Rade přečtené 1348

Na vrchol žádné zkratky nevedou 2013, Ed Viesturs

Knihy s horolezeckou tematikou a o dobývání vrcholů, zejména těch himálajských, patřily vždy k mé hodně oblíbené literatuře. V mládí to byly knihy Arnošta Černíka, přičemž jeho tenoučká „Hora smrti“ o prvních výstupech na Nanga Parbat je asi mou největší srdcovkou, hltala jsem knihy Josefa Rakoncaje, Reinholda Messnera nebo Maurice Herzoga. K téhle literatuře mám vztah asi i proto, že jsem jako hodně mladá zkoušela trochu lézt (opravdu jen trochu, Černolice, Mšeno), jenže to byly dávné dřevní doby; tenkrát jsme si ještě uvazovali na prsou úvaz pomocí dračí smyčky (ha, ha…), kdepak dnešní sedáky s karabinami… A pak samozřejmě mé milované Vysoké Tatry, tady už jen vysokohorská turistika, ale i tak mi dnes vzpomínky na moje tehdejší túry způsobují závratě. Já mám dneska závrať už na čtvrtém špršlíku žebříku! Dnes už jen pěkně bezpečně po turistických značených cestách, žádné propasti, i když tu a tam nějaké lehčí řetězy přece jen dám... a vždycky si pak řeknu, hmmm, tak to bylo už naposled! Životní příběh Eda Viesturse je obdivuhodný, nejen jeho výkon – slezení všech čtrnácti osmitisícovek, tzv. Koruna Himálaje, bez umělého kyslíku, ale obdivovala jsem jeho životní přístup, jeho cílevědomost, pracovitost, a v horách kamarádství, nekonfliktnost a také určitou opatrnost se zásadou „vylézt na vrchol je možnost, vrátit se povinnost“. A přesvědčení, že i těsně před vrcholem se má člověk otočit a vrátit, když čas (tzv. čas otočky) nebo instinkty velí, že jít dál není bezpečné. Asi nejemotivnější bylo opětovné přiblížení tragédie na Mount Everestu v roce 1996, kde byl Ed přímým účastníkem. Jeho popisy událostí jsem prožívala se zatajeným dechem a husí kůží. Četla jsem Jona Krakauera („Peklo blízko nebe“) i obhajobu Anatolije Bukrejeva („Výstup, aneb ctižádost pohřbená na Everestu“), viděla film Everest z roku 2015. A znovu jsem se teď při čtení neubránila dojetí při popisu posledních chvil Roba Halla, Scotta Fischera a dalších. Když čtete popisy výstupů na osmitisícovky z pera Eda Viesturse, už se nikdy nezeptáte, a to tam někdo nemohl vylézt a zachránit je? Ne, nemohl, takové ve velké většině prostě himálajské vrcholy jsou…... celý text

Vraždi všímavě 2022, Karsten Dusse

Je to čirá náhoda, že jsem někdy před dvěma měsíci absolvovala v rámci firemní osvěty online kurz s názvem „Úvod do Mindfullnes“ (český překlad „všímavost“ je asi doslovný, ale podle mě ne moc výstižný; pro použití v této knize je však víc než povedený). Ale s knihou jsem tenhle svůj polozapomenutý kurz nespojila, zaujal mě jen docela vtipný název a doporučení tady na DK. Takže až po otevření knížky docela příjemné překvapení, bez předchozí zkušenosti by mě to možná tak nezaujalo… Dostalo se mi hromady černého humoru, absurdit, i hodně specifického pohledu na dnes tak propagovanou techniku meditace mindfulness, neboli všímavosti. A taky kritiky některých aktuálních německých problémů; našince určitě pobaví přijímací řízení do mateřských škol. Trochu váhám s hodnocením, ta kupa mrtvol mě zprvu malinko trápila… Pokud však zapojím doporučovanou „všímavost“ a začnu vnímat pozitiva namísto negativ, velmi rychle pochopím, že autor nefandí krvavým vraždám, ani mafiánským způsobům, ale že stvořil vtipnou a chytrou parodii, chcete-li i návod, na aplikaci teorie všímavosti. A s čistým svědomím mohu pak dát hezké čtyři hvězdy a s ohledem na originalitu dílka ještě všímavě pozitivní plus. Časem možná přihodím i tu poslední půlhvězdu, třeba i za ten povedený překlad…... celý text

Golem 2016, Gustav Meyrink (p)

