Eva Hahn
německá, 1946
Nová kniha
Legendy, mýtus a dějiny: Pojem vyhnání v německé paměti - Eva Hahn
Odborná kniha německé historičky českého původu Evy Hahnové a německého historika Hanse Henninga Hahna analyzuje „vyhnání Němců“ jako jedno z nejspornějších tém... detail knihy
Populární knihy
/ všech 8 knih
Nové komentáře u knih Eva Hahn
Od Palackého k Benešovi: Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích
„Skvělá kniha sestavená z komentovaných dokumentů nás provází od národního obrození přes první republiku, válku, vysídlení až po současný pohled na odsun - vyhnání Němců z Čech. Je to zajímavé, smutné čtení a končí to nadějí, že český a německý pohled na společné dějiny nakonec najde společnou řeč. Autorka ukazuje stati plné nenávisti a nadřazenosti Němců vůči Čechům, přes vyznění knihy však je mi Českých Němců líto. Vycházejí z toho nejprve jako objekty imperiální propagandy německé Říše, pak oběti na bojištích 2.svv, a nakonec vyhnanci z domovů. Je to celé komplikované a citlivé.“... celý text
— TipsyChipsy
Legendy, mýtus a dějiny: Pojem vyhnání v německé paměti
„Kniha není primárně určena českému publiku, jedná se o komplexní dílo, snažící se přispět zásadním způsobem k vnitroněmeckým sporům a diskuzím. Jejím předmětem není vlastní historie vyhánění a odsunů, ani německo-české vztahy jako spíš poznání interpretace, vznik fám, legend a nejrůznějších manipulací a lží. A jejich účelové používání. Fakta se ale stejně z této tlusté knihy (1002 stran) dozvíme, včetně toho, jak byly využívány německé menšiny nacionálně socialistickým režimem k ovládnutí východoevropských zemí a jak ve Spolkové republice po válce svazy vyhnanců. A to jak z ideologického hlediska navenek, tak na vnitropolitické scéně. A ocenit je třeba i překladatelku z němčiny Šárku Stellner.
Hned po dobytí Polska Hitler na základě dohody se Stalinem začal přestěhovávat první zahraniční Němce a to z Estonska a Lotyšska do oblasti dobytého Poznaňska, které měli „poněmčit“. Zde dostávali majetek, brutálně zabavený na hodinu vyhnaným Polákům, kteří zde tvořili 90% populace. Titíž Němci z Pobaltí se po svém útěku na konci války také prohlašovali za vyhnance. A za jejich osud mohli mstiví Poláci. Řada Němců byla stěhována do Říše během války, z nacistického hlediska zejména v její vítězné fázi.
Samozřejmě, že obětmi německé agrese byli i tzv. Povolžští Němci, které Sověti vystěhovali na začátku války na východ, především do Kazachstánu. Naopak Němci z Volyně byli přestěhováni do Říše, stejně jako ti, kteří žili v zemích Hitlerových spojenců. To se opět týkalo hlavně nešťastného Polska.
Na konci války vyháněli vlastní lidi sami Němci na základě Hitlerova rozkazu Nero. V knize je vysvětlen propagandistický význam obce Memmingen, kterou wehrmacht dobyl na Rusech přechodně zpět. A Geobbelsova propaganda začala strašit lidi falešnými obrazy ukřižovaných, ztýraných a pobitých německých sedláků. Cílem bylo vyděsit místní, aby začali prchat před Rudou armádou. A kdo nechtěl, byl přinucen, nebo dokonce zabit. Vlastními. Jednalo se o 10 milionu osob. Inu, Goebbels uměl.
Deníky kněze P. Paukerta o počínání nacistů ve Vratislavi před příchodem Rudé armády se vůbec do oné ideologie „vyhnání“ nehodily a ve Spolkové republice nikdy nevyšly. Stejně jako třeba fakt, že z Rakouska bylo „vyhnáno“ 180 tisíc Němců a s uprchlíky z východního Pruska, které nacisté „umístili“ do Dánska se místní po válce také nemazali.
