Kochy84
komentáře u knih
Poslední tajemství Jana T.
Jaroslav Velinský
Musím na úvod říct, že mi spadla brada z toho, jak opravdu skvělá může být (vpodstatě) fanfikce z Jestřábova Universa. Takhle by to mělo vypadat. Jasně, je vám dvanáct a hltáte každé slovo Stínadelské trilogie, ani nedýcháte, když se Mažňák starší plácá ve smrduté hnilobné vodě, shledáváte, že Širokko dělal parkůr dřív než to bylo cool... Jenže pak vyrostete, začnete lovit bobříky trochu jinak a najednou je vám čtyřicet a když to čtete svým dětem, je to najednou dobrý už jen s výhradama. Vzbuzuje to otázky.
A pak si tak jednou posloucháte podcast Rudá žeň a pánové Pavlovský a Kopřiva vám řeknou o existenci Kapitána Kida a jeho dokončení Foglarova díla. Tak to se prostě muselo přečíst!
Když bych porovnal Foglara a Velinského, musím konstatovat, že Velinský je mnohem dospělejší v tom, jak je knížka psaná. Oproti trilogii je výrazně akčnější. Zaujalo mě, že se tu Šípy občas drobí na skupinky, občas je s nimi pracováno jako s jednou postavou. Jinak se víceméně nic nemění, Rychlonožka hláškuje, Červenáček je ten hezkej (a pravděpodobně měl jako první holku a hned jí zařídil kariéru ve Stínadlech, ale nebudu spoilerovat), Mirek se moc nesměje a Jindra má toho přísného tatínka co to jeho klubaření nevidí rád a vpodstatě čeká na záminku jak mu to zatrhnout.
Oproti nadčasovosti se tu pracuje s reálnými daty, dozvíme se Tleskačovo origin story a taky zde proběhne několik Saturninovských uvádění románových nesmyslů na pravou míru (každý, kdo se snažil "hedvábný papír o velikosti běžné automapy poskládat do kuličky, aby se dala vsunout nejširším jejím otvorem do Ježka v kleci teď nejspíš přikyvuje..).
Takže tak. Dlouho jsem nezažil, abych si u knížky před spaním dávkoval "Tak ale fakt jen jednu kapitolu, zítra vstávám a navíc chci, aby mi to dlouho vydrželo". Vlastně jedinou výtku mám asi k Amazonkám, ty holky mi tam přišly otravné, asi jako taková ta blonďatá přicmrndávačka z Xeny.
Život, na který metr nestačí
Karolina Mikšíková
Ano, říká se, že každý z nás má v sobě knihu. Nicméně ne každý by ji měl vydávat..
Knížka mě zaujala v budce, řekl jsem si, že takové nějaké lehké vtipné letní čtení nemůže nikdy škodit.. no..
Nevím, no. Humor na sílu, kapitoly doprovázené obrázky a citáty (dost nesouvisejícími mimochodem), aby se kniha dostala aspoň na těch dvěstě stránek..
Skoro to vypadá, že kdo má alespoň trochu úspěšný blog (který jsem navíc Googlem nedokázal najít, zvláštní), musí dřív nebo později vyjít knižně. asi je na to nějaký předpis nebo co. Vydá se to a po nějaké době to potkáte v Levných knihách nebo jako dárek k nákupu.
Ze všech těch "městská holka musí chudák žít na vesnici" knížek mi tahle přišla asi nejslabší, rodina jen tak lehce načrtnutá, absurdita situaci málo absurdní, nedrželo to pohromadě. Ale třeba tomu jenom nerozumím...
Vítek
Bohumil Říha
(SPOILER) Nedávno jsem si vzpomněl na knížku, kterou jsem si jako začínající čtenář dost často poučel z naší malé venkovské knihovny. Říkal jsem si, že už si ji sice moc nepamatuju, ale že tam byl nějakej vlak a že by se tudíž mohla líbit mým synům. A protože když něco chcete, vesmír se spojí atd, do týdne jsem Vítka potkal v jedné knihobudce. A o pár dní později už se kluci seznamovali se zajímavou myslí pana Říhy.
