Rade | Komentáře u knih | Databáze knih

Rade Rade komentáře u knih

Opatství Northanger Opatství Northanger Jane Austen

Úmyslně jsem zabrousila do čtenářských vod pro mě dosud neznámých, Jane Austenovou jsem si naordinovala spíš jako poznávací exkurzi - a hle, byla jsem překvapená spíš příjemně. Čekala jsem červenou knihu, romantiku z přelomu 18. a 19. století… No, po pravdě, ono se mi jí dostalo vrchovatě, kniha je sonda do společenského života té doby a zejména pro nás už neuvěřitelných složitých společenských pravidel a způsobů namlouvání, kdy nebylo ani tak důležité, kdo koho miluje, ale hlavě u dívky pořádné věno a u muže zajištění rodiny; chudoba i v rámci těch lepších kruhů byl ten nejhorší strašák. Ta hrůza, mít jen několik sloužících, zatímco jiný jich má plný dům…
Ale to vůbec není to, co mě na knížce okouzlilo. Znovu jsem se musela přesvědčit, kdyže přesně autorka svá díla psala, protože bych nevěřila, že už v této době existoval suchý anglický humor a že ho dokonce bude ve své tvorbě používat žena spisovatelka…
Nadhled, ironie, obraty a věty složitě formulované, ale vždy s vtipným vyústěním; tady musím ocenit i překlad. Tohle překládat, klobouk dolů. Někdy jsem se musela k větě, která zabírá celý jeden odstavec, vrátit, abych pochopila všechny vtipné finesy, které autorka zamýšlela.
Bavil mě i způsob, s jakým autorka se čtenářem komunikuje, svůj příběh glosuje, a tak trochu shazuje, a samozřejmě je tu i určitá kritika tehdejších poměrů.
Seznámení s autorkou pro mě dopadlo opravdu dobře.
*
„Jakkoli Catherine nebyla zvyklá dělat si vlastní úsudek a její obecné povědomí o tom, jaký by měl být správný muž, bylo zatím nejasné, a přestože dokázala snášet výlevy jeho nekonečné nadutosti, nedovedla potlačit vtíravou myšlenku, že možná není tak docela sympatický.“

14.02.2025 4 z 5


Vzpomínka na vraha Vzpomínka na vraha Pascal Engman

Náhodný výběr z knihovny, knížka doposud téměř nekomentovaná, takže žádné velké očekávání, a přesto mě příjemně překvapila.
Co hodnotím pozitivně? Především uvěřitelnost, nic uměle šroubovaného, žádné mysteriózní prvky, což zrovna teď po přečtení několika trochu neuvěřitelně spletených detektivek mi docela sedlo. Působivá atmosféra švédských devadesátek a návaznost na skutečné události žhavého švédského léta v roce 1994.
Takže líbilo, i když konec trochu divoký, pár zápletek nedořešených, ale však tu už máme pokračování, snad časem vyjde i u nás.
Trochu nadhodnocuji, pár výtek bych určitě měla, ale nebudu přísná, protože ten kolotoč okolo fotbalu, násilí, nahlédnutí do bosenského konfliktu, migrantského prostředí, i světa pravicových extrémistů byl roztočen opravdu povedeně.

11.02.2025 5 z 5


Hodná a zlobivá holka Hodná a zlobivá holka Michael Robotham

Další Robothamův forenzní psycholog, co se plete policii do vyšetřování zločinů, možná trochu nedobrovolně, ale zato úspěšně.
Tentokrát dost temný příběh plný frustrací, šikany, traumat z dětství a sexuálního násilí. Na vztahově zamotanou detektivku opět navázáno psychologovo soukromí; nevyrovnaná, sociálně nezdatná puberťačka Evie se záhadnou minulostí mě baví asi víc než manželka Joe O´Loughlina v paralelní autorově sérii. I když detektivní příběhy, které řešil Joe a Vincent Ruiz, se mi zdály přece jen podané zajímavěji a propracovaněji, než případ zavražděné mladičké krasobruslařky. Leč je to teprve úvodní díl nové série, tak uvidíme…
Rodinnými traumaty poznamenaná hlavní dvojka Cyrus Haven a Evie alias Andělská tvář je příslibem dalších zajímavě řešených případů, jen je nutné počítat s tím, že samotné životní příběhy Evie a Cyruse se budou odhalovat postupně v dalších pokračováních…

31.01.2025 4 z 5


Ve výslužbě Ve výslužbě Martin Goffa

Než detektivka, spíš takový jednoduchý příběh. Příběh jednoho stárnoucího policajta, který opouští dlouholetou policejní práci a taky město. Jak si zvykne na život důchodce v rodné vsi?
Úvodní díl nové série spíš poklidně plyne, i když ztracená holčina je malér jako hrom a Arno se samozřejmě pustí do pátrání, protože neumí jen tak sedět na zápraží a koukat na zapadající slunce.
Arno alias vousáč je celkem fajn chlap, nicméně naivní představy hlavního hrdiny o tom, co jeho srdci škodí a co ne, mě docela vytáčely...
Příběh uvěřitelný, tak uvidíme, co bude s Arnem dál. Zdá se, že by se mohlo vyvinout v další zajímavou sérii, zase v jiném prostředí, než byly předchozí Goffovy knihy.
Samozřejmě velké plus za znalosti policejního prostředí, ale to už tak nějak od autora čekáme, a proto ho rádi čteme, že…

A že bych si pustila něco od Depeche Mode? Autorovy hudební vložky mě taky baví...

24.01.2025 4 z 5


Po stopách zločinů Po stopách zločinů * antologie

Dvanáct povídek, kratších či delších s detektivní tematikou, nebo aspoň tajemnou atmosférou. Na malém prostoru lze vytvořit dobrou detektivku docela těžko, takže spíš záleží na nápadu, způsobu psaní nebo nějakém výjimečném překvápku.
Z tohoto pohledu mě zaujaly tyto povídky:
ŘEZNICE Jakuby Katalpy, která by mohla směle soutěžit s povídkami Roalda Dahla, NEVŠEDNÍ PORTRÉT INDIÁNSKÉHO MLADÍKA Biancy Bellové s magickou atmosférou, DŽENÁRO Martina Goffy s přirozeným způsobem psaní, kdy i jednoduchý příběh je podán naprosto uvěřitelně a lidsky, SATANŮV DUCH Ondřeje Neffa, který mi přišel jako dobrá a úsměvná parodie. A CTITEL Kateřiny Surmanové měl vtipný nápad, což se taky cení.
Povídky Aleny Morštajnové, Davida Urbana, Marka Epsteina, Kristýny Trpkové, Markéty Hejkalové, Stanislava Berana a Petra Býma mě buď nezaujaly nebo mi něčím nesedly.
Přesto lze doporučit, pro tu rozmanitost a odlišný způsob pohledu na krátký detektivní příběh.
Tři a malé plus.

21.01.2025 3 z 5


Grandhotel Grandhotel Jaroslav Rudiš

Rudišovi podivíni, chvíli sympatičtí, chvíli zase ne… Opět, jako u autora pravidelně, se dostávám do mně neznámého prostředí, a tím nemyslím Ještěd, ten je pro mě známý dost, tím myslím to společenství zvláštních lidiček, které bych asi v reálu zvládala s obtížemi. Které chápu jen tak napůl, ale kteří mě přesto občas dojmou a překvapí.
Česko - německá nota, Liberec – Reichenberg…, to už od autora znám a vítám, můj problém možná je, že čtu Rudišovy knihy odzadu, od novějších se vracím ke starším; Winterberg, který mě ohromil, je tady teprve naznačen, všechny pozdější autorovy knihy, které jsem četla, mě chytly o něco víc, a tak tady přece jen hodnocení o něco snižuji.
Ale funguje to u mě stejně, nejdřív odmítání a pak, díky způsobu psaní, které vypadá zprvu jako chaos a nicneříkajícího plácání, se náhle vynoří příběh a vše začne dávat smysl…
„Asi jako prostě jo.“

