Koka komentáře u knih

(SPOILER) Vidím, že skandinávská škola sadistické brutality dorazila už i do českých kriminálních příběhů, a aby toho nebylo málo, tak to ještě autor "vylepšil" kanibalizmem. (Ani nevím, zda se mi více hnusí ta scéna, kde prsní sval vyříznutý z těla oběti vrah opéká na pánvičce a podává synkovi k večeři, anebo ty nadšené komentáře zdejších čtenářů!)
Současné české literatuře teď suverénne vládnou ženy a je škoda, že když se najde talentovaný muž - spisovatel schopný vystavět příběh a stylisticky jej poutavě podat, ten své chopnosti promrhá na takovéto příběhy. Žeby proto, že se to lépe prodává?
Bylo mi sympatické, že v česko-slovenském příběhu autor ponechává slovenské postavy promlouvat slovensky, ale v takovém případě měl vydavatel zajistit i korekturu slovenských částí textu kompetentním, slovenštiny znalým korektorem.

8 10.11.2024

První a poslední kapitola - Simonův pohřeb: snové, fantaskní, skvělé a nesmírně vtipné.
Kapitoly mezi tím - každá věnovaná jedné z milenek - jsou poněkud "přetížené" počtem postav (někdy až ze čtyř generací) a množstvím dramatických až tragických příhod. To v celém městě nebylo jediné klidně a šťastně žijící ženy, která by podlehla takovém donchuánovi, jakým byl Simon? Musel si vybírat jenom samé takové nešťastnice?!
Do vesměs tragických příběhů těch žen (a snad ještě tragičtějších osudů jejich předků i potomků) jsou nevtíravě zakomponované četné sovětské a postsovětské prvky, dokládající ubohost tamějšího života: samozřejmý alkoholizmus, strašlivé a časté domácí násilí přijímané jako nezbytnost partnerského života, jugoslávský nábytek, polský módní časopis a české sandálky ceněné jako vrchol "luxusu", k jakému se arménská žena mohla vůbec dostat, účelová fingovaná manželství s cizinkami jako jízdenka na Západ, propadlé sovětské rubly, osudová předurčenost, ale přitom vitální síla porvat se i s tak zmršeným životem a vyrvat ze života alespoň krátké štěstí.
Některé epizody vyznívají poněkud přehnaně (výjez uklízečky kravína do kalifornského Fresna považuji za asi největší nadsázku), ale dramatické epizody se tak rychle střídají a jsou natolik závažné pro osud postav, že čtenář/ka to pobere.
Oceňuji kvalitu překladu, méně už kvalitu korektur.

7 06.11.2024

Vůbec se mi to nelíbilo. Až jsem překvapena, jak velmi.

2 30.10.2024

Kniha obsahuje mnohé prvky typické pro literární tvorbu zakaukazských autorů 20. století: popisují realitu za dob Sovětského svazu, v rozporu s proklamovanou snahou o udržování národních tradic nejsou napsané v národním jazyku, ale v ruštině, přitom tematicky těží z národních mýtů, tradic, zvyklostí. V tomto směru mi Tři jablka připomínají knihy mého oblíbeného Čingize Ajtmatova.
Na strašlivě ničivé zemětřesení v Arménii v roce 1988 si moc dobře pamatuji, opravdu celý svět tehdy strnul v šoku a pomáhal. Postavy tohoto románu dokazují, že žít lze i u propasti - jejich nezdolnost, fatalizmus a soudržnost jsou velmi sympatické, až dojímavé. Zarazila mne pouze epizoda s instantním droždím - přišlo mi poněkud divné, že hospodyně, která neumí číst ani psát si dovede přečíst (a na den přesně respektovat) doporučené datum spotřeby na obalu výrobku.
Příběh je čtivý, místy magický, plný zajímavých receptů na tradiční arménská jídla, některé epizody odkazují na mnohé - časově blíže neidentifikované - historické události těžce zkoušené Arménie, jedné ze zemí světa, která za poslední tisíciletí nezažila snad ani deset kontinuálních let bez války, bojů, ohrožení. To se na postavách tohoto příběhu podepsalo. Některé postavy by si - dle mého názoru - byly zasloužily více rozvinutý svůj osobní příběh, zejména u Nastasji jsem čekala větší "záběr", než jenom skici zanechané na parapetu. Ale stejně - bylo to hezké.

