Rade přečtené 1324

Prokletý Modigliani 2024, Jiří Žák

Po výborné autorově knize „Já, Vincent“ jsem sáhla po dalším portrétu malíře. Přiznávám, zprvu mi dělalo problém se do trochu rozevlátě a zpočátku hodně snově pojatého příběhu vnořit, tím myslím tu první, italskou část malířova života. Proto jen, po váhání, čtyři hvězdičky, i když s velkým plus. Ale v Paříži už to bylo skvělé, snad i proto, že autor knihy je sám na Paříž tak silně navázán, nebo i proto, že v pařížské části života je malířův život už dostatečně zmapován, takže může být konkrétnější. Prožijeme s Modim jeho malířské rozlety a pády, ale i rozlety a pády s alkoholem a hašišem. Vedle Modiho potkáme třeba Picassa, Utrilla, Soutina i básníka Apollinaira i další postavy tehdejší umělecké avantgardy. Projdeme s nimi na Montmartru a později i Montparnassu všechny ty hospody, kavárny i ateliéry, kde se setkávali. Já se na ta místa podívala aspoň na dálku, opravdu mě překvapilo, že třeba hospůdka Lapin agil (U čilého králíka) v Rue des Saules tu je dodnes. Stejně tak slavná La Rotonde na rohu Boulevard du Montparnass a Boulevard Raspail… Poznáme Modiho nejznámější milenky – a samozřejmé modelky – Rusku Annu Achmatovovou, tady mě překvapilo, že její vzpomínky zakomponované do románu vycházejí z autentických zápisků, Angličanku Beatrice Hastingsovou, a tu poslední, mladičkou Jeanne Hébuterneovou. Bohužel všechny tyto ženy měly nakonec tragické osudy, zvlášť smutný konec mladé Jeanne hodně zabolí. Prostřednictvím knihy budeme svědky i předčasné malířovy smrti. A nakonec to hlavní - poznáme malířovy obrazy, které jsem současně s četbou vyhledávala a zbavovala se postupně dávných, možná ještě dětských zkreslených představ o Modiglianových obrazech. * „Vždyť se podívej na portrét sebe a své ženy. Líbí se ti? Říkáš, že ano, ale všimni si dvou věcí. Kromě vás dvou na obrazu není nic a tvoje černé sako s rolákem ostře kontrastuje s oranžovou tváří tvé ženy, která sedí, zatím co ty ochranitelsky stojíš. A oba vystupujete ze světlého pozadí – vidíš, je tam hodně bílé, k té můžeš přidat jakoukoliv jinou barvu, hnědou, nebo i náznak modré. Myslíš, že vy dva jste na tom obrazu bez emocí – nebo naopak? Řekni, jak to je? Nejste přece loutky, jak mi někteří vyčítají? Ne, ne. Jste živoucí lidé. Tak vás vidím já. Ale na to musí divák přijít sám. Musí se umět dívat. A ty víš dobře, Lipchitzi, že dívat se je jedna z nejsložitějších činností člověka, a malíře zvlášť. Že já se dívám jinak? Že Soutine se dívá jinak? Že Picasso se dívá jinak? A ty? Vždyť ty se díváš taky jinak, viď, příteli? Tak se podívejme, prosím. Vždyť to znáš sám, k pochopení obrazu vede dlouhá cesta, zatímco odsoudit a hodit kamenem umí každý.“... celý text

Smrt krále Šumavy 2011, Martin Sichinger

Sichingerovy šumavské knížky se mi vždy líbily, mají zvláštní atmosféru, líbila se mi i jejich grafická úprava s malým formátem a povedenou obálkou Ivana Brůhy. Pravda, čtu je tak nějak odzadu (přes Kocovinu šumavského léta, ta se mi zdála nejlepší, přes Meyrovo sklo až k Divokým sekáčům, Šumava 1947), ale hodně mě překvapilo, že tahle knížka, ve stejné grafické úpravě, je vlastně pro děti, nebo aspoň napsaná stylem pro děti. Takže spíš zklamání, zvlášť v tom opačném čtecím gardu, než autor psal. (Vím, vlastně můj problém…) Čekala jsem, namlsaná pozdějšími autorovými knihami i příslibem krále Šumavy, prostě něco jiného… Velké plus za celou tu problematiku šumavských pašeráků a pozdějších převaděčů, i za opravdu výstižnou atmosféru nehostinné mlžnaté podzimní Šumavy plné nástrah slatí i neprůchodných hvozdů. Samozřejmě nutno k tomu vyhledávat další prameny, knížka vše jen lehce naťukne. Mě například překvapilo, jak byla převaděčská stezka Kiliána Nowotného dlouhá, naivně jsem si představovala nějaké spíš krátké přeběhnutí „čáry“ - a ona to byla opravdu nekonečná cesta přes slatě a těžko průchodné lesy. Začínala u Vimperka na úpatí Kamenné hory, pak vedla údolím potoka Volyňka, přes Medvědí potok, okolo Michlovy huti mezi kopci Kamenná a Bukovec, přes Chalupskou slať k Janské hoře a Františkovu. Pak bylo nutno překročit Teplou Vltavu, a dále okolo Stanové a Stolové hory, přes vrch Stráž, k pramenům Vltavy a odtud přes hranici do bavorského Finsterau… Prošla jsem si celou trasu na mapě, představila ponuré lesy a nevlídné slatě, a taky promrzlé lidi s kufry a dětmi na rukou… A teprve pak možná trochu pochopila, jak nebezpečná ta cesta byla. I s tím, že vás kdekoliv mohli chytnout nebo zastřelit… Škoda, že i dnes se stále čerpají informace o převaděčských stezkách z ideologicky překrouceného Krále Šumavy, skvělý režisér, ale špatná doba k filmování; i tohle je v knížce celkem dobře naznačeno… Takže nakonec slušné tři plus, i když jsem si představovala úplně jiný příběh.... celý text

Mé vnitřní dítě chce vraždit všímavě 2023, Karsten Dusse

Pokračování knihy „Vraždi všímavě“. I tady autor vychází z existujících terapeutických a relaxačních metod. Vnitřní dítě není výmysl autora, je to existující často propagovaná metoda uvědomění sebe sama, stejně tak jako metoda mindfulness, neboli všímavosti. Na využití těchto metod a silné nadsázce je pak založená celá kniha. Opět stejný způsob černého humoru, absurdit, opět nekorektní pohled na současný svět, což zejména u německého autora docela příjemně překvapuje… Už to ale není takové překvapení ze způsobu psaní jako poprvé, občas mi přijde, že vtip začíná být oproti prvnímu dílu malinko nucený. Ale ano, stále lze doporučit, i pro ten opravdu nekonvenční přístup. Každopádně z hlavního hrdiny si opravdu neberte příklad... Plus za překlad. Váhám mezi tři a čtyři, nakonec, i s přihlédnutí k opravdu netradičnímu pojetí humoru, slabší čtyři. * „Fotit ze všech stran uříznuté ucho a přitom snídat, vyžaduje jistý cvik a silný žaludek. Sašovi i mně takový výcvik chyběl. Neustále jsem odříznuté ucho chtě nechtě porovnával s mortadelou a tvrdým sýrem na talíři. To ucho mělo s obojím jistou podobnost. Bylo krabaté, lesklé a tučné.“ Líbí? Pak je to humor pro vás.... celý text

Věře Hrůzové: dopisy ze zásuvky 1980, Karel Čapek

Velmi zajímavý dodatečně zveřejněný střípek (no, spíš střep), ze soukromého života Karla Čapka. Editor Jiří Opelík se rozhodl na počátku 80. let zveřejnit Čapkovy listy tajemné Věře Hrůzové (též princezně Wille, postavě z „Krakatitu“, inspirace pro postavu princezny se potvrdila právě v objevených dopisech). Na rozdíl od čapkovského badatele dr. Miroslava Halíka, který, možná i pro přátelské vztahy s Olgou Scheinpflugovou, usoudil dříve, že dopisy nejsou pro jejich ryze soukromý a občas až intimní charakter ke zveřejnění vhodné. Nicméně adresátka dopisů, paní Věra Skoupilová, již na smrtelné posteli, o vydání hodně stála… A je moc dobře, že dopisy byly vydány, protože je to skvělé čtení, plusem jsou vysvětlující poznámky editora u každého dopisu a výborný doslov. Vtipné, chytré, plné emocí; lásky, radosti, smutku, touhy, skepse i ironie; Čapek jako člověk i spisovatel dohromady a nádherná čeština navrch… Sto let starý text, a přitom tak současný. Posuďte sami… * „… a nyní mě nechte, abych se dostal k hlavní věci, totiž k blahopřání, tj. vinšování všeho krásného k těmto svátkům, jakož i k celému Vašemu životu, který bude po nich následovat. Bože, co je krásné? Krásné jsou chryzantémy, ale krásné jsou také hvězdy, hvězdy na nebi (zejména v okolí jistých Vinohrádků); krásné jsou noci, láska je krásná a nejkrásnější je radost; krásné je vzpomínání i toužení i shledání, krásná je blízkost i dálka, někdy dokonce je krásné i utrpení. Co Vám z toho všeho mám přát? Krásné je sedět na mezi u továrního plotu nad Královým Polem a nepřiznat si to pravé; krásné je přiznat si to; krásné jsou růže vadnoucí na polštáři právě opuštěném; nade vše krásné je, co bylo, i to, co nebylo a může ještě být a bude, krásné je, co si člověk jen vymýšlí – proboha, vyberte si z toho všeho! Volte to nejkrásnější; volte vždycky to nejkrásnější, to podivně a ostře a trýznivě krásné. A já ve své tabákové samotě Vám to přeji tak silně, až to bolí.“ (24.12.1922) * „Kdyby tu nebylo tolik Angličanek! a tolik novomanželů! a tolik vousatých katolických poutnic! Srdečně zdraví KČ“ (pohlednice z Florencie 27.4.1923) * „Jinak vyvíjím v sobě nyní veškeré cnosti poustevníka; jsem hrozně mlčenlivý a osamělý, a dokonce, já bídník, si v tom libuju. Těším se dokonce, že se příštího roku odstěhuji až bůhvíkam za Prahu, kde si stavím s bratrem domeček; tam zmizím nadobro v nějakém květinovém záhonku a jen jednou za rok vystoupí ze mne na hladinu světa bublina, drama nebo román, nad níž moudří lidé řeknou, že upadám, nebo něco podobného. Až mně vykvete má první vlastní fialka, pošlu vám ji.“ (5.7.2023) * „A zatím Vy tedy pícháte do krásného svatebního prádélka, které … po kterém mně vlastně nic nemá být, a které neuvidím, a které, a se kterým, a ve kterém, a pro něž… a ze kterého, jak vidíte se jaksi nemohu vyplést; proboha, zakažte mi to a řekněte mi, že… že… já nevím co; ale ať na ně už nemyslím! ať – ať – ať mi to dá pokoj! Jak můžete být tak bezbožná a psát mi takové věci?“ (7.9.1923) ---------------------- A ještě jedna zajímavost: Knížka vyšla v roce 2016 ve Francii (Lettres à Věra) v překladu Martina Daneše, ano, autora knihy „Rozsypaná slova“, výborné beletrie o Karlu Poláčkovi, která, mám trochu pocit, u nás dost nespravedlivě zapadla…... celý text