„Pochopil jsem, že je potřeba písmena ,vnímat', nejen je v knihách pouze číst pomocí zraku – že je zapotřebí vytvořit si v sobě samém tlumočníka, který by překládal to, co instinkty našeptávají beze slov. V tom musí být klíč.“ Je toto i klíč k pochopení, nebo aspoň prožití Meyrinkovy knihy? * Už jenom představa tajemného pražského židovského města, navždy zmizelé čtvrti temných křivolakých uliček a zastrčených dvorků, nás může zavést do světa fantazie a snů, kde je vše dovoleno. Můžeme pátrat po pokoji bez dveří se zamřížovaným oknem a tajným poklopem ve tvaru hvězdy, ve kterém byl naposledy spatřen přízrak Golem. Po pokoji, do kterého se nikdo nedostane. A kdyby se přece někdo zkusil spustit se k zamřížovanému oknu po laně, nedopadne to s ním dobře... Anebo můžeme pátrat po tajemném domě v hradební zdi „u poslední lucerny“ na Hradčanech, který se zjeví jen někdy a někomu a který umožní překročit práh a vstoupit do astrálu… A kdo je vlastně v tomto příběhu Golemem? Přízrak se šikmýma očima, který se v židovské čtvrti opakovaně objeví vždy po 33 letech? Umělý člověk z hlíny? Mlhovina, která zasévá zlo? Anebo třeba taky jen zhmotnění části naší duše? I kdybychom znali a třeba i pochopili význam všech symbolů Meyrinkem použitých (symbolů z kabaly, tarotové karty), myslím, že bychom se jednoznačnému vyznění a plnému pochopení celého příběhu stejně nedobrali. Což je vlastně dobře, protože to tajemné, nejasné, vynořující se z mlhy je to nejpůsobivější… Pro mě snad nejsilnější byla noční výprava Athanasia Pernatha podzemím do onoho tajemného pokoje bez dveří, ale třeba i taková drobnost, jako byla scéna vyřezávání dřevěné hlavičky loutkařem, kdy Pernath náhle cítí, že jeho vlastní hlava je tou dřevěnou hlavičkou, kterou někdo pohybuje a otáčí, a on se nemůže bránit… Hlavičkou loutky, která nakonec nabude podoby Golema… To byly chvíle, kdy mě opravdu mrazilo… A co závěr? Je náhoda, že poskočení v čase je právě o 33 let? A je náhoda, že Golem vyšel v roce 1915, kdy asanace židovského města byla plně dokonána a genius loci tohoto místa byl nenávratně zničen? V závěru je těch reminiscencí a odkazů na minulý děj opravdu hodně, je to působivé, ale byly by to již spoilery, není dobré je znát předem, třeba si to při četbě užít… * „Pocítil jsem, že existují neuchopitelné věci, které vedle sebe běží jako slepí, napevno spřažení koně, kteří netuší, kam je cesta zavede. Tak je tomu i v ghettu: komnata, jejíž dveře nemůže nikdo najít – stínu podobná bytost, která v ní bydlí a jen čas od času nejistě projde uličkami, aby lidem přinesla hrůzu a zděšení.“ * „Přistoupil jsem k oknu: Řady zdobených štítů se tam nahoře mihotaly ve vzduchu jako nějaký strašidelný hřbitov – náhrobní kameny se zvětralými daty, tyčící se nad temnými hrobkami plnými práchniviny; „obydlí“, jimiž si roj živých prokousává své cestičky.“ -------- Stejně tak jako dílo, i život Gustava Meyrinka je plný tajemství. Ve chvíli, kdy se údajně za svého pražského pobytu chystal k sebevraždě, podstrčil prý někdo pode dveřmi prospekty na okultistickou literaturu. Meyrink okultismu plně propadl, věnoval se tajným vědám, studiu hermetismu a alchymie. A žádné město ho tak neočarovalo a nezadřelo se pod kůži, jako stará Praha a zejména bývalé židovské ghetto. Jeho smrt je stejně tajemná. Autor se údajně večer rozloučil s nejbližšími, zaujal jogínskou pozici a ráno při východu slunce zemřel. V domě u Starnbergského jezera, který si sám pojmenoval „U poslední lucerny“. Že by Gustav Meyrink opravdu odhalil, jak překročit práh a vstoupit do jiného světa…?... celý text

Dětské zoubky 2019, Zoje Stage

Rozpaky. Jako by se autorka nemohla rozhodnout, co vlastně píše. Kdyby se jednalo o psychologickou sondu do života malého psychopata, věrohodnou a skutečnosti odpovídající, pak by nemohlo být v příběhu tolik nepravděpodobností a za vlasy přitažených nápadů. A pokud měla být kniha thriller na pomezí hororu, pak je celý příběh vlastně docela mírňoučký a předvídatelný. Vzpomínám na svůj asi vůbec první čtenářský zážitek s hororovou či strašidelnou tematikou, na knihu povídek „Tichá hrůza“, kterou jsme si ve škole s vykulenýma očima půjčovali, konkrétně na povídku „Malý vrah“, s obdobnou tematikou. Četla jsem ve dvanácti, třinácti, pak šla knížka dál, ale pamatuju si ji dodnes, včetně drastického konce; takovou to mělo pro mě sílu… Na druhou stranu, mám vnučku ve věku Hanny, takže o přemýšlení nad výchovou není nouze, včetně generačních rozdílů v názorech, jak dítě správně vychovávat. :)) A tak ve mně v knize leccos přece jen vzbuzovalo mrazení a výchovné otazníky a úvahy, co může být v dětském chování způsobeno negativními zážitky a výchovou, a co je předem geneticky dané a neovlivnitelné…... celý text