U nás se neustále kolem dokola opakují pojmy jako ústecký masakr, brněnský pochod smrti, Postoloprty. Uváděné počty obětí ani průběh událostí zjištěným skutečnostem vůbec neodpovídá. V knize citované vzpomínky účastnice brněnského pochodu smrti Marie Zatschek jsou bolestivé, ale ne manipulativní nebo dokonce propagandistické. Stejně smutně a až remarkovsky vyznívají vzpomínky Kurta Nelhiebela, který musel rovněž odejít do Německa. Nikdy později ale nepřestal bojovat proti neonacistickému pojetí odsunu a landsmanšaftům, ve kterých viděl (a nejen on) pokračování nacistické ideologie včetně zvrácené argumentace. Na rozdíl od válečného exulanta v Anglii a sociálního demokrata Wenzela Jaksche, kterého celoživotní odpor k československému státu v historických hranicích dovedl až do čela sudetoněmeckého landsmanšaftu, vedeného z převažující části bývalými sudetoněmeckými nacisty. Ti za podpory západoněmecké vlády hlásali otevřeně požadavky na revizi poválečného uspořádání a zpochybňovali nebo alespoň bagatelizovali zločiny druhé světové války na německé straně. Spoustu věcí zveličili, zmanipulovali, vylhali, ale na řadu věcí „zapomněli“. Jako rudý hadr na býka na ně působil projev spolkového prezidenta R. von Weiszackera, který dal ve svém projevu v Bundestagu do přímé souvislosti nástup nacistů k moci a důsledky jimi rozpoutané války ve vztahu k onomu „vyhánění“.
Nakonec dlouholetou prací došli autoři knihy k číslům, které přes svoji relativní výši a míru utrpení, kterou představuje každý individuální osud, jsou úplně jiná, než kterými jsme dodnes bombardováni. Krajanská sdružení a jejich „historici“ tvrdí, že z „německého“ východu a „německé kulturní oblasti“ bylo vyhnáno jednou deset, pak patnáct a dokonce i třicet milionů Němců. Barbarské rudé hordy a pomstychtiví Poláci a Češi vyvraždili dva, tři a dokonce i pět milionu osob.
U nás to mělo být přes dvě stě tisíc lidí. Eva Hahnová uvádí ve shrnujícím rozhovoru pro časopis Vesmír z května 2023 zjištěná fakta. Při vyhnání a odsunu zahynulo a bylo zabito 18,9 tisíce osob. Zavražděno, popraveno, ale i zabito v boji bylo 5596 osob, vysoké je i číslo sebevražd. Mluvčí landsmanšaftu ale tvrdí, že Češi pobili přes dvě stě tisíc lidí. Důkazem má být, že před válkou žily na českém území 3 miliony Němců. Ale úmyslně zapomínají na 800 tisíc mužů, kteří narukovali k wehrmachtu i SS a 195 tisíc padlých. Stejně ignorují to, že čtvrt milion československých Němců v poválečném Československu zůstal.
