• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Brzy vyjde

Svět je složitější, než se zdá - Přemysl Houda

Rozhovor o Blízkém východě s odborníkem, který jeho studiu zasvětil život Dění na Blízkém a Středním východě, soustředěné kolem izraelsko-palestinského konfl... detail knihy

Nové komentáře u knih Přemysl Houda

Nohavica a (jeho) naše malá válka

„Jarka Nohavicu mám ráda od 80. let, dokonce jsem byla na Portě 1991, kterou vyhrál. Takže jsem si knížku okamžitě půjčila v knihovně – naštěstí. Je totiž…. divná. Přesněji divně napsaná. Na přeskáčku jsou tam faktické údaje, názory autora i jiných, asi je to pojato podle jiného klíče, který mi značně nevyhovoval. Neustále se všechno prolíná, tu je v roce třeba 1998 a o pár řádek dál v roce 2014 apod. Ke cti autora nutno dodat, že se snaží o objektivitu, ale ta to nezachrání. Když už je to dílo o nepominutelné osobnosti naší kultury, tak by aspoň na závěr mohl být třeba seznam tvorby. Nebo poznámky pod čarou kdyby byly na té stránce, ke které se vážou, takhle je otravné neustále hledat v 300 stránkové knížce na víc jak dvaceti listech tu kterou konkrétní poznámku. Každopádně dík autorovi za snahu, někde jsem četla, že jeho představy se odlišovaly od představ nakladatelství, tak v tom by to mohlo být? Na to, že mu Jarek Nohavica zapůjčil (či daroval) veškeré své podklady, mohlo ta být víc osobního z jeho života.“... celý text
— MartaPear

---

Nohavica a (jeho) naše malá válka

„Tušila jsem, že si tuhle knihu nemám vůbec půjčovat...zvědavost a stará úcta k písničkáři kvůli neprázdnotě a poetice jeho textů převážila... Měl talent i rodinnou dispozici. Jeho tvorba měla hloubku a smysl. Chtěl zpívat. Zapletl se proto s režimem. Měl strach. Dobrá. Ale zapletl se až natolik, že vězí v myšlenkovém světě, co se nedokáže postavit na stranu pravdivosti v obranné válce a vypráví cosi o laciných gestech? Obhajuje to zbaběle a nese za to následky? Jeho boj a jeho válka sám se sebou. A ano určitě i naše válka. Proč ovšem kolem celkem pochopitelné lidské slabosti vrstvit vrstvy myšlenek jenom proto, že dostanu kufr s písemnou minulostí ? Smutná chaotická kniha a celkem prázdná exhibice historika. Zaujala mě a z duše mi mluví recenze Aleše Palána: "Přemysl Houda se v knize o Nohavicovi tak důsledně snaží nepodlehnout "současnému kategorickému požadavku černobílého vidění minulosti a pevných hranic mezi morálním a nemorálním", jak na přebalu knihy píše filozof Václav Bělohradský, až do této pasti sám padá. Tím, jaká fakta vybírá, kterak je řadí a o čem nemluví, se jednoznačně staví na jednu z těchto stran. A také už opravdu nejde jen o nějakou "malou válku" o jednoho písničkáře." Stejně jako tento pohled: "Sečtělejšímu čtenáři pak může padnout na mysl varovná metafora cibule z Ibsenova Peera Gynta, kdy ve snaze proniknout vrstvami harlekýnovské neuchopitelnosti člověk postupným sloupáváním jednotlivých vrstev nakonec dojde ke zjištění, že se pod jejich nánosem žádné jádro neskrývá." Mrhání vzácným časem. 2/1“... celý text
— Chesterton

---

Nohavica a (jeho) naše malá válka

„Jak hodnotit knihu, která má sice název Nohavica, ale o zpěvákovi se tam v podstatě vůbec nic nového nedozvíte? Najdete zde hodně informací o životu v socialistické společnosti sedmdesátých a osmdesátých let. A najdete zde spoustu informací o autorovi plus spusty výňatků z jeho čtenářského deníku. (v řadě případů buď nesouvisející s ostatním textem, nebo s tak obrovským oslím můstkem, že se bavíte). Jediný úsek, který by se směle mohl nazývat o Nohavicovi je jedna kapitola týkající se jeho deníku a vývoje písňových textů. Vzhledem k tomu, že autor dostal všechny Nohavicovy deníky, ta je to opravdu žalostně málo. Ach jo.“... celý text
— Denny456

---

---

Nohavica a (jeho) naše malá válka

„Zprvu jsem byla trochu zklamaná, pohled na Nohavicu se mi zdál ze značné dálky, nejasný a rozplizlý. Přišlo mi zpočátku, že kniha je jen unikavým souborem informací, které jsou útržkovité, nejasné, plné filosofických odkazů na literaturu s hodně omezeným souborem pramenů. Proč dělat rozhovory s kamarády estébáka, přičemž ti kamarádi ani neví, že onen estébak byl estébák a už vůbec ne, že ten estébák měl něco společného s Nohavicou? Jenže rozhovor s těmi kamarády mi ukázal nakonec něco jiného, ale vlastně stejně zajímavého. Určité názorové podhoubí, ať se nám sebevíc nelíbí, ze kterého – také – mohl Nohavica vycházet. A zápisky z deníků se nakonec ukázaly vlastně jako hodně zajímavé a možná klíčové. A velmi doporučuji dokumenty v příloze, jejich četbou se dozvíme až překvapivě hodně, a to zejména o době, kdy vznikly. Nakonec se mi Jaromír Nohavica z knihy vyloupl jako člověk, který nikdy nechtěl být tlačen do nějakého vzoru hrdiny, statečného písničkáře, který vyjadřuje názory, o nichž si lidé okolo něj myslí, že jsou správné. Ať to bylo ještě za komunistů, nebo v letech devadesátých, nebo ještě později. Nohavica chce být prostě svůj, svérázný solitér, ne hrdina, ne vzor; člověk, který nechce být manévrován do jakýchsi morálních mantinelů. Jako by ho těšilo z předem očekávaných rolí vystupovat… A jeho vlastními slovy: „Chceš se, Jarku, všem líbit a přestáváš se líbit sám sobě! Domů, do sebe, ke svým!“ (rok 1988) * „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Už v tolika revolucích se to vítězství podařilo a pak se to, kurva, vždycky nějak zlomí. Možná proto, aby v té další revoluci zas mohla pravda a láska bojovat. A slovně vítězit.“ (rok 1991) * „Nejsem příznivcem laciných gest, vracení medailí, poklekávání, mávání, vlaječkami…“ (rok 2023) Nakonec pro mě jsou ale stejně nejdůležitější zprávou o Nohavicovi jeho písničky… Navíc něco osobního: Období Divného století bylo pro mě hodně náročné období velkých životních přemetů a bolestných ztrát, Nohavica byl pro mě tenkrát únik a těšící souputník a v tomto už takový pro mě zůstane navždy… Divné století a možná ještě Ikarus jsou prostě pro mě zcela výjimečné srdeční záležitosti, které mi nikdy nezestárnou a ani se mi nikdy nezprotiví, ať se Nohavica vydá v budoucnu jakýmkoliv směrem…“... celý text
— Rade

---

Nohavica a (jeho) naše malá válka

„Nevyužitý potenciál. To je první, co mi vytane po přečtení této knihy. Autor měl přístup k pramenům a šanci téma Nohavici uchopit výrazně lépe, než se toho, za mě, