Koka komentáře u knih

Divný výběr, zvláštní charakteristika děl. Ale kdybych seznam nejvýznamnějších (!) románů 20. století sestavovala já, asi by to také jinak nedopadlo, než že by se mnou mnoho lidí nesouhlasilo.
Co mi u jednotlivých děl chybělo, byla zejména informace, čím je ten román tak významný - co v literatuře nebo ve společnosti ovlivnil, jaké nové prvky vnesl do literatury - s tím si mohl autor více "pohrát".
Nás může těšit, že do výběru se dostala až dvě díla českých autorů (Hašek, Kundera), což není málo.

3 20.12.2024

Připadá mí to takové strašně "upovídané". Hrdinové povídek - vypravěči jsou chudí, prostí, nevzdělaní lidé (kupř. ten námořník neumí číst ani psát a své vyprávění diktuje urozené manželce), ale přitom mají slovní zásobu a schopnost dramaticky podat svůj příběh na neuvěřitelně vysoké úrovni?
Zaujalo mne , že "... těm domorodcům, co jsou napůl černoši a napůl Indiáni, se říká sambo", protože dosud jsem měla o významu slova sambo úplně jiné představy.
Autor výstižně popsal vztah anglických kolonizátorů k původním karibským obyvatelům: "... zkrátka nemůžu vystát domorodce, leda ve formě ústřic."

Ale nejvíce se mi líbila tato slova ze Strašidelného domu:
"Nebudeme mít žádné služebnictvo," řekla má sestra rázně.
Jako většina lidí v mém společenském postavení jsem si nikdy nepomyslel, že bych se někdy mohl obejít bez těch věrných nemotorů ... byla to pro mne představa tak nová a bizarní, že jsem se tvářil asi velice pochybovačně, když jsem slyšel ten návrh.

- Jak já té postavě rozumím! Sama vím, co je to za život bez služebnictva - fakt bizarní! :=)))

4 15.12.2024

(SPOILER) Pětiletý Jašek si nejvíce rozumí se svojí starší sestrou, ta ale "musí z domu". Dítě nechápe, proč, až se časem před čtenářem vyklube standardní důvod, proč na přelomu 19. a 20. století středostavovská rodina byla schopna zapudit a vyhnat na ulici svoji dceru - protože dívka "se spustila". Pro otce je mrtvá, matka se neodvažuje ani pípnout a malý bráška se souží. Až se - v duchu pravidel romantické literatury - klouček se zápalem plic a padlá dívka rodící své nemanželské dítě - najednou octnou ve stejné nemocnici. Až ohrožení jejich životů v rodičích přemůže ty zkostnatělé názory.
Hezký mravoličný příběh.

3 11.12.2024

Velmi milé, příjemné a v mnoha ohledech i zajímavé a informačně hutné vyprávění člověka, který nebyl žádný velký umělec, ale byl to poctivý profesionál a ve své době byl - díky moderování televizních soutěží - natolik populární, že ani sláva dnešních "celebrit" se s tím nemůže srovnávat. Zde popsané zážitky ukazují, že ani moderování estrád na vesnicích a v závodních klubech nebyla žádná hračka. Epizoda se slovenskou "znalkyní literatury" mne nesmírně pobavila - u té paní jsem skládala rigoróza a mé poznatky se s autorovými naprosto shodují!
Vzpomínky na prvorepublikový rodinný život, protektorátní strádání (popis osvobozování Brna a chování sovětských osovoboditelů - to jsou zážitky na chlup identické s tím, jak popsal Sándor Márai příchod sovětských vojsk do Maďarska v románu Země, země!) , zrod televizního vysílání (role Jaroslava Dietla při formování televizní programové struktury), anekdotické epizody ze života zájezdových uměleckých skupin - to vše mne velmi zaujalo.
Děkuji potomkům pana Pixi, že jej k těmto pamětem inspirovali.