20.01.2025 3.5 z 5


Jiří Šlitr - Doktor Klavír Jiří Šlitr - Doktor Klavír Lukáš Berný

O Jiřím Šlitrovi, ale samozřejmě zdaleka nejen o něm. Je to i o lidech okolo něho, o divadlu Semafor a všech známých hudebnících a zpěvácích, kteří tehdy divadlem prošli a často zde s kariérou začínali, o písničkách, o zlatých letech šedesátých… I o tom, co se v té době u nás dělo ve veřejném životě. Až po sovětskou okupaci v roce 1968 a smrt Jiřího Šlitra na Vánoce 1969. Vše je navíc doplněno spoustou fotek, plakátů i obrázků Jiřího Šlitra i Jiřího Suchého, protože oba byli i výborní výtvarníci…
Já mám písničky S+Š spojené už se svým raným dětstvím, singly jako Píseň o rose, Včera neděle byla nebo Dítě školou povinné si rodiče přehrávali na kufříkovém gramofonu ze singlů ve strakatých papírových obalech a já je do sebe nasávala už jako hodně malá.
Kniha je skvělá, pro pamětníka naprosto pohlcující, stačí název písničky a už mi zní v hlavě a už slyším hlas, jednoho z Jirků či obou najednou.
A třeba až tady jsem se dozvěděla, že u písničky Pramínek vlasů je autorem hudby Jiří Suchý, o kterém je tahle knížka samozřejmě taky, jak jinak.

Doporučuju zaposlouchat se ke knížce do písniček S+Š, shlédnout některé tehdejší černobílé "videoklipy", pak je zážitek z četby naprosto autentický...

17.01.2025 5 z 5


Modrá sféra Modrá sféra Jeffery Deaver

Náhodný výběr v knihovně. Zprvu mě vyděsila IT tematika, navíc skoro čtvrt století stará, ale nic z toho nevadilo, naopak! Možná taky proto, že nejsem vůbec počítačový, natož hackerský typ…
Užila jsem si tuhle jízdu v pro mě tajemné modré sféře parádně, autor je mistr zápletek a překvapení.
Trochu mi připomnělo „Iluzi“ ze série Lincoln Rhyme – obdobná krkolomná kouzlení, obdobná neuvěřitelná překvápka, obdobné převleky a záměny identity… A vše je jinak, než se zdá.
No ano, těch překvápek nakonec až dost, za to přece jen půlhvězda dolů, ale jinak skvělá zábava. A když o tom člověk dumá, zase až tak velká legrace to není, dneska s vědomím umělé inteligence je celý knižní příběh paradoxně uvěřitelnější…
*
„Toto byla jeho realita – svět uvnitř monitoru.“

13.01.2025 4.5 z 5


Zavři oči Zavři oči Michael Robotham

Moje oblíbená série, fajn je neobvyklý vyšetřovatel psycholog Joe O´Loughlin s parkinsonem a neotesaný pomocník Vincent Ruiz, i když ten se tady tentokrát vyskytuje jen tak nějak na okraji.
Jako vždy odpudivý psychopat, kterému od začátku koukáme pod prsty a do hlavy, což mi na téhle sérii vyhovuje asi nejvíc.
Takže detektivní linie dobrá, pátrání zajímavé, podezřelých tak akorát. Akční konec pro mě hodně přehnaný, ale já už to tak prostě mám…
Nikdy mě moc nebavily manželské peripetie hlavního hrdiny, tentokrát se mi zdají linky s dcerou (nakonec s dcerami) i s manželkou nadbytečné a opravdu přehnaně vyhrocené.