Konec punku v Helsinkách 2010, Jaroslav Rudiš

S autorem to mám vždy dost podobné. Jaroslav Rudiš mi pootevře dveře do světa mně cizího a neznámého, do světa, kterého se asi i trochu bojím. Neznámá planeta. A vždy to udělá takovým způsobem, že do toho světa hladce vklouznu a dík autorově způsobu psaní mám aspoň na chvíli pocit, že tam patřím a těm prapodivným lidičkám rozumím a občas je mám i ráda. A i když nemám a nesouzním, ten svět i tak vidím v neuvěřitelných barvách, atmosféra úžasná, ty knižní postavy i s jejich svérázným světem jsou tak skutečné a autentické, až to bolí. Rudiš už po páté, ale vždy podobný scénář; zprvu rozpaky, kroucení hlavou a potom přijetí, pohlcení a tlak na osrdí. Čtyři plus. * „Děje se úplný hovno. Když tak nad tím přemejšlím, platí to i o celý zemi. Zapneš rádio a hovno nebo Vondráčková. Zapneš bednu a hovno nebo Okres na severu. Vyjdeš ven a taky hovno leda potkáš nasmraděný rusácký paničky co za nima s nákupama cupitaj ty jejich vojenský poskoci nebo vidíš shnilý ksichty sousedů.“ * „Postavil si figurky do okna svého bytu tak, že se dívaly na ulici a na hučící trubky s vodou. Sedl si do křesla, lupnul prášek proti smrti a zapálil si. Z dálky si je prohlížel. Dějiny světa. Jejich dějiny. Díval se na fotbalové figurky, zapálil si další cigaretu a najednou se mu před očima rozehrál fotbalový zápas. Viděl hrát sebe i Franka. Viděl, jak to marně zkouší se jmény a s ozvěnou. Jak plivou z mostu na vlaky. Jak plivou na koncertech na lidi. Jak lidi plivou na ně a řvou a oni hrají. Automat naplno. Viděl, jak se vyklánějí z okýnka vlaku do Plzně. Viděl, jak paří na Die toten Hosen. Viděl hrát vedle sebe v útoku tu malou českou holku s čírem.“... celý text

Tahle země není pro starý 2007, Cormac McCarthy

Pochmurné, jako mexicko-texaská poušť. Nebo taky jako nekonečně se střídající motelové pokoje plné osamění, strachu, a nakonec i louží krve… Autor nezapře, že knihu psal také jako scénář, stejně úsečné a na vysvětlující slovo skoupé. To, že občas hned nepoznáme, kdo zrovna mluví, nebo koho se text týká, dobře ilustruje, jak je celý příběh nejasný a nepředvídatelný, stejně jako nevyzpytatelný padouch Chigurh, jako prchající veterán vietnamské války Moss, který neví ani jednu vteřinu, zda přežije, stejně tak jako čtenář netuší, co se stane za chvilku a zda oběti padne panna nebo orel… A jak to dopadne, se vlastně dozvídáme zpětně, skoro mimochodem. Starý šerif Bell, který nás svou nostalgickou zpovědí o životních ztrátách i výhrách provází celým příběhem a který chápe svůj úděl jako boj dobra se zlem, na závěr zjišťuje, že dobro a zlo začíná splývat a nic už není jako bývalo dřív. * „Nebude vám vadit, když si zapálím? zeptala se. Snad jsme pořád ještě v Americe.“ * „Lidi říkaj, že právě Vietnam tuhle zemi srazil na kolena. Ale tomu já jsem nikdy nevěřil. Byla na tom mizerně už předtím. Vietnam byl jenom ten poslední hřebík do rakve. Neměli jsme nic, co bysme jim dali s sebou, když jsme je tam posílali. Kdybychom je poslali bez pušek, nebylo to by to nakonec o moc horší. Takhle se nedá jít do války. Do války se nedá jít bez Boha. Nevím, jak to může dopadnout, až bude ta příští. To vážně nevím.“ ---------------- Působivý film bratrů Coenů jsem viděla tak dávno, že si pamatuju jen tu nekonečnou pustou krajinu a pak ty scény plné násilí a krve, kdy si už nevybavím, zda střílel klaďas nebo bídák, takže zůstává jen nepochopitelná zbytečná smrt a zmar.... celý text