11 30.10.2024

Zajímavé, pozoruhodné, ale poněkud příliš překombinované. Na knize oceňuji, že vnesla do české literatury ping-pong - sport, se kterým jsem se v takovém rozsahu a významu pro dějovou linku v literárním díle ještě nesetkala (kromě Forrest Gumpa :=)
Jako generační souputník autora oceňuji to doslova "husté" zakomponování všech možných reálií, událostí, reálných osob a veřejně známých příběhů ze 70. - 90. let do tohoto románu, mnohé epizody mi připomínaly vlastní zážitky. Na druhou stranu však předpovídám, že právě všechny ty zmínky o mazáckém teroru po dobu ZVS, dávných olympiádách, kupónové privatizaci, převlékání kabátů po "sametu", rozjezdů podnikatelských kariér, plíživé hrozbě neznámé strašlivé nemoci AIDS atd. - to všechno bude mnoha současným mladším čenářům natolik cizí a vzdálené, že význam těch epizod pro vyznění příběhu ani nedocení, resp. nerozklíčují.
Úmrtí je v románu hodně, což jistě přiláká hodně čtenářů, ale chvílemi je příběh docela melodramatický.
Děj je opravdu poutavý, bohatý na dramatické osobní příběhy postav, jejichž vztahový propletenec jsem však už v poslední třetině nedokázala plně vnímat a chápat. Postavy příběhu však dopadly podobně jako já - vlastně nikdo z nich se nikdy beze zbytku nedozvěděl, jak to všechno bylo doopravdy. Vzájemné lži, úskoky, podrazy a absence otevřeného dialogu všech spolužáků po dobu studia a pak i po letech jenom vršily zášť, nepřátelství, neporozumění, k žádné "katarzi" nikdy nedošlo. Smutný obraz těch let.

10 27.10.2024

Splácanina nepravděpodobného kriminálního případu s mýty a pohádkami Austrálie doplněnými dějepisnými fakty o osídlování tohoto kontinentu nepůvodními obyvateli, s údaji z turistického průvodce a místní mapy doplněnými všemi zažitými klišé o "národní povaze" Australců a Australanů. Ubohé ...

9 26.10.2024

Jsou čtenáři, kteří pravděpodobnost obsahu napínavých kriminálek "vůbec neřeší", ale já to mám přesně naopak - u žádného žánru nepožaduji takovou nápodobu možné realitě, jako právě u kriminálních příběhů. A právě z tohoto důvodu mne tento příběh - jinak vystavěný svižně a docela přímočaře - velice zklamal. Údiv se dostavil hned na začátku - ouvertura tohoto příběhu je málem na chlup shodná s o 40 let starší knihou V žáru noci J. D. Balla, akorát že barva pleti zatýkajícího a zatýkaného jsou zde prohozeny.
Pobavily mne (i to spíše ironicky) ty přesuny z jednoho státu do druhého, přejezdy do 600 km vzdáleného "sousedního" města a zpět v jediném dni, zabíjení zlosynů bez jakýchkoliv zábran i bez předpokladu, že by se ten neohrožený hrdina měl z toho vůbec někdy někomu zodpovídat - jednoduše: "vystřílel jsem je a teď odjíždím". Já jsem přečetla, a teď odhazuji.

6 18.10.2024

Více-méně účelová publikace - reklama na zákroky plastické chirurgie (i s dobovým ceníkem!), ale najdou se zde i velmi zajímavé informace o době a několika známých lidech.

3 14.10.2024

Knihu jsem si pořídila jen kvůli skvělým ilustracím Jiřího Šlitra, ale když už ležela na stolku, tak došlo i na čtení. Kratičké texty - jen drobné postřehy, izolované příhody, sem-tam vlastní doporučení, jak vnímat Západ, kapitalistické země, co si od nich "vzít" - to vše mne hodně překvapovalo. Autor sám nezastírá, jakáže výjimečnost v jeho životě byla tato jeho cesta do čtyř západních zemí (někdy jenom projíždění přes) a za jakých ubohých žebráckých podmínek tam pobýval, proto na mne působily docela cynicky jeho doporučení dalším našim cestovatelům, čeho si všímat, čeho se vyvarovat ... Přece musel vedět, že zpoza těch drátů se tam od nás nikdo jen tak nedostane.
Každopádně - čtení to bylo zajímavé a hodně mi připomnělo úžasný cestopis Anny Sedlmayerové Na cestách od Sicílie až po Skotsko - stejná doba, stejný místy údiv, místy rozčarování, stejné ponižující postavení chudého Čechoslováka v tom "strašném kapitalizmu".
Doporučuji.

