Koka komentáře u knih

Autorovi se povedlo do hezkého a zajímavého dobrodružného příběhu dostat snad všechna specifika islandského života - ledové kry a nebezpečné lední medvědy, sněhovou vánici, výbuch sopky, valící se lávu, vodopády a jeskyně, osamělost žen rybářů, touhu odjet a vidět svět, tvrdost tamějšího života. Příbeh byl napsán před cca 100 lety a stojí za pozornost, jakými dovednostmi - díky totální spjatosti s přírodou - tehdejší islandské děti disponovaly, když se potřebovaly svézt na volně se pasoucím koni:
" ... jak se na Islandu chytají koně. Pomalu jsem se blížil k vybranému koni tak, že jsem měl Manniho naproti sobě a kůň stál přesně mezi námi. Tu jsme oba rozpřáhli paže a blížili se zvolna k cíli. Současně jsme začali hvízdat, ze začátku potichoučku, potom silněji, pořád stejný tón. Kůň si nás všiml. Přestal se pást, zvedl hlavu a neklidně se díval tu na mne, tu na Manniho. Hned jsme začali pískat ještě silněji. Kůň se zastavil, napřímil uši a tělo jakoby mu ztuhlo. Byl jako očarovaný. Oba jsme se na něj upřeně dívali, pořád jsme pískali a klidně s k němu blížili. Když jsme se ocitli až u něj, položil jsem mu jemně ruku na hřívu. Chytili jsme ho. Rázem zmizelo i kouzlo. Mohli jsme přestat hvízdat. Vytáhl jsem z kapsy provaz, klidně jsem na koně mluvil a přitom jsem z provazu uvázal uzdu a strčil mu ji mezi zuby."

4 21.09.2023

Jedno z mnoha literárně úžasných (a, žel, zbytečných) vyjádření názoru, že válka je vůl. Prostinký děj podávaný výsostně uměleckými postředky je v doslovu prvního českého vydání z roku 1957 ještě korunován myšlenkově a jazykově pozoruhodným doslovem z pera Pavla Eisnera.

11 16.09.2023

Souhlasím s předchozí čtenářkou - ten fantazijní prvek, kterým autor přenesl postavu do její minulosti, byl opravdu jaksi nadbytečný a uměle "namontovaný". Ale všechno ostatní - celý Nikův příběh a dílčí příběhy jeho příbuzných, spolužáků, učitelů či dalších postav poválečného Sarajeva (40. a 50. léta 20. století), jeho zamyšlení nad osudy lidí z Nikova okolí, nad hodnotami života, vztahy, kariérou - byly skvělé. Ta konfrontace marnosti a pomíjivosti vzrušujících televizních reportáží s reálným životem, konfrontace života na výsluní, v hmotném dostatku a v sociální bublině se životy "obyčejných" lidí - to je něco, co je pořád aktuální a myslím, že hodně dnešních televizních tvůrců by se v těch částech textu určitě našlo. Nejvíce se mi líbily epizody s posluhovačkou Hajrjira Pitou a všechno kolem Divadelní kavárny.
Velmi doporučuji.

3 29.08.2023

Uznávam, je to osobité, autor má svůj nezaměnitelný styl, ale mne to "neoslovilo".

4 29.08.2023

Postapokalyptická vize, která však má všechny znaky reálné pravděpodobnosti, ukazuje pomalý no neodvratný sešup vysoce civilizované společnosti do suterénu lidství, vyvolaný neznámou ovšem totální izolací.
Ostrovní společenství se obecně odlišují od národů, které odedávna s někým sousedí a z neustálých styků a konfrontace se sousedy těží, a právě tento prvek - izolacionismus, trvalý boj o nezbytnou soběstačnost, drsnou přírodou vnucený životní styl - autorka vytěžila ve svém dramatickém příběhu.
V tomto románu ostrovanka Islanďanka využila jednak všechny přírodní a geografické znaky své země, ale také svoji civilní kvalifikaci televizní reportérky, která dobře zná politickou scénu i její zákulisí. Jen by mne velmi zajímalo, zda ty v knize zmiňované reálie z dávné islandské historie, popisy stylu života a stravování "starých" Islanďanů mají oporu v realitě, nebo jsou také výplodem autorčiny fantazie.
Možná je to mým minimálním kontaktem s post-apo žánrem, ale já jsem na rozdíl od mnoha předchozích autorů zdejších komentářů z knihy nadšená.

