L.K. komentáře u knih
Mnohovrstevnatý příběh, který po svém uchopí větší batole, ale odnese si z něj něco i dospělý člověk. Kniha přináší mnoho vtipných momentů, dá se brát jen jako nonsensová hříčka nebo jako příběh o tom, že sny se mohou plnit, že je dobré nebát se vystoupit ze stereotypu a nechat se okolnostmi unést (zde doslova, ale i přeneseně) a s důvěrou se otevřít všemu, co život přináší. Doporučuji i krátký animovaný film, který je k vidění i na YT.
Další dětská kniha, která má krásné ilustrace, je dokonale, s velkou péčí zpracována, řekla bych vizuálně vymazlena. Ale co ten text? Co má dětem vlastně sdělit? Čím je může nadchnout a přitáhnout? Pokud jde o varování před vyhořením, těžko se potká s dětským viděním světa, s dětskou zkušeností. Jediné, co mě při čtení napadlo, že chce autorka naučit děti názvy zeleniny (nemyslím to ironicky). Knihu jsme se synem ani nedočetli, což mě moc mrzí. Nebo jde o nějaký kontext, který zapadá do italského prostředí?
Krásná kniha, četla jsem ji, když mi bylo deset, potom svým dcerám a teď sedmiletému synovi. Jednání, uvažování i promluvy dětských postav jsou velice přirozené, situace do nichž se dostávají jsou většinou úsměvné, všechny postavy jsou lidské a sympatické. V knize je plno empatie, laskavosti a dětské kreativity. I po tolika letech milé, svěží vyprávění, které určitě zaujme i současné děti - ač vzniklo v úplně jiné době i společenské situaci.
Čteme se synem vydání z roku 2016, které Albatros vydal jako druhý svazek edice Knihovna pro děti 21. století. A nejsem si jistá, zda má tato kniha dětem 21. století co říct. Určitě víc se bude líbit jejich prarodičům. Kniha je výchovná, děti v ní jsou poslušné, jsou dospělými vedeny ke slušnosti a čistotě. Zápletky mohou čtenáře vést k přemýšlení a rozvíjet fantazii. Ale řekla bych, že pro děti 21. století vychází mnoho lepších knih, kterým budou i lépe rozumět, snáze se s jejich hrdiny identifikují a bližší jim bude i prostředí a situace, které hrdinové řeší. Tahle kniha je rozvleklá, místy nudná a ta poučnost skoro otravná. Jakkoliv byla tahle kniha ve své době pro děti určitě dobrá, my dva ji ve 21. století podruhé číst určitě nebudeme (a to jinak čteme každou knihu několikrát dokola).
Majku jsme četli se šestiletým synem během jedné delší snídaně a byli jsme oba nadšení! Sympatická babi Babli, sympatická Majka, sympaptický grafický rukopis. Napínavý děj, do kterého dítě nemá problém se vcítit. Skvělé! (Jediné, co vadilo mně byl místopis lokalizovaný do čekého prostředí, názvy vesnic a míst s celkovým charakterem příběhu vůbec neladily, skoro až dodávaly ději jakousi ironickou rovinu - za to ale autorka nemůže.)
Knížka je bezesporu perfektně napsaná, bohužel je velmi poplatná době, ve které vznikla. Ve všech rodinách, které v knize vystupují, vládne typická americká středostavovská idyla poloviny dvacátého století. Ženy - maminky nedělají nic jiného, než že vaří, pečou, aranžují květiny nebo pořádají dýchánky s přítelkyněmi a jejich největší starostí je péče o děti a manžely. Muži jsou buď na odchodu do práce nebo sedí doma u stolu a nechávají se manželkou a dětmi obsluhovat (když tatínkovi něco nechutná, maminka mu vždycky rychle místo toho nachystá vajíčka, děti mu podávají cukr nebo sůl). Hlavním tématem knihy je "výchova dětí", která pod rouškou jakési úsměvnosti probíhá poměrně nekorektním způsobem (děti jsou bez jejich vědomí postříkávány kouzelnou voňavkou, sype se jim tajně ve spánku do uší prášek, případně je při stolování vychovává čuník apod.) Co mi na tom připadá děsivé je to, že autorka vše podává tak, že se i nám jeví tyhle situace jako veselé, správné a vedoucí k nápravě. A přitom se tu díváme na klasický patriarchální model, ve kterém jsou všichni jakýmisi kolečky v soukolí jediné společensky akceptované představy tehdejší rodiny. Knihu jsem kdysi četla svým dcerám a tehdy mně jen nebavila, přišla mi monotónní a pro děti ponižující. Dnes, kdy ji s nejmladším synem posloucháme jako audioknihu mě kniha (i přes skvělý projev Dany Syslové) irituje. Nejraděj bych posypala práškem, postříkala voňavkou a hlavně otevřela oči všem těm otupělým rodičům. Sama paní Láry fáry je velice milá a sympatická postava, svým způsobem evokuje lindgrenovský typ, který se umí postavit nesmyslným konvencím, má bohatou představivost a hlavně cit pro dětskou duši, nicméně nakonec všechny děti s laskavostí a jakousi blahosklonností stejně vychovává ke stejnému společensky přijatelnému modelu/údělu, kterému odpovídají jejich rodiče.