10.01.2025 3.5 z 5


Jarní oběť Jarní oběť Anders de la Motte

Zprvu hodně dobré. Tajemná krajina plná temných bažin a strašidelného lesa, oběť mladé dívky o Valpuržině (naší filipojakubské) noci, pohanský rituál jarní oběti, vedoucí ke smrti, tajemný lesní duch Listoň, řítící se lesem na divokém koni…. A zajímavá postava lékařky They, rozplétající tuhle záhadnou smrt, ke které došlo před více jak třiceti lety. Zaujal zvláštní vztah silně dominantního otce a dcery – obdobný motiv pak autor zopakuje v další své sérii Leo Askerová.
Téma, které autor v téhle sérii často rozpracovává - dávný zločin, který se odhaluje a rozplétá teprve po mnoha letech, mi vyhovuje, mám to ráda, i když to není úplně originální. Po přečtení pro mě skvělé a v lecčems jedinečné Černé vody autorky Kerstin Ekman z roku 1993 mě napadá, zda inspirace zločinů a zamotaných událostí rozplétaných po mnoha a mnoha letech není třeba právě zde, možná jen náhoda, možná podobnost vychází pro našince i ze severského – švédského prostředí…
Poněkud divoký konec mě trochu zklamal, i když konečné vyústění nepostrádá jistou originalitu a citlivého čtenáře úplný konec možná i dojme… Víc nelze prozradit.

04.01.2025 4 z 5


Hleď, prázdnota Hleď, prázdnota Philip Fracassi

Nedočteno.
Hodnotím vždy subjektivně, co nesedne mně, může se líbit jinému. Snad to bylo vánoční atmosférou, snad tím, že v poslední době řeším problémy ne moc příjemné a kniha je pro mě spíš únik, každopádně tahle kniha s potenciálem nastolit docela chmurnou depku mi dala již na prvních stránkách dost zabrat.
První povídku (Měkká konstrukce se západem slunce) jsem jakž takž zvládla, ta byla vlastně docela fajn, při druhé (Oltář), té s dětmi v bazénu, už jsem se dost ošívala a ta třetí (Zloděj koní), s těmi zabíjenými a upalovanými koňmi, mi způsobila už v jejím úvodu naprostý blok. Konec, zvonec, rychle zpátky do knihovny. Zase až tak se sama dobrovolně trápit nemusím.
Možná to svědčí o tom, že to jsou opravdu působivé horory, ale pro mě to prostě není…

02.01.2025


Skleněný muž Skleněný muž Anders de la Motte

Druhý dobrodružný příběh s policistkou Leo Askerovou.
Autor stvořil každopádně dokonale promyšlený krimi příběh s prvky sci-fi, možná i mysteriózna s velmi dobře vystavěnými a uvěřitelnými postavami, spletitými vztahy a velmi tajemnou atmosférou.
Navazuje na předchozího Pána hory, takže zde nalezneme opět jak trochu urbexu, tak podzemních prostor, kde narazíme na něco hodně strašidelného. Víc nelze prozrazovat…
I když mně se zdála zápletka poněkud přehnaná, jako knižní hodně dobrodružný a napínavý příběh to funguje bezvadně, včetně zajímavých vztahů otcové – dcery.
I když jsem měla pocit, že jsem se s některými naťuknutými motivy setkala jinde (co třeba takové napůl odepsané Oddělení ztracených duší sídlící v suterénu policejní budovy?), vlastně to nijak výrazně nevadí a zamotaný a logicky rozmotaný příběh si lze dost užít…

27.12.2024 4 z 5


I kompoty mohou snít I kompoty mohou snít Cyrille Fleischman

Pro mě milé překvapení, náhodný výběr z knihovny. Útlá knížečka s názvem i obálkou, které zaujaly.
Krátké povídky, odehrávající se v Paříži v ulicích okolo Place des Vosges (v knize Vogézské náměstí) v poválečných padesátých letech.
Hlavními hrdiny povídek jsou lidičky z místní židovské komunity, udržující si ještě částečně jidiš. Malí obchodníčci, prostí lidé, se všemi možnými dobrými i špatnými vlastnostmi, kteří málokdy za život opustí svých pár uliček. Jejich malé starosti i radosti, úspěchy i propady. To vše s jemným, občas trochu černým humorem, s nostalgickým nadhledem nad vším tím lidským hemžením, kdy nakonec každý dříve nebo později skončí na hřbitově v Bagneux, i když se někdy někdo výjimečně mezi své sousedy na skok vrátí, třeba vyřídit něco důležitého, co za života již nestihl. Na stejném hřbitově, kam své postavy posléze následoval i sám autor…
Velké plus za překlad, který tak povedeně zapadá do doby, kdy se povídky odehrávají (byť byly napsány v letech devadesátých). Kdo by dnes u nás například použil slovo „svrchník“? Beru nakonec i ty české tvary v názvech pařížských ulic, ono to taky tak nějak dobově odpovídá.
Ne úplně všechny povídky jsou pětihvězdičkové, nejlepší pro mě jsou asi „Dálkové vidění mezi Bastillou a náměstím Republiky“, „Poslední okolky“, „Rozloučení s panem Trouville“, „Konzervy“, „Žebrák“ a „Utajené auto Borise Firena“. Potěšila povídka „Proměna“ s přímou návazností na „Proměnu“ Franz Kafky.
Nakonec ale stejně hodnotím celý soubor povídek maximálně, protože mě to až nečekaně chytlo a občas i dojalo. Zanikající svět, který možná dnes už ani neexistuje…

