Koka
komentáře u knih
Jednoho krásného dne
Šemi Zarhin
(SPOILER) Spoiler! Spoiler!! Spoiler!!!
Přerušila jsem četbu tíživého příběhu psaného psychicky nemocným autorem, v němž podrobně zaznamenává průběh svého pobytu v psychiatrické léčebně v Bohnicích (https://www.databazeknih.cz/knihy/jen-na-par-dnu-92782) , protože jsem se potřebovala po těch hrůzách čtenářsky osvěžit. A tak jsem zvolila tuhle - tolik vychvalovanou a propagovanou knihu. No to jsem si ale dala! Ukázalo se, že ta psychiatrická léčebna je relaxace oproti tomu, co sepsal pan Šemi Zarhin!
Tak odporný příběh jsem už opravdu dlouho nečetla. Máme tady masového vraha - dítě, které vystřílí celou rodinu; máme tady dítě, které se třikrát pokusí o sebevraždu, aby pak následně jeho okolí usoudilo, že jde o takovou inteligenci, až jej pošlou do internátní školy pro mimořádně nadané děti; máme tady dítě, které je chronicky nemocné, fyzicky slabé, nadmíru nešikovné – a tak jde studovat na vojenskou akademii s fyzicky náročným výcvikem (to opravdu izraelská vojenská akademie přijímá takové padavky?); máme tady kluka, který je tolik naštvaný na svého bráchu za to, že se nesmyslně nechal zabít, že touží jej tak silně kopat do břicha, až by zvracel – kdyby žil; mámu nazývá sviní a odmítá ji oslovovat slovem máma. Máme tady dítě, které se nechává sexuálně zneužívat za kousek jídla; máme tady další dítě, které při každé nepříjemné situaci, nevhodném slovu či nelibé vůni zvrací.
A co dospěláci? Máma, která nemá pro svoji dceru jiná slova, než výsměch a pohrdání; jiná máma, která sexuálně zneužívá maloletého kluka; další máma, která je vynikající kuchařka, ale svým dětem dává ke svačině jen a pouze chleba namazaný taveným sýrem a posypaný okurkou nakrájenou na kostičky (když jsem v textu posedmé narazila na okurku nakrájenou na kostičky, myslela jsem, že to snad nepřežiju!) a vznáší kletby na nežádoucí osoby. Tátové jsou slaboši a podpantofláci, příbuzní, sousedky, učitelky – to všechno jsou pokrytecké mrchy, které druhé jen pomlouvají, využívají či zneužívají. Všechny pro děj zásadní postavy vynikají alespoň jednou z těchto vlastností: lžou, podvádějí, páchají nevěru, předstírají a přetvařují se, jsou sexuálně zvrácené či jinak „ujeté“. Nikdo s nikým nedovede otevřeně mluvit, jediné náznaky souznění vznikají pouze v ojedinělých chvílích, kdy některé osoby vedle sebe mlčky sedí. V celé dlouhé a na dějové epizody velmi bohaté knize jsem našla pouze tři postavy, které nikoho nezavraždily, neznásilnily, nezmlátily, nepohaněly, nepomluvily, neproklely, nevysmály – ale šlo o jen postavy epizodní.
Už dávno jsem se v žádné knize tak velmi nezklamala. A nadto ještě i zásadně pochybuji o kvalitě překladu a práci korektora. Celkový dojem: HNUS.
Katalánské pohádky
Joan Amades
Neskutečně zajímavé, našim pohádkám naprosto nepodobné. Úžasné jsou ty medailonky "autorů" - obyčejně negramotných vypravěček, vesnických stařen, které ústně přenášely poselství lidové moudrosti, hororů, varování, fantazie.
Moc se mi to líbilo.
Ráj a peklo / Smutek andělů / Lidské srdce
Jón Kalman Stefánsson
Je opravdu skvělé, že celá trilogie vychází takto pohromadě - ti, co si jí koupí teď a přečtou kontinuálně, nebudou alespoň muset "trpět" čekáním na pokračování, jak to zažívali čtenáři u prvných - separátních vydání těch tří báječných knih.