Tedy, abych to uvedl na pravou míru, na té knížce je nejzajímavější to, jak se tam vlastně vůbec nic nestane a to co se stane je dnešní optikou na OSPOD. První část je o cestě do Prahy. Vítka posadili rodiče do vlaku a nechali ho samotného jet s tím, že na konci si ho vyzvedne teta. O tomhle Říha popsal 100 stránek. Dalších 100 je o tom, že ho teta vzala do zoo a že mu přiveze kolo. Ano, máme doma jistě i obsahově chudší knížky, ale většinou jsou vytištěné na tvrdém kartonu a kluci si je "četli" než začali chodit.
A pak to začne. Další část je vpodstatě o tom, jak Vítek s kamarádem ukradnou někomu pramici a jen díky starší sestře z toho není průšvih. V další části pak na ferovku s kamarádem ukradnou koně. Jen tak, protože se plavil v řece. A žádné morální poselství, žádné ponaučení, že se na cizí koně nesahá, prostě si ho půjčí a odjedou na něm.
A pak je tam cesta za strejdou pro psa, pomiňme, jaká blbost je dávat někomu zvíře jako překvapení (zvlášť když tato žije v Praze někde blízko klubu Vagón), kluci klidně nastoupí i s kolama na korbu vejtřasky a nechají se popovézt..
To, že Vítek tráví prázdniny v babiččině domě, aby se po dobu její nepřítomnosti staral o dobytek, to je už jen taková drobnost, musel se tam dopravit sám a jí vlastně jen to co si najde. Takhle vážně vypadalo to dětství v socialismu po kterém někteří lidé tak nostalgicky vzdychají?
Spíš mám takovou teorii. Buď Říha neměl děti, případně je měl, ale pro samou schůzi klubu spisovatelů měl jen hodně mlhavou představu o tom co takové dítě potřebuje, jak se baví a jak žije. A co je legální. A protože to byl Říha, vydává se to ještě za 60 let. (Dokonce mám dojem, že jsme to měli někdy ve druhé třídě v povinné četbě, ale to byl rok 91, naše paní učitelky se teprve měly dozvědět, že existují i jiní spisovatelé dětských knížek než je Říha, Ryska a Majerová..)
Na druhou stranu, kluky to bavilo. Bornovo ilustrace jsou superhravé a v knize bylo jen minimum nějaké ideologie, dokonce jsme se dozvěděli i několik málo užitečných věcí, třeba mě kluci donutili googlit jak vypadá Libice nad Cidlinou.
Tajemný hrad Svojanov
Bohuslav Březovský
Občas svým synům před spaním čtu knížky, které jsou mnohem bližší mému dětství než jejich. A v tomhle případě se možná bavíme spíš o dětství mých rodičů (alespoň podle nějakých použitých reálií), ale alespoň jim trochu rozšířím slovní zásobu, to nemůže být na škodu.
Já si tuhle knížku z dětství nevybavuji, ale osmiletému já by se rozhodne líbila a vracel by se k ní. V ich formě napsané prázdninové vyprávění chlapců a jedné dívky, co tráví prázdniny v podhradí hradu Svojanova a vezmou si ušlechtilý cíl zbavit hrad strašidel. Postupně se s nimi skoro se všemi potkávají a rozplétají jejich životní osudy a zjišťují, že ne všechno je takové, jak to líčí pan řídící v knize strašidelných bytostí, ale že nadpřirozené bytosti mohou mít úplně jiné motivace než jim přidělila historie.
Trošku jsme se se syny přáli s archaickým jazykem knihy, některé výrazy jsem musel dlouze vysvětlovat. Naopak musím vyzdvihnout ilustrace, kombinace kreseb s černobílými fotografiemi z hradu jsou opravdu povedené a nádherné.
Měsíční deník
Michal Březina
(SPOILER) Zvláštní knížka, chvílemi jsem měl pocit, že je autorovi patnáct.
Nicméně, špatné to určitě nebylo. Všudypřítomné odkazy na HG Wellse, vyprávění z pohledu totálního balvana, spoustu odkazů na moji rodnou Plzeň.. vlastně proč ne.
Konec je hodně nečekaný, být to seriál na Netflixu, řeknu, že se rozhodne chystá další řada.
Návod k použití železnice
Jaroslav Rudiš
Ačkoli považuji pana Rudiše za jednoho z mých nejoblíbenějších autorů, jeho nejaktuálnější kniha mě spíš nebavila. Ona není špatná, jen byla napsána pro úplně jiného čtenáře než jsem já. A je to škoda.