Ale je tady ještě jedna věc. Po oné sametové revoluci se vynořila řada českých „spravedlivých“, kteří odsun začali halasně kritizovat, rozhořčeně líčili poválečný postup jako nepřiměřený a nespravedlivý vůči německým spoluobčanům. Přitom bezmyšlenkovitě papouškují fráze i „myšlenky“ sudetoněmeckých nacistů a vlastně i onu ideologii, líčící český národ jako podřadný a za vše vděčící Němcům. Je jedno, jestli se jedná o Pitharta, Tesaře nebo dneska třeba Cholínského. A tak na závěr uvádím jeden citát mimo skvělou knihu manželů Hahnových, která ale charakterizuje Němce na konci války, ale tak trochu i ony místní „spravedlivé.“
Erich Kästner si zapsal do deníku 5. května 1945 na adresu svých spoluobčanů: „Deprese se mění v podrážděnost. Všichni svalují vinu a zodpovědnost na ostatní. Každý obviňuje kohokoliv jiného, jen ne sebe. Proč jsou lidé podráždění? Protože jsou překvapení? Ale jak mohou být překvapení? Opravdu uvěřili podvodu? Opravdu si spletli nehoráznou rétoriku s fakty? Nikdo přece nemůže být tak hloupý. Lze to jenom předstírat. Teď předstírají překvapení. Raději by chtěli být považováni za idioty než za ničemy.““... celý text
— jadran
Od Palackého k Benešovi: Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích
„Obsáhlý a pestrý výbor textů německých autorů o Češích a českých zemích. Autorčina protiněmecká politická preference je jasná a zřetelně vysvítá i z jejích komentářů, ale bez tohohle motoru by možná knížka vůbec nevznikla. Navíc jsou v souboru zařazeny i texty Němců, kteří Čechy uznávali a svým přístupem se snažili mezi oběma národy stavět mosty. Sestavit tu knihu musela být obří práce a je dobře, že je udělána.“... celý text
— Dobraadresa
Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání
„Rovněž skvělá kniha. Žádný v politickém slova smyslu balast a služba ideologii nebo momentálním potřebám politiků, ale úvahy, které jsou maximálně objektivní a někdy v souvislostech až překvapivé. A to ve velké škále, kde se řeší zapomínaný sudetoněmecký exil za války (včetně jeho odporu k obnovení republiky v předválečné podobě) ve Velké Británii a Wenzel Jaksch i postupný vývoj landsmanšaftu po válce v NSR...“... celý text
— jadran
Češi o Češích: Dnešní spory o dějiny
„Historička Eva Hahnová prokázala docela mimořádnou odvahu, když sestavila tuhle knihu. Slovo sestavila je na místě, jedná se o přehlídku vesměs velmi nelichotivých hodnocení Čechů jako národa, ale i pokleslosti českých dějin a podřadnosti jeho kultury.
Jeden z citátů z díla adorovaného filosofa Patočky musí každého soudného člověka zarazit: "Tak se mi zdá, že Češi, tito sluhové osvobození akcí shora, propásli si dostatečně samostatným rozhodnutím svobodu." V kapitole o něm Eva Hahnová nemilosrdně prezentuje jeho měnící se názory z extrému do extrému, jejímž klasickým příkladem může být adorace E. Beneše ve třicátých letech až po jeho absolutní odsouzení o pár let později. Následuje plejáda kritiků, kteří mluví o národě neschopném, nehotovém, národě slouhů a Švejků, bez elit, o velkých Češích (kam počítají především sami sebe) a čecháčků, což jsou asi ti, co jejich prvenství a nadřazenost naprosto neuznávají. Končí to hledáním souvislostí se současnými politickými boji i postoji. Celá ta plejáda přísných kritiků Václavem Černým počínaje (většinu národa - čecháčky charakterizuje slovy, že tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní a charakterové slabosti, se kterou je možné se ve světě setkat pouze v Čechách), přes již zmíněného Patočku až po jejich současné zdatné následníky Peheho, Halíka, Urbana, Šafra a především tria Pithart, Příhoda a Otáhal.
Ti negativa ve svém Podivenu, založená na bombastických frázích a prázdných, solidní argumentaci postrádajících vyjádřeních, vytrhaných z kontextu rozvíjí ještě mnohem košatěji. Dozvídáme se, že Češi veškerou svoji kulturu přijali z vyspělejšího Německa (které jen tak mimochodem vzniklo až v onom roce 1871), ale ona ta dost odlišná německá etnika většinu oné kultury, kterou se ohánějí, přijala zase odjinud. Třeba z Itálie, kolébky moderní evropské civilizace. Mají-li mít Češi z tohoto důvodu komplexy méněcennosti, měli by je snad s výjimkou Italů cítit snad úplně všechny ostatní národy. Nechybí nářek o vině českého národa (an block) na vyhnání sudetských Němců na základě naprosto nepřijatelného principu kolektivní viny. Ovšem kolektivní vina českého národa za odsun nevadí. Autoři Podivena, které je možné označit za tvůrce oficiální ideologie historie poslední dekády dvacátého století dokonce používají argumenty velkoněmeckých nacionalistů z doby starého Rakouska i nacistů ze čtyřicátých let.