Botič v hlavní roli 2024, Pavlína Nejedlíková

Každý má nějakou svou řeku. Nebo potok. Můj potok je Botič. Protože celý svůj život jsem se tak nějak kolem Botiče motala. Když to vezmu, spolu s knížkou, pěkně po proudu: Hostivařská přehrada – jezero a koupání mého dětství, asi první písečná pláž mého života… A to jsme tam jezdili z nových Vršovic tramvají, a pak podél romanticky meandrujícího Botiče proti proudu pěkně pěšky, o to víc jsme se vždycky těšili… A to jsem zdaleka netušila, že v dospělosti tady budu nedaleko bydlet a s kočárkem se svými dětmi tady nachodím pěkných pár kilometrů. V roce 2011, když byla přehrada vypuštěna, jsem si tady u zbytků Mouchova mlýna nasbírala na dně přehrady pár artefaktů z doby „předpřehradové“ – střep z nějakého hrnku, kus dlaždice a skleněný střep s vyraženými zbytky písmen HOS… a BENEŠ... To se můžeme jen domýšlet, co přesně na lahvi nebo sklenici bylo napsáno. Romantický rybník Hamrák a Botič v Záběhlicích, tady jsem kdysi taky nedaleko bydlela a na Botiči jsme později se synem hrávali „medvědí proutky“ (hra, kterou vymyslel medvídek Pú), což je fajn zábava, kterou dnes provozuji s vnoučaty, i když už ne na Botiči… A Botič ve Vršovicích? Vršovice jsou čtvrť mého dětství a mládí, jen pár kroků od Botiče jsem chodila na gympl. Takže kapitola o Vršovicích je pro mě obzvlášť zajímavá. Namátkou – vila Gröbovka, kam jsme chodili s družinou na výtvarku, vršovický zámeček neboli Rangherka, kde jsem dostala svoji první občanku, nebo sokolovna ve starých Vršovicích z roku 1933, kam jsem jako malá chodila na „rytmiku“. Anebo vršovické nádraží, ze kterého byly vypravovány speciální vlaky pro studenty na chmelové brigády… A u kapitoly Nusle mě například zaujalo, že kloboučnictví Oulík, které já znám pouze z cimrmanovských her, opravdu existovalo, jednalo se o slavné pražské kloboučnictví a zaniklo až po roce 1948… Kniha nás provází vesnicemi a pražskými čtvrtěmi, kterými Botič protéká, a opravdu hodně podrobně se zabývá zejména historií a zajímavými objekty, které se dodnes dochovaly (anebo naopak nedochovaly), ale také osobnostmi, které jsou s těmito místy spjaty - namátkou jmenuji třeba prvorepublikového politika Antonína Švehlu a Švehlův statek v Hostivaři, okolo kterého často jezdím autobusem. Plusem je opravdu velké množství historických fotografií, ale i těch ze současnosti. Do knížky půjčené z knihovny na pár týdnů lze tak akorát nakouknout, prolistovat, zastavit se u jednotlivých zajímavostí, ale nelze ji přečíst. Výpravná kniha, která může být ozdobou knihovny, a to nemyslím vůbec hanlivě; klobouk dolů před autorkou, co všechno dala dohromady; já si představovala, že půjde o malý stručný spisek, a přitáhla jsem si domů těžkou bichli. A tak mi nezbývá než napsat si Ježíškovi, nebo možná snad někomu z rodiny, kdo má k popisovaným místům stejně nostalgický vztah, dát knihu pod stromeček…... celý text