* Musel mít vždycky poslední slovo. Když jste ho potkali na ulici, rychle říkal:
„Dobrý den, vy ale vypadáte špatně. Na shledanou.“
A byl spokojený. Neměli jste čas ani odpovědět. Když jste se zastavili a pokusili říci:
„Ani vy nevypadáte nejlíp…“ do tří vteřin vás přerušil:
„Promiňte, já pospíchám. Dávejte na sebe pozor!“
…..
Než došel na konec ulice, podařilo se mu poslat spoustu lidí na nějaký lepší svět. *

„Časem ho začali dokonce považovat za inteligentního. Skončil jako místopředseda spolku obchodních zástupců v podšívkovinách a dostalo se mu rovněž cti být jmenován pokladníkem charitativního sdružení, kam začal chodit na paměť svého otce, který umřel radostí, když se to všechno dozvěděl.
Dlužno dodat, že jeho žena pocházela z vynikající rodiny a ve třiceti sedmi letech vlastnila obchod, který nikdy nezkrachoval, a předplatné do jidiš divadla, když tam nějaké jidiš divadlo bylo, což bývalo zřídkakdy.
Tak Hugo Kopsauer nabyl štěstí, normálnosti a pravděpodobně i laskavosti… Pohroma.
Jako postava byl definitivně ztracen, neboť literatura má hrůzu ze šťastných konců! Ale život v Paříži, v Turenneské ulici ve třetím obvodě, nebral na literaturu žádné ohledy, a chybu tu nejspíš udělala realita.“
(z povídky „Literatura“)

20.12.2024 5 z 5


Odloučeni zjara Odloučeni zjara Mary Westmacott (p)

Pro mě další docela překvapivá nedetektivní Agatha Christie. Kniha „Pověz mi, jak žijete“ jsou autorčiny vtipně psané vzpomínky na vlastní zážitky na archeologických vykopávkách v Sýrii.
Tady jde ale o něco úplně jiného, i když také inspirované cestováním do Sýrie.
Příběh jedné ženy, která čirou náhodou uvízla v té nejzakopanější pouštní díře a v podstatě nedobrovolně rekapituluje svůj život. Joan, sebevědomá středostavovská Angličanka, spokojená sama se sebou, se svým životem, se vztahem s manželem, s dětmi, a kritická ke každému, kdo jen trochu vybočuje z jejích představ o dokonalém životě, je konfrontována v depresivním osamění s myšlenkami, které mohou její dosavadní život postavit na hlavu.
Lehká ironie, která podbarvuje zejména první část knihy, se mi do toho příběhu moc hodila, protože díky ní neupadl do klišé nebo melodramatu. Konce knihy jsem se trochu bála, protože vnitřní drama v poušti nabízelo různá vyústění, ale závěr byl uvěřitelný. Na můj vkus trochu moc vysvětlující, ale to je autorky styl, i v jejích detektivkách nesmí zbýt ani chloupek nevyjasněný.
Zaujalo mě o to víc, že kniha vyšla v roce 1944, takže téma, které autorka rozvíjí, mohlo být na tehdejší dobu hodně neotřelé a možná i odvážné.

