Čtyři ženy a jeden pohřeb
Narine Abgarjan
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/512775/bmid_ctyri-zeny-a-jeden-pohreb-hxk-512775.jpg
4
179
179
V arménském městečku Berd zemřel nejlepší místní zedník a pokrývač Simon, který byl mimo svou zručnost známý jako velký záletník. Spolu se všemi příbuznými a sousedy se s ním přicházejí rozloučit také jeho bývalé milenky - každá se svým životním příběhem, každá s dávnou šťastnou vzpomínkou. Jejich osudy jsou tragické, poznamenané toxickými vztahy z minulosti. Simon procházel životem těchto ztrápených žen jako životodárná síla, která jim vrátila sebevědomí, radost a pocit, že svět může být přese všechno strádání krásný. Autorka s upřímností a laskavým humorem zobrazuje proměnu ženských hrdinek na pozadí traumat dvacátého století: arménské genocidy, občanské války, dvou světových válek a sovětské nadvlády. Silný příběh o silných ženách, nominovaný na prestižní literární ocenění Bolšaja kniga, čtenáře znovu přesvědčí o nevyzpytatelnosti života, o tom, že štěstí přichází, když ho nejméně čekáme. Především však vypráví o lásce - té, která je často nedosažitelná, ale když ji konečně najdeme, zůstane nám na celý život.... celý text
Přidat komentář
Kniha začíná Simonovým pohřbem, na který se kromě manželky dostaví i čtyři bývalé milenky. Úvod, ze kterého netušíte, co se vyvine. A byla to krása. Každá kapitola se věnovala jedné z těch žen. Všechny byly nějakým způsobem smutné, nešťastné nebo zklamané. Po Simonově boku začaly zase věřit v lásku nebo se alespoň dokázaly postavit samy za sebe. Ale nejhezčí na tom všem byl autorčin jazyk a styl. Ty ženy si dokážete úplně jasně představit, chodíte s nimi po ulicích, do práce, do školy, veškerou jejich činnost děláte s nimi. Dozvíme se, jak se dostaly, tam kde jsou a jak jim Simon zasáhl do osudu. Celý příběh se odehrává v Arménii a my se i lehce seznamujeme s historii tohoto státu. Ačkoliv kniha vypadá na krátký příběh, je písmo malé a text zhuštěný a obsahem vydá za tlusťošku.
Nádherná kniha, kterou budu určitě doporučovat. Všechny příběhy se mi moc líbily, až na ten poslední, o Susanně. Ten byl vyprávěný tak nějak zvláštně a nedotaženě, úplně mi to na sebe nenavazovalo, jako by autorce trochu docházel dech. Celkově se mi ale moc líbí styl Narine Abgarjan, má nádherný sloh (v českém vydání má na tom určitě lví podíl i B. Adamová) a umí výborně vykreslit silné ženské postavy. Tak, aby čtenáři trochu něčím lezly na nervy, ale zároveň u něj vzbuzovaly pochopení.
Ovšem dva dny po dočtení už se mi ta spousta ženských začíná trochu plést, možná toho bylo přece jen trochu moc. Mrzí mě taky spousta pravopisných chyb v tomto vydání. Proč si na to u takovéhle umělecké prózy nemůžou dát víc pozor? Opravdu to kazí dojem.
Audiokniha
To bylo ták krásné čtení. Já tak miluji tyto knížky, které mě dokáží dojmout, rozesmát, rozplakat a to všechno zároveň. V knize je tolik úžasných postav. Autorka píše s lehkostí a nadhledem o životě, často i o těžkých osudech lidí, a přesto člověk z toho cítí tolik naděje a lásky k životu.
Po knížce Tři jablka spadlá z nebe jsem se na tuhle vyloženě těšila. A opět skvělé čtení. Poté, co jsem se malilinko "protrápila" začátkem a začetla se, nechtělo se mi knihu odložit. Vřele doporučuji! Pro úžasný styl, poetický jazyk, mnohovrstevnatost a zajímavě komplikovanou propojenost příběhů jednotlivých postav, které i v často značně nelehkých osudech potká alespoň na čas něco pěkného, laskavého, lidského...