Osobně doufám, že další dílo bude zase spíš něco s příběhem než cestovatelské historky a poetické popisy evropských nádraží se zvláštním důrazem na guláše a piva.
V jedné věci ale autor nelhal, po přečtení mám opravdu chuť sednout do vlaku a někam vyrazit. Ještě bych k tomu ale potřeboval nějaký návod na použití mého času..
Brouk Pytlík
Ondřej Sekora
(SPOILER) Když už jsem synům po večerech představil Ferdu Mravence, nezbylo, než to samé udělat i s Broukem Pytlíkem. Koneckonců, nakonec jsem to četl v dětství, jistě si to nepamatuju úplně přesně..
A taky že ne. Úplně jsem zapomněl, jak neskutečně drsná knížka to je! Potemník, Chroust, Potápnice a Krtonožka jdou po Pytlíkovi jak T800 po Johnu Connorovi. A narozdíl od něj uspějí a Pytlík končí v mělkém hrobě původně vyhrabaném pro zdechlého kanárka. No řekněte, nebyly ty dětské knížky dřív takové nějaké roztomilejší a vřelejší? (spoiler - podobně jako Tarantinova Nevěsta se z hrobečku dostane a odletí páchat dobro jinam)¨
Druhá část je prozměnu o malování, Pytlík, aniž by měl nějaké vzdělání, se stává lektorem výtvarných umění, to je takové docela současné, tahle část je spíš o situačním humoru vycházejícím z toho, že po motýlech se nekreslí, larvy neumí rovné čáry, některý hmyz má tak dlouhé fousy, že se nevejdou na plátno a že je legrace, když se na zajíce namaluje hlávka zelí. U mě by nepochodil, jím rád jak zelí tak zajíce. Mrtvých broučků je tam taky dost, mafie vás pošlou spát s rybami, Sekora posílá svoje postavičky do slepic. Dobře, no.
Goro, ochránce makaků, a další komiksy
Ivo Pechar
(SPOILER) Sebrané komiksy mého dětství. Některé.
Na úvod bych rád řekl, že se dost blbě sháněla. O její existenci jsem se dozvěděl tak, že jí v Levných knihách vyprodali, nešla objednat, ale pořád mi jí vyhazovaly nějaké kontextové reklamy, takže jsem usoudil, že jí nutně potřebuju. Kouknul jsem na další zdroje, různé antikvariáty, knižní trhy, roboty apod. a seznal, že ledvinu potřebuju rozhodně víc a že nás, po nostalgii toužících čtyřicátníků, kteří si na začátku devadesátek kupovali časopis Aréna a třicet let čekají na dokončení příběhu Mistr Looping je hodně, knížek málo a platí se za ně zlatem. Nechal jsem to být s tím, že se to třeba někde objeví i bez hypotéky a hádejte co, přesně to se stalo. V Levných knihách se totiž knížka znovu objevila skladem, možná nějaké nevyzvednuté objednávky, možná ve skladu odundali nějaké palety a našly tam jednu plnou Pechara, nevím, každopádně knihu mám a je skvělá!
Gora jsem znal. Vycházelo to v Kometě, později i v Ábíčku, teprve jako starej chlap jsem ale dokázal docenit jisté odstíny celého příběhu. Námořníci nejsou zlí od přirození, ale snaží se přežít a protože kývli na špinavou práci, chtějí jí udělat, aby se zabezpečily jejic rodiny. Svým způsobem to chápu. Goro je jeden z nich, který je všechny může ohrozit. V dětství mi přišel jako kladná postava, teď už se na to tak jednoznačně nedívám.
Člověk zvaný Son je docela dost zajímavý a příběh o rasismu, o Vietnamské komunitě v Československu na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ani tady nejsou postavy jednoznačné, i mezi cizinci najdeme překvapivě tvrdé chování vůči vlastním, zároveň ve vzpomínkách vidíme čím si postavy musely projít, než se dostaly sem do Československa. No a o třicet let později mají večerky a díky nim některé české vesnice ještě nevymřely. Kdejaký Pepík jim tyká a oni si zatím prošli bojem a dokázali by ho nejspíš několika způsoby zajít. Na tomhle příběhu mi asi vadila jen výtvarná stylizace rasistických Čechů, pankáči takové chování obvykle nedělali.
Mistr Looping. Konečně! Nicméně poslední "díl" mi přišel dost uspěchaný, takový jakoby potřebovali ještě tak 6 stránek navíc a ony nebyly. Škoda.