Nohavica a (jeho) naše malá válka 2023, Přemysl Houda

Zprvu jsem byla trochu zklamaná, pohled na Nohavicu se mi zdál ze značné dálky, nejasný a rozplizlý. Přišlo mi zpočátku, že kniha je jen unikavým souborem informací, které jsou útržkovité, nejasné, plné filosofických odkazů na literaturu s hodně omezeným souborem pramenů. Proč dělat rozhovory s kamarády estébáka, přičemž ti kamarádi ani neví, že onen estébak byl estébák a už vůbec ne, že ten estébák měl něco společného s Nohavicou? Jenže rozhovor s těmi kamarády mi ukázal nakonec něco jiného, ale vlastně stejně zajímavého. Určité názorové podhoubí, ať se nám sebevíc nelíbí, ze kterého – také – mohl Nohavica vycházet. A zápisky z deníků se nakonec ukázaly vlastně jako hodně zajímavé a možná klíčové. A velmi doporučuji dokumenty v příloze, jejich četbou se dozvíme až překvapivě hodně, a to zejména o době, kdy vznikly. Nakonec se mi Jaromír Nohavica z knihy vyloupl jako člověk, který nikdy nechtěl být tlačen do nějakého vzoru hrdiny, statečného písničkáře, který vyjadřuje názory, o nichž si lidé okolo něj myslí, že jsou správné. Ať to bylo ještě za komunistů, nebo v letech devadesátých, nebo ještě později. Nohavica chce být prostě svůj, svérázný solitér, ne hrdina, ne vzor; člověk, který nechce být manévrován do jakýchsi morálních mantinelů. Jako by ho těšilo z předem očekávaných rolí vystupovat… A jeho vlastními slovy: „Chceš se, Jarku, všem líbit a přestáváš se líbit sám sobě! Domů, do sebe, ke svým!“ (rok 1988) * „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Už v tolika revolucích se to vítězství podařilo a pak se to, kurva, vždycky nějak zlomí. Možná proto, aby v té další revoluci zas mohla pravda a láska bojovat. A slovně vítězit.“ (rok 1991) * „Nejsem příznivcem laciných gest, vracení medailí, poklekávání, mávání, vlaječkami…“ (rok 2023) Nakonec pro mě jsou ale stejně nejdůležitější zprávou o Nohavicovi jeho písničky… Navíc něco osobního: Období Divného století bylo pro mě hodně náročné období velkých životních přemetů a bolestných ztrát, Nohavica byl pro mě tenkrát únik a těšící souputník a v tomto už takový pro mě zůstane navždy… Divné století a možná ještě Ikarus jsou prostě pro mě zcela výjimečné srdeční záležitosti, které mi nikdy nezestárnou a ani se mi nikdy nezprotiví, ať se Nohavica vydá v budoucnu jakýmkoliv směrem…... celý text

Novodobý český hermetismus 2009, Milan Nakonečný

Knihu jsem si půjčila na základě četby knihy „Malostranský ďábel“ Jana Poláčka, ta mě moc chytila, takže jsem byla zvědavá na další informace; tady byl život Jiřího Arvéda Smíchovského zpracován nikoliv beletristicky, ale jako odborná literatura na základě faktů, takže žádná fabulace, žádné domýšlení… Asi nejvíc mě zaujal ne zcela prokázaný fakt, který byl už nakousnut v beletrii Jana Poláčka, a to, že měl Arvéd Smíchovský, jako vlastník neuvěřitelně rozsáhlé knihovny a velkého množství vzácných dokumentů, k dispozici kopie korespondence Edvarda Beneše, ze které mělo vyplynout, že před vypuknutím druhé světové války měl Beneš jako svobodný zednář na základě pokynů z Francie učinit kroky, které nebyly zcela jednoznačně ve prospěch Československa. A tyto politicky kompromitující dopisy měl Arvéd Smíchovský po svém zatčení po válce vyměnit za určité vězeňské výhody, možná i za záchranu života, protože mu v soudním procesu hrozil trest smrti. A těmito dokumenty měli – snad – komunisté posléze vydírat prezidenta Beneše v únoru roku 1948. Mohlo to tak být, a taky nemuselo, ale je to zase zajímavý, byť neprokázaný střípek do diskuzí, proč se Beneš v únoru 48 zachoval, jak se zachoval a komunistům šel tak nepochopitelně na ruku… Knížku nehodnotím, protože jsem četla jen vybrané části, životopisné údaje o Jiřím Smíchovském a Gustavu Meyrinkovi, na jehož „Golema" se chystám, hermetismem se v budoucnu neplánuji zabývat. Ale je fakt, že jsem četla před lety knihu „Mariánská zjevení z hlediska hermetismu“ Josefa Veselého, a ta mě hodně zaujala.... celý text