Těším se na další autorčina díla (aktuálně na povídky "Žít dál"; nakl. Prostor 2024).
Od Narine jsem četla Tři jablka spadlá z nebe a Žít dál. Mám moc ráda její poetičnost, líbí se mi s jakou lehkostí píše o těžkých věcech. Čtyři ženy a jeden pohřeb se mi z těch tří knih líbila nejvíc. Je to ukázka toho, že všechno může mít v životě nějaký smysl, bez ohledu, že to tak třeba zprvu nemusí vypadat. Chlap co má čtyři milenky? Jenže bez těch vztahů by se možná nestalo to a tamto... A tak zdá se mi, že to mělo i jiný smysl než jen trápení.
Když čtu knihy Narine Abgarjan tak mám pocit jakoby mě sama autorka hladila po duši.
Krásné a poetické čtení.
Mimochodem i sama spisovatelka je velmi milá a sympatická,setkala jsem se s ní na letošním světě knihy. Všechny své knihy mi podepsala a do každé napsala jiné věnování :).
Narine Abgarjan mě velmi baví, přičemž Čtyři ženy a jeden pohřeb mě bavily ještě o trochu víc než Jablka. Líbí se mi její rozpoznatelný rukopis, snivost a nekonečná víra v lásku ve všech jejích formách. Postavu Simona bychom asi nepovažovali za vysloveně obdivuhodnou, ale jeho pozornost a láska překvapivě pomůžou hned několika zničeným ženám zvednout se ze země, což jim čtenář nemůže nepřát. Osudy jednotlivých hrdinek jsou napsány skvěle, život v malém arménském městečku ještě lépe.
Autorčin rukopis je nezaměnitelný, hlavně díky své poetičnosti a melancholii mi POHŘEB v něčem hodně připomenul JABLKA. Opět i zde se vše odehrávalo na pozadí arménských dějin, zpočátku zdánlivě obyčejné příběhy se postupně rozvinuly v něco víc, jak to autorka umí.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků
Poslechla jsem jako audioknihu. Je to hluboký, malinko komplikovaný příběh, originální a zvláštní. Asi by bylo ideální si ho poslechnout dvakrát.
Když jsem začala poslouchat, málem mě odradil začátek, který je opravdu zdlouhavý a člověk pořád čeká, co z toho vyleze, ale nebojte, vyleze! Najednou se vše prolomí a člověk prostě musí poslouchat, má to spád, spoustu překvapení, jeden milenec, více milenek, doba, hloubka, žárlivost, láska, soucit, vzájemná pomoc, nenávist, silné osobnosti,… a nakonec zase ten milenec. Je to krásné, hluboké a člověk chápe proč všechno to podvádění.
Interpretka Martina Hudečková, je jako obvykle geniální a příběhu dodává o to větší šťávu, zato Jaromír Meduna se mi vůbec nelíbil.
Každopádně, doporučuji, nebudete litovat.
Krásné, citlivé a poetické, smutné a bolavé. Složité lidské osudy. Úžasný popis přírody Malého Kavkazu, doliny, kde je cítit moře, které je ovšem jen imaginární. Do toho kulturní arménské odlišnosti. Moc se líbilo.
Čtyři milostné příběhy, které spojil jeden milenec, pro mě tak trochu vedlejší postava, hlavní byly ty ženy. Četlo se to velmi dobře a každý příběh by mohl fungovat i sám o sobě. Nejsem si jistá, jestli jsem "pochytala" všechna propojení postav. I tak moc fajn.
Název knihy Čtyři ženy a jeden pohřeb v sobě tají očekávání černé komedie, avšak ať je druhý česky vydaný román Narine Abgarjanové čímkoliv, komedií tedy rozhodně není. Životní příběh čtyř žen, které není vždy lehké číst, ale vždy v sobě skrývají střípek čehosi laskavého a krásného, spojuje (jak korálky navlečené na červené šňůrce) lásky a jediného muž.