4 10.12.2024

Příběh je koncipován jako oslava německého loďstva, na založení kterého se zrodila myšlenka v roce 1888, tedy v roce, kdy potapěči na dně Kielského přístavu narazili na ztroskotanou Bauerovu ponorku, která tam ležela 37 let. Konstrukce tohoto fantastického stroje byla dílem železné vůle a vědomostí V. Bauera, ale rovněž šlo o dílo k válce zrozené. Železný tuleň v roce vydání knihy - 1940 - byl pro nacistickou brannou moc symbolem "boje o zítřek". Svědčí o tom i autorova patetická předmluva, datovaná zajímavě označeným datem - "V Mnichově, v den řeči Vůdcovy, 19. července 1940."
Zaplést zmínku o "Vůdcovi" do románu o technických výdobytcích - to nebyl dobrý nápad, příběh je tak degradován na propagandistický výtvor. Téma "vůdce" a zněhybněných ponorek se nám zas po 80 letech vrací, proto kniha o Železném tuleni může být i dnes poučná.
Zaujmou dobové ilustrace.

4 02.12.2024

Na literární mapě světa (kterou bych chtěla projet celou) si už mohu zapíchnout vlaječku i do Běloruska. U. Karatkěvič byl takový Dan Brown běloruské literatury. V Černém hradu Olšanském vydatně čerpá z národní historie, mýtů a legend a navíc - kupodivu - neodpustil si ani několik docela vtipných a provokativních postřehů na margo sovětské současnosti, ve které se příběh pátrání odehrává.
Bylo to mnohem lepší, než jsem čekala.

6 27.11.2024

(SPOILER) Vidím, že skandinávská škola sadistické brutality dorazila už i do českých kriminálních příběhů, a aby toho nebylo málo, tak to ještě autor "vylepšil" kanibalizmem. (Ani nevím, zda se mi více hnusí ta scéna, kde prsní sval vyříznutý z těla oběti vrah opéká na pánvičce a podává synkovi k večeři, anebo ty nadšené komentáře zdejších čtenářů!)
Současné české literatuře teď suverénne vládnou ženy a je škoda, že když se najde talentovaný muž - spisovatel schopný vystavět příběh a stylisticky jej poutavě podat, ten své chopnosti promrhá na takovéto příběhy. Žeby proto, že se to lépe prodává?
Bylo mi sympatické, že v česko-slovenském příběhu autor ponechává slovenské postavy promlouvat slovensky, ale v takovém případě měl vydavatel zajistit i korekturu slovenských částí textu kompetentním, slovenštiny znalým korektorem.

12 10.11.2024

První a poslední kapitola - Simonův pohřeb: snové, fantaskní, skvělé a nesmírně vtipné.
Kapitoly mezi tím - každá věnovaná jedné z milenek - jsou poněkud "přetížené" počtem postav (někdy až ze čtyř generací) a množstvím dramatických až tragických příhod. To v celém městě nebylo jediné klidně a šťastně žijící ženy, která by podlehla takovém donchuánovi, jakým byl Simon? Musel si vybírat jenom samé takové nešťastnice?!
Do vesměs tragických příběhů těch žen (a snad ještě tragičtějších osudů jejich předků i potomků) jsou nevtíravě zakomponované četné sovětské a postsovětské prvky, dokládající ubohost tamějšího života: samozřejmý alkoholizmus, strašlivé a časté domácí násilí přijímané jako nezbytnost partnerského života, jugoslávský nábytek, polský módní časopis a české sandálky ceněné jako vrchol "luxusu", k jakému se arménská žena mohla vůbec dostat, účelová fingovaná manželství s cizinkami jako jízdenka na Západ, propadlé sovětské rubly, osudová předurčenost, ale přitom vitální síla porvat se i s tak zmršeným životem a vyrvat ze života alespoň krátké štěstí.
Některé epizody vyznívají poněkud přehnaně (výjez uklízečky kravína do kalifornského Fresna považuji za asi největší nadsázku), ale dramatické epizody se tak rychle střídají a jsou natolik závažné pro osud postav, že čtenář/ka to pobere.
Oceňuji kvalitu překladu, méně už kvalitu korektur.