Zvedá se vítr 2023, Kateřina Surmanová

U tohoto typu knih, thriller – detektivka s mysteriózním prvkem záleží spíš na pocitech, než na nějakých rozumových důvodech. Aspoň u mě. Takže přemýšlím, proč se mi autorčina prvotina „Šepot z lesa“ líbila, a „Zvedá se vítr“ spíš ne. V Šepotu bylo to, co mám ráda. Nejistota, očekávání, tušení zla a strach z neznámého, možná i ucelený příběh. Tady autorka pro mě ve všem hodně přitlačila a přitvrdila, bylo toho všeho prostě moc. Od začátku se to zde hemží duchy a vzkazy z onoho světa, zlo je zjevné a přiznané, že jsem se ho ani nějak nestačila bát. Moc pochmurné, depresivní, pro mě zbytečně kruté (kotě, kojenec). Autorka vylíčila Hodonínsko a místní lidičky hodně odpudivě, kritika obyvatelstva a jeho politických preferencí se mi do příběhu nehodila. Ano, rodné město autorky, možná si vyřizuje nějaké osobní účty, ale proč zde? A míchání žánrů pokračovalo i dál, podrobné a asi i působivé reportáže z tornáda v létě 2021 a jeho následků plné skutečných faktů byly docela povedené, ale opět, proč v tomto příběhu? Zdá se mi, že autorka chtěla do knihy vložit vše, co považovala za dobrý nápad, ale v tomto případě by možná méně bylo více… A květnatý jazyk a složitě vystavěné metafory, které se mi zdály v Šepotu ještě celkem fajn, mi tady občas už překážely. Koukám, že spíš se kniha líbí, mě to prostě nechytlo.... celý text

Malostranský ďábel 2016, Jan Poláček

Po shlédnutí pro mě opravdu mimořádného a silného filmu „Arvéd“ režiséra Vojtěcha Maška (výborný a vpravdě ďábelský Michal Kern) jsem pelášila do knihovny pro tuhle knížku, Jiří Arvéd Smíchovský mě prostě chytil. Člověk tak neuvěřitelně rozporuplný, záhadný, neuchopitelný a nepochopitelný… Výjimečně vzdělaný, z významné pražské česko-německé rodiny (už z toho je zřejmé, že pro něj protiklad češství a němectví nemohl být tak vyhrocený), polyglot, člověk s fotografickou pamětí, samotář i společník, na sebe zaměřený, s touhou vyniknout, sexuální orientací vydíratelný. Genialita, zlo i lidství v jednom. Pomáhal i zrazoval. Hermetik, který se snažil vyvolávat ďábla. Novodobý Faust, jak se o něm říkalo… To vše na pozadí divokých dějin Protektorátu a komunistických padesátých let, kdy se lámaly i pevnější charaktery. Kniha Jana Poláčka je skvěle napsanou beletrií, která přísně vychází ze známých faktů. Dobře mi doplnila film, hodně podobné, a přece trošku jiné. Kniha je doplněna fotografiemi, dobovým tiskem a zprávami, což velmi dobře evokuje dobu, ve které se ta která kapitola právě odehrává. * „ Já už věřím jen v ďábla, pater. S ním vím, na čem jsem. Ten svůj ocas před nikým neschová.“ * „Plamen příběhu se skládá ze dvou částí, jeho horní, bílá část se mihotá v každém závanu vzduchu a dolní, černá nebo modrá, je jeho podstavcem a vychází z reálného základu. Obě části plamene příběhu jsou pevně spojeny, a tak vše přechází v jednotu. Hranice mezi nimi není zřejmá a v každém okamžiku se mění. Záleží jen na osobě, která do nich pohlédne.“ ---------------- Okolo domu U Zlaté lodě na Malé Straně jsem kdysi skoro patnáct let denně chodila do práce a z práce, aniž bych tušila, co vše je s ním spojeno a co se zde odehrávalo. Osudy lidí a domů, genius loci, to mě vždy hodně zajímalo... Možná i proto na mě dost zapůsobil autorův dovětek o návštěvě domu U Zlaté lodě v době pražských studií, kdy zde ještě žila Arvédova sestra. O návštěvě sklepení, ve kterém měl kdysi Arvéd vyvolávat ďábla, i o návštěvě Arvédova červeného pokoje, tehdy v sedmdesátých letech ještě plného starobylých knih a tajuplných předmětů, včetně vyřezávané sošky ďábla. A hlavně onen prchavý strašidelný nevysvětlitelný autorův zážitek, o kterém si samozřejmě jako rozumní a realističtí lidé můžeme myslet svoje, ale přece jen…... celý text