A přestože se autorka snaží vykreslit hlavního mužského hrdinu v nejlepších barvách, nemůžu se ubránit pocit, že největší kámen úrazu knihy je právě Simon. Postava sice lehce promiskuitního, ale jinak zcela úžasně citlivého a chápajícího muže na pozadí chybujících, bojácných i bojujících, milujících i nenávidících dámských postav působí tak ploše a hloupě až je to i trošku nepříjemné a čtenář ji z mysli pustí dřív, než otočí stránku. Přece jen silných svérázných mužských i ženských postav v knize není málo – a tak se tato zdá poněkud zbytečná.
Stejně dobře, možná (dle mého názoru) daleko lépe by jako spojnice jednotlivých příběhů fungovala „hlupačka“ Vardanuž, nad jejíž smrtí by člověk, alespoň opravu truchlit a kniha by pak méně vyznívala jako laciná komedie a víc jako to, čím pod pokličkou je – vyprávění o nelehkém životě, ve kterém však kromě trápení a slz, lze alespoň na chvilku najít cosi důležitého a vzácného.
Kniha se četla celkem dobře, ale dokázala bych si představit, že by každý příběh vydal na jednu knihu. Simon mi v jednotlivých příbězích spíš zanikal, než aby byl spojkou.
První setkání s autorkou. Čekala jsem, že se jednotlivé příběhy budou nějak prolínat a trochu mě to překvapilo. Ale neubralo tomu vůbec nic na čtivosti a zajímavosti. Jen jsem prostě čekala něco trochu jiného.
Povedená kniha, dobrá autorka. Jdu si půjčit její druhou knihu
Kniha Tři jablka pro mě byla jak z jiné dimenze, absolutně mě pohltila. Toto dílo mě bavilo o trochu méně. U čtvrté ženy se mi už všechny ty vztahy pletly. Přesto je kniha krásná, styl psaní je zvláštně návykový. Budu se těšit na další autorčinu knihu, pokud bude.
Nedá mi to nezmínit tu strašlivou hrubku ve shodě přísudku s podmětem, co jsem tam objevila (Rodiče neměly už další děti.)
Autorka píše velmi čtivě, od první strany mě to chytlo. Kniha má zvláštní náladu a velice mi sedla. Celou dobu jsem měla pocit, že jsem součástí příběhu. Určitě si přečtu další román od této autorky.
Štítky knihy
nevěra Arménie ženy rodinné vztahy genocida žárlivost arménská literatura osudy žen maloměstoAutorovy další knížky
| 2020 |  Tři jablka spadlá z nebe |
| 2023 | Čtyři ženy a jeden pohřeb |
| 2024 | Žít dál |
První a poslední kapitola - Simonův pohřeb: snové, fantaskní, skvělé a nesmírně vtipné.
Kapitoly mezi tím - každá věnovaná jedné z milenek - jsou poněkud "přetížené" počtem postav (někdy až ze čtyř generací) a množstvím dramatických až tragických příhod. To v celém městě nebylo jediné klidně a šťastně žijící ženy, která by podlehla takovém donchuánovi, jakým byl Simon? Musel si vybírat jenom samé takové nešťastnice?!
Do vesměs tragických příběhů těch žen (a snad ještě tragičtějších osudů jejich předků i potomků) jsou nevtíravě zakomponované četné sovětské a postsovětské prvky, dokládající ubohost tamějšího života: samozřejmý alkoholizmus, strašlivé a časté domácí násilí přijímané jako nezbytnost partnerského života, jugoslávský nábytek, polský módní časopis a české sandálky ceněné jako vrchol "luxusu", k jakému se arménská žena mohla vůbec dostat, účelová fingovaná manželství s cizinkami jako jízdenka na Západ, propadlé sovětské rubly, osudová předurčenost, ale přitom vitální síla porvat se i s tak zmršeným životem a vyrvat ze života alespoň krátké štěstí.
Některé epizody vyznívají poněkud přehnaně (výjez uklízečky kravína do kalifornského Fresna považuji za asi největší nadsázku), ale dramatické epizody se tak rychle střídají a jsou natolik závažné pro osud postav, že čtenář/ka to pobere.
Oceňuji kvalitu překladu, méně už kvalitu korektur.