Je to výborný vydavatelský počin!
Nadále však trvám na tom, že nejde o život v rybářské obci POBLÍŽ severního pólu (jak se hloupě píše i v zdejší anotaci bezmyšlenkovitě převzaté z knihy), protože severní pól leží cca 2 700 kilometrů od nejsevernějších výběžků Islandu. Přece nikdo soudní by snad netvrdil, že Praha je městečko poblíž Káhiry (které dělí asi stejná vzdálenost, jako Island od severního pólu), a tak by i vydavatel knihy a po něm všichni, co bez rozmyslu jeho omyl přebírají a dále šíří, mohli opravit tento blábol hyzdící jinak překrásnou a hodnotnou knihu.
Most Svatého Ludvíka krále
Thornton Wilder
Byla jsem docela překvapena - jednak schopností autora psychologicky postihnout různé typy a charaktery, ale zejména jistou dávkou humoru a ironie, s jakými Wilder psal o peruánském životě začátku 18. století, o vazbách této kolonie s "mateřským" Španělskem, o roli místokrále, o divadelním provozu těch let atd.
A udivil mne i docela svobodomyslný a výsměšný pohled na tehdejší roli katolické církve v této zaostalé a porobené zemi:
"V Limě žilo cosi, co bylo zabaleno do mnoha loktů fialového brokátu, z něhož vyčuhovala veliká odulá hlava a dvojice perleťových rukou: a to byl arcibiskup. Z kulaťoučkých masíček vyhlížela dvojice černých očí, plných špatné nálady, laskavosti a chytrosti. Zvídavá vroucí duše byla uvězněna v této spoustě tuku, ale protože si nikdy nedovedla odepřít bažanta, či husu, či každodenní nástup římských vín, byla svým vlastním krutým žalářníkem. Někdy se kajícně zahleděl do své tloušťky, ale bolest výčitek byla méně pronikavá než bolest půstu a hned v zápětí zase dumal nad tajuplným poselstvím, jenž pečeně posílala salátu. A aby se potrestal, vedl v každém jiném směru život vskutku příkladný ... Arcibiskup věděl, že většina peruánských kněží je čistá sebranka. Bylo potřebí vší jeho vybrané epikurejské výchovy, aby v této věci nic nepodnikal; opět a opět musil si opakovat své zamilované poznatky: že bezpráví a neštěstí jsou na světě stálými veličinami; že teorie pokroku je klam; že chudí, již nikdy nepoznali blahobytu, jsou bez citu pro neštěstí. Jako všichni bohatci nemohl nikdy uvěřit, že by chudí skutečně mohli trpět. Jako všichni vzdělanci byl přesvědčen, že jenom člověk sčetlý o tom ví, když je nešťasten."
Nejvíce mne však zaujalo vyprávění o tom, jak se františkán bratr Juniper snažil sestavit statistický důkaz o ceně lidských životů na základě číselného obodování dobroty, zbožnosti či užitečnosti každého zkoumaného člověka, a pak: "Sčetl tato indexová čísla obětí a srovnal součet se součtem indexových čísel zachráněných: ukázalo se, že mrtví byli pětkrát lepší zachráněných. ... Roztrhal své výpočty a hodil je do vln ... Rozpor mezi vírou a skutečností je opravdu větší, než se domníváme."
Hezkou knížku (vydání z roku 1930) zdobí též zajímavé ilustrace malířky Toyen - trochu naivní a ne ještě tak vybroušené, jako její pozdější tvorba, ale přesto cenné.
Polský zápisník
Pavel Novák
Rodinně jsme vešli "do přízně" s Polskem, a tak jsem si řekla, že si něco o té zemi alespoň přečtu, když už mne návštěva neláká. Zápisky pana rozhlasového zpravodaje jsou přiměřené té "funkci", pro kterou byly psané - jsou krátké, hutné, většinou mají turisticko-propagační charakter. Autor se však nezaprodal a uchoval si i kritický pohled na polskou realitu, jak ji viděl v letech svého působení v Polsku: propastné regionální rozdíly dané odlišným historickým vývojem jednotlivých vojvodství, latentní antisemitismus, rozbitá a dezolátní dopravní infrastruktura (ta už byla, myslím, mezičasem z evropských fondů opravena), hypertrofovaná národní hrdost, místy přerůstající do povýšenosti a nadřazenosti (Walesa).
