• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Alois Beer

Na vandru

„Deník z cest doplněný o originální ilustrace.“
— xxtom

---

Na vandru

„originální, autentické dílko; když vezmeme v potaz, že pro tehdejší obyčejné lidi býval pojem svět vymezen prostorem, který byli schopni přehlédnout, když vylezli na nejbližší kopec, je vskutku obdivuhodná odvaha jedinců jako Beer (který náctiletý by dnes dovedl pěšky dojít do Vídně bez peněz a bez mobilu a vydělat si tam při studiu na chleba?), zaujaly mě nejen specifický jazykový styl a původní autorské ilustrace, ale i pozoruhodné reálie, např. drobná zmínka, že v příbramských dolech okolo roku 1852 pracovalo mnoho horníků, kteří překročili 60. rok věku, a byli schopni stále vykonávat těžkou fyzickou práci na osmihodinnových směnách, to teda klobouk dolů“... celý text
— los

---

Lituji, že nejsem básník

„Obrazy Aloise Beera jsou velmi krásné, jednoduché a zároveň složité. Veselé a smutné jako život samotný. Silné i něžné. Odráží jeho život, který byl velmi různorodý a bohatý a jak už to bývá, také velmi těžký. Tuto knihu mi daroval jeden prachatický umělec a musím říci, že si v ní jistě člověk hodně počte. Alois Beer vypráví o svém životě, o strastech v rodině, o svých cestách a kreslení, které mu přinášelo veliké potěšení. Veliký dar lidí jako byl Alois Beer byl ten, že uměli hledat veliké věci i v maličkostech krásného a přesto tvrdého a surového života a to pro ně bylo velmi inspirativní. Přesto, že k nim byl svět mnohdy velmi tvrdý, nepřestali věřit ve spravedlnost, čest a v život jako takový. V tom je mnohdy ono poetické jádro naivního umění.“... celý text
— Hezy

---

---

Na vandru

„Kouzelné! Nečekaně zajímavé, objevné, přínosné zápisky a kresby českého řemeslníka - soustružníka, který po vyučení v rodné Dobrušce, ve věku 16 let, musel v polovině 19. století na vandr po městech a krajích mocnářství (Vídeň, Lublaň, Benátky, Verona, Padov, Linec, Salcburk, Praha …). Získal zkušenosti, dovednosti, poznal nové materiály a technologické postupy, cizí jídla a řeči, zakusil jízdu vlakem, vyspěl a zmužněl. Že po návratu domů dopadl špatně, neboť byl příliš znalý, náročný, podnikavý, asi není nutné ani zdůrazňovat. Nabízím dvě malé ukázky. První jsou autorovy dojmy z revolučního roku 1848: Vojsko uherské bylo po porážce u Vilagoše vyšetřované. Propuštění byli vřaděni míchaně do pluků. Důstojníci dle provinění uzavírání v pevnostech Josefov, Hradec, Terezín. Mnozí byli postřeleni neb pověšeni. Mnohým se trest smrti zmírnil – dvacet roků vězení. Tlupy, které dobrovolně ušly z jiných míst do své vlasti bojovati, byl každý desátý postřelen. Uhři-občané, ani se povstání nezúčastnili, byli též schytáni a do Vídně, Brna a Olomouce uzavírání. Císař uděloval milosti svobody roku 1850-52 při sňatku svém, 1854-55 že se princ narodil, roku 1856 při narození Gisely, při korunování v Pestě dostali všichni Uhři svobodu a volnost, roku 1868 propuštěn Rozsa Szandor, vodce loupežníků, byl to udatný honvéd-domobranec, an se nevzdal, nýbrž se svými branci po pádu u Vilagoš zdržoval se v lesích Bakonya, odkud vypadal nejvíce na cizáky bohaté. Samotní Uhři vyzývali mnozí v cizině žijící k návratu, že je amnestie od király Ferencz József, ale nikdo nepřišel. Druhá představuje postřehy návštěvníka, který kolem roku 1860 zavítal na náměstí sv. Marka v Benátkách a všiml si čističů bot: Množství holubů, jichž střediště náměstí jest, kde bývají stravováni od obce a denně po udeření druhé hodiny odpůldne je svobodné krmení, k němuž se moc lidí cizích nejvíce dostavují, jinak by tito v té době spali neb v stínu kavárny sobě hověli. Náměstí čisté a prachu se málo nadělá, ani větrem nezanese, spíše se zarosí, přece obcházejí cidiči obuje, il lustrajo, neb obuvníci, ciabattini, a hledí na obuje, dle ní sezná i pána. Zde se musí obuj třpytiti u procházejících, an se ví, kdo na Markusplatze prochází, že chudák není …“... celý text
— Koka