15.12.2024 4 z 5


Sagittarius Sagittarius Václav Křivanec

Já zase tolik chválit nebudu.
Ale aspoň nějaká pozitiva: Mám ráda v knížkách konkrétní lokalce a tady to autor splnil na výbornou, šumavská místa (okolí Špičáku, jezera Laka, Pancíře, Hofmanek) jsou konkrétní, pohyby obětí i vraha můžete sledovat na mapě a když ta popsaná místa znáte, je to ještě lepší. V okolí Rozvodské cesty se opravdu těží dřevo, kolem velkých těžebních strojů jsme nedávno chodili, tak ten punc autenticity je prostě fajn. A pivo v hotelu Belveder nad Železnou Rudou je opravdu dobré…
Detektivní příběh vlastně taky nebyl tak špatný, podrobné vyšetřování zločinu mám ráda a postupné nalézání důkazů taky a vlastně ani neumím odhadnout, jako naprostý policejní laik, zda je vyšetřování policie probíhá tak, jak bylo popsáno, třeba pátrání kapitána Horna na dovolené? Zvolené policejní postupy? Nic z toho mi zásadně nevadilo, nerušilo, a na kruté zabíjení už si v detektivkách zvykám. Chvílemi bylo napínavé a občas i strašidelné…

Ale co prostě nejsem schopna rozdýchat je forma, kterou je detektivka psána.
Už jen vstupy postav na scénu: „Linda Brunerová, dvaatřicetiletá kreativistka z renomované agentury…“, „ Sedmatřicetiletá kapitánka pražského oddělení vražd s vizáží manekýny“, pivo postavila před kapitána „hnědooká tmavovláska Sabina“, „Simona byla atraktivní modrooká černovláska, která nedávno překročila třicítku“, „Lucie Kasl, atraktivní zelenooká blondýnka, která nedávno překročila třicítku“… Z mramorových schodů schází „atraktivní bruneta kolem čtyřicítky v módních brýlích“. Servírka je „hezká světlovláska“, kávu přinese „pohledný číšník“…
Ta přehlídka krásných a pohledných, případně atraktivních lidí byla neuvěřitelná. Navíc téměř všichni chodili ve značkových šatech a značkových botách, přičemž autor považoval za nutné ty světoznámé značky konkrétně uvádět…
Když nohy, tak opálené, když aperol, tak módní. Když blondýnka, tak platinová. Když kavárna, tak nově otevřená menší moderní…. Proč? Podrobné popisy všeho… A přehnaný polopatismus a vysvětlování. Je nutné vtipné hlášky vysvětlovat? Že třeba hlášku použitou v přímé řeči „v případě, že tento pán je princezna Zlatovláska, tak Rudolf nepřijel“, úplně nadbytečně autor hned vysvětlí, že jde o upravenou repliku z cimrmanovské hry. Ono to vtipné a autentické se pak jaksi vytrácí…
Možná je to všechno jen můj problém, hodnocení psaní autora je tady veskrze kladné, já jsem prostě na tohle háklivá, mně to tu vlastní detektivku kazilo…

Nakonec ale stejně malinko přidávám, snad za tu Šumavu a známá místa, která mám prochozená, nebo i za to medové pivo, na které jsem vždy dostala chuť, když ho tam tak často na terase hotelu popíjeli. Nebo i třeba za hezké a slušné vztahy mezi policisty, což je pro mě vlastně milé a pozitivní. A vůbec, za české prostředí.

12.12.2024 3 z 5


Na západní frontě klid Na západní frontě klid Erich Maria Remarque (p)

Komentář píšu mnoho desetiletí od přečtení, takže jen obecně:
Jedna z mých nej nej knih. V mém teenegerovském věku se mnou zamávala tak moc, že mám ty silné a současně strašné scény v sobě dodnes, a to jsem neměla možnost se ke knize později vracet...
Obžaloba války a zabíjení bez patosu a velkých slov.