Vražda v Mezopotámii 2011, Agatha Christie

Typická Agatha Christie. Záhada zamčeného, resp. nepřístupného pokoje, omezený počet podezřelých, navrch exotika archeologických vykopávek, ke kterým měla autorka sama blízko. U detektivek autorky nečekám nějakou uvěřitelnost, její pointy bývají vždy trochu za hranou reality, ale tady to bylo ještě o fous méně uvěřitelné, až jsem v závěru trošku kroutila hlavou. Na druhou stranu knížky Agathy Christie jsou zábava, hádanka pro čtenáře, a neuvěřitelnost zápletky je tak trochu jejich atributem. Takže odpočinkové čtení, kdy se neklepeme hrůzou, ale těšíme se, jak tentokrát geniální Hercule Poirot rozmotá umně vytvořený vztahový propletenec a v závěru již tradičně v kruhu všech podezřelých odhalí vraha. * „Poirot mávl rukou. ,Nemožné – nemožné – to je slovo, které neznám! Nemožné zkoumám vždy velmi důkladně!' “... celý text

Jean Marais 2001, Jiří Žák

V knihovně mě zaujalo spíš jméno autora než titul. A bylo to výborné. Útlá nenápadná knížka, stručnost tu ale není na škodu, jen ta příloha s fotografiemi mohla být obsáhlejší. Životopis, profesní dráha, soukromí, osudový vztah s Jeanem Cocteau, a nejen to… Život herce propojený s historií Francie, náhled do pařížských divadel i filmu v průběhu času, zaujal mě i pohled na to, co se řešilo i u nás; jak moc si zadaly umělecké elity za války s Němci; tady navíc i to, jak se kdo v závěru války vyhnul narukování do bojů. Nevěděla jsem, že mezi hereckou elitou byl největším hrdinou Jean Gabin, ale i Jean Marais měl v závěru války svůj hrdinský výstup… Dost mě čtení chytlo, už jen ten „Úvod ryze osobní“, který nám napoví, jak se Jiří Žák dostal z chrudimského kina, plný okouzlení z filmových hrdinů, přes propast let až do okamžiku, kdy „jednoho vymrzlého lednového dopoledne v Pařížské ulici Norvins číslo 22 na Montmartru zazvonil na zvonek s prostými iniciálami JM.“ * „Nebyl nadarmo žákem Cocteauvým. Věděl, že tradice má smysl jedině tehdy, bude-li pojímána současným člověkem na pozadí moderní doby. Nechtěl vytvořit nějaké divadelní „muzeum“. Chtěl, aby se po jevišti pohybovali živoucí lidé, kteří budou své myšlenky sdělovat živoucím lidem v hledišti. Copak Cocteau nenapsal: ,Diváci si přisvojují včerejšek jen jako zbraň, jíž by udeřili na dnešek?' “ * „Naše vnímání světa se posunulo. Chlapík v klobouku s pérem a s kordem v ruce je už trochu směšný. Po filmovém plátně se prohánějí jiní hrdinové. Jezdí na silných motorkách či v rychlých autech a střílejí po sobě zbraněmi s laserovými zaměřovači. Svět se nemilosrdně žene kupředu, film banalizuje násilí a cena lidského života klesá. Ale pan de Lagardère, Franҫois de Capestang, dʼArtagnan či Fanfán Tulipán kráčejí dějinami filmu se vztyčenými hlavami. Jejich zbraně sice už dávno zastaraly a jejich čest je jim v dnešním světě k ničemu. Jsou možná trochu směšní i trochu naivní. Přesto jsou nesmrtelní.“ ------------- Jiří Žák, autor skvělého románu „Já, Vincent“ o Vincentu van Goghovi, románu „Prokletý Modigliani", který vyšel letos, a spousty knížek o Francii, bohužel už žádnou další knihu nenapíše…... celý text

Spěšný vlak CH.24.12 2010, Jan Poláček

Pochmurný obraz poválečných padesátých let minulého století v českých zemích. Ale těch alternativních padesátých let – po vítězné válce Adolfa Hitlera. Alternativní historii mám ráda, tady se mi zdála věrohodná, i s tím alternativním vývojem zbraní, vše perfektně zapadalo do skutečné historie; „vril“ není výmysl autora knihy, je to něco, co se předávalo tajnou šuškandou, historicky nepodložené, ale přesto existující mýty o vývoji tajných zbraní v předválečném a možná i válečném skutečném Německu s prvky okultních věd. Není divu, že Jan Poláček, autor „Malostranského ďábla" o tajemném Arvédovi, po takovém tématu sáhl. Někde níže jsem četla, že kniha připomíná psaní Ladislava Fukse, je to pravda, je tady ta temná „fuksovská“ nota, určitá beznaděj, která provází vše, i začínající lásku… A můžeme se jen dohadovat, kam přesně jezdí ony spěšné vlaky bez oken směr východ a zda v těch nových říšských provinciích může někdo najít štěstí… A jestli kocour Rotfuchs na tom nebude nakonec líp. * „Ať jste byli dodnes kýmkoliv, ode dneška jste jen syny Říše. Zapomeňte na všechno, co vám do hlav vtloukali na školách. Zapomeňte na náboženství. Nezáleží na tom, jak si říkají. Všechna jsou stejná… Je to švindl. Člověk nemůže věřit a současně patřit Říši. Nelze mít oboje. ,Thule' smylo pozlátko křesťanství, co po staletí ničilo tajné znalosti. Kořeny pohanství v nás naštěstí zůstaly a my je znovu probudili. Pokrok je nezadržitelný a my jsme Světlonoši v nekonečném prostoru… Ne kříž, ale svastika nám přinese vykoupení. S její pomocí dosáhneme až ke hvězdám.“... celý text