9 18.08.2023

Nekritická adorace a nanebevzetí matky slavného spisovatele, která měla opravdu nesnadný život. Citovaná korespondence s milovaným a milujícím synem Antoinem však v ničem nenasvědčuje, že by tento pozdější velikán světové kultury se snažil své matce alespoň trochu ulehčit její těžký osud. To, co autorka knihy podává jako emoční základ Saint Exupéryho tvorby, já ze situací popsaných v knize vnímám spíše jako citové i materiální vydírání neodpovědného bohéma vůči matce.
Zaujaly mne zejména dílčí epizody dokládající život francouzské šlechty v první polovině 20. století: žít "nad poměry", vydržovat si zámky a četné služebnictvo - jim nevadilo, pracovat (i fyzicky!) pro dobročinné účely, pečovat o chudé a nemocné - jim nevadilo, nasekat dluhy - jim nevadilo. Ale jít do práce, zaměstnat se za mzdu - to považovali za natolik ponižující a nepřípustné, že raději žili na dluh a stěhovali se po příbuzných, než by se živili sami. Zvláštní.
Obrázek o autorovi slavného Malého prince si lze udělat, když tuto knihu vzpomínek jeho matky čtenář prokládá vzpomínkami jeho ženy nazvanou Paměti růže:
https://www.databazeknih.cz/knihy/pameti-ruze-107445
Až po přečtení obou se ukáže, že ten slavný muž měl několik tváří ....

6 15.08.2023

Výstižný obraz vyčíňania čílskej vojenskej junty a trochu rozprávkový príbeh lásky dvoch pôvodom, myslením a záujmami odlišných ľudí. Ich kombinácia prináša pútavý príbeh, žiaľ, dosť aktuálny.
Uplynulo už 50 rokov od čílskeho prevratu a naďalej mnohí emigranti utekajúci pred ozbrojeným terorom opäť blúdia svetom. I pre nich platí citát z tejto knihy:
"Otec ... sa rozhovoril o tom, čo pre nich znamenalo opustiť vlastnú zem a hľadať nové možnosti: potrebovali odvahu čeliť trápeniam, padnúť, pozbierať duševné sily a opäť po tisíci raz vstať, prispôsobiť sa a žiť medzi cudzími ľuďmi. Všade, kam prišli, sa odhodlane usadzovali, akoby to malo byť navždy, hoci to bolo iba na týždeň či mesiac, lebo nič tak nenarúša vnútornú istotu, ako pocit dočasnosti. - Musíte žiť iba pre prítomnosť. Nestrácajte sily oplakávaním včerajška ani snívaním o zajtrajšku. Nostalgia vyčerpáva a ničí, je to choroba emigrantov."

3 23.07.2023

Nesúhlasím s tunajším žánrovým zaradením "detektivka, krimi"; príbeh vnímam skôr ako psychologický román zobrazujúci anatómiu zločinu a pohľad do mysle zločinca. Rozhodne ide o nevšedný príbeh, ktorý ma naozaj zaujal (čomu zodpovedá dĺžka čítania - jeden a pol dňa :=)

1 23.06.2023

Milá epizoda z dějin walesko-anglických vztahů (děj se odehrává v roce 1917 v době I. světové války), zřejmě autentický příběh vylovený ze vzpomínek autorových předků.
Román vyniká zejména tím, že při každé možné příležitosti - v dialogu postav, při jakémkoliv posunu v ději - zdůrazňuje nenávist Walesanů vůči Angličanům a výsměšné pohrdání Angličanů vůči Walesanům. Co do důvtipnosti a kulišáctví vyhrávají Walesané nad škrobenými Anglány. Asi nejvíce mne pobavily zmínky o nabubřelosti jednoho z Angličanů, který se vytahuje, že "sjezdil" všechny kolonie impéria, kde pohrdal všemi domorodci bez rozdílu, přičemž ve skutečnosti sám je takovou nulou, jaké se ani nejzaostalejší a psychicky postižený obyvatel zapadlé waleské vesnice svou nicotností rovnat nemůže.
Příběh je dnes o to pikantnější, že oběma národům bude pravděpodobně za pár let kralovat dnešní princ z Walesu (i když ten pán ve skutečnosti z Walesu vůbec není).

