v mnoha ohledech dokonalý autista. Bavilo mě to. Chvílemi jsem se vnitřně nejenom pobavil, ale i zasmál. Navíc to bylo za pár chvil přečtené a závěr tomu dodal pěknou korunu.
Asi už jsem na plno věcí starej. Musím se totiž přiznat, že už úvodní pročítání anotace na knížce mě okamžitě zarazilo a kdyby tato kniha nebyla přílohou v Pevnosti, byl by to určitě jeden z důvodů, proč bych se do knihy nepustil. Leč označení spisovatelky jako oni jsem vnímal jako tiskovou chybu a snažil se ji při čtení nereflektovat. Kniha jako taková je totiž solidní poměrně netypické splynutí sci-fi, fantasy a čínské mytologie. Velice pěkné obálka sedí k příběhu, který je poměrně nápaditý a čtivý. Hlavní postavou je hrdinka, která je, v rámci dnešní generace, poměrně oblíbený lůzr, který ale nabyde na jedinečnosti. Takové postavy mám rád a musím říct, že jsem si na ní dokázal zvyknout. Po přečtení knihy jsem si pak autorku (autora, autory?) ze zajímavosti vygooglil a to způsobilo, že celé to relativní nadšení ve mně opadlo. Dnešní generaci prostě v mnohých ohledech neporozumím. Přijde mi, že spějeme jako lidstvo k potenciálnímu zániku, když v triviálně jasných věcech budeme hledat nejasnosti. V této knize ale naštěstí tyto lidské rozvrácenosti úplně neproběhly, respektive byly napsány poměrně citlivě, takže nemůžu říct, že by autorčina rozvrácenost měla na knihu nějaký negativní vliv. Spíš naopak.
Výborný a ve skrze perfektně čtivý thriller z prostředí středozápadu USA. Počítat můžete s mrtvolami, ale trošku jinak, než byste byli třeba u detektivky standardně zvyklí. Zde postava detektiva je až na druhé koleji. Na té první je rodina, která se, a to především, snaží ve světě přežít, protože byla, aniž by to věděla, součástí manželových vraždících praktik. Chvílemi je to pěkně drsné, pak zase rodinně, až ledově, klidné. Jedno ale tyto odlišné pocity spojuje. Skvělý autorčin rukopis, který si s příběhem jednoznačně perfektně pohrál.
Moje první setkání s Martinem Moudrým, tajuplným autorem, jehož spisovatelský vrchol byl v době, kdy já jsem začal dospívat a kdy Jiří Kulhánek sekl se psaním, protože se nikdy pořádně nespokojí s tím, co napíše. Na to ale, jak jsem pochopil, poměrně záhy navázal právě Martin Moudrý. A ano, Konec křížů mě bavil. Je to přesně ten typický brak plný akce, krve a černého humoru. Možná díky němu ten žánr začal trošku všednit a dnes už těch autorů je celá kopa, ale v rámci té doby to muselo být fajn zjevení. Hlavně to muselo uspokojovat všechny ty, kteří prahli po dalším Kulhánkovi a ne a ne se ho dočkat. Možná to ale není tak čtivé, brutální a geniální jak mistr svého řemesla, který byl přeci jen první a tudíž nejlepší, ale předpoklad žánru to splnit bez potíží dokáže.
Terry Pratchett, to je pro mě kvalitou tak strašně nestálý autor, že pokaždé nikdy nevím, co od jeho příběhů očekávat. No a k této knize jsem se dostal náhodou, navíc je poměrně kraťounká, tak proč toto jeho jedno z mála sci-fi, které kdy napsal, nezkusit. A ano, je dobře, že je to jednohubka. Je to totiž po jeho vzoru správně střelené, mnohdy parádně vtipné, ale také hodně neosobní a bez jakékoliv postavy, kterou byste si stihli oblíbit. Spíš si je stihnete neoblíbit. Jako jednohubka dobrý, ale přelom žánru v žádném případě.
Věřím tomu, že opravdu jedinečné knihy, na které nikdy nebudete chtít zapomenout, si Vás tak nějak musí najít sami. Přijdou bez pozvání, bez očekávání a donutí čtenáře chvíli spočinout na atmosféře příběhu, zamyslet se nad tím celkovým děním kolem…a přesně to do puntíku splnilo Vřeteno osudu. Nádherná kniha, věrně popisující dobu národního obrození za života Karla Jaromíra Erbena. Krásně popisuje dění, setkáváte se s více či méně známými postavami té doby, přidáváte si to do souvislostí a užíváte si každou větu, kterou tu Karel Jaromír Erben prostřednictvím Otomara Dvořáka sdělí. Nicméně je teda pravda, že začátek byl mírně košatý, chvíli jsem se do toho děje dostával. Jenže jak to přišlo, nedokázal jsem se odtrhnout. Mnoho textu, mnoho informací, ale i kdyby toho bylo jednou tolik, stejně bych neměl dost. Ten život jsem si tu s Karlem Jaromírem Erbenem doslova prožil. Bylo to krásné, pravda, mnohdy trpké, jak jen život umí být, ale i přesto…krásné.