7 12.10.2024

Švédská výtvarná scéna není ani okrajově předmětem mého zájmu, a tak jsem až 20 let odkládala přečtení této knihy, a to je škoda! První polovina této velké a úžasné publikace mne doslova fascinovala - vzpomínky Endre Nemese na prvorepublikovou Prahu, na život v proslavených pražských kavárnách, dění na Akademii, na pražský nesmírně bohatý a čilý intelektuální ruch té doby, přežívání chudých studentů za pomoci bohatých mecenášů - to bylo opravdu strhující a často i úsměvné. Dále Nemes poutavě líčí svůj dramatický útěk do Skandinávie v roce 1939 a zde mne zaujaly ty postoje Finska, Norska, Švédska k uprchlíkům, přehazovaným jako "horký brambor".
Vzpomínky na švédskou část svého života ve většině textu Nemes zredukoval jenom na popis existenčních bojů a zášti, odmítání a intrik ze strany svých švédských kolegů, a i když v textu ani jednou nepadne slovo xenofobie či antisemitizmus, při čtení toho všeho, co byli švédští výtvarníci, kritici, publicisté a komunální politici schopni proti němu podnikat, je jasné, že tamnější společnost jej většinově nikdy nepřijala (což však značně kontrastuje se závěrečným výčtem všemožných švédských vyznamenání a oficiálních poct, kterých se mu nakonec dostalo.)
Iniciátorovi vzniku této knihy panu Janouchovi, slavné to postavě čs. exilu, patří můj veliký dík za nahrávku a přepis Nemesových vzpomínek, které jsou velikým obohacením obrazu I. čs. republiky, ale i poválečného světa.
Velmi doporučuji.

6 11.10.2024

Mnohé staré budovy procházejí rekonstrukcí, vrací se "do provozu", a u některých z nich to spisovatelé využijí k napsání více či méně smyšleného příběhu spojeného s jejich majiteli či staviteli (viz Skleněný pokoj). To je i případ této skvělé knížky věnované tovární (!) budově v Rožnově pod Radhoštěm a osudům lidí, spjatých s existencí továrny na pletené zboží. A protože šlo o židovské rodiny a jejich příběhy v letech cca 1900 - 1945, tak jsou to osudy vesměs tragické a příznačné pro tu dobu a ten region. Na zrodu továrny, jejím provozu a pozdějším "převzetí do správy" nejdřív arizátorem, pak komunistickým režimem je skvěle vykreslený příběh I. republiky, postupná industrializace chudého regionu a vývoj myšlení tamějších lidí.
Kniha mne mimořádně zaujala a děkuji rodině Študentových za to, že pro dnešek zachránili a oživili nejen budovu, ale díky této knize i příběhy mnoha zajímavých lidí s ní spjatých.
Doporučuji.

4 05.10.2024

Velmi milý, příjemný, optimistický, i když nemálo zidealizovaný příběh starého muže, který to ještě nechce vzdát. V knize lze najít steinbeckovské motivy ze života chudých Američanů, kteří i po celoživotní lopotě se ocitají "na dlažbě" , v chudobinci, zapomenutí a zbyteční.
Hodně mne zaujal zlodějský přístup majitelů útulku po seniory - jako kdyby naše dnešní podobná zařízení, parazitující na sociálních dávkách klientů, z této knihy opisovala, jak se to má dělat.
Závěrem jenom konstatuji, že
- nevím, kdy a proč se podobné sociálně-kritické motivy z americké literatury nadobro ztratily, když realita přetrvává.
- Rachel Joyce, autorka knihy Nepravděpodobná pouť Harolda Frye, mi nikdy nenakecá, že Putování Simona MacKeevera nikdy nečetla a jeho námět bohapustě nezrecyklovala.
Doporučuji.

6 28.09.2024

Anotace je nepřesná - vražda není (v pravém smyslu slova) odhalena na setkání absolventů školy, ale celá kniha je o tom, co jí předcházelo, co k ní vedlo, a jak to pak s postavami dramatu dopadlo. Doslova odhalena je vražda pouze před čtenářem, ne před účastníky abiturientského sjezdu.
Příběh (časově jsem ho vůbec nedovedla zařadit, půjde asi o nějaký začátek 20. století) líčí životy studentů, kteří se museli léta prokousávat neuvěřitelně těžkým studiem, plným zbytečných vědomostí a provázeným drastickými prostředky, jaké si na ně učitelé - beztrestně a se souhlasem celé společnosti - dovolují - kruté bití, urážky, výsměch, výhružky. Důsledkem těchto postupů je u kluků vypěstován věčný strach, zoufalství, četné komplexy a v jednom případě i takový vzdor, který vede k tragédii.
V důsledku "školního teroru" tak kluci v mládí zmeškají všechna jara, po které by měli spíše vnímat probouzející přírodu, zpěv ptáků, přibývání světla, krásu dívek. Místo toho však po nocích - za pomoci kvanta kofeinu a povzbuzujících léků - jen dřou latinské předpony, německé přípony, anglická slovíčka, francouzské idiomy jen aby se "něčím stali" - dosáhli společenské postavení.
"Všichni se něčím stali. Nestali se však tím, čím se chtěli stát. .... Než je mašinérie uchvátila a přizpůsobila si je, snili o něčem docela jiném." (s. 168-169)
Kniha je kratičká, ale "vydatná". Doporučuji.