5 18.06.2023

Zaujalo mne to až ve chvíli, kdy se příběh přesunul do Číny; bez "čínského prvku" by to byla jenom kultivovaná červená knihovna. Autorka šikovně použila reálie z dobové Číny a zejména z Kalifornie těch let, v nichž třpyt zlata nadobro změnil vývoj celého kontinentu. Třeba průmyslové využití pomalu tajícího ledovce - dnes nám už ani nepřijde, jak převratný to byl "vynález".

2 08.06.2023

Ptáčník zazářil svým prvním románem - autobiografickou generační výpovědí o mladých mužích narozených v roce 1921, kteří museli do rajchu na nucené práce a tam zažili to, co nikdo před nimi a po nich.
Další jeho díla už nebyla tak úspěšná, ale jeho paměti, psané už ve stáří, jsou mimořádně zajímavé - ne sice s ohledem na proces jeho literární tvorby, ale využil zde skutečnost, že byl dlouholetým funkcionářem v komunistické straně i v literárních institucích, a tak byl svědkem (někdy i aktérem) mnoha důležitých událostí, hýbajících českou společností i knižní kulturou. Osobně znal snad všechny české a slovenské spisovatele a v knížce svých pamětí se nevyhýbá ani těm nejintimnějším drbům z jejich života. Tato stránka knihy je bulvárně-zábavná a hodně dokumentuje, jaké bylo po roce 1945 do 1990 postavení spisovatelů ve společnosti: prebendy, ziskuchtivost, kariéry, zahraniční služební cesty a "studijní pobyty", podrazáctví a současně kolektivizmus, vzájemná sociální péče, chlapácká kamarádství.
Významnou část pamětí věnuje události opravdu památečné: IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 - události, která daleko překročila rámec tématu literatury a knižní kultury a - v mnoha případech nadosmrti - poznamenala tvorbu a životy stovek literárně činných lidí (a následně i jejich čtenářů). Všem, kteří se zajímají o 60. léta v čs. kultuře důrazně doporučuji pozornou četbu!

Mnoho řádků z této knihy by stálo za citaci, ale uvedu pouze citaci citátu, v němž Karel Ptáčník cituje slova Ludvíka Vaculíka, pronesená v roce 1967 a znějící, jakoby popisovala naše dny:
" ... je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka, od primárních potřeb jako jsou byty, školy, perspektiva prosperity hospodářství až po potřeby zevnější, které nedemokratické systémy ani vyřešit nemohou, jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, ..."
Doporučuji!

1 04.06.2023

Kruté, drsné, docela beznadějné, bez štipky humoru či ironie - jak Irsko a Irové. Místy až doopravdy nechutné. Přečetla jsem to však celé, nevynechala jsem jedinou povídku. Zaskočil mne jenom divný spekulativní doslov editorky a překladatelky - naprosto nic z jejího výkladu jsem já v těch povídkách nenašla.

2 16.05.2023

Přes dvadcet let od vzniku a kniha je dnes stejně svěží! Přečetla jsem ji podruhé a bavila jsem se ještě lépe a "poučenější", než při jejím vydání. Epizoda s multi-level-byznysem mě rozesmála "do běla".
Je to skvělý příbeh a je mi líto, že zde má tak málo čtenářů. Velmi doporučuji.

2 16.05.2023

Akési čudné. Drobné epizódy, miestami iba bezdejové obrazy, desiatky postáv (od začiatku do konca som si dokázala zapamätať iba dve, ostatné mi splynuli). Nálada depresívna, konflikty a faloš, chudoba ducha i peňaženky. V podstate ma to nudilo, ale dočítala som to celé, lebo som stále čakala, že sa to nejako vyvrbí. Kdeže! Koniec to už úplne "zabil": u mnohých osôb vyvolá veľké vzrušenie a pohoršenie akýsi inzerát v novinách, týkajúci sa jednej z postáv, ale čitateľ sa nikdy nedozvie, čo v tom inzeráte bolo.
Asi navždy si však zapamätám dve scény: vraždenie nechcených novorodeniat a zdochýňanie zraneného psa - to mi naozaj prechádzal mráz celou chrbticou hore dolu.
Odporúčam, ale iba odolným ....