Eva Hahnová ale nikoho neodsuzuje ani nehodnotí. Je profesionální historik. Podle filosofa Bělohradského je historie v postmoderní době brak, kterým není potřeba se zabývat, Bohumil Doležal zase pro změnu historikům zcela upírá právo se k čemukoliv z historie vyjadřovat. Prý vystudovali za komunistů. Někteří lidé si vystačí s málem. Číst tuhle knihu není vůbec jednoduché. Pozoruhodné ale je, že mezi těmi kritiky, otevírači očí i samozvanými vychovateli chybí oni profesionální historici takřka úplně. Ti Pithartovi velmi vadí, protože jimi zjištěná a prezentovaná fakta ve skutečnosti dost snadno usvědčují sebemrskače z manipulací, fabulací a vyslovených lží. A přitom se nepouštějí do žádných vyšších filosofických úvah. Zkreslování a falšování historie komunisty (ale i nacisty) halasně odsuzují, ale chovají se úplně stejně. Události a osobnosti dostávají jenom automaticky opačná znaménka. Eva Hahnová nás ovšem nenásilně vede k tomu, abychom přemýšleli o věcech, seznamovali se s fakty a snažili se chápat širší souvislosti. Za chybu pokládá, když názory na historické události jsou hodnoceny ne podle obsahu sdělení, ale podle sympatií nebo naopak antipatií k jejich interpretům. Mottem knihy by mohl být citát V. Havla ze začátku devadesátých let ( český národ není ani horší, ale ani lepší než ostatní národy v Evropě), kdy historička upozorňuje nejen na proměnnost národa a fakt, že se skládá z velké množiny jednotlivců, kteří vůbec necítí a nereagují stejně, ale že stejně jako jsou lidé stejní a přitom rozdílní, jsou si podobné i národy. Problémem oněch příslušníků galerie nářků, jak to nazývá v jedné úvodní kapitole je totiž to, že historická fakta a jejich vazby, ať už domácí, nebo mezinárodní neznají a nechápou. A na otázku, co je smyslem oněch fabulací a manipulací Eva Hahnová nic neuvádí. Necítí potřebu soudit. Nechává to na nás. Každý jsme jiný a vidíme za tím něco jiného.
Osobně mám pocit, že ona hysterická kritika vlastního národa vychází u některých jedinců z jejich přesvědčení o jejich nadřazenosti. Z toho pak ale plyne frustrace, když je onen národ neuznává a nerespektuje, jak si podle svých představ zasluhují. V případě politiků může jít o něco jiného. Lidem se dá vládnout buď dle onoho slavného Lincolnova výroku, což je pro většinu politiků obtížně až prakticky neuskutečnitelné. Druhou možností je permanentně používat brutální násilí absolutním ovládnutím nástrojů státu, zejména pak silových složek a třetím způsobem je vyvolávání pocitu viny, strachu a špatného svědomí. Pak ono násilí není až zas tak potřeba. A pasují-li se oni kritici do role těch, kteří budou onomu národu (ve smyslu jinde nepřijatelné kolektivní viny) odpouštět a dávat rozhřešení, může to být stejně účinné jako zákazy, pendreky a trestanecké tábory. A nemusí se používat jenom historie.“... celý text
— jadran
Eva Hahn - knihy
Žánry autora
Literatura světová Literatura naučná Historie Politologie, mezinárodní vztahy
Štítky z knih
zrada okupace okupace Polska česko-německé vztahy sudetští Němci dějepisectví, historiografie Sudety pohraničí české dějiny Češi
Hahn je 4x v oblíbených.