Letní lži 2017, Bernhard Schlink

Soubor vztahových povídek se zvláštní znepokojivou atmosférou. Vztahy jsou někdy nepochopitelné (Poslední léto), někdy naopak pochopitelné (Po sezóně), někdy drhnoucí (Noc v Baden Badenu, Johann Sebastian Bach na Rujaně), někdy až absurdní (Dům v lese). Zaujala mě hned první povídka „Po sezóně“ s velmi dobře vystiženou nostalgickou atmosférou opuštěného přímořského letoviska skrápěného deštěm. A téma v literatuře i v životě časté; do jaké míry jsme ochotni vzdát se svých jistot pro budoucí nejistoty? „Dům v lese“ by za určitých okolností mohl být napínavým thrillerem, tady se vztahy vyhrotí asi nejvíc, rodinné vztahy v „Posledním létě“ jsou pro mě už na hranici absurdity, stejně tak jako příběh v povídce „Cizinec v noci“. „Johann Sebastian Bach na Rujaně“ má vyjadřovat chladný odmítavý vztah otce k synovi, ale je tomu skutečně tak? A může být i zdánlivě chladný vztah vřelý? A hrdinka povídky „Cesta na jih“, která se zachová v závěru života tak nepochopitelně, možná nakonec zjistí, že lhát člověk nemá ani sám sobě… V povídkách nejde vlastně jen o lži, to je jen důsledek; spíš cítíme nepochopení, odmítání, pohodlnost, zahleděnost do sebe sama, sebeklam, neochotu se otevřít a sdílet. Neochotu podívat se na svět očima toho druhého. Myslím, že povídky a jejich vyznění, dokonce i konce, lze pochopit různě; vztahy jsou autorem vyjádřeny tak prchavě, tak náznakově, že věřím i v odlišnou interpretaci podle vlastní nátury a zkušeností. Letní čtení? Možná ano, ale s podzimní náladou…... celý text

Holly 2024, Stephen King

Holly mám ráda, je to jedna z mých oblíbených literárních postav, teď jsem s ní prožila už šestý příběh, tak už je to stará kamarádka. Postava, obdařená autorem mnoha handicapy, přesto se snaží žít dobře a relativně úspěšně, to mám ráda. Skvěle vylíčený náročný vztah s matkou, který neskončí ani smrtí… Vlastní zápletka je, jak jinak, děsivá, husí kůže naskakuje a dobrá představivost může být tentokrát na škodu. Jako napotvoru jsem četla v posteli, zvládajíc střevní chřipku s žaludkem na vodě, kdo četl, asi si dovede představit, co se mnou některé scény dělaly. Ale ono vlastně ani tak nejde o žaludek, problém je, co to dělá ve vaší hlavě… A pohled na křehoučké geronty a na stárnutí je tu zase jiný, tady jde autor trošku proti proudu, je to drsné, ale svým způsobem, trochu zvráceným, to baví… Možná malý problém mám s přemírou kovidu a Trumpa; i když ano, autor vkládá své politické názory do svých knih, v názorově tvrdě rozdělené Americe možná lze pochopit a navíc, volby se blíží a bude to masakr… Ale co je nepřekvapivé, že Holly se svou povahou bude mít strach z viru a roušku si bude nasazovat i v parku, tomu rozumím a autor to šikovně připomněl na závěr. Jinak typický King, možná trochu upovídaný, s množstvím odboček a přemírou leckdy nezapamatovatelných postav, ale protože píše tak dobře, vlastně to ani nevadí.... celý text

Člověk za oponou 2022, Martin Goffa

Předchozí tři díly s novinářem Markem Vrázem alias Terencem mě zklamaly, oproti sérii s Mikem pro mě sešup dolů. Proto mě dost potěšilo, že u tohoto dílu jako by autor nabral dech. Nacházela jsem tam vše, co se mi líbilo u dřívější série s Mikem, ano i u prvních dvou dílů s Terencem. Dobrý a vlastně jednoduchý detektivní příběh, vše je přirozené, uvěřitelné, dialogy, postavy, fajn bylo i navázání na Rathovu kauzu – a to jsem se toho zprvu dost bála. Vůbec mi nevadilo pomalé tempo, na které si mnozí stěžují, napětí tam pro mě bylo až dost, soukromí hlavního hrdiny tak akorát, těšily hudební vložky. Po dlouhé době jsem si včera večer pustila Innuendo… Nic moc jsem nečekala, a hle, byla jsem moc spokojená.... celý text

Smrt staré posluhovačky 2001, Agatha Christie

Mon Dieu! To bylo osob, to bylo jmen! To bylo zapletených vztahů. Při rozkouskovaném čtení o dovolené - nemívám čtecí dovolené - jsem se v té spleti horko těžko orientovala… Naštěstí případ řešil Hercule Poirot se svými skvělými šedými buňkami, takže nakonec vše rozpletl a na závěr vysvětlil. K vydání Knižní klub a Ikar z r. 2001: Vydavatel se řídil cimrmanovským „…prozradím vám konec celé detektivky“ a v tomto duchu umístil na zadní část knihy krátké shrnutí závěru, aby každý, i ten poslední nedovtipa, pochopil, jak to dopadne. Takže varování před tímto vydáním, nekoukat na zadní stranu! Je mi líto, ale hodnocení kvůli tomuto vydání snižuji, jsem si jistá, že Agatha by tento vydavatelský zločin také odsoudila…... celý text

