Koka
komentáře u knih
Ročník jedenadvacet
Karel Ptáčník
Kniha má své slabiny, ideologicky přepjatá místa plná komunistické ideologie a bezmezné víry v Sovětský svaz. Jsou zde i některé silně nepravděpodobné situace a dialogy, poetické pasáže střídající dramatické "akční scény" působí místy melancholicky a vykonstruovaně.
Ale přes všechny (dnes tak vnímané) nedostatky je to strhující a mimořádně zajímavý román, z něhož poznat, že jej napsal přímý účastník těch příběhů a že dílo je z pera mimořádně nadaného autora, oplývajícího bohatostí jazyka a myšlenek.
Naprosto chápu, proč takový literární debut byl hned po vydání (r. 1954) vysoko oceněn nejen oficiální Státní cenou, ale zejména v očích čtenářů, z nichž většina ještě z vlastních zkušeností poznala to, o čem kniha pojednává.
Překvapily mne četné informace o tom, jak "organizačně a logisticky" vlastně probíhalo to totální nasazení, jaké bylo společenské a pracovní postavení té totálně nasazené české mládeže v tehdejší německé společnosti, zkrátka - bylo to pro mne v mnoha směrech objevné a přínosné čtení. Doporučuji.
Keď zúri hurikán
Cameron Hawley
Príbeh z rokov, kedy ešte len pomaly a nedôverčivo si lekári začali uvedomovať, že stres, psychická nepohoda, život pod tlakom a zlá životospráva sú pôvodcom infarktov, srdcových a cievnych chorôb. Vôbec si to však nechceli pripustiť pacienti, ktorých obchodné záujmy a nátlak prostredia hnali do nezmyselných výkonov ohrozujúcich zdravie, až život.
Tento román je i zaujímavým dokladom o organizácii zdravotníckej starostlivosti v USA v tých rokoch (60. roky 20. stor.). Bolo to také zdĺhavé, miestami nezáživné, ale nakoniec zaujímavé čítanie (paradoxne zakončené v dňoch, kedy sa objavilo niekoľko správ o úmrtí - inak "zdravých" - štyridsiatnikov, takže to vyzerá, že ani 60 rokov po tomto príbehu sa mnohí nepoučili).
Kniha o San Michele
Axel Munthe
Mám českú aj slovenskú verziu, čítala som slovenskú a som trochu v rozpakoch a pochybujem o vierohodnosti prekladu, ktorý je miestami nezrozumiteľný, dosť odlišný než český preklad a svedčí o tom, že prekladateľka si s niektorými výrazmi nevedela poradiť.
Muntheho príbeh by bol fascinujúci, ale zo záverečných stránok som vyrozumela, že ani on si so svojím životom nevedel tak úplne poradiť - skončil rezignovaný a v zajatí náboženského blúznenia.
Najviac ma zaujala kapitola 7. Laponsko a doslova pobavila 10. kapitola Sprievodca mŕtvych - tá by stála za sfilmovanie!
Kapitoly venované jeho samotnému pôsobeniu ako lekára úžasným a lapidárnym spôsobom vykresľujú, aký podnikateľský biznis to bol, vrátane drsných konkurenčných bojov, vzájomných podrazov medzi lekármi smotánky, účelovej alibistickej spolupráce a hlavne pachtenia za vysokými honorármi (z niektorých riadkov Muntheho textu mám dojem, že naši súčasní doktori boli a sú jeho veľmi pozornými čitateľmi, i keď samozrejme žiaden z nich si nemôže dovoliť toľko služobníctva, ako mal on).
Objavné bolo pre mňa i čítať o tom, ako ľahko bolo možné v Taliansku koncom 19. a začiatkom 20. storočia prísť k úžasným pamiatkam nedoziernej historickej a umeleckej ceny - napr. vykopať sochy z obdobia Rímskej ríše vo vlastnej záhrade a jednoducho si ich ponechať.
Prekrásna a dojímavá epizóda bola o Muntheho ochrane sťahovavých vtákov; dúfam, že jeho ochranné opatrenia na "odpočinkovom kopci" zostali dodnes zachované.