Vzorný syn 2019, Čong Judžong

První část výborná, taková zvláštní směsice našeho tápání, nastolování otázek, pomalu se vynořujícího podezření a nejistoty. A taky ponoru do duše někoho, kdo sám otázky klade a sám si na ně odpovídá, aniž zprvu tušíme, jako moc jsou odpovědi pravdivé. To vše podáno s drsným černohumorným náhledem vypravěče, což celému příběhu dodává až morbidní nádech, který ne každému může vyhovovat, pro mě to ale byla ta pomyslná třešínka... Nevadilo vůbec, že je pomalé a děj ubíhá ne po dnech či hodinách, ale po minutách. V druhé části už to nebylo úplně ono, už se mi zdálo moc polopatické a vysvětlující, zprvu psychologický nádech příběhu se přeměnil na ryzí thriller s vysvětlením všech dříve nastolených nejasností a záhad. I tak dobré. Plus za překlad, myslím, že zdařile udržel rovnováhu mezi pochmurnou tísnivou atmosférou a sžíravě ironickým odosobněným pohledem psychopata. * „Kdyby každý, kdo dostane vynadáno, začal v amoku vraždit, kolik by na světě zůstalo matek, uniknuvších jisté smrti z rukou vlastních synů?“... celý text

Lovec čertů 2024, Juraj Červenák

Deváté dobrodružství kapitána Steina a notáře Barabiče – ale bez Steina a bez Barabiče… Tentokrát se do boje s vrahy, zloději a zrádci pouští osamocený seržant Bohdan Jaroš. Uhry na přelomu 16. a 17. století vylíčené bez příkras a idealizování. Na tomhle notně krvavém dobrodružství se mi nejvíc líbí ta atmosféra; jak historickou beletrii nemusím, tady mi to přenesení se do dávných dob přijde nesmírně věrohodné. Násilí a smrt na každém rohu, města plná odpadků a smradů, autor současného čtenáře opravdu nešetří, a tak jsme nakonec rádi, že se po tomhle poněkud divokém nakouknutí do historie můžeme přeci jen s úlevou vrátit do našeho 21. století. * „ ,Štěstí tentokrát přálo mně, poručíku.' Jaroš záměrně neřekl Bůh, protože ani minutu z celého dosavadního života nevěřil tomu, že by Všemohoucí mohl jednat v jeho prospěch.“... celý text

Ve staré cihelně se svítí 2017, Petr Hugo Šlik

Pohřbení ve snu – Deset a jedna japonská detektivka 2007, * antologie

Výběr japonských povídek s prvky detektivky, hororu („Pohřbení ve snu“) a hlavně - podrobně vylíčených vztahů. Vztahů v rodině, mezi přáteli, často se opakují vzpomínky na dětství a návrat do rodného města. Rozřešení dávných záhad, tajemství i smrti. Všechny povídky jsou pro našince stručné, strohé, jakoby psány bez emocí, chladný nadhled vyplývá zřejmě z japonské nátury, občas mi povídka připadla spíš jako obsah povídky… Předpokládám, že obdobný styl psaní vyplývá z japonského prostředí, ale možná trochu i z osoby jednoho překladatele. Asi nejzajímavější se mi zdála povídka „Rozhovor otce se synem“; kromě toho, že obsahuje vyjevení dávného tajemství, velmi mě zaujaly vztahy, pro Evropana dost nezvyklé - japonská zdvořilost, úcta k rodičům, ale současně také přetvářka a utajené emoce. Což se ve větší či menší míře odráží i v ostatních povídkách. Trochu zamrzelo, že u povídek není uvedeno datum vydání, nicméně z životopisných dat autorů v doslovu si lze dobu vzniku aspoň rámcově domyslet. Zajímavé určitě, tou pro nás nezvyklou japonskou notou. Tři plus.... celý text

Černá voda 2013, Kerstin Ekman

Nejprve film, vlastně šestidílný seriál z roku 2023 – výborný! Filmová sága ze severských švédských lesů s jedinečnou hudbou. Pak už pro mě byla nutnost přečíst si knihu. Pro mě bylo čtení opravdu hodně silný zážitek. Po dlouhé době jsem se opravdu moc těšila na každou chvíli s knihou... Popisné? Ano! Syrové? Ano! Hodně zamotané a vrstevnaté? Ano! Lidské osudy, láska, nenávist, smrt, touha, zmar, samota. Příběh, který se odehrává ve dvou časových rovinách, na počátku 70. let o svatojánské noci ve švédském zapadákově uprostřed hor a nádherné přírody, kdy v noci nezapadá slunce, a pak po 18 letech, kdy se započaté osudy a tragické události pomalu završují a rozplétají… Film i kniha jsou na ČSFD i DK v modrém hodnocení, snad proto, že jsou představeny jako výborné „severské detektivky“; chápu, že pro někoho, kdo očekává akční severský thriller, může být film a zejména kniha velké zklamání. Ve skutečnosti je tady motiv smrti, násilí, oběti a rozhřešení jen jakýmsi základem, nad kterým autorka vybudovala pomalu ubíhající existenciální román, který se mnou opravdu hodně zamával. Vlastně nic obdobného jsem snad ani nečetla, nevím, k čemu připodobnit, možná mi to tím švédským prostředím a určitou osudovostí připomnělo Vilhelma Moberga, ale Moberga nečekejte, je to přeci jen jiné… Výborný fundovaný doslov Dagmar Hartlové mi odhalil další souvislosti, které by mě ani nenapadly, včetně biblických motivů v osudech hlavních hrdinů.... celý text