Past uprostřed vichrů je taková jednohubka, na můj vkus možná až moc současná, když se naladíte na rok 1992 a jste zase malý kluk, který si chodí na půdu k vikýři číst svoje sbírky Komet, Arén, Ábíček a Ohníčků, nechcete v komiksu potkat moderní kresbu Škody Superb, která vám připomene jak moc jste starý. Ale ten komiks za to nemůže, to je můj problém.
Trieste Centrale
Jaroslav Rudiš
Jednohubka, možná spíš ilustrovaná povídka než kniha.
Nicméně, umím si představit, že bych měl knihovnu plnou podobných jednohubek plných glosuící moudrosti a otravnosti starého pána Winterberga, jistě je mnoho jiných měst, kudy procházela historie Evropy i jeho. Nedávám plně hodnocení, protože podobně jako on nemám příliš v lásce italské slunce a spíš tíhnu k baltskému severu.
Dej kniha vpodstatě nemá, je to myšlenkový pochod u piva s překvapivým množstvím různých odboček a větví. V Červeném trpaslíkovi by řekli úsporně "všichni jsou mrtví, Dave." Ale jen Winterberg vám prozradí, jaké se z nich stanou mrtvoly..
Povídky a jedna báseň
Zdeněk Svěrák
(SPOILER) Protože měl Zdeněk Svěrák narozeniny (stejně jako J.A. Komenský, tedy na den učitelů,) řekl jsem si, že je vhodná chvíle doplnit si tenhle čtenářský rest. První dvě knížky povídek jsou pro mě takové to feelgood čtení, jsou dokonce chvíle, kdy se přistihnu, že mi některá z povídek "najede" a já na ni začnu myslet i několik let po přečtení. Zajímavé. A Zdeňkovi Svěrákovi bylo letos na den učitelů 88 let. A je v takové formě, kterou mu musí každý závidět.
Zatím poslední povídková knížka je takový zlatý standard. Vlastně mě v knížce nečekalo žádné veliké překvapení, možná mrazivá pointa povídky Řeky, která trochu koketuje s detektivkou, ale jinak je to standardně dobrý Svěrák. Povídky jsou skvěle napsané, vypointované, trefné popisy psané krásnou češtinou, některé ze života, jiné vyfabulované, postavy živé a plastické, city až hmatatelné.
Budu se ke knize vracet jako k těm předchozím dvěma? Nejspíš ano, ale nebude to hned.
P.s. na závěr knihy si můžete přečíst báseň, ve které se autor nechává unášet myšlenkovým pochodem, kdy přirovnává stavbu socialistické tribuny ke stavbě plachetnice, kterou pak lidé shromáždění na náměstí odfouknou. Snad jsem nebyl sám, koho při čtení napadl předfilm k Monty Pythonovu Smyslu života, kde podobným způsobem "ožije" budova pojišťovny a účetní se promění v piráty.. pokud bych měl někdy v životě možnost se se Zdeňkem Svěrákem na chvíli znovu setkat (poprvé a zatím naposledy se tak stalo, když mi bylo sedm let a odhaloval u nás ve vsi pamětní desku, že v hospodě Jara Cimrman nepřenocoval, podepsal mi tehdy knihu Tatínku ta se ti povedla, ale to je jiný příběh), rozhodně bych se ho na to zeptal.
Příběhy Pata Hobbyho
Francis Scott Fitzgerald
Cca deset let zpátky jsem slyšel rozhlasovou adaptaci téhle knížky s Václavem Postráneckým v roli Pata Hobbyho. A bavila mě. Dokonce tak moc, že jsem do své běžné mluvy zařadil několik "hlášek" té tupoučké herečky, co se nikdy nenaučila správně anglicky a vystačila si se dvěma větami "myslím, že je to báječné" a "musím teď odejít". A když mi jedna nedaleká knihobudka přihrála útlou knížečku s povědomým titulem, neváhal jsem ani na vteřinu.
Po přečtení musím bohužel konstatovat, že podobně jako v případě Haileyho Letu do nebezpečí udělali čeští rozhlasáci z průměrné až podprůměrné knížky klenot.