Niektoré v knihe uvedené mikropríbehy pôsobia trochu nereálne, vymyslene, až zaváňajú červenou knižnicou. Prekvapujúce sú jeho úvahy o hypnóze, návrhy na využitie kriminálnikov pre výskumné testovacie účely pri vývoji nových liečiv a hlavne odporúčania adresované čitateľom, ako by mali naložiť so svojím svetským majetkom. Človek, ktorý sa obklopoval nádherou, vzácnymi pamiatkami, slávnymi obrazmi, drahými kobercami, historickým nábytkom nakoniec dospel k poznaniu, že "niekoľko priateľov, niekoľko kníh, naozaj len niekoľko, a psa, to je včetko, čo potrebujete, ak máte seba samého."
V knihe je veľa nedopovedaného - napríklad prečo a za akých okolností prišiel o svoje sídlo na San Michele. Čitateľ sa nutne musí zamyslieť aj nad tým, prečo v tej plejáde osôb, na ktoré v dobrom či zlom spomína, vôbec nie sú ani zmienky o jeho manželkách a deťoch.
Kniha vo mne vzbudila veľkú zvedavosť a rada by som vedela, ako to bolo "naozaj", ale nenašla som žiadnu sekundárnu literatúru, v ktorej by už súčasný moderný autor objektívne zmapoval Muntheho život a dielo.
Najväčší objav však na mňa čakal v doslove z pera známeho slovenského literárneho vedca J. Pašteku, kde citoval výsmešný a odsudzujúci posudok Karla Čapka k Muntheho knihe a jeho životu, kde Čapek nazýva Muntheho šarlatánom a podvodným mastičkárom. No, aký to bol lekár, to už nezistíme, ale písať príbehy - to naozaj vedel.
Odporúčam.
Dobrodruzi po haluzi
Petr Pitucha
Hodně sexu a hraní na klavíri. Jinak nic moc. Jen další z mnoha příkladů, jak tyranský otec (lékař se zálibou mlácení syna gumovou hadicí!) může zničit život a charakter vlastnímu potomkovi. Pokud je to autentický - autobiografický příběh, pak se té "ujetosti" autora - vypravěče nelze divit.
Teta Joleschová a dědicové
Friedrich Torberg
Dnes je pojem "pražská kavárna" nadávkou, ironickým označením prázdného tlachání zbytečných lidí. Ale tato kniha je oslavou pražské / vídeňské / budapešťské kavárny v dobách, kdy kavárna byla společensky respektovanou institucí jako místo setkávání, broušení jazyků a myšlenek, kdy byla místem anekdotických příběhů, které se staly legendárními, místem, kde štamgasti měli svůj štamtyš a číšníci znali hosty po jménech i po zálibách ...
Tobergova kniha připomíná 20. až 50. léta v kavárnách, divadlech, šantánech a kabaretech jak je žily významné osobnosti tvůrčího světa - spisovatelé, žurnalisté, herci, kabaretiéři. Vedle vtipných situací jsou zde i příběhy tragické či dramatické, včetně útěků mnoha spřízněných "kavárenských hostů" před nacismem do USA.
I když větší část je věnovaná zejména rakouským postavám, najdeme tu i hezké povídání o českém herci Hugo Haasovi, vyznání obdivu k Jaroslavu Haškovi i k několika dalším postavám rodem z Brna, Prešporku či Kyjova.
Moc se mi to líbilo.
Kam až mě osud zavál
Stella Májová
Docela netradiční autobiografie - stručná, konkrétní a přitom zachycující neuvěřitelně pestrý a na události bohatý život herečky, kterou jsem podle role Zpěvandy měla za zhýčkanou krasavici. Přitom to byla žena sportovního ducha, kterou osud moc nešetřil - zažít úmrtí tolika svých partnerů, čelit estébákům, profesně zvládat několik žánrů, o tom všem vypráví věcně, bez sebelítosti. Bylo to hezké a docela překvapující čtení.
Volání racků
František Uher
Příběh z dob, kdy tapetáři a zedníci žili hlavně z melouchů, kdy pražská federální kriminální ústředna prověřovala hlavně styky pracovníků PZO s cizinci, kdy návštěvníci vily podezřelého zbohatlíka obdivovali televizor pro přenos barevného obrazu, ... Děj je zajímavě a logicky vystavěný, postavy jsou velmi uvěřitelné, atmosféra doby je znatelná.
Kniha dobře reprezentuje daný žánr.
Slavné romány 20.století: 50 nejvýznamnějších moderních románů
Joachim Scholl
Divný výběr, zvláštní charakteristika děl. Ale kdybych seznam nejvýznamnějších (!) románů 20. století sestavovala já, asi by to také jinak nedopadlo, než že by se mnou mnoho lidí nesouhlasilo.