12.12.2024 5 z 5


Pán hory Pán hory Anders de la Motte

Dobrá detektivka, umně spletená, seversky znepokojivá a pochmurná, ale zase ne přehnaně. Anders de la Motte většinou nezklame…
Velké plus za téma urbexu a stejně tak velké plus za téma železničního modelování velmi dobře použité v detektivní zápletce. O tom něco vím, železniční model máme na chalupě přes půl místnosti, včetně funkční lanovky se sedačkami i s turisty na kopec s rozhlednou. A s lázeňským městečkem i s kolonádou, horami, potoky. A s pivovarem, z jehož komínu může stoupat dým… Takže jsem naprosto chápala zjevné okouzlení autora, v doslovu (Poděkování autora) je přiznána inspirace skutečným obřím železničním modelem, škoda že je od nás tak daleko…
Inspektorka Askerová sympatická, s děsivými traumaty v dětství, možná občas není vše úplně pravděpodobné, ale zase ne až tak moc, že by to rušilo, upoutávka na další díl přiměřená. Pochmurné strašidelné podzemí je bonusem.
Takže ve výsledku spokojenost, v rámci žánru maximální hodnocení.
*
„Chvíli tam vedle sebe postojí. Vlaky, auta a autobusy se proplétají modelem Pohybují se tam dokonce i stavební jeřáby, traktory a cyklisti.
Všechny pohyby jsou přesné, synchronizované, bezchybné.
Do rachocení kolejí se mísí drobné zvukové kulisy. Reproduktory na nástupišti, klaksony aut, křik hrajících si dětí, melodie linoucí se z akordeonu.
Čím déle u modelu stojí, tím je pro Hilla obtížnější odtrhnout od něj oči. Něčím k němu promlouvá. Udeřil na strunu dětství, nevinnosti. A bezpečí.
Dokonalý svět, propracovaný do nejmenšího detailu.“

09.12.2024 5 z 5


Věci mimo nás Věci mimo nás Fred Chappell

Povídky opravdu originální. Než hrůzu a sci-fi jsem v nich viděla absurdno a hodně svérázný černý humor, v tom mě povídky oslovily nejvíc. Z tohoto důvodu se mi úplně nejvíc líbila první povídka „Předkové“, pro mě skvělá, pětihvězdičková. Příběh z blízké budoucnosti o Programu předků při odboru živých dějin při příležitosti oslav stopadesátého výročí občanské války (povídka je z roku 1993) – a co z toho nakonec vzešlo…
Nenápadně vystupňovaný horůrek na mě vybafl v povídce „Duch vetřelec“ a stručná „Slečna Prue“ bylo něco mezi viktoriánským příběhem a strašidelnou duchařinou s humorem suchým, až praskal.
Bohužel další povídky už mě tolik nechytly, i když jsem ocenila hravost, fantazii i překvapivé pointy. Každopádně doporučuji podrobný doslov překladatele, který českému čtenáři, pro kterého může být přece jen autorova tvorba vzdálená, osvětlí mnohé z autorovy tvorby i z právě dočtených povídek.
Za překlad Marcela Arbeita určitě velké plus.
*
„Harryho znalosti dějepisu nebyly rozhodně tak hluboké jako jeho nadšení pro tuto oblast, takže si před Aldershotovým příchodem nenašel čas, aby si nastudoval něco o bitvách a taženích, které se odehrávaly před jedním a půl stoletím. I tak ovšem hrdinské činy močkou potřísněného a v lihu naloženého poručíka začaly nahlodávat Harryho důvěřivost. Aby byl Aldershot na všech bojištích, jež zmínil, musel by strávit většinu války na hřbetech dvou tuctu rychlých ořů, a aby všechny ty masakry přežil, musel by zaměstnávat čilou kohortu strážných andělů. Každý voják, oplývající takovou odvahou, chladnokrevností, inteligencí a vynalézavostí by měl v učebnicích dějepisu své jméno vyvedené zářivě rudými písmeny, ale Harry si nepamatoval, že by o nějakém Aldershotovi slyšel. Samozřejmě neviděl dějepisnou knížku už přibližně sedm let, takže na něj možná jenom zapomněl.“
(z povídky Předkové)