Ono to teda není úplně zlé, ale povídky jsou dost krátké a Fitzgeraldovi navíc dost místa zabírají různé popisy, vzpomínání, nicneříkající a nikam nevedoucí historky a dost často se stane, že se pointa jaksi nedostaví. Podle doslovu byla knížka psaná na úplném konci FSF života a vycházela původně jako časopisecké příspěvky jednou za týden. Možná, že kdyby dostal od vesmíru trochu víc času, mohl si s nimi před souhrnným vydáním dát trochu větší práci a nemusel to nechat až na zaměstnance Českého rozhlasu na začátku devadesátých let.
Ale klidně si to přečtěte, zvlášť jestli vás podobně jako mě nebaví válečné knížky a potřebujete si splnit výzvu, tahle knížka se za války odehrává, akorát to v Hollywoodu vnímají tak, že do každého filmu musí naroubovat někoho kdo jde válčit do Tichomoří nebo do Evropy.. Ale já bych si to uznal.
Planeta opic
Pierre Boulle
(SPOILER) Momentálně za největší slabinu knížky považuji to, že se o ní nemluvilo v seriálu přátelé, protože jsem si myslel že jo, když tam někdo nějaký čas bydlel s opicí. Nevadí, přečtu si Králíčka Smetáčka.
Ale k věci.
U těch klasik tak nějak člověk tuší co dostane, filmy všichni známe, i proto mě překvapilo, že je knížka vlastně docela jiná. A je třeba si to přiznat, oproti filmu ze šedesátých let vlastně o dost slabší.
Líbila se mi trochu odlišná pointa, vyprávění postavené tak, že vesmírná loď zachytí "láhev" se vzkazem a pak si ho čte, divně naopak bylo to, jak cizí planeta v cizí galaxii vypadá vlastně jako úplná země s jediným rozdílem a to jsou ty opice. A většinu času jsem při čtení (poslechu, mimochodem geniálně načteno Davidem Novotným) přemýšlel "no jasně, oni jsou vlastně na zemi jak to bylo ve filmu", ale ne, mýlil jsem se. Kniha Planeta Opic se skutečně odehrává na Planetě opic. Co mi přišlo úplně mimo, to bylo seznámení s historií prostřednictvím "rozmluvení člověka v laboratoři", protože když už si každý z nás nese v genech nějaké zkušenosti, které se projevují jako instinktivní chování ve vypjatých situacích, proč by nebylo možné z něčího mozku vytáhnout 7000 let starý deníkový zápis slovo od slova, že ano, vždyť je to úplně logické.
No nic, přistupuju ke knize jako ke klasice, která byla mnohokrát použita v dalším rozvíjení tématu, takže rozhodně nebudu mluvit o zklamání, jsem rád, že jsem si na stará kolena doplnil vzdělání, ale zůstanu v tomhle případě u filmů. A nebo u muzikálu co byl v Simpsnech (Dr. Zeus Dr.Zeus, oo, Dr. Zeus.)
Mezi světy
Andy Weir
Příjemná jednohubka na nedělní odpoledne. Nečekejte nic hlubokého, nicméně pár typických Weirovských momentů (rozuměj, dívá se na něco totálně pohádkového totálně vědecky) tam je a jednou jsem se od srdce zasmál. Ale jinak je to celkově zapomenutelné.
Neobyčejné příběhy pana inženýra
Barbora Klárová
Tohle je skvělá knížka. Moji kluci se ihned po dočtení dožadovali znovučetby a úplně nejraději by byli, kdyby byl třeba nějaký další díl. Nechystá se?
Pan inženýr rozumí řeči strojů a dokáže jim pomoct, aby byly šťastnější. Stroje mají totiž nejen duši, ale i více či méně realizovatelná přání, které jim pan inženýr pomáhá plnit. Ať už se jedná o mašinku z trati na Kolín, která trpí tím, že po cestě nemá moře, bagr, co by rád kromě lžíce ještě příbor, protože přece není buran anebo auto, které se vždycky s nějakým skamarádí, ale z povahy věci není možné, aby nově nabyté přátelství zpečetilo přátelskou herdou do nárazníku.
Příběhy jsou krásně hravé, ale odehrávají se v našem světě, není to takové divné dada jako byly nedávno bagry od pana Stančíka. Pan Inženýr je skoro až reálná postava se spoustou charakterových chyb, ale hlavní jeho motivací je páchat dobro. Navíc ty ilustrace! Vhrsti je jeden z mých nejoblíbenějších naivních malířů a on byl vlastně hlavním důvodem, proč jsem při nákupu na nejmenovaném serveru plném bazarovych knih přihodil do košíku, když jsem dětem dokupovat další knížky od Sekory (mimochodem, narozdíl od pana Inženýra je ani jedna nezajímá.)