Co mi u jednotlivých děl chybělo, byla zejména informace, čím je ten román tak významný - co v literatuře nebo ve společnosti ovlivnil, jaké nové prvky vnesl do literatury - s tím si mohl autor více "pohrát".
Nás může těšit, že do výběru se dostala až dvě díla českých autorů (Hašek, Kundera), což není málo.
Strašidelný dům
Charles Dickens
Připadá mí to takové strašně "upovídané". Hrdinové povídek - vypravěči jsou chudí, prostí, nevzdělaní lidé (kupř. ten námořník neumí číst ani psát a své vyprávění diktuje urozené manželce), ale přitom mají slovní zásobu a schopnost dramaticky podat svůj příběh na neuvěřitelně vysoké úrovni?
Zaujalo mne , že "... těm domorodcům, co jsou napůl černoši a napůl Indiáni, se říká sambo", protože dosud jsem měla o významu slova sambo úplně jiné představy.
Autor výstižně popsal vztah anglických kolonizátorů k původním karibským obyvatelům: "... zkrátka nemůžu vystát domorodce, leda ve formě ústřic."
Ale nejvíce se mi líbila tato slova ze Strašidelného domu:
"Nebudeme mít žádné služebnictvo," řekla má sestra rázně.
Jako většina lidí v mém společenském postavení jsem si nikdy nepomyslel, že bych se někdy mohl obejít bez těch věrných nemotorů ... byla to pro mne představa tak nová a bizarní, že jsem se tvářil asi velice pochybovačně, když jsem slyšel ten návrh.
- Jak já té postavě rozumím! Sama vím, co je to za život bez služebnictva - fakt bizarní! :=)))
Křehnoucí ptáče
Josef Roden (p)
(SPOILER) Pětiletý Jašek si nejvíce rozumí se svojí starší sestrou, ta ale "musí z domu". Dítě nechápe, proč, až se časem před čtenářem vyklube standardní důvod, proč na přelomu 19. a 20. století středostavovská rodina byla schopna zapudit a vyhnat na ulici svoji dceru - protože dívka "se spustila". Pro otce je mrtvá, matka se neodvažuje ani pípnout a malý bráška se souží. Až se - v duchu pravidel romantické literatury - klouček se zápalem plic a padlá dívka rodící své nemanželské dítě - najednou octnou ve stejné nemocnici. Až ohrožení jejich životů v rodičích přemůže ty zkostnatělé názory.
Hezký mravoličný příběh.
Na přeskáčku
Jan Pixa
Velmi milé, příjemné a v mnoha ohledech i zajímavé a informačně hutné vyprávění člověka, který nebyl žádný velký umělec, ale byl to poctivý profesionál a ve své době byl - díky moderování televizních soutěží - natolik populární, že ani sláva dnešních "celebrit" se s tím nemůže srovnávat. Zde popsané zážitky ukazují, že ani moderování estrád na vesnicích a v závodních klubech nebyla žádná hračka. Epizoda se slovenskou "znalkyní literatury" mne nesmírně pobavila - u té paní jsem skládala rigoróza a mé poznatky se s autorovými naprosto shodují!
Vzpomínky na prvorepublikový rodinný život, protektorátní strádání (popis osvobozování Brna a chování sovětských osovoboditelů - to jsou zážitky na chlup identické s tím, jak popsal Sándor Márai příchod sovětských vojsk do Maďarska v románu Země, země!) , zrod televizního vysílání (role Jaroslava Dietla při formování televizní programové struktury), anekdotické epizody ze života zájezdových uměleckých skupin - to vše mne velmi zaujalo.
Děkuji potomkům pana Pixi, že jej k těmto pamětem inspirovali.
Železný tuleň
Hans Arthur Thies
Příběh je koncipován jako oslava německého loďstva, na založení kterého se zrodila myšlenka v roce 1888, tedy v roce, kdy potapěči na dně Kielského přístavu narazili na ztroskotanou Bauerovu ponorku, která tam ležela 37 let. Konstrukce tohoto fantastického stroje byla dílem železné vůle a vědomostí V. Bauera, ale rovněž šlo o dílo k válce zrozené. Železný tuleň v roce vydání knihy - 1940 - byl pro nacistickou brannou moc symbolem "boje o zítřek". Svědčí o tom i autorova patetická předmluva, datovaná zajímavě označeným datem - "V Mnichově, v den řeči Vůdcovy, 19. července 1940."