Kniha se mi líbila, dozvěděla jsem se hodně!
A odpočívej v pokoji
Deborah Crombie
Trapné, předvídatelné, plné logických chyb - a i takovýto produkt dovedou někteří čtenáři nazvat "super detektivkou". Výmluvná ukázka úpadku tohoto žánru.
Člověk není stěhovavý
František Gottlieb
Postačí změnit několik málo reálií a celý příběh by působil jako reportáž z minulého měsíce či týdne. Situace, kdy se válka, útoky, ohrožení života stává běžnou součástí každodenního žití natolik, že už ani nevzbuzuje úžas, je tady zas.
"Jste-li usazeni v sousedství minových polí a vychrlí se, zatím co se bavíte, gejzír dýmu za menšího zemětřesení, zeptáte se druh druha: "Ruce a nohy neletěly?" a pokračujete v hovoru."
- tato slova z Gottliebovy knihy mi nápadně připomněly nedávnou televizní reportáž - rozhovor s jakýmsi ukrajinským dědou odmítajícím opustit prázdnou vesnici, o otupění, o cynickém zlhostejnění, které v lidech dovede vypěstovat válka.
Autor knihy určitě netušil, že píše futuristický příběh.
Wolf aneb Útěk do země Indiánů
Oldřich Janeba
Zajímavé, kruté a docela věrohodné. Jižní město se neblaze podepsalo již na několika generacích pražských dětí, Wolfův příběh představuje extrakt všech neduhů. Popis motivace a pocitů rowdies na straně 190 je fascinující.
Velikánky
Jarmila Janovská
Drastické - po všech stránkách. Nejděsivější je příběh Ireny, vedle něj jsou všechny ty ideologické plky o "chybách Strany" jen ubohými žvásty.
Těmi pěti hvězdami nehodnotím "literární" kvality (ty zde nejsou, dokonce místy jsou autorčiny myšlenky nesrozumitelné), ale výhradně důležitost a užitečnost této knížky pro poznání našich dějin v 20. století.
Abonent trati U
Claude Aveline (p)
Klasický příběh, poctivé detektivní řemeslo, všemocná síla médií, mírný humor (využitý zejména pro zobrazení nehezké a bohaté Američanky). Dnes působí ten příběh pohádkově a naivně, ale ten dávný TV seriál natočený podle něj bych ráda ještě viděla.
Elixír života
Zdenka Psůtková
Chápu - je to fikce, beletrie, ale protože používá jména reálných osob v příběhu "podle skutečných událostí", velmi by mne zajímalo, odkud autorka čerpala ty "předpokládané" dialogy protagonistů, při nichž se profesor Macleod jevil jako naprostý hlupák, omezenec a v podstatě zločinec - lhář a zloděj cizích myšlenek. Je to nějak historicky (korespondencí, soudními protokoly a apod.) podloženo? Anebo se opravdu výbor pro udělování Nobelových cen zbláznil a vyznamenal člověka, který se nejen že o zrod inzulinu nezasloužil, ale ještě mu i dlouho aktivně bránil? A to si toho boje nikdo se současníků nevšiml?
Celý příběh vynálezu inzulinu je v tomto podání pro mne nečitelný a nevěrohodný. Ale jinak i zde platí to, co se lze dočíst v podobných knihách o Curieových, Pasteurovi, Behringovi - že jejich převratné výzkumy byly ve své době v lepším případě ignorovány, obyčajně však bojkotovány, odmítány, a prosadily se až po urputném boji s nepřízní okolí. Lidstvo se z těchto tragických omylů vývoje vědy natolik poučilo, že teď - pro jistotu - jsou velkoryse podporovány různá obskurní témata bádání, jen aby nedošlo k tak tragickým omylům, jakým bylo před sto lety zlovolné a násilné "vybržďování" objevu životně důležitého léku, popsané v této knize.