Trosečníci řek 2013, * antologie

Chtěla jsem tyhle vodácké povídky z literární soutěže Kenyho volej zkusit a zavzpomínat na své dávné vodácké pokusy, kdy Lužice byla ještě bez půjčoven a bez oficiálních kempů. Psaní tak trochu ve stylu Zdeňka Šmída, což na jednu stranu možná někoho potěší, mně zase tolik ne, ale chápu to. Jak psát o vodácích a řekách vtipně a originálně, když máme my pamětníci ten Šmídův humorně nostalgický styl někde v podvědomí zašitý… Povídky se čtou fajn, je to odpočinková nenáročná četba, ale málo platný, jen dvě povídky ze šestnácti pro mě jednoznačně překročily průměr, a to „Rizika otužování“ Jana Frány - Hafrana a „Osudová holka“ Martina Šlápoty - Šlápi. Ale až si budu chtít zase někdy vyčistit hlavu, možná po dalším souboru vodáckých povídek opět ráda sáhnu.... celý text

Lenost 2022, Jiří Maršálek

Opravdu to není odpočinkové čtení na pláž, jak někde již níže v komentářích uvedeno. I když to tak zprvu vypadá; mladý muž jede koncem léta do Řecka vzpomínat na svou zemřelou manželku a zážitky ze společné svatební cesty, kterou prožili na nejmenovaném řeckém ostrově v řecké rodině, kdesi na venkově. Celá kniha se ale pomalu sune do tragičtější a tragičtější noty, závěrečná část nabývá až téměř absurdních rozměrů a filozofické úvahy o smyslu lidské existence a vlivu prožitků na pocit štěstí a životního naplnění může někoho nadchnout, pro mě to až takový pozitivní zážitek nebyl. Něco mi přišlo zcela nepravděpodobné, možná to byl úmysl: Čech hovořící velmi dobře anglicky (to samozřejmě lze), ani trochu řecky (to také) vede na řeckém ostrově dlouhosáhlé diskuze o smyslu bytí s mnoha lidmi, včetně prostých vesničanů, prostě každý Řek tu mluví bez problémů anglicky, včetně podivínských staříků - tomu už se už moc věřit nedá a s tím jsem měla trochu problém. Nakonec jsem přemýšlela, zda úvahy a myšlenky hlavního hrdiny a pro mě až šílené závěry, ke kterým dojde, jsou také úvahy autora, nebo prostě jen kniha měla ukázat zcela extrémní duševní vývoj jedince, který na jednu stranu nezvládá život a na druhou stranu mu jeho přístup k životu umožní zvládnout kde jakou osobní katastrofu. Nad až absurdním životním zvratem od zdánlivě pohodové dovolené k neuvěřitelným koncům jsem ale přesto musela docela přemýšlet, v hlavě mi to docela strašilo, i když ne moc příjemně… * „Člověk je asi pokaždé šťastný, když si má na co stěžovat a když je mu to dovoleno. Proto je celý ten princip pořád stejný, jenom kulisy se mění: žijeme a je to víceméně v pořádku, a zároveň si chováme představu o těch několika věcech, které bychom tak rádi změnili, jelikož nám jejich současná forma nevyhovuje. Pak se ty věci třeba opravdu přetvoří do podoby, po které člověk prahnul, zároveň se změní i okolnosti a s tím se odsune i ten nedostižný fantom, kterého vždycky pozorujeme na hraně našeho rozhledu. Proto podle mě každý, kdo zrovna není vystavený vyloženě fyzické trýzni, musí prožívat štěstí zhruba stejnou měrou.“... celý text

Severoamerické jezerní příšery 2023, Nathan Ballingrud

Hodně zvláštní povídky. Krátké výseky z většinou nepovedených nebo vyhrocených vztahů, morbidních nedokončných příběhů, drásajících situací. A někde uprostřed, jakoby mimochodem, ještě malinký kousek něčeho nadpřirozeného nebo nepochopitelného nebo neuvěřitelného… Zvláštně třaskavá směs, ze které jsem pociťovala spíše negativní emoce – odpor, nechuť, nesouhlas, úzkost, smutek. Autor čtenáře nešetří, a způsob, kterým píše, je opravdu obdivuhodný. Takže čtení je to na každý pád hodně působivé, ať už se vám ve výsledku líbí, nebo ne. Nečtěte, když je vám ouvej, tohle není oddychová četba, ani nic, co vás pozitivně naladí. Aspoň mě ne. Subjektivně dneska jen za tři, i když cítím, že v jiném svém období bych klidně dala za čtyři… Pro mě nejlepší povídka Puklina.... celý text