Tržiště 2016, Petr Hugo Šlik

Hodně originální nápad, za ten opravdu palec nahoru. Jeden okamžik, jeden základní příběh, a přesto se skládá z deseti odlišných příběhů. Deset úplně odlišných lidiček různého věku a se zcela odlišnými osudy se sejde v brzkém letním dopoledni na pražském dejvickém tržišti a na okamžik je spojí dramatická událost se šťastným, …. nebo nešťastným koncem? Někde v komentářích čtu, že je konec otevřený; pokud budete číst jednotlivé příběhy pozorně, tak se vám konec vyjeví zcela neomylně, jako dramatická filmová scéna. Možno pojmout i jako takovou malou detektivku. Čtenáři, uhodneš, jak to bylo? Jednu hvězdičku dolů za přece jen určitou sterilnost, kdy jednotlivé postavy vystupují spíš jako lidské typy s předpokládanými vlastnostmi a vzpomínkami než jako autentické živé postavy. I když na druhou stranu, ono by to možná v takto pojatém hodně stručném a záměrně zkratkovitém formátu šlo dost těžko, ale přece jen… Plus za obálku a grafickou stránku.... celý text

Upálené 2021, C. J. Tudor

Dobře vymyšlené, dobře poskládané, dost originální. Historická linka výborná, pohled na anglikánskou církev taky hodně zaujal. Přímé odkazy na Kinga bavily, problémy s teenagery popsány výstižně, vztah matka dcera věrohodný. Pokud budete číst někde v noci osamoceně, věřím, že dost strašidelné; hroby kousek od domu, noční výpravy do kaple, přízraky umučených dívek, vymítání ďábla, krve a mrtvol tak dost. Přiznávám, že večerní četbě na chalupě s otevřeným oknem do temného dvora s kocouřím žebříčkem až téměř do postele jsem se zbaběle vyhnula… Bez spoilerů těžko víc přiblížit, něco se mi zdálo už trošku přehnané a složitě spletené, ale čtení jsem si užila, to každopádně. Něco jsem pochopila dřív, něco později, ale i to bylo fajn, že nám autorka dala dost podnětů, abychom si leccos sami domysleli a nečekali trpně až na konečné vysvětlení.... celý text

Pomocnice 2023, Freida McFadden

Opravdu nemusím číst jen hlubokomyslné knihy, naopak, detektivky i thrillery mám jako odpočinkovou literaturu ráda, ale tohle jsem prostě nebyla schopna vstřebat. Pro mě nelogické, chování postav nepravděpodobné, až přepálené, zvraty až úsměvné, pointa nepochopitelná. Konec mi přišel tak cáklý (policejní vyšetřování, scéna u rakve), že přemýšlím, zda vlastně celá kniha není myšlena jako ironie a povedený vtip. Epilog by tomu nasvědčoval… Nakonec jednu hvězdičku přidávám za to, že jsem četla se zvědavostí, jak autorka celý příběh ukončí a že jsem se svým způsobem občas i bavila.... celý text

Náčelník 2023, Aleš Palán

Formou rozhovorů na dálku nás Aleš Palán seznamuje se životem hodně zajímavého člověka. Bavilo mě vše, dětství, studia, mladické výšlapy i ty pozdější, ornitologické vstupy, život muzejníka, pohled na toulky přírodou, které dnes už asi nelze zažít; tu nostalgii po tom uplynulém už si Miloslav Nevrlý alias Náčelník může s devíti křížky na hřbetě dovolit… Líbil se mi i lehounce vyjádřený odstup od mnohých „novot“, ale současně i určitá smířenost s tím… („Myslím, že už není cesty zpět, co se má stát, stane se.“) I velmi tolerantní přístup k různý projevům víry. Četla jsem zatím jen „Knihu o Jizerských horách“, ta mě chytla moc, těším se na další – o Krkonoších, Českém Švýcarsku, to jsou i mé zamilované kouty země… * „Až teď se konečně dostávám k odpovědi na tvou otázku, co lidé považují za přírodní ideál. Myslím, že naprostá většina dnešních lidí nepostrádá z minulosti nic. Dávná „původní“ příroda je jim cizí, báli by se jí, neuměli by v ní žít. Nepostrádají pratury ani zubry v pralesích, stačí jim hřiby a holubinky v lidmi vysázeném kulturním smrkovém lese. Kdyby tam potkali medvěda či vlka, prchali by a chtěli po úřadech, aby zasáhly. Pro taková zvířata jsou přece určeny zoologické zahrady. Myslím, že podvědomým přírodním ideálem lidí je krajina jejich dětství.“ * „Pro staré zážitky se nelze vracet. Nikdy se nevrátí v dřívější podobě. Nevracej se, ušetříš si zklamání.“... celý text

Blaze 2008, Richard Bachman (p)