Ohnisko nenávisti
Arthur Miller
Příběh o tom, že i v obrovském velkoměstě New Yorku může žít nefalšovaný maloměšťák - ušlápnutý, konvencemi svázaný ubožák, slaboch hledící více na názory sousedů - těch správných, bílých Američanů, než na vlastní svědomí. Text místy připomíná humanistickou agitku - jak je nutné při posuzování lidí nebrát v potaz jejich vzezření, tvar nosů, barvu kůže, ale jen a pouze jejich lidské vlastnosti. Jenomže pro americkou společnost ve 40. letech (a vlastně dodnes) je značná míra segregace založené na vnějších znacích příznačná. Nadále jsou tam ulice, v nichž mohou bydlet jenom ti, kteří patří do "jednoho klubu" - nežádoucí sousedy je nutné předem odradit, anebo - pokud se vetřou, tak vypudit.
Poněkud groteskní (z dnešního pohledu) je, že podezření z příslušnosti k "nežádoucí skupině obyvatel" vyvolaly brýle, jejichž nošení tehdy nebylo vůbec obvyklé. Překvapilo mne, že už v době, kdy se příběh odehrává, ve 40. letech 20. století byly k dispozici kontaktní čočky.
Less
Andrew Sean Greer
Velmi příjemné překvapení.
Základní dějová linka mi připomíná román Hostující profesoři od Davida Lodge, kde se s hezkou dávkou sarkasmu zobrazuje, jak mohou univerzitní pedagogové na cizí náklady objíždět svět, planě tlachat na výměnných pobytech a přitom vystupovat jako opory společnosti.
V příběhu pana Lesse - básníka a spisovatele - je to podobné: podnikne cestu doslova kolem světa, přičemž "téměř celou výpravu mu zaplatí honoráře od pořadatelů festivalů, literárních komisí, univerzit, stipendijních programů a mediálních korporací" (s. 27). ((Podobných spisovatelských nomádů bývá každoročně plný i náš knižní veletrh.))
Nejhezčí a nejautentičtější mi připadaly epizody z Berlína a Ósaky, a vůbec - na to, že jde o amerického autora, bylo překvapující, kolik lokálních reálií a typických jevů např. z Evropy (o které občané USA většinově netuší téměř nic) autor zná a dovede případně použít. Příběh je i zajímavou sondou do sanfranciského literárního života, vydavatelských praktik a zejména do sféry soudržnosti, hysterie a histrionství, žárlivosti a vydírání, vášní a zrad v komunitě literárně činných amerických gayů - některé epizody tohoto ranku byly dojímavé, některé zas groteskní.
Četlo se to snadno - nejen že mne zaujal obsah, ale tentokrát mi velmi příjemne vyšla vstříc i velikost písma a rozteč řádků (moc se přimlouvám za takovýto formát stránek a dávám jej do pozornosti i dalším vydavatelům).
Otevírání hrobu
Karel Štorkán
Beletrizovaná rekonstrukce vyšetřování autentických zločinů, které se odehrály na Ostravsku v 60. letech. A protože spoluautorem byl náčelník odboru kriminání služby krajské vébé, slouží zde jako ilustrace černobílé fotky z vyšetřovacích spisů. Je zajímavé číst, jak vypadalo vyšetřování, hledání důkazů a vylučování podezřelých v době předpočítačové, když např. pro zjistění přítomnosti podezřelého v dané chvíli a místě museli kriminalisté ručně vytřídit, přečíst a porovnat desetitisíce papírových neschopenek.
Docela mne to zaujalo.
Můj rodný dům
Hana Sudová
Velmi milé, příjemné čtení. Doporučuji zejména čtenářům, kteří jsou z Neratovic či Mlékojed - s vysokou pravděpodobností najdou v knize zmínku o svých předcích. Autorka zde zmínila všechny sousedy, kamarády, příbuzné - bohaté i chudé, příjemné i přísné, a vykreslila nám své dětství a mládí, které bylo tak totálně jiné, než je dnešní svět. Doufám, že se mi povede sehnat další její knihy navazující na první díl vzpomínek.