Na vrchol žádné zkratky nevedou 2013, Ed Viesturs

Knihy s horolezeckou tematikou a o dobývání vrcholů, zejména těch himálajských, patřily vždy k mé hodně oblíbené literatuře. V mládí to byly knihy Arnošta Černíka, přičemž jeho tenoučká „Hora smrti“ o prvních výstupech na Nanga Parbat je asi mou největší srdcovkou, hltala jsem knihy Josefa Rakoncaje, Reinholda Messnera nebo Maurice Herzoga. K téhle literatuře mám vztah asi i proto, že jsem jako hodně mladá zkoušela trochu lézt (opravdu jen trochu, Černolice, Mšeno), jenže to byly dávné dřevní doby; tenkrát jsme si ještě uvazovali na prsou úvaz pomocí dračí smyčky (ha, ha…), kdepak dnešní sedáky s karabinami… A pak samozřejmě mé milované Vysoké Tatry, tady už jen vysokohorská turistika, ale i tak mi dnes vzpomínky na moje tehdejší túry způsobují závratě. Já mám dneska závrať už na čtvrtém špršlíku žebříku! Dnes už jen pěkně bezpečně po turistických značených cestách, žádné propasti, i když tu a tam nějaké lehčí řetězy přece jen dám... a vždycky si pak řeknu, hmmm, tak to bylo už naposled! Životní příběh Eda Viesturse je obdivuhodný, nejen jeho výkon – slezení všech čtrnácti osmitisícovek, tzv. Koruna Himálaje, bez umělého kyslíku, ale obdivovala jsem jeho životní přístup, jeho cílevědomost, pracovitost, a v horách kamarádství, nekonfliktnost a také určitou opatrnost se zásadou „vylézt na vrchol je možnost, vrátit se povinnost“. A přesvědčení, že i těsně před vrcholem se má člověk otočit a vrátit, když čas (tzv. čas otočky) nebo instinkty velí, že jít dál není bezpečné. Asi nejemotivnější bylo opětovné přiblížení tragédie na Mount Everestu v roce 1996, kde byl Ed přímým účastníkem. Jeho popisy událostí jsem prožívala se zatajeným dechem a husí kůží. Četla jsem Jona Krakauera („Peklo blízko nebe“) i obhajobu Anatolije Bukrejeva („Výstup, aneb ctižádost pohřbená na Everestu“), viděla film Everest z roku 2015. A znovu jsem se teď při čtení neubránila dojetí při popisu posledních chvil Roba Halla, Scotta Fischera a dalších. Když čtete popisy výstupů na osmitisícovky z pera Eda Viesturse, už se nikdy nezeptáte, a to tam někdo nemohl vylézt a zachránit je? Ne, nemohl, takové ve velké většině prostě himálajské vrcholy jsou…... celý text

Vraždi všímavě 2022, Karsten Dusse

Je to čirá náhoda, že jsem někdy před dvěma měsíci absolvovala v rámci firemní osvěty online kurz s názvem „Úvod do Mindfullnes“ (český překlad „všímavost“ je asi doslovný, ale podle mě ne moc výstižný; pro použití v této knize je však víc než povedený). Ale s knihou jsem tenhle svůj polozapomenutý kurz nespojila, zaujal mě jen docela vtipný název a doporučení tady na DK. Takže až po otevření knížky docela příjemné překvapení, bez předchozí zkušenosti by mě to možná tak nezaujalo… Dostalo se mi hromady černého humoru, absurdit, i hodně specifického pohledu na dnes tak propagovanou techniku meditace mindfulness, neboli všímavosti. A taky kritiky některých aktuálních německých problémů; našince určitě pobaví přijímací řízení do mateřských škol. Trochu váhám s hodnocením, ta kupa mrtvol mě zprvu malinko trápila… Pokud však zapojím doporučovanou „všímavost“ a začnu vnímat pozitiva namísto negativ, velmi rychle pochopím, že autor nefandí krvavým vraždám, ani mafiánským způsobům, ale že stvořil vtipnou a chytrou parodii, chcete-li i návod, na aplikaci teorie všímavosti. A s čistým svědomím mohu pak dát hezké čtyři hvězdy a s ohledem na originalitu dílka ještě všímavě pozitivní plus. Časem možná přihodím i tu poslední půlhvězdu, třeba i za ten povedený překlad…... celý text

Golem 2016, Gustav Meyrink (p)