Zaplést zmínku o "Vůdcovi" do románu o technických výdobytcích - to nebyl dobrý nápad, příběh je tak degradován na propagandistický výtvor. Téma "vůdce" a zněhybněných ponorek se nám zas po 80 letech vrací, proto kniha o Železném tuleni může být i dnes poučná.
Zaujmou dobové ilustrace.
Černý hrad Olšanský
Uladzimir Karatkěvič
Na literární mapě světa (kterou bych chtěla projet celou) si už mohu zapíchnout vlaječku i do Běloruska. U. Karatkěvič byl takový Dan Brown běloruské literatury. V Černém hradu Olšanském vydatně čerpá z národní historie, mýtů a legend a navíc - kupodivu - neodpustil si ani několik docela vtipných a provokativních postřehů na margo sovětské současnosti, ve které se příběh pátrání odehrává.
Bylo to mnohem lepší, než jsem čekala.
Slyšet jeleny zpívat
František Šmehlík
(SPOILER) Vidím, že skandinávská škola sadistické brutality dorazila už i do českých kriminálních příběhů, a aby toho nebylo málo, tak to ještě autor "vylepšil" kanibalizmem. (Ani nevím, zda se mi více hnusí ta scéna, kde prsní sval vyříznutý z těla oběti vrah opéká na pánvičce a podává synkovi k večeři, anebo ty nadšené komentáře zdejších čtenářů!)
Současné české literatuře teď suverénne vládnou ženy a je škoda, že když se najde talentovaný muž - spisovatel schopný vystavět příběh a stylisticky jej poutavě podat, ten své chopnosti promrhá na takovéto příběhy. Žeby proto, že se to lépe prodává?
Bylo mi sympatické, že v česko-slovenském příběhu autor ponechává slovenské postavy promlouvat slovensky, ale v takovém případě měl vydavatel zajistit i korekturu slovenských částí textu kompetentním, slovenštiny znalým korektorem.
Čtyři ženy a jeden pohřeb
Narine Abgarjan
První a poslední kapitola - Simonův pohřeb: snové, fantaskní, skvělé a nesmírně vtipné.
Kapitoly mezi tím - každá věnovaná jedné z milenek - jsou poněkud "přetížené" počtem postav (někdy až ze čtyř generací) a množstvím dramatických až tragických příhod. To v celém městě nebylo jediné klidně a šťastně žijící ženy, která by podlehla takovém donchuánovi, jakým byl Simon? Musel si vybírat jenom samé takové nešťastnice?!
Do vesměs tragických příběhů těch žen (a snad ještě tragičtějších osudů jejich předků i potomků) jsou nevtíravě zakomponované četné sovětské a postsovětské prvky, dokládající ubohost tamějšího života: samozřejmý alkoholizmus, strašlivé a časté domácí násilí přijímané jako nezbytnost partnerského života, jugoslávský nábytek, polský módní časopis a české sandálky ceněné jako vrchol "luxusu", k jakému se arménská žena mohla vůbec dostat, účelová fingovaná manželství s cizinkami jako jízdenka na Západ, propadlé sovětské rubly, osudová předurčenost, ale přitom vitální síla porvat se i s tak zmršeným životem a vyrvat ze života alespoň krátké štěstí.
Některé epizody vyznívají poněkud přehnaně (výjez uklízečky kravína do kalifornského Fresna považuji za asi největší nadsázku), ale dramatické epizody se tak rychle střídají a jsou natolik závažné pro osud postav, že čtenář/ka to pobere.
Oceňuji kvalitu překladu, méně už kvalitu korektur.
Tři jablka spadlá z nebe
Narine Abgarjan
Kniha obsahuje mnohé prvky typické pro literární tvorbu zakaukazských autorů 20. století: popisují realitu za dob Sovětského svazu, v rozporu s proklamovanou snahou o udržování národních tradic nejsou napsané v národním jazyku, ale v ruštině, přitom tematicky těží z národních mýtů, tradic, zvyklostí. V tomto směru mi Tři jablka připomínají knihy mého oblíbeného Čingize Ajtmatova.