Vskutku zajímavé nahlédnutí do zákulisí českého knižního trhu a skrze rozhovory s dvanácti spisovatelkami i vhled do tvůrčího procesu jednotlivých autorek. Některá témata se opakovala (třeba frustrující snaha o propojení tvorby s péčí o malé děti). Mnohdy autorky odpovídaly poměrně stručně a stroze, jiné zacházely do zajímavých podrobností a úvah. Nakonec se nedozvíme vlastně nic, co bychom nečekali, nebo si neuměli představit. Mě osobně nejvíc zaujal úvod Jany Poncarové a doslov Báry Baronové. V kontextu rozhovorů mě vůbec nenadchly fotky pokojíčků, doslova jsem prahla po jedné, dvou fotkách z domu či prostoru konkrétních spisovatelek. Alespoň ten výhled z okna, o němž se někdy zmiňovaly, les nebo Stromovka, detail stolu, domu, drobnost, cokoliv osobního. Chápu, že to bylo nouzové řešení, nicméně celkový dojem z knihy tím (pro mě) utrpěl.
Mně se tahle kniha moc líbila. Umím si ji představit jako třeba jednu ze tří delších povídek v jednom souboru. Hned bych se pustila do dalšího příběhu. Naprosto mi sedl autorčin smysl pro detail, atmosféru, jemné pointy a smysl pro humor. Jazyková preciznost i přesně odměřené věty, slova - nic nepřebývá, nic nechybí. Dokonalé!
Musím se přiznat, že kdybych knížku nedostala jako dárek, nedočetla bych ji. Přišlo mi to jako příběh namíchaný podle současné poptávky YA literatury. Témata (sebepoškozování, vztahy, půda, "ekologie") poskládaná způsobem, jako když stavíte teenagerovskou hudební skupinu - přesně víte, jaké typy v ní musí být, aby vše (marketingově) fungovalo. Jednoduchý jazyk plný YA klišé (postavy si během promluvy shrnují pramínky vlasů, přitahují nohy k tělu, provadí nenucené pohyby, úšklebky, vyjadřují prudké emoce ne úplně úměrné situaci) doprovází občasné "didaktické" promluvy postav na různá témata. Naprosto jsem při čtení neměla pocit, že mi autor vypráví příběh, který musel sdělit světu, který byl napsán z neúprosné potřeby vyprávět, z potřeby uvolnit niterný přetlak. Popravdě ani nerozumím tomu, proč se na obalu této knihy mluví o románu. Děj tohoto příběhu se odehrává během dvou měsíců s občasnými vzpomínkami obou hlavních postav. Vedlejších postav není mnoho a jsou velmi ploché, spíš skicovité. Přemýšlení o téhle knize mě nakonec přivedlo na myšlenku představit si, jak by stejný příběh napsali jiní (mí oblíbení) autoři a u těchto úvah jsem si naplno uvědomila jak povrchně, líbivě a s pomocí mnoha klišé je tento příběh vystavěn. Nechci říct, že kniha neměla vyjít, že nemá svoji cílovou skupinu. Jen mě trochu znepokojuje to, že se tváří jako něco, čím určitě není a je tak všeobecně přijímána.