„Pochopil jsem, že je potřeba písmena ,vnímat', nejen je v knihách pouze číst pomocí zraku – že je zapotřebí vytvořit si v sobě samém tlumočníka, který by překládal to, co instinkty našeptávají beze slov. V tom musí být klíč.“ Je toto i klíč k pochopení, nebo aspoň prožití Meyrinkovy knihy? * Už jenom představa tajemného pražského židovského města, navždy zmizelé čtvrti temných křivolakých uliček a zastrčených dvorků, nás může zavést do světa fantazie a snů, kde je vše dovoleno. Můžeme pátrat po pokoji bez dveří se zamřížovaným oknem a tajným poklopem ve tvaru hvězdy, ve kterém byl naposledy spatřen přízrak Golem. Po pokoji, do kterého se nikdo nedostane. A kdyby se přece někdo zkusil spustit se k zamřížovanému oknu po laně, nedopadne to s ním dobře... Anebo můžeme pátrat po tajemném domě v hradební zdi „u poslední lucerny“ na Hradčanech, který se zjeví jen někdy a někomu a který umožní překročit práh a vstoupit do astrálu… A kdo je vlastně v tomto příběhu Golemem? Přízrak se šikmýma očima, který se v židovské čtvrti opakovaně objeví vždy po 33 letech? Umělý člověk z hlíny? Mlhovina, která zasévá zlo? Anebo třeba taky jen zhmotnění části naší duše? I kdybychom znali a třeba i pochopili význam všech symbolů Meyrinkem použitých (symbolů z kabaly, tarotové karty), myslím, že bychom se jednoznačnému vyznění a plnému pochopení celého příběhu stejně nedobrali. Což je vlastně dobře, protože to tajemné, nejasné, vynořující se z mlhy je to nejpůsobivější… Pro mě snad nejsilnější byla noční výprava Athanasia Pernatha podzemím do onoho tajemného pokoje bez dveří, ale třeba i taková drobnost, jako byla scéna vyřezávání dřevěné hlavičky loutkařem, kdy Pernath náhle cítí, že jeho vlastní hlava je tou dřevěnou hlavičkou, kterou někdo pohybuje a otáčí, a on se nemůže bránit… Hlavičkou loutky, která nakonec nabude podoby Golema… To byly chvíle, kdy mě opravdu mrazilo… A co závěr? Je náhoda, že poskočení v čase je právě o 33 let? A je náhoda, že Golem vyšel v roce 1915, kdy asanace židovského města byla plně dokonána a genius loci tohoto místa byl nenávratně zničen? V závěru je těch reminiscencí a odkazů na minulý děj opravdu hodně, je to působivé, ale byly by to již spoilery, není dobré je znát předem, třeba si to při četbě užít… * „Pocítil jsem, že existují neuchopitelné věci, které vedle sebe běží jako slepí, napevno spřažení koně, kteří netuší, kam je cesta zavede. Tak je tomu i v ghettu: komnata, jejíž dveře nemůže nikdo najít – stínu podobná bytost, která v ní bydlí a jen čas od času nejistě projde uličkami, aby lidem přinesla hrůzu a zděšení.“ * „Přistoupil jsem k oknu: Řady zdobených štítů se tam nahoře mihotaly ve vzduchu jako nějaký strašidelný hřbitov – náhrobní kameny se zvětralými daty, tyčící se nad temnými hrobkami plnými práchniviny; „obydlí“, jimiž si roj živých prokousává své cestičky.“ -------- Stejně tak jako dílo, i život Gustava Meyrinka je plný tajemství. Ve chvíli, kdy se údajně za svého pražského pobytu chystal k sebevraždě, podstrčil prý někdo pode dveřmi prospekty na okultistickou literaturu. Meyrink okultismu plně propadl, věnoval se tajným vědám, studiu hermetismu a alchymie. A žádné město ho tak neočarovalo a nezadřelo se pod kůži, jako stará Praha a zejména bývalé židovské ghetto. Jeho smrt je stejně tajemná. Autor se údajně večer rozloučil s nejbližšími, zaujal jogínskou pozici a ráno při východu slunce zemřel. V domě u Starnbergského jezera, který si sám pojmenoval „U poslední lucerny“. Že by Gustav Meyrink opravdu odhalil, jak překročit práh a vstoupit do jiného světa…?... celý text

Dětské zoubky 2019, Zoje Stage

Rozpaky. Jako by se autorka nemohla rozhodnout, co vlastně píše. Kdyby se jednalo o psychologickou sondu do života malého psychopata, věrohodnou a skutečnosti odpovídající, pak by nemohlo být v příběhu tolik nepravděpodobností a za vlasy přitažených nápadů. A pokud měla být kniha thriller na pomezí hororu, pak je celý příběh vlastně docela mírňoučký a předvídatelný. Vzpomínám na svůj asi vůbec první čtenářský zážitek s hororovou či strašidelnou tematikou, na knihu povídek „Tichá hrůza“, kterou jsme si ve škole s vykulenýma očima půjčovali, konkrétně na povídku „Malý vrah“, s obdobnou tematikou. Četla jsem ve dvanácti, třinácti, pak šla knížka dál, ale pamatuju si ji dodnes, včetně drastického konce; takovou to mělo pro mě sílu… Na druhou stranu, mám vnučku ve věku Hanny, takže o přemýšlení nad výchovou není nouze, včetně generačních rozdílů v názorech, jak dítě správně vychovávat. :)) A tak ve mně v knize leccos přece jen vzbuzovalo mrazení a výchovné otazníky a úvahy, co může být v dětském chování způsobeno negativními zážitky a výchovou, a co je předem geneticky dané a neovlivnitelné…... celý text