Na strašlivě ničivé zemětřesení v Arménii v roce 1988 si moc dobře pamatuji, opravdu celý svět tehdy strnul v šoku a pomáhal. Postavy tohoto románu dokazují, že žít lze i u propasti - jejich nezdolnost, fatalizmus a soudržnost jsou velmi sympatické, až dojímavé. Zarazila mne pouze epizoda s instantním droždím - přišlo mi poněkud divné, že hospodyně, která neumí číst ani psát si dovede přečíst (a na den přesně respektovat) doporučené datum spotřeby na obalu výrobku.
Příběh je čtivý, místy magický, plný zajímavých receptů na tradiční arménská jídla, některé epizody odkazují na mnohé - časově blíže neidentifikované - historické události těžce zkoušené Arménie, jedné ze zemí světa, která za poslední tisíciletí nezažila snad ani deset kontinuálních let bez války, bojů, ohrožení. To se na postavách tohoto příběhu podepsalo. Některé postavy by si - dle mého názoru - byly zasloužily více rozvinutý svůj osobní příběh, zejména u Nastasji jsem čekala větší "záběr", než jenom skici zanechané na parapetu. Ale stejně - bylo to hezké.
Sametové iluze
Petr Čepek
Zajímavé, pozoruhodné, ale poněkud příliš překombinované. Na knize oceňuji, že vnesla do české literatury ping-pong - sport, se kterým jsem se v takovém rozsahu a významu pro dějovou linku v literárním díle ještě nesetkala (kromě Forrest Gumpa :=)
Jako generační souputník autora oceňuji to doslova "husté" zakomponování všech možných reálií, událostí, reálných osob a veřejně známých příběhů ze 70. - 90. let do tohoto románu, mnohé epizody mi připomínaly vlastní zážitky. Na druhou stranu však předpovídám, že právě všechny ty zmínky o mazáckém teroru po dobu ZVS, dávných olympiádách, kupónové privatizaci, převlékání kabátů po "sametu", rozjezdů podnikatelských kariér, plíživé hrozbě neznámé strašlivé nemoci AIDS atd. - to všechno bude mnoha současným mladším čenářům natolik cizí a vzdálené, že význam těch epizod pro vyznění příběhu ani nedocení, resp. nerozklíčují.
Úmrtí je v románu hodně, což jistě přiláká hodně čtenářů, ale chvílemi je příběh docela melodramatický.
Děj je opravdu poutavý, bohatý na dramatické osobní příběhy postav, jejichž vztahový propletenec jsem však už v poslední třetině nedokázala plně vnímat a chápat. Postavy příběhu však dopadly podobně jako já - vlastně nikdo z nich se nikdy beze zbytku nedozvěděl, jak to všechno bylo doopravdy. Vzájemné lži, úskoky, podrazy a absence otevřeného dialogu všech spolužáků po dobu studia a pak i po letech jenom vršily zášť, nepřátelství, neporozumění, k žádné "katarzi" nikdy nedošlo. Smutný obraz těch let.
Netopýr
Jo Nesbø
Splácanina nepravděpodobného kriminálního případu s mýty a pohádkami Austrálie doplněnými dějepisnými fakty o osídlování tohoto kontinentu nepůvodními obyvateli, s údaji z turistického průvodce a místní mapy doplněnými všemi zažitými klišé o "národní povaze" Australců a Australanů. Ubohé ...
Jatka
Lee Child
Jsou čtenáři, kteří pravděpodobnost obsahu napínavých kriminálek "vůbec neřeší", ale já to mám přesně naopak - u žádného žánru nepožaduji takovou nápodobu možné realitě, jako právě u kriminálních příběhů. A právě z tohoto důvodu mne tento příběh - jinak vystavěný svižně a docela přímočaře - velice zklamal. Údiv se dostavil hned na začátku - ouvertura tohoto příběhu je málem na chlup shodná s o 40 let starší knihou V žáru noci J. D. Balla, akorát že barva pleti zatýkajícího a zatýkaného jsou zde prohozeny.
Pobavily mne (i to spíše ironicky) ty přesuny z jednoho státu do druhého, přejezdy do 600 km vzdáleného "sousedního" města a zpět v jediném dni, zabíjení zlosynů bez jakýchkoliv zábran i bez předpokladu, že by se ten neohrožený hrdina měl z toho vůbec někdy někomu zodpovídat - jednoduše: "vystřílel jsem je a teď odjíždím". Já jsem přečetla, a teď odhazuji.