Erika Härtl Coccolini

Nové komentáře u knih Erika Härtl Coccolini

„Autorka sděluje a hodnotí své vzpomínky v některých partiích knihy dost jednostranně, čímž kniha poněkud ztrácí na své přesvědčivosti, ale budiž, jde o její subjektivní vzpomínky. Nicméně pro zájemce o stále rozporuplné téma vztahu mezi Čechy a Němci je dobré přečíst si i tuto knihu pro další doplnění svého názoru.“... celý text
— jprst

Praha–Vinohrady, Čáslavská 15

„Vzpomínky pražské Němky, v roce 1945 v pouhých sedmi letech vyhnané z bytu na Vinohradech, oddělené od matky, posléze internované za neutěšených podmínek v táboře na Hagiboru a po krátkém intermezzu u českých příbuzných odsunuté s maminkou do tehdejší západní německé zóny. Nejvíc mě na tom chytl právě ten pohled z druhé strany, nejen na rok 1945 a následující trable, ale i na české dějiny, a nakonec i pohled na Prahu v letech osmdesátých a v závěru v r. 2001. Pohled plný vzpomínek na rodné město a město dětství, smíchaných s krutými zážitky z let poválečných. Pohled, který se nám nemusí líbit, pohled, při kterém se možná budeme ošívat, pohled, se kterým budeme možná polemizovat, ale jsou to výsostně osobní vzpomínky, které mohou být možná i trochu zkreslené nebo ovlivněné uplynulým časem, ale přesto je to autentické, ryze subjektivní vzpomínání, které nakonec chytne za srdce. Protože příběh pro mě nakonec vyzní hodně smutně, toho zlého a nepochopitelného se malé nevinné holčičce stalo opravdu hodně a jako symbol lidské zloby a nespravedlnosti může být třeba milovaná panenka, kterou při vyhnání z bytu vyrvali malé holčičce z ruky a nedovolili si ji vzít s sebou… Co třeba mě překvapilo a nikdy jsem tak neuvažovala, že autorka se spolu s maminkou považovala za pražskou Němku, pro kterou byla Praha skutečným domovem a která se v Německu po vysídlení cítila jako cizinka, mluvila i odlišnou němčinou a jen velmi těžko se sžívala s německým prostředím. Snad i proto se pak mohla bez problémů vdát do Itálie a prožít zde celý život, Německo nebylo její vlastí a domovem. Vzpomínky jsou hodně neučesané a neuspořádané, občas přeskakující z tématu na téma, autorka není spisovatelka, a tak nečekejte nějaké literárně strhující čtení, je to spíš pokus o vyrovnání se s traumaty z dětství a taky usmíření se s rodným městem. Takže tak tři plus, ale koho tohle neobvyklé téma, možná pro našince i trochu kontroverzní, zajímá, hodně doporučuju. Dům č. 15 v Čáslavské ulici na Vinohradech je jen pár bloků od mého pracoviště, možná i proto na mě to čtení dost zapůsobilo. Skutečný dům, před kterým jsem chvilku postála, skutečný příběh… A kolik takových smutných příběhů za války i po ní na obou stranách bylo… A do nekonečna se můžeme dohadovat, co bylo spravedlivé a co ne…“... celý text
— Rade

Praha–Vinohrady, Čáslavská 15

„V osobmi rovine jento velmi slusne napsane a plne informaci. Kdyz se ale autorka snazi o prehled ceskych dejin, dopousti se mnoha nepresnosti“
— Arbenin

Praha–Vinohrady, Čáslavská 15

„Příběh zhruba sedmileté pražské Němky, která za dramatických okolností ztratila Vinohradský domov, pěkný byt a musela se vyrovnávat nejprve s matčinou dočasnou drsnou hospitalizací v ústavu choromyslných v Bohnicích a pak následným přechodem (nuceným odsunem) do vesničky v Německu, kde byla první měsíce vystavena veliké chudobě a nepřijetí od místního obyvatelstva. Pozvolna se její život obrátil opět k lepšímu. Ze začátku knihy autorka popisuje například pražskou architekturu, je zpola spíše naučnou literaturou. Zajímavé pasáže nastaly až v poslední třetiny knihy, kde se dostává k osobnímu životu, vyrovnávání se s těžkou situací a následnému přizpůsobení a začlenění se do nové společnosti. Nakonec se autorka provdala do Itálie a žije poblíž Boloně, kde si našla a vytvořila skutečný domov.“... celý text
— Evina.Cetba

Praha–Vinohrady, Čáslavská 15

„Dočetla jsem zajímavou biografii ženy, Němky narozené v Praze chvíli před 2. svět. válkou, a na Prahu nikdy nezapomněla, i když zde prožila kruté dny v r. 1945, když ji a matku Češi násilně vyhnali z bytu v rámci odsunu Němců. Matku odvezli do Bohnic, Erika byla odvedena do internačního tábora v Hagiboru (kousek od svého domova). V r. 1946 se sešla s matkou v táboře a obě byly spolu s dalšími odsunuty do Německa. Kniha začíná v r. 1980 vzpomínkami při návštěvě Prahy. Vadilo mi učebnicové líčení historie v druhé třetině knihy (od středověku po současnost), které jsem zpočátku četla, ale pak jsem odstavce přeskakovala, byla jsem zvědavá na další osudy Eriky před odsunem. Tato část byla dost krutá, váhala jsem, jestli mám ve čtení pokračovat... Třetí část knihy je v r. 2001 z další návštěvy Prahy Eriky s rodinou a vzpomíná na svůj život ... Kniha stojí za přečtení.“... celý text
— knihovniceS

Přejít na knížky autora