Moje ruská babička a její americký vysavač
Meir Šalev
Pravděpodobně každá rozvětvená rodina má své pošuky, blázny, odpadlíky, zrádce, ale i šikovné opraváře, opory, osoby, které pečují o soudržnost rodinných vztahů atd. V Šalevově rodině bylo takových lidí evidentně mnoho. A když se divné povahy ocitnou v tak vyhrocené situaci, jako bylo osídlování země a budování státu později nazvaného Izrael, je o neobyčejné příhody a situace postaráno. Když tyto ingredience zkombinuje tak skvělý autor, jako je Meir Šalev, schopný podat i docela banální situace vtipně a dramaticky, vzejde z toho tato knížka. Na jeho okouzlující a strhující prvotinu - Ruský román - to sice nemá, ale pořád je to dobré čtení.
Spomienky na Kámasútru
Avatár Prabhu
Prekvapujúce, zaujímavé! V prvej tretine knihy hrdina pripomína akúsi indickú verziu Holdena Caulfielda, potom sa to však rozbehne do nečakaných rozmerov a okrem abstinenčného trápenia mladého Inda sa tu preberajú aj otázky dedičstva britského kolonializmu, vplyv katolicizmu v kresťanskej enkláve obklopenej hinduizmom, života v tak rozľahlej a vo všetkých aspektoch pestrej zemi, ako si ani nedokážeme prestaviť. Erotické fantázie, túžby a reálne zážitky autora majú svoje ohraničené a nie veľmi dlhé epizódy, inak je kniha plná informácií a postrehov o Indii v 60. - 80. rokoch 20. storočia. Pobavili ma aj sekvencie venované kultúrnemu "nárazu" mladého idealistického Inda s realitou vytúženého života v USA.
Som prekvapená, že kniha tu má tak málo čitateľov a tiež že z ďalšej rozsiahlej tvorby tohto autora po česky ani po slovensky nikdy viac nič nevyšlo.
Nesmiem zabudnúť pochváliť skvelý preklad Jana Kamenistého, ktorý i na tie pornografické epizódy dokázal nájsť vhodné a vtipné slovenské ekvivalenty.
Odporúčam!
Temné hodiny
Michael Connelly
Velmi dynamický příběh. Superwomen Ballardová nepotřebuje jíst, spát ani vyměšovat, stíhá paralelně vyšetřovat několik zločinů najednou a v průběhu jenom této jediné knihy je několikrát postavena mimo službu a do ní zpět vrácena - ufff! Z útulku si vezme pejska, aby jej hned druhý třetí den dala do péče psího hotelu - tomu říkám "akční přístup".
Zaujalo mne, že nejdřív proběhl pohřeb oběti té vražedné střelby (strana 157 a d.), a až pak se konala pitva toho člověka (strana 260) - hm, hm.
Naivne. Super.
Erlend Loe
Ano, zvláštní, netradiční kniha - formou i obsahem. Ale - dle zdejšího procenta hodnocení soudím - silně nepochopená a nedoceněná.
Přemýšlivým doporučuji.
Příběhy Miloše Formana
Antonín Jaroslav Liehm
Za nejhodnotnější na knize považuji to střídání Formanových vzpomínek s Liehmovými odbornými filmografickými a společenskými analýzami oné doby. Jen škoda, že ten umělecko-kritický výklad Formanova díla zde končí u Přeletu nad kukaččím hnízdem, ještě jsou vzpomenuty Vlasy, ale k Amadeovi, Valmontovi, Flyntovi a Goyovi se rozbor ještě nedostal, jejich zrod následoval až po vzniku knihy.
Zaujal mne i popis procesu filmové tvorby v 60. letech, to podhoubí a vzepjetí tzv. čs. filmové vlny, konfrontace evropského a hollywoodského stylu filmové výroby.
Filmovým fanouškům doporučuji.