02.12.2024 3.5 z 5


Bedřich Smetana - Životopis Bedřich Smetana - Životopis Pavel Kosatík

Pavel Kosatík píše svá historická nebo životopisná pojednání vždy nesmírně čtivě, do Smetanovy hudby se v této knize může vnořit i naprostý laik.
Strávíme s Bedřichem Smetanou celý jeho život; dětství, mládí, problematická studia, hudební začátky, pobyt ve Švédsku. Ale hlavně nás autor provede jeho hudební tvorbou, a nejen tvorbou. Moc mě překvapilo, co všechno Smetana v hudbě stihl, co vše organizoval, zařizoval, nebyl jen hudebním skladatelem, s hudbou prostě žil, a to doslova.
Poznáme Smetanu v soukromí, jaký byl jako člověk, jak se choval ve společnosti, doma, jak se oblékal, co ženy…
Překvapilo, jak byla česká společnost, myslím tím tu takzvaně vlasteneckou, v té době rozdělená - Staročeši versus Mladočeši, jak se politické půtky obrážely i v kultuře, co vše bylo Smetanovi z hlediska „národa“ vyčítáno, jak se strany haněly, jak si občas i hodně peprně nadávaly… Takže se zase tak moc nezměnilo, že…
Závěr Smetanova života chytne za srdce, hluchota, osamění, lhostejná nemilující manželka… a přece v té době vytvořil možná svá nejlepší díla.
*
„Jistě se jako člověk, který se politickému životu v zásadě vyhýbal, často divil, co všechno se to okolo jeho hudby děje. Jako umělec pak věřil, že zvítězit může jedině tím, prosadí-li se jeho umění. My už dnes, s odstupem času, víme, že se tak stalo. Smetana však ve své době musel číst texty, v nichž pisatelé například žádali, aby úplně zmizel z hudebního života. Beze stopy. Protože prý jeho hudba vůbec není českou hudbou, měli by se všichni Češi tvářit, že ten politováníhodný omyl nikdy nevznikl. Vůbec neexistoval. O Smetanovi nadále už vůbec nemluvme, doporučoval Pivoda, na zakladatele národní hudby se teprve čeká.
Těžko si představit surovější údery do tváře skladatele, o kterém se dobře vědělo, že posledních víc než deset let při tvorbě a popularizaci české hudby potil krev.“

28.11.2024 5 z 5


Zítra přijde Olah Zítra přijde Olah Martin Sichinger

Další šumavský Sichinger, pro mě už pátý.
Než Bylo nás pět mi spíš připomnělo, i tou tragičtější notou, Obecnou školu. Vesele neveselý pohled na základní školu v normalizační době koncem 70. let kousek od železné opony.
„Pusť vsjegda budět solnce…“ bohužel pamatuju taky, i v té o fous přijatelnější české verzi…
Pro pamětníky čtení mrazivě nostalgické, pro mladší neuvěřitelné a poučné.
*
„Druhá mapa ukazuje nesmírné bohatství Sovětského svazu tak názorně, aby i naprostí blbečci viděli ropné věže u Baku, lány obilí na rovinách Ukrajiny, uhelná pole Donbasu, nad která se ještě uměleckým kartografům podařilo umístit čadící chladicí věže Černobylu, jehož bílý dým pokojně stoupá už skoro rok až k malebnému Kremlu v samotném středu širé Rusi. Na Kamčatce pak ohromná hejna ryb sama skáčou do nepotrhaných sítí a stáda divokých medvědů čekají na kolektivizované střelce a pracovníky ministerstva zemědělství, lovu a rybolovu, nikoli na domorodé pytláky jako u nás na Šumavě, kde je všechno sto let pozadu a nahoře na Horské Kvildě si ještě pár starých Němců s upilovanou brokovnicí myslí, že po nich pořád jdou schwarzenberští hajní.“
------------------
Volným pokračováním je podle poznámky v závěru „Kocovina šumavského léta“, vydaná o 5 let dříve, což dělá z téhle knížky prequel; Kocovina byla moje vůbec první Sichingerova kniha a chytla mě ze všech autorových knih asi úplně nejvíc.

21.11.2024 4.5 z 5