2 15.04.2023

Byla jsem hodně zaskočena - takové výplody choré mysli jsem u tohoto slavného dramatika nečekala. Jeho horečná biografie (ne, zdejší anotace se mýlí - nejde o román!) sahající jenom do roku 1875, tedy zahrnující pouze roky předcházející jeho zásadnímu tvůrčímu období, mi přinesla zajímavé poznatky o tehdejší konzervativní, zaostalé, od progresivních evropských myšlenek a uměleckých směrů izolované švédské společnosti. (Nejvíce jsem se divila popisu forem studia na univerzitách, pobavily mne však i postřehy o úloze prodejné děvky - novinařiny a jejím paktování s politickými stranami.)
Strindbergovy pokusy o sociologickou či politologickou analýzu švédské společnosti druhé poloviny 19. století mi vyznívaly jako bláboly šílence, jeho neustálé hledání sebe sama v třídně striktně rozdělené společnosti bylo místy trapné až groteskní, rovněž jako jeho závěrečné chlubení se dosažením "sociální vážnosti" a tomu přiměřených "vyšších styků" . Největší porce "guláše" v jeho hlavě však představovaly úvahy o ženách, manželství, sexu.
Na druhou stranu jsem byla uchvácena mírou jeho vědomostí z různých oborů - zaujala mne třeba epizoda o tom, jak kvůli potřebě katalogizovat knihy v čínštině, uložené ve švédské královské knihovně, se za jediný rok naučil čínsky tak, že se stal předním evropským sinologem té doby.
Kromě převelice komplikovaných myšlenkových pochodů autora hladké četbě nenahrával ani místy doslova nesrozumitelný český překlad (povolání: mimořádný AMANUENS knihovny - to je co?) a hodně mi v knize chyběl i nějaký rejstřík jmen s biografickým popiskem těch četných zmiňovaných veřejných osob - politiků, filozofů, básníků, šlechticů, ...).
Každopádně - všichni dramaturgové a režiséři, kteří se pouští do inscenování Strindbergových her, by knihu měli přečíst povinně a pro diváky jeho inscenací by také mohla být dobrým vodítkem k pochopení jeho mnoha nepochopitelných scénických postav.

3 23.03.2023

Příběh ve svém "základu" působil docela hodnověrně, ovšem postavám jsem vůbec nerozumněla - jejich jednání a vzájemné interakce jsou tak vzdálené našim "kulturním vzorcům", až jsem byla z nich otrávená. Ale to bude asi tím, že americký Jih (s velkým J!) a specifika jižanské povahy jsou opravdu svébytnými fenomény.
Ze zápletky bylo možné vytěžit buď velké drama nebo skvělou grotesku, autorce se nepovedlo ani jedno. Jak píše čtenář předemnou: všechno plyne pomalu, poklidně. Tam, kde by člověk čekal veliký a hlasitý konflikt, dojde jen k uhýbání, pokryteckému smíření.

3 13.03.2023

Šťastnou náhodou som zohnala prvý slovenský preklad z roku 1948 a veľmi som si v súzniacej archaickej slovenčine vychutnala ten úžasný (dnešnou optikou: politicky totálne nekorektný) opis nemeckej a českej národnej povahy, zvykov a zlozvykov a v prípade Nemcov i fatálnych hrozieb, ktoré sa vtedy, okolo roku 1900, kedy opisovaný výlet prebiehal a bol do tejto knihy zaznamenaný, ešte ako hrozby ani nejavili.

Svrbia ma dlane, koľko rýpavých postrehov na konto nemeckej či českej letory by som tu rada z tejto knihy citovala, ale odolám a radšej budem citovať jasnozrivú predpoveď autora, týkajúcu sa Angličanov, angličtiny a "zbytku sveta", ktorá sa do bodky splnila:

"Shakespeare a Milton istotne sa zaslúžili o rozšírenie anglického jazyka medzi menej šťastnými obyvateľmi Európy. Newton a Darwin hádam urobili svoj jazyk dorozumievacím prostriedkom medzi učenými a mysliacimi cudzincami. Dickens a Ouida hádam tiež pomohli rozšíriť známosť svojej materčiny. Ale znalosť angličtiny od Cape St. Vincent až po Ural rozšíril ten Angličan, ktorý je neschopný alebo neochotný naučiť sa jediné slovíčko z iného jazyka a predsa cestuje s mešcom v ruke do každého kúta Kontinentu. Môže vás udiviť jeho hlúposť a rozzúriť jeho domýšľavosť. Ale fakt je, že on anglizuje Európu. Kvôli nemu brodí sa švajčiarsky roľník v zimné večery snehom, aby sa zúčastnil na anglickom kurze, ktorý majú v každej dedine. Kvôli nemu sa kočiš a sprievodca, chyžná a práčka moria anglickými učebnicami a konverzačnými frazeologiami. Kvôli nemu zahraničný obchodník a kupec posielajú synov a dcéry, aby za ich tisíce študovali v anglických mestách. Len kvôli nim zahraničný hoteliér a reštauratér pridáva do inzerátu: Prednosť majú uchádzači ovládajúci angličtinu.
... Angličan stojí medzi cudzincami a štrngá zlatom. ˊTu je, - kričí, odmena pre každého, kto rozpráva po anglicky.ˊ
To je ten veľký učiteľ. V teórii mu možno nadávame, v praxi by sme však pred ním strhli klobúk. To je misionár anglického jazyka."

4 03.03.2023

Jsem nadšená! Před vyřazením této staré knihy (kdy jsem si ji koupila a proč vlastně?) jsem ještě do ní - jakože naposled - nahlídla, začetla se a pak ji tři dny nepustila z ruky.
V doslovu se píše o tom, jaký nebývalý ohlas kniha při svém vydání v roce 1956 v USA vzbudila, a ani se tomu nedivím. Obraz městečka z regionu Nové Anglie, plného falše, pokrytectví, předstírání, vášní i maloměstské ospalosti v kombinaci s - na tu dobu jistě naprosto nevídanými - scénami sexu a úvahami o něm - to muselo americkými čtenáři té doby pohnout. Vyznění románu z dnešního pohledu vnímám jako jakousi předehru revoluce "květinových dětí", která pak přišla jen pár let po zveřejnění této knihy.
Konec příběhu patrně obsahuje autobiografické prvky - zejména zážitky jedné postavy ve snaze prorazit v newyorské literární vydavatelské džungli působí hodně autenticky.
Příběh by se mohl líbit i čtenářkám, které vyhledávají "ženskou literaturu" (profilové postavy příběhu jsou děvčata a ženy) , ale odradit by rozhodně neměl ani ty, které žánr knih pro ženy odpuzuje. V této kronice maloměsta je toho mnohem mnohem více, než jen holčičí problémy citového a fyzického dozrávání.
Velmi doporučuji.

6 15.02.2023

Obdivuhodné. Poviedka Červený odznak odvahy je snáď ten najsilnější literárny text, aký ukazuje nezmyselnosť a absurditu vojny, boja, túžby po zbytočnom hrdinstve. A výstižne zobrazuje i obyčajný ľudský strach, prerod od túžby hrdinsky padnúť po túžbu prežiť, za každú cenu prežiť.
I tie ďalšie poviedky z tohoto výberu sú hodnotné, ale už nemajú ten náboj trvalej platnosti a stálej aktuálnosti.

4 03.02.2023

Mírně střelený příběh o divných lidech plyne docela nudně. Až v něm najednou uhodí blesk v podobě opravdového kulového blesku - přírodního jevu, jaký ještě nikdo nikdy neviděl ani o něm neslyšel, což výrazně znesnadňuje vyšetřování příčin smrti jedné postavy, vynikající snad jen tím, že byla ještě pitomnější, než jiné zdejší hloupé postavy.
Dílko je opravdovým plodem amerického Jihu 50. let XX. stol.: v celém příběhu jsou důsledně odlišované osoby nazývané "lidé" od osob nazývaných "černoši" případně "negři" (s. 24: "... se shromáždí pořádný dav lidí a za ním ještě kroužek černochů").
Čtenářky, projevující zde v komentářích snad denně nadšení z knihy Černobílý svět, by mohly v Srdci Ponderova rodu najít stopy námětů, jimiž byl Černobílý svět inspirován.

5 02.02.2023