• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Thomas Brussig

Na kratším konci ulice

„Dlouho předtím, než jsem se dostal k téhle novele jsem viděl povedenou komedii Sonnenalle (99), takže mě při čtení žádné velké překvapení nečekalo. Něco je jinak, ale základní schéma je stejné. Přestože v knize hraje určitou roli hudba rockové kapely Rolling Stones, já při čtení, ovlivněn zmíněným filmem, občas slýchal útržky skladby Du hast den Farbfilm vergessen od Niny Hagen. Na kratším konci ulice je humorné retro, které s nadsázkou vzpomíná na socialistickou realitu 80. let v Berlíně, samozřejmě toho východního, ponořeného do temnoty a odděleného od toho západního šedou zdí. Jedinou drobnou výtku mám k tomu, že je tady Stasi nazývána jako Státní bezpečnost, to působí mírně rušivě. Nic to ale nemění na tom, že tuto útlou knížku doporučuji. Citace: "On chce studovat v Moskvě?" zeptal se Heinz rozezleně. "Ale on přece patří na Harvard nebo na oxfordskou Sorbonnu! Do Ruska se přece chodí jen se samopalem v ruce nebo s koulí na noze."“... celý text
— Eicherik

---

Hrdinové jako my

„Mám rád absurdné príbehy absurdných postáv v knihách Johna Irvinga. Postavy a udalosti z tejto knihy nemajú k nim ďaleko, no stále mi ešte niečo chýba k plnej spokojnosti. Nevadí, aj Irvingove rané veci také boli, možno Hrdinové ich aj prekonali.“... celý text
— Majto

---

Na kratším konci ulice

„Čekala jsem něco jiného - asi víc melancholie, bezvýchodnosti a zmaru. Ty tady sice taky byly, ale spíš jen jako kulisa pro vypointovaný situační humor. Někdo v dřívějších komentářích zmínil Pelíšky, Báječná léta pod psa nebo Šabacha a toho jsem se trochu bála, nemám tento pohled na socialismus ráda. Přijde mi, že zlehčuje dobu, která mnoha lidem zničila život. Že přehlíží jejich utrpení a zároveň ze záporných postav dělá jen jakési oběti vlastní hlouposti. Znovu bych tuhle knížku nečetla.“... celý text
— L.K.

---

---

Sudí Hotový. Žalozpěv

„Sudí Hotový je zajímavá novela německého autora, už jen proto, že ač by se mohlo zdát, že je kniha "pouze" o fotbalu a "pouze" pro muže, tak to tak vůbec není. Jako každý dobrý vypravěč umí i Brussig na pozadí konkrétního vypravování vést paralelní linku o lidské obecnosti. Pokud se dostanu k těm konkrétnostem, zajímalo by mě, jak by některé pasáže vypadaly, kdyby je Brussig psal dnes, když už jsou technologie ve formě VAR téměř součástí každého profesionálního zápasu. Sudí Hotový je ostrá kritika člověka, a přece i jeho obrana, boří ideály, přesto se snaží o nestrannost a objektivitu poznání toho, co jest. Fotbalový rozhodčí zastupuje obé, jak korupci, tak snahu o pravdu, a v jako každý člověk i člověk v pozici rozhodčího stojí na rozhraní dobra a zla, pravdy a lži, autenticity a úplatnosti. "Přitom komunikovat je pravým opakem toho, co se zde předstírá. Že komunikovat znamená dorozumívat se, tomu věří snad už jen autoři slovníků cizích slov. Komunikovat v praxi znamená daleko spíše ne-dorozumívat se či dorozumívat se bez porozumění. když jde o to, něco zamlžit a zamlčet, přichází čas expertů na komunikaci. Když je zapotřebí něco zkreslit, přikrášlit, vylíčit jednostranně nebo si to vůbec jen vycucat z prstu, potom můžeme slyšet, že je to třeba komunikovat lépe navenek. A když snad někdy přece jen vyjde pravda napovrch, když se něco vylíčí tak, jak se to skutečně seběhlo, potom se mluví o komunikační katastrofě. Komunikace má ve skutečnosti s komunikací tak málo společného, že kdyby chtěl mimozemšťan vyvodit význam slova komunikace z jeho každodenního používání, musel by je překládat jako obelhávat nebo, řečeno obrazně, parfémovat lejnem." (s. 21) "K osmdesáti procentům všech chybných rozhodnutí by nikdy nedošlo, kdybychom je opravdu chtěli eliminovat. Technologie na to máme. Jenže divák si žádá nejistotu, lidský faktor, právo na omyl. Divák si žádá chybné rozhodnutí. Je živnou půdou pro vzrušení. A vzrušení je, oč tu běží. Fotbal sledujeme pro pocit vzrušení a chybná rozhodnutí jsou tím, čím se můžeme po celá léta, desetiletí úspěšně vzrušovat. Proto neexistuje nic lepšího, čím by fotbalový sudí mohl fotbalu více posloužit, nežli chybné rozhodnutí. Chybná rozhodnutí jsou to nejcennější, co fotbalový sudí může fotbalu dát." (s. 56) "Neboť nejbezpečnější metoda, jak něco zničit, je náruživě se tomu věnovat. Nějakou věc doženou až do záhuby vždycky největší entuziasté, ti takzvaní nejvášnivější stoupenci, nejodhodlanější obránci. Záhubu komunismu způsobili komunisté a nikdo jiný. A nejhorší ekologická zvěrstva se dějí jménem ekologie, co jiného než největší ekologická zrůdnost jsou obrovské větrníky, které ovšem ekologové oslavují jako největší výdobytek péče o životní prostředí?" (s. 60)“... celý text
— Knišíl