Dlouho jsem nebyl z dětské knížky tak nadšený, máte -li kluky kolem šesti let, kteří mají rádi bagry a další stroje, příběhy pana Inženýra můžu jen a jen doporučit.
Kraď jako umělec
Austin Kleon
Knížka, která vám pomůže probudit kreativitu.
Ono tam není vlastně vůbec nic nového, autor jen předkládá různé tipy, které právě jemu dobře fungují. Některé si do života odnesu, některé zapomenu, některé dávno používám. Tak už to bývá. Některé zestárly, přeci jen díky rozmachu sociálních sítí působí části o blogování na jednu stranu úsměvně, na druhou si člověk zasněně odfrkne s tím, že ta doba tehdy vlastně měla něco do sebe.
Jinak co opravdu oceňuji, to je kreativní práce s knihou jako takovou. Muselo to vypadat nějak takhle:
Autor: "Tady máte rukopis"
Nakladatel: "Ale to má jen dvanáct stránek, měl jste odevzdat knihu."
A: "To je kniha, vidíte, sešil jsem to sešívačkou."
N: "Ale to je na knihu strašně málo, nemůžete ještě něco připsat třeba?"
A: " nakreslim vlastní obrázky. A dáme tam pár fotek dopravních značek. A můžeme zvětšit řádkování. A vždycky čtyři stránky vynechat. To půjde."
N: "tak jo."
Vážně, rozsahem mi to připomnělo dětskou knihu od Manyho a Bernarda Blacka O slonovi, který ztratil balón. Ale kreativní to bylo, o tom žádná.
Ještě zbývá dodat, že jako správný umělec jsem tu knihu ukradl. Doslova, Svému šéfovi, půjčil mi ji totiž už před strašnou dobou a já jí přečetl teprve dnes. Ten bude překvapený až se mu zase vrátí...
Doba chemlonová
Jaromír Marek
Ale jo, bylo to takové nekonfliktní, milé, lidské, zjevně pravdivé a ze života. Trochu tomu chyběl nějaký hlubší příběh, prostě se vzpomíná, občas se něco vysvětlí mladšímu čtenářstvu (co je to Tuzex třeba) a zase se vzpomíná.. Prostě knížka, při jejíž čtení se budete usmívat a už se k ní nikdy nevrátíte. Pokud jste ovšem z Brna, přidejte si minimálně jednu hvězdičku.
Žena filmového kritika
neznámý - neuveden
(SPOILER) Tak nevím, dlouho jsem nečetl knížku, která by měla 100 stran a přitom byla tak tlustá. Ač poměrně lehké téma, vyžadovala po mě naprosto pozornost a mnohdy jsem se ve čtení musel vracet zpátky, abych zjistil "aha, tady asi dva týdny nic nepřidala, takže jsme se ocitli výrazně dál.."
To je totiž rozdíl mezi literárními deníky fiktivních postav (Mladí v Hajzlu nebo Adrian Mole) a pouhým sebráním blogových příspěvků. Deníky jsou psány tak, aby vám celá knížka dávala nějaký smysl, někam směřovala, byla nějak vypointovaná. Blokové knížky jsou o tom, že se seberou už existující příspěvky a vydají. Když to čtěte na internetu stejným tempem jako autorka píše, může to být dobré, v knížce se ale ukáže, že byly období, kdy se toho třeba moc nedělo. Anebo dělo ale nepsalo se (narození dalšího dítěte např.) A proto nám celá knížka konci tak nějak do prázdna. To ale není případ jen Ženy filmového kritika, podobným neduhem trpí většina "sebraných statusů".
Já blog Ženy filmového kritika nesledoval. Dozvěděl jsem se o ní díky divadelní hře (tu jsem neviděl,ale věřím, že může být výrazně lepší než knížka), rekl jsem si, že by mě to mohlo bavit. No, mýlil jsem se. Jak jsem psal v úvodu, dlouho jsem nepotkal knížku, která by byla tak tenká a tak tlustá zároveň. Kritik je pracovně velmi zaneprázdněný, paní je doma s dětmi, někdy vzpomíná na staré časy, někdy, jak už to tak bývá, pochlastává, často glosuje manželovu práci, jeho životní postoje a chování. A tady mám práce problém, že nevidíme tu druhou stranu, kladl já si při čtení otázku jak by asi moje žena psala o mně, měl bych zkontrolovat jestli něco takového taky nedělá.