Autorka tentokrát skrze téma války a krize středního věku hlavního hrdiny na sebe vrší emocionálně náročné detaily a situace. Ačkoliv je mi její způsob nazírání na svět, způsob uvažování a vnímání světa blízký, tak mě zároveň dráždí lacinost s jakou se tentokrát snaží s mými city manipulovat a s jakou téma matky a dítěte ve válkou zasaženém městě vytěžuje. Celá situace popsaná v knize je povrchní, chybí jí komplexnost, hloubka, pevný základ. Celé to ještě shazuje plochost young adult stylizace. Mám pocit, jako bych četla něco jako pouťovou tretku pro intelektuály - voňavou, pestrou a lákavou, která se ale brzo rozpadne, zlomí a skončí ve smetí. Autorka stejně jako třeba H. Murakami jde vstříc touze příslušníka unavené střední třídy uniknout ze světa vyčerpávajících vztahů a povinností, vydat se na cestu, zmizet někde na neznámém místě, být jen sám se sebou někde, kde o mě nikdo nic neví. Musím se přiznat, že já tuhle hru s podobnými autory obvykle hraju ráda, ale tentokrát mám pocit, že se autorka ani nesnažila přidat i nějaký benefit v podobě prožité katarze, protože ten příběh je prostě natolik "papundeklový", že mě nedokáže strhnout. Jako by autorka prostě jen chtěla napsat další knihu do počtu. Necítím v ní tvůrčí přetlak, vnitřní pnutí, naléhavou potřebu tenhle příběh vyprávět světu. A nakonec mám pocit, že pokud už spisovatel sáhne po utrpení a válce jako prostředku ke generování čtenářových emocí, měl by tak dělat s rozvahou a úctou ke všem skutečným obětem, jakkoliv se jeho příběh na realitě nezakládá. Moc mě to mrzí, po Výhonku osmilisté růže jsem od Auður Avy čekala mnohem víc.
Obsah je skvělý, jen snad některé z příběhů o přírodních zahradách mohly být trochu stručnější (hlavně části o úředních peripetiích, jakkoliv soucítím). Myslím, že kniha poměrně průkopnická obsahem by snesla i progresivnější formu. Téma si přímo říká o spolupráci s nějakým fotografem - krajinářem, krapet směleším typografem a grafickým designerem. Černobílé fotky, často s jakousi nejistou kompozicí knize nepomohly. I tak dávám plných pět hvězd!
Čekala jsem něco jiného - asi víc melancholie, bezvýchodnosti a zmaru. Ty tady sice taky byly, ale spíš jen jako kulisa pro vypointovaný situační humor. Někdo v dřívějších komentářích zmínil Pelíšky, Báječná léta pod psa nebo Šabacha a toho jsem se trochu bála, nemám tento pohled na socialismus ráda. Přijde mi, že zlehčuje dobu, která mnoha lidem zničila život. Že přehlíží jejich utrpení a zároveň ze záporných postav dělá jen jakési oběti vlastní hlouposti. Znovu bych tuhle knížku nečetla.
Kniha krásná vizuálně a hluboká myšlenkami. Stačí ji jen tak otevřít a nechat se přenést na zajímavé místo, nebo se letmo a přesto často bolestně dotknout osudu nějakého člověka a zároveň nahlédnout do duše i samotné Patti Smith.
Končím na straně 105, nedokážu to dočíst. Mám pocit jako bych poslouchala do nekonečna se opakující nářky nešťastné kamarádky, jen jsem si teď s úlevou uvědomila, že je nemusím poslouchat do konce. Obě hrdinky jsou nezralé, víc než o lásku tu jde o závislost, citové vydírání a vzájemné ničení. Nevnímám tu žádný přesah, hlubší myšlenku, která by mi utkvěla, jen ubíjející popis vyčerpávájícího vztahu. Nepříjemný destruktivní dojem se stupňuje s pocitem, že čtu zápisky vycházející ze skutečně prožité zkušenosti (autorky?). Možná jsem příliš příkrá, protože jsem od knihy čekala víc, ale vracet se k ní určitě nebudu.