---

Na kratším konci ulice

„Bylo mi šestnáct, chodil jsem s holkou, jejíž děda vedl kino na maloměstě. A tak brala do kina ona mě. Viděli jsme Pelíšky, i když to byl tou dobou už snad rok starej film, viděli jsme úplně nový Pupendo a pak taky Sonnenalle (někdo to z nějakýho důvodu pustil do distribuce jako Eastie Boys.). Ten film mě uchvátil. No a už mi není šestnáct. Holku odvál čas, jejího dědu bohužel taky, Kino dávno zrušili a přestavěli na multifunkční kulturní středisko (už se tam nepromítají filmy) a já na ten film náhodou někde narazil. A protože narozdíl od šestnáctiletého Kochyho už mám doma internet, mohl jsem si o filmu a jeho vzniku něco přečíst. A tak jsem se dozvěděl, že námět napsal Thomas Brussig a podle filmu i novela Na kratším konci ulice, která, jak se ukázalo, byla docela vzácná a těžko sehnatelná. Nakonec se ale dobré dílo podařilo a já se dal do čtení. Jestli jste viděli film, nic vás v knize víceméně nepřekvapí. Některé linie chybí (ve filmu Mario vstoupí do strany, v knize ne), některé jsou popsané trochu jinak (vidláci z Lipska ve filmu celou noc koukali na západní TV, v knize se pokoušeli obrátit přijíždějící turisty na správnou stranu, což mělo za následek první opravdu dobře zásobený obchod ve východním Berlíně), ale atmosféru mají obě díla hodně podobnou. U filmů tomu kritici s oblibou říkají "feelgood" - je to takové to pohlazení po duši. Žádné veliké drama, odcházíte z kina, přiblble se usmíváte a je vám chvíli dobře. Knížka tohle taky umí. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale ono to nejde, opravdu ze všeho nejvíc mi to připomíná Šabacha. Svět za železnou oponou, epizodky, vyprávění z pohledu dospívajícího kluka, který na vrcholu žebříčku hodnot nemá Stranu, ale touží po dívčí náruči (a těch dalších částech). Takové Opilé banány jsou prakticky totožný příběh v jiných kulisách. (a taky mají filmovou verzi i když si o Pupendu myslím své.) Myslím, že jsem po těch dvaceti něco letech, kdy jsem se (nevědomky) s Brussigem potkal poprvé, objevil další "mojí" knížku, takovou tu, ke které se budu občas vracet, otevřu jí a přečtu si pár stránek a bude mi líp. A všem kolem mě jí budu doporučovat.“... celý text
— Kochy84