V knížce je o přesto pár momentů, kde jsem se smál nahlas (naposledy třeba WhatsApp skupina děvčat z ulice), ale nějak jsem doufal, že jich bude víc.
Knížka samotná je naprosto vymazlená po grafické stránce, autorkou ilustrací je Toybox.
Povídky aneb Nechci slevu zadarmo!
Miloslav Šimek
(SPOILER) Tohle je 5* z nostalgie. Š+G znám nazpaměť od útlého dětství, knížka patřila k mým nejmilejším přírůstkům naší venkovské knihovny a od nějakých, řekněme devíti let, jsem jí přečetl třeba dvacetkrát. Kromě toho jsem jeden čas sbíral cokoli Š+G zanechali v audio podobě, šíleně prostříhanými vinyly počínaje (dneska s odstupem času tehdejší cenzory chápu, některé věci aby mohli vydat, musely přijít na řadu nůžky.), Pupakem a Besidkami konče.
Ruku na srdce, povídky mají velmi proměnlivou kvalitu, jedno je ale spojuje. Perfektní cit pro jazyk, pointy (možná někdy trochu kostrbaté) a humor, mnohdy velmi černý. Bylo vidět, že je psali mladí kluci (Grossmann umřel ve třiceti letech) s láskou k češtině a nenávistí k hlouposti, omezenosti a vládnoucí garnituře.
Jako děcko jsem nejvíc oceňoval takové ty "Dada" povídky ze školního prostředí, plné hlášek a trefně vypozorovaných situací (výchovný koncert, branné cvičení, pozemky, doktor Zelí a jeho výlet do Zoo a pod.), už v raném věku mi ale přišlo divné, že se školní výlet v Plzni má zabývat švestkami a jejich proměnou v alkohol, tady jich zase tolik neroste. (Z téhle povídky si ale beru často větu "Jak můžete sedět celý den v hospodě když venku tak krásně prší")
Někde jsou to vysloveně karikatury - Quido shání nevěstu, Výlet do hor, Můj první klobouk (chlapec co zabránil vlastní hlavou vlakovému neštěstí a od té doby má hlavu ve tvaru elipsy, takže mu žádný klobouk nepadne, desim se dne kdy to dá někdo zpracovat ChatGTP)...
Některé jsou vysloveně satirické, až mi není jasné, jakto, že tehdy vyšly ("Kosmonaut, to bys zapsal, viď, Paďoure..")
Jak se říká, že stará láska nerezaví, v tomhle případě to naprosto funguje. Četl jsem povídky asi po patnácti letech a bavil jsem se královsky. A zároveň mi bylo trochu smutno nad osudem téhle geniální dvojice, protože po tom, co Jirka odešel, Slávek už nikdy nebyl jako dřív. Proměnil se v přísného učitele (prý mu dokonce přezdívali Medvedar) a i když se Sobotou a Nárožným, později pak s Krampolem nebo Klukovou či Bubílkovou udělal ještě spoustu srandy, už to bylo jiné, chyběla tam ta klukovská odvaha napsat cokoli, třeba o tom jak ve vinohradském činžáku vykrmovali prase.
Kallocain
Karin Boye
Nebylo to zlé, ale zoufale neoriginální. Hlavní postava byla navíc neuvěřitelně nesympatická a několikrát během čtení (poslouchání) jsem mu přál něco zlého. Tím, že se díváme na svět jeho očima, vlastně nevíme nic, protože jakýkoli popis by byl vlastně vyzrazení vojenského tajemství, místo toho nám jsou předkládány dlouhé a relativně nudné úvahy o lidském údělu.
Utopie jsem četl bezesporu lepší, tím, že mi to do ucha četl pan Matásek to nepovažuji za ztrátu času, ale víc než průměrné hodnocení si dle mého názoru knížka nezaslouží.
Houbařka
Viktorie Hanišová
Hodně silné, hodně depresivní. Pro mě navíc s přidanou hodnotou západočeských reálií. Jsem nadšený a to ani nemám rád houby!