9 06.11.2024

Vůbec se mi to nelíbilo. Až jsem překvapena, jak velmi.

2 30.10.2024

Kniha obsahuje mnohé prvky typické pro literární tvorbu zakaukazských autorů 20. století: popisují realitu za dob Sovětského svazu, v rozporu s proklamovanou snahou o udržování národních tradic nejsou napsané v národním jazyku, ale v ruštině, přitom tematicky těží z národních mýtů, tradic, zvyklostí. V tomto směru mi Tři jablka připomínají knihy mého oblíbeného Čingize Ajtmatova.
Na strašlivě ničivé zemětřesení v Arménii v roce 1988 si moc dobře pamatuji, opravdu celý svět tehdy strnul v šoku a pomáhal. Postavy tohoto románu dokazují, že žít lze i u propasti - jejich nezdolnost, fatalizmus a soudržnost jsou velmi sympatické, až dojímavé. Zarazila mne pouze epizoda s instantním droždím - přišlo mi poněkud divné, že hospodyně, která neumí číst ani psát si dovede přečíst (a na den přesně respektovat) doporučené datum spotřeby na obalu výrobku.
Příběh je čtivý, místy magický, plný zajímavých receptů na tradiční arménská jídla, některé epizody odkazují na mnohé - časově blíže neidentifikované - historické události těžce zkoušené Arménie, jedné ze zemí světa, která za poslední tisíciletí nezažila snad ani deset kontinuálních let bez války, bojů, ohrožení. To se na postavách tohoto příběhu podepsalo. Některé postavy by si - dle mého názoru - byly zasloužily více rozvinutý svůj osobní příběh, zejména u Nastasji jsem čekala větší "záběr", než jenom skici zanechané na parapetu. Ale stejně - bylo to hezké.

13 30.10.2024

Zajímavé, pozoruhodné, ale poněkud příliš překombinované. Na knize oceňuji, že vnesla do české literatury ping-pong - sport, se kterým jsem se v takovém rozsahu a významu pro dějovou linku v literárním díle ještě nesetkala (kromě Forrest Gumpa :=)
Jako generační souputník autora oceňuji to doslova "husté" zakomponování všech možných reálií, událostí, reálných osob a veřejně známých příběhů ze 70. - 90. let do tohoto románu, mnohé epizody mi připomínaly vlastní zážitky. Na druhou stranu však předpovídám, že právě všechny ty zmínky o mazáckém teroru po dobu ZVS, dávných olympiádách, kupónové privatizaci, převlékání kabátů po "sametu", rozjezdů podnikatelských kariér, plíživé hrozbě neznámé strašlivé nemoci AIDS atd. - to všechno bude mnoha současným mladším čenářům natolik cizí a vzdálené, že význam těch epizod pro vyznění příběhu ani nedocení, resp. nerozklíčují.
Úmrtí je v románu hodně, což jistě přiláká hodně čtenářů, ale chvílemi je příběh docela melodramatický.
Děj je opravdu poutavý, bohatý na dramatické osobní příběhy postav, jejichž vztahový propletenec jsem však už v poslední třetině nedokázala plně vnímat a chápat. Postavy příběhu však dopadly podobně jako já - vlastně nikdo z nich se nikdy beze zbytku nedozvěděl, jak to všechno bylo doopravdy. Vzájemné lži, úskoky, podrazy a absence otevřeného dialogu všech spolužáků po dobu studia a pak i po letech jenom vršily zášť, nepřátelství, neporozumění, k žádné "katarzi" nikdy nedošlo. Smutný obraz těch let.

14 27.10.2024

Splácanina nepravděpodobného kriminálního případu s mýty a pohádkami Austrálie doplněnými dějepisnými fakty o osídlování tohoto kontinentu nepůvodními obyvateli, s údaji z turistického průvodce a místní mapy doplněnými všemi zažitými klišé o "národní povaze" Australců a Australanů. Ubohé ...