5 21.09.2024

Holčička a její dvě botičky (s vyplazeným jazykem!) jsou rozkošné, milé, blízké dětskému světu. A ta honička se stínem je nádherně imaginativní a poetická. Jak krásně rozdílná kniha oproti těm dnešním drsným pohádkám!
Ilustrace ještě podtrhují hezký text.

5 17.09.2024

Komentuji pouze Velice zvláštní vraždu:
V tento studený deštivý den jsem se přenesla do horké Malajsie ke "kombinovanému" vyšetřování vraždy muže, kterého mnozí měli důvod nemít rádi. Samotný kriminální čin a jeho vyšetřování - nic moc, ale mimořádně se mi líbilo, jak autorka do děje skvěle zakomponovala reálné geopolitické podmínky života a obchodování v daném regionu (přátelské nepřátelství mezi Singapurem a Malajsií), ekologické zločiny pacháné těžařskými společnostmi na Borneu, rozdílný naturel asijských rodin z různých regionů a Evropanům docela nepochopitelné zvláštnosti jejich vztahů.
Zkušený kriminalista a vedle něj začínající, poněkud naivní mladý pomocník - to je už dost obehraná písnička; jejich spolupráce byla na celém příběhu nejméně uvěřitelná. Ale dočetla jsem to a ten melodramatický závěr mne ani moc nerozladil.

1 14.09.2024

Rozhovor s prof. Zahradníkem vznikal v roce 1998, když už měl za sebou všechny zásadní vrcholy svého úžasně bohatého života a mohl zpětně hodnotit lidi, události, politické režimy v komplexním pohledu. Rudolfa Zahradníka považuji za jednu z posledních velkých postav československé vědy, za člověka s charakterem, vášní pro zvolený obor a s pevným občanským postojem.
Epizody jeho života jsou výmluvným svědectvím toho, jak poválečná generace nadšených českých přírodovědců - matematiků, fyziků, chemiků, biologů - na jedné straně dosahovala úžasné úspěchy i v mezinárodním kontextu, na straně druhé jak byli ve svém vědeckém bádání omezováni komunistickou ideologií, masově rozšířeným udavačstvím a kariérizmem a rovněž zastaralým technickým vybavením, které je značně brzdilo, ale současně i nutilo vynalézat nové, originální cesty řešení.
S trpkostí Rudolf Zahradník mluví i o tom, jak se nenaplnily předpoklady, že polistopadová česká společnost pochopí a náležitě podpoří význam přírodních věd pro vývoj společnosti i pro ekonomiku státu, i o tom, jaké boje musel ve funkci prezidenta Akademie věd svádět s českou vládou o rozpočet a vlastně o zachování AV vůbec (zajimavé jsou epizody s Václavem Klausem). Byl trpce zklamaný z klesající úrovně studentů vysokých škol ("Fakt, že je i dnes ještě možné projít některé fakulty ležérním způsobem, to je jedna z ostud České republiky." - s. 80), a to ještě nevěděl nic o tom, jak to vypadá na "plzeňských právech" a podobných obskurních tzv. vzdělávacích institucích.
Na jeho povaze a vyznávaných hodnotách se hodně podepsalo rodinné zázemí a také jeho příslušnost ke slavné Dvojce - skautskému oddílu vedeného J. Foglarem. Zaujmou zde popisy některých až drsných aktivit Foglarových skautů - ty děti se z překážek a těžkostí nehroutily, ale naopak zocelovaly.
(Nejen) zájemcům o přírodní vědy doporučuji.

6 14.09.2024

Takový literární patchwork. Příběh je posešívaný z naprosto nesourodých prvků - od komplikovaných a laiku nesrozumitelných sémiotických teorií a soubojů filozofických tezí přes analýzy politických machinací až po drby ze života reálných předních franc. intelektuálů, politiků a gigolů a ještě dál - až po "pokleslé" dobrodružné žánry (muži v černém :), od přiznaných vykrádaček námětů Umberta Eca jako pocty jeho géniu (včetně přímého zakomponování jeho osoby a jeho autentických výroků do děje) až po "výpujčku" postav a epizod ze snad nejslavnějšího univerzitního románu - Hostujících profesorů Davida Lodgea. Kupodivu - táto slátanina krásně drží a dovede pobavit.