Na Listář mě nalákala recenze, podle které Michail Šiškin směle navazuje na velké klasiky ruské literatury. A musím říct, že recenze nelhala. Pro mě to nejspíš bude kniha roku 2023 i když je teprve leden a i když bych byla samozřejmě ráda, kdyby ji ještě nějaká předběhla. Čím jsem starší, tím jsem skeptičtější k myšlence, že se k některým svým oblíbeným knihám znovu vrátím, nicméně k téhle určitě ano. Deset z deseti - čistých a jiskřivých jako lednový led. A bonusem navíc je krásné zpracování - stříbrná pevná vazba v černě potištěné průhledé folii - ta se Větrným mlýnům fakt povedla!
(SPOILER) Nestává se mi vůbec často, abych se nemohla dočkat konce knihy. Tady jsem příliš často zvažovala, že ji zavřu a odložím. Bylo to nekonečné, neustále se opakující sebelítostivé a sebedestruktivní přemítání staré ženy, která po smrti muže, na němž byla závislá, zavrhla svůj život. Odmítá v čemkoliv vidět smysl a nedokáže už v sobě vzbudit city k dětem ani vnoučatům. Dost jsem přemýšlela, co autorku vedlo k tomu, aby se nořila do pocitů právě takovéhle osoby, co chtěla sdělit - sdílet. Téma stárnutí, ztráta partnera, odcházení je zajímavé, v poslední době jsem četla několik beletristických podání (E. Strout - Olive Kitteridgeová je zpět, D. de Vigan - Vděk, H.K. Thoroddsen - Dvojité sklo), ale tohle bylo zdaleka nejslabší. Nejsem si jistá, zda ono nekonečné opakované noření se do pocitu opuštěnosti bylo výrazem duševní poruchy hrdinky nebo bezradnosti autorky. Autorka jako by se nemohla nebo nedokázala k hrdince dostat blíž, bylo to jaksi povrchní, neautentické, neživé. O polovinu kratší rozsah by knize prospěl, občas jsem měla pocit, že autorka text natahuje i když nemá co víc říct. Po dočtení knihy ve mě zůstal nepříjemný pocit a poznání, že skutečnými oběťmi v tomto příběhu byly hrdinčiny děti - což byl možná záměr. I tak se znovu vracím k otázce - proč?
Ta kniha je geniální mnohovrstevnatý pečlivě vycizelovaný klenot. Díky svým třem dětem jsem ji četla mnohokrát, řekla bych, že některé kapitoly i víc než čtyřicetkrát a vždycky s potěšením. Příběhy jsou dokonale vypointované, se spoustou jemného humoru, něhy, laskavosti a obsahu mezi řádky. Kdybych svým dětem mohla vybrat jen deset knih, tohle by byla bezesporu jedna z nich.
Další dětská kniha, která má krásné ilustrace a slabý text. Kniha se snaží dětem přibližovat pravidla společenského chování na pozadí příběhů zvířátek z lesa. Netuším, pro jak staré děti je zamýšlena - umístění do lesa se zvířecími hrdiny by odpovídalo předškolnímu věku, stylizace textu a vybrané situace jsou spíš pro starší děti. Celkově kniha působí jaksi mentorsky, jako dítě bych byla zklamaná. Sama (jako rodič) nemám ráda knihy, které se snaží prvoplánvě (ostatně ani podtextově) děti vychovávat. Dobrá dětská kniha přinese dítěti spíš prožitek a na základě prožité situace nebo příběhu pak poznání a pochopení.
Útlá knížka je jakousi terapií, vyrovnáním se s pocitem zodpovědnosti spojeným s tím, že autorka je jediným dítětem ženy těžce zkoušené osudem, spisovatelky která sama pocitem viny a zodpovědnosti trpěla celý život. Kniha je zároveň obhajobou před sebou samou, před přáteli a příbuznými i před samotnou Lenkou. Během čtení mi obě ženy - Anna i Lenka - přirostly k srdci a těžko jsem se s nimi loučila. Krásný vztah matky a dcery, krásný život, cosi nevyslovitelného je mezi řádky, co mě nutí myslet na ně ještě dlouho po dočtení.
Nádherná kniha, kéž by ještě pokračovala. Je smutná (jak tu někdo píše), ale ne beznadějně smutná, naopak, je v ní jakési smíření se životem, víra v dobro a pokorné přijetí stavu věcí. Olive je možná nepříjemná, někdy lehce asociální, ale je upřímná - nebo spíš přímočará, čestná, má hluboký smysl pro spravedlnost a soucit se slabšími. Já bych se s ní potkat chtěla. :)