11 26.10.2024

Jsou čtenáři, kteří pravděpodobnost obsahu napínavých kriminálek "vůbec neřeší", ale já to mám přesně naopak - u žádného žánru nepožaduji takovou nápodobu možné realitě, jako právě u kriminálních příběhů. A právě z tohoto důvodu mne tento příběh - jinak vystavěný svižně a docela přímočaře - velice zklamal. Údiv se dostavil hned na začátku - ouvertura tohoto příběhu je málem na chlup shodná s o 40 let starší knihou V žáru noci J. D. Balla, akorát že barva pleti zatýkajícího a zatýkaného jsou zde prohozeny.
Pobavily mne (i to spíše ironicky) ty přesuny z jednoho státu do druhého, přejezdy do 600 km vzdáleného "sousedního" města a zpět v jediném dni, zabíjení zlosynů bez jakýchkoliv zábran i bez předpokladu, že by se ten neohrožený hrdina měl z toho vůbec někdy někomu zodpovídat - jednoduše: "vystřílel jsem je a teď odjíždím". Já jsem přečetla, a teď odhazuji.

6 18.10.2024

Více-méně účelová publikace - reklama na zákroky plastické chirurgie (i s dobovým ceníkem!), ale najdou se zde i velmi zajímavé informace o době a několika známých lidech.

3 14.10.2024

Knihu jsem si pořídila jen kvůli skvělým ilustracím Jiřího Šlitra, ale když už ležela na stolku, tak došlo i na čtení. Kratičké texty - jen drobné postřehy, izolované příhody, sem-tam vlastní doporučení, jak vnímat Západ, kapitalistické země, co si od nich "vzít" - to vše mne hodně překvapovalo. Autor sám nezastírá, jakáže výjimečnost v jeho životě byla tato jeho cesta do čtyř západních zemí (někdy jenom projíždění přes) a za jakých ubohých žebráckých podmínek tam pobýval, proto na mne působily docela cynicky jeho doporučení dalším našim cestovatelům, čeho si všímat, čeho se vyvarovat ... Přece musel vedět, že zpoza těch drátů se tam od nás nikdo jen tak nedostane.
Každopádně - čtení to bylo zajímavé a hodně mi připomnělo úžasný cestopis Anny Sedlmayerové Na cestách od Sicílie až po Skotsko - stejná doba, stejný místy údiv, místy rozčarování, stejné ponižující postavení chudého Čechoslováka v tom "strašném kapitalizmu".
Doporučuji.

7 12.10.2024

Švédská výtvarná scéna není ani okrajově předmětem mého zájmu, a tak jsem až 20 let odkládala přečtení této knihy, a to je škoda! První polovina této velké a úžasné publikace mne doslova fascinovala - vzpomínky Endre Nemese na prvorepublikovou Prahu, na život v proslavených pražských kavárnách, dění na Akademii, na pražský nesmírně bohatý a čilý intelektuální ruch té doby, přežívání chudých studentů za pomoci bohatých mecenášů - to bylo opravdu strhující a často i úsměvné. Dále Nemes poutavě líčí svůj dramatický útěk do Skandinávie v roce 1939 a zde mne zaujaly ty postoje Finska, Norska, Švédska k uprchlíkům, přehazovaným jako "horký brambor".
Vzpomínky na švédskou část svého života ve většině textu Nemes zredukoval jenom na popis existenčních bojů a zášti, odmítání a intrik ze strany svých švédských kolegů, a i když v textu ani jednou nepadne slovo xenofobie či antisemitizmus, při čtení toho všeho, co byli švédští výtvarníci, kritici, publicisté a komunální politici schopni proti němu podnikat, je jasné, že tamnější společnost jej většinově nikdy nepřijala (což však značně kontrastuje se závěrečným výčtem všemožných švédských vyznamenání a oficiálních poct, kterých se mu nakonec dostalo.)
Iniciátorovi vzniku této knihy panu Janouchovi, slavné to postavě čs. exilu, patří můj veliký dík za nahrávku a přepis Nemesových vzpomínek, které jsou velikým obohacením obrazu I. čs. republiky, ale i poválečného světa.
Velmi doporučuji.

6 11.10.2024

Mnohé staré budovy procházejí rekonstrukcí, vrací se "do provozu", a u některých z nich to spisovatelé využijí k napsání více či méně smyšleného příběhu spojeného s jejich majiteli či staviteli (viz Skleněný pokoj). To je i případ této skvělé knížky věnované tovární (!) budově v Rožnově pod Radhoštěm a osudům lidí, spjatých s existencí továrny na pletené zboží. A protože šlo o židovské rodiny a jejich příběhy v letech cca 1900 - 1945, tak jsou to osudy vesměs tragické a příznačné pro tu dobu a ten region. Na zrodu továrny, jejím provozu a pozdějším "převzetí do správy" nejdřív arizátorem, pak komunistickým režimem je skvěle vykreslený příběh I. republiky, postupná industrializace chudého regionu a vývoj myšlení tamějších lidí.
Kniha mne mimořádně zaujala a děkuji rodině Študentových za to, že pro dnešek zachránili a oživili nejen budovu, ale díky této knize i příběhy mnoha zajímavých lidí s ní spjatých.
Doporučuji.

4 05.10.2024

Velmi milý, příjemný, optimistický, i když nemálo zidealizovaný příběh starého muže, který to ještě nechce vzdát. V knize lze najít steinbeckovské motivy ze života chudých Američanů, kteří i po celoživotní lopotě se ocitají "na dlažbě" , v chudobinci, zapomenutí a zbyteční.
Hodně mne zaujal zlodějský přístup majitelů útulku po seniory - jako kdyby naše dnešní podobná zařízení, parazitující na sociálních dávkách klientů, z této knihy opisovala, jak se to má dělat.
Závěrem jenom konstatuji, že
- nevím, kdy a proč se podobné sociálně-kritické motivy z americké literatury nadobro ztratily, když realita přetrvává.
- Rachel Joyce, autorka knihy Nepravděpodobná pouť Harolda Frye, mi nikdy nenakecá, že Putování Simona MacKeevera nikdy nečetla a jeho námět bohapustě nezrecyklovala.
Doporučuji.

6 28.09.2024

Anotace je nepřesná - vražda není (v pravém smyslu slova) odhalena na setkání absolventů školy, ale celá kniha je o tom, co jí předcházelo, co k ní vedlo, a jak to pak s postavami dramatu dopadlo. Doslova odhalena je vražda pouze před čtenářem, ne před účastníky abiturientského sjezdu.
Příběh (časově jsem ho vůbec nedovedla zařadit, půjde asi o nějaký začátek 20. století) líčí životy studentů, kteří se museli léta prokousávat neuvěřitelně těžkým studiem, plným zbytečných vědomostí a provázeným drastickými prostředky, jaké si na ně učitelé - beztrestně a se souhlasem celé společnosti - dovolují - kruté bití, urážky, výsměch, výhružky. Důsledkem těchto postupů je u kluků vypěstován věčný strach, zoufalství, četné komplexy a v jednom případě i takový vzdor, který vede k tragédii.
V důsledku "školního teroru" tak kluci v mládí zmeškají všechna jara, po které by měli spíše vnímat probouzející přírodu, zpěv ptáků, přibývání světla, krásu dívek. Místo toho však po nocích - za pomoci kvanta kofeinu a povzbuzujících léků - jen dřou latinské předpony, německé přípony, anglická slovíčka, francouzské idiomy jen aby se "něčím stali" - dosáhli společenské postavení.
"Všichni se něčím stali. Nestali se však tím, čím se chtěli stát. .... Než je mašinérie uchvátila a přizpůsobila si je, snili o něčem docela jiném." (s. 168-169)
Kniha je kratičká, ale "vydatná". Doporučuji.

5 21.09.2024

Holčička a její dvě botičky (s vyplazeným jazykem!) jsou rozkošné, milé, blízké dětskému světu. A ta honička se stínem je nádherně imaginativní a poetická. Jak krásně rozdílná kniha oproti těm dnešním drsným pohádkám!
Ilustrace ještě podtrhují hezký text.

5 17.09.2024