Obrazy francouzské politické scény sice zřejmě do důsledku vychutná pouze francouzský čtenář, ale intriky prezidentských kandidátů, jména franc. i sovětských politiků, dozvuky osmašedesátého ještě v osmdesátkách - to vše je zorientovanému čtenáři blízké. Bavila jsem se náramně: kapitola 14 se mi promítla jako scéna ze slavného filmu Šakal; epizody příběhu odehrávající se v americkém univerzitním kampusu výstižně zobrazují stav a nálady na amerických univerzitách té doby (zejména míru drogové závislosti studentů i vyučujících).
V závěru příběhu došlo i na prognostickou zmínku o jednom mimořádně nadaném "černém studentovi z Havaje", který by se mohl stát možná až senátorem (že se stane doopravdy prezidentem USA, to si ještě v 80. letech opravdu nikdo nedovedl vyfantazírovat).
Obdivuji autora pro jeho mimořádnou sečtělost a schopnost kombinovat autentické citáty vědeckých děl, politických proklamací, publicistických článků s vlastní fantazií.
Překládat tuto knihu musel být heroický výkon. O to více mne mrzí, že redakce to už nedotáhla do formy odpovídající kvalitě obsahu - korektury jsou nedotažené (jakoby ten náročný text korektora časem už tak unavoval, že čím vyšší číslo stránky, tím více neopravených překlepů), mnohé italsky či anglicky pronesené věty jsou v jazykových vysvětlivkách na konci knihy přeložené, ale nechápu, proč pouze některé. Proč ne všechny?
Za zmínku ještě stojí "česká stopa" v příběhu - Ivan Lendl.

4 08.09.2024

Tolik psychopatů, násilníků, syfilitiků na evropských trůnech, královské manželky umírající jak na běžícím pásu, následníci trůnu, kteří se intronizace nedožijí, intriky sourozenců a samozřejmě války, boje, zabíjení. Výstižný a smutný přehled dějin a "pílířů" naší země.
Kniha vyžaduje předem poučeného čtenáře, ale současně je napsaná dostatečně "populárně", aby zaujala i laika.

7 06.09.2024

Paní Borská byla taková investigativní žurnalistka své doby. Při tvorbě svých reportáží se setkala s mnoha zajímavými lidmi a s ojedinělými příběhy, které jen díky ní a jejímu zpracování do rozsáhlé beletristické podoby nejsou zapomenuté. Životní příběh Františka Hodíka je jedním z nich. Vlastně jen ten jeho nesmyslně tragický konec jej dělá výjimečným nad jiné podobné příběhy českých učitelů, kteří museli zažívat těžké doby nesnadného studia, museli jít učit, kam jim to "umístěnka" přikázala, museli být oporami celých vesnických komunit.
Nejvíce mne zaujal dramatický popis záboru Sudet a chaotického odchodu původních obyvatel do českého vnitrozemí, naprosto nepřipraveného přijmout své spoluobčany, jako i odmítavý a pohrdavý postoj mnoha lidí vůči uprchlíkům, kteří jim "ujídali" (jak je to podobné dnešku!)
Brutální vraždy na konci války, které už neměly žádný jiný smysl, než zuřivou mstu nacistů, byly ještě okořeněné rabováním. Velmi mne zaujala scéna na samém konci knihy: "... kapsy naruby, okradený jako všichni ostatní, kteří toho dne padli. Nejlépe pochodil esesák, co šacoval Giorga Di Lottiho - Ital nosil těžké zlaté hodinky, ještě z Bagdádu."
A tak si říkám, že pravděpodobně do dnešních dnů nějaká spořádaná německá rodina jako oko v hlavě opatruje hodnotné orientální zlaté hodinky, které si dědeček přinesl z války a vydával je za odměnu za své služby vlasti. Ale ty hodinky vědí, jak to bylo doopravdy!

7 22.08.2024

Román napsaný s podobnou vyumělkovaností a patosem, jakými se vyznačovalo i malířovo dílo. Dobře vystižená atmosféra doby a společenské postavení "prorežimního" malíře. Na knize mne zaujala ještě jiná - neliterární - záležitost: kniha byla (což je divné) tištěna v tehdejší NDR. A přesto, že soudruzi z endéer v sazbě českého textu udělali hodně chyb, musím uznat, že je vytištěna na tom nejkvalitnějším papíru, jaký sem kdy měla v ruce.

5 06.08.2024