Životní příběh člověka, který si svůj nešťastný los vytáhl už v dětství a pak už se jen řítil tím nejhorším směrem. Přitom měl v životě několik odboček, kterými kdyby se vydal, mohl žít lépe, ale vždy to nakonec dopadlo tak, že ta dobrá odbočka se zhatila dřív, než ji mohl využít. Z tohoto hlediska jsou hodně zajímavé dvě časové linie, bez těch retrospektivních pohledů by příběh ze současnosti neměl tu hloubku. Zpočátku mi u hlavního hrdiny naskakovala podoba B. B. Thorntona z filmu Sama Raimi Jednoduchý plán (postava prosťáčka Jacoba), jenže později jsem musela svou představu přehodnotit, Blaze byl sice prosťáček, ale se sílou tygra, a to bylo jeho štěstí, ale zároveň neštěstí… Dojemné trochu ano, ale trochu i ne, já prostě nemám ráda v knihách jako oběti trestných činů děti… Na druhou stranu smutný osud retardovaného člověka, který nemá na to, aby se vyrovnal ostatním, vždy zabolí.... celý text

Ztraceni v horách 2024, Robert K. Lesniakiewicz

Upozornění: Kdo se na tuhle knížku těší a nechce si to pokazit, nečtěte prosím můj komentář. Je totiž silně subjektivní… Domnívala jsem se, že půjde o literaturu faktu, a protože Vysoké Tatry jsou moje zamilované hory, bez rozmýšlení jsem po knize v knihovně sáhla. Zklamání velké, kniha je totiž neuvěřitelnou směskou z různých pramenů převzatých informací a příběhů, sešitých hodně horkou jehlou. Autoři čerpají ze všech možných pramenů, takže vedle solidních pramenů o různých neštěstích v Tatrách nemají problém citovat takového Jozefa Kariku a úryvky z jeho knihy Propast. Nic proti Karikovi, jeho Trhlinu považuji za výbornou a Propast měla taky něco do sebe, ale jedná se o romány, mysteriózní příběhy, vyfabulované nad rámec skutečných událostí. Tady je spleteno vše dohromady, suchá reportážní fakta se střídají se záhadami s nádechem senzací, solidní popisy horolezeckých neštěstí a smrti pod lavinami jsou smíchány s duchy, ďábly a dokonce mimozemšťany… V knize jsou navíc chyby a nepřesnosti, v jednom odstavci je ztracené ženě 65 let, o dva odstavce dál 55 let. Další kapitolou je překlad. Děs, neumím to vyjádřit jinak. První výtka - proč se překládají názvy hor, dolin, ples do češtiny? Ještě chápu, že se uvádí polský a slovenský ekvivalent, pokud skutečně existují, ale proč do češtiny? Dnes se již zeměpisné názvy nepřekládají. Budu-li popisovat výstup na Mont Blanc, budu psát, že horolezci šplhali na Bílou horu? Navíc překladatel není důsledný, někde se názvy překládají, někde ne; píše se například o výstupu na Kostolík, ale o pár řádků dál už je z něj Kostelík. Ještě beru s přimhouřenýma očima, že „dvojice se zhroutila do hlubin“, ale že „se zhroutila nová helikoptéra“, to už se mi zdá moc. A což tato věta? „Trasa je celkově bezpečná, ale o to náročnější v letních měsících, natož koncem dubna, kdy je v tatranských dolinách sníh.“ Anebo: „…nedorazili jsme na cestu vedoucí do horárny u Tří studánek“. Nepřekládá se horáreň jako myslivna? (Pomíjím to, že místo se doopravdy jmenuje Tri studničky.) Něco zní vyloženě československy: „Otec, nechodíme pořád dokola?“ Poslední ukázka: „Že na tomto vyprávění přece jen něco bude, si můžeme uvědomit i při návštěvě kostela Všech svatých v Rabčicích. Ten podle ne zcela zbožné legendy nejenže pomáhal tento chrám budovat a jeho unikátní starobylé zpodobnění můžeme dodnes vidět v interiéru.“ Síla co? Knížku jsem úplně celou nepřečetla, přesto si ji troufám ohodnotit hvězdičkami. Odpad nedávám, přece jen sestavení knihy nějakou práci autorům dalo, ale co je moc, to je moc, a to já nebývám příliš přísná čtenářka. Tak snad za to seznámení s pro mě zcela neznámou Babí horou ve slovensko-polských Beskydech (slovenský název je Babia hora, polský Babia Góra) dávám aspoň tu jednu hvězdičku. -------- Pokud si chcete přečíst opravdu strhující reportáže o záchranných akcích ve Vysokých Tatrách, ovšem bez duchů a senzací, doporučuji výbornou knihu, i když poněkud starší, a to mou srdcovku Akce HS od Jana Suchla, která bohužel vyšla jen jednou, a to v roce 1970. Škoda…... celý text