Při čtení Hitokiri jsem se cítil přesně tak, jako když jsem poprvé četl Kotletu. Byl jsem fascinován autorovými nápady, ale zároveň si říkal, jak strašný brak to je. V tom dobrém slova smyslu. Dnes už Kotletu čtu mnohdy opravdu s chutí pro jeho spisovatelské kvality, ale musel jsem se k tomu nejprve pročíst. No a mám pocit, že u Oskara Fuchse to nebude jinak. Po jednohubce Frost jsem se pustil do výrazně většího díla a bavila mě to. Jednoduché, přímočaré, v hlavní roli s japonským ostřím a s vědomými připomínky k velmistrům českého braku. Jsem zvědav, co od autora přijde příště…
Když jsem se začetl do Motorů Boha, hodně jsem bojoval s technickou stránkou knihy. Autor byl hodně technický a během čtení jsem měl pocit, že knihu napsal spíš pro atomové inženýry, než pro sci-fi fanoušky. U Deepsix už mě ale přesvědčil, Prakticky okamžitě. Otočil, ubral na techničnosti, přidal na příběhovosti a vytvořil tu příběh s postavami, které jak kdyby vypadli z Hvězdné brány. Bomba. Tuto knihu jsem díky tomu přečetl prakticky jedním dechem. Zábavné, akční archeologické sci-fi plné zajímavých myšlenek a nápadů o rase, která by v příbězích autora možná mohla ještě něco říci.
Po povídkové stránce to mám s autorem různé. Jednou dobré, po druhé horší, ale to se tak u povídek může stát. Na moje první knižní setkání jsem se pak dostal ke knize, která tu ze všech jeho knih má nejslabší hodnocení. A je to škoda. Frost je totiž zábavná, ujetá, jednoduchá béčková jednohubka, která by si nezadala s Kotletou ani Kulhánkem. Baví a brzo skončí. Nic víc nečekejte a není to ani potřeba.
Zábavná fantasy. Trošku středověku, trošku dnešní doby, trošku magie. A kolem toho všeho hlavní postava, která má jedinečné schopnosti a nevyužívá je úplně vznešenou formou. Čte se opravdu suprově a dovedu si představit těšit se na další díly. Jen mi k příběhu úplně nesedí obálka, protože kdybych soudil jen podle obálky, po otevření bych čekal spíš mangu.
První setkání s Janem Bauerem bylo fajn. Asi bych z toho nedělal nic víc. Ano, téma je super. Vrací se historicky k době, kdy se vzedmula vlna kališnictví po upálení Jana Husa. Ale dělá to trošku prostopášnicky a lacině. Také je to ale 200 stránková jednohubka, tak bych si to asi nijak nedovoloval více kritizovat. Co je ale zajímavé, tak poslední stránky a dialog Jana z Trocnova s Čeňkem z Vartemberku. To jsem si vysloveně užíval. Pro to se vyplatí tuto historickou fresku přečíst.
Historicky už jsem zažil tolik dobrých skandinávských detektivek, že jakákoliv průměrná se prostě trestá. A tak to také schytala tato. Finské prostředí je určitě k plusu, kór, když má pro čtenáře osobní charakter. Tím to ale končí. Nuda, šeď, zmar. Hlavně teda nuda, melancholická nezáživná nuda.
Sbírka sci-fi povídek od renomovaných, ale i pro mě naprosto neznámých autorů žánru, které spojuje jedno – cestování napříč galaxiemi a poznávání nových ras. Mnohdy ale také ne. Sbírka je tak naprosto různorodého charakteru. Přes ty vydařené, až přes ty vysloveně průměrné. Mezi nejzajímavější nicméně řadím jednoznačně Klíče k prosinci, kde Roger Zelazny neustále představuje, jaký génius byl. Líbily se mi ale také Ginungagap, Hlídka a Setkání s medúzou od A. C. Clarka a Sliby se mají dodržovat od Jacka McDevitta, která mě zároveň dokopala k tomu, abych si konečně přečetl i Deepsix a pro autora se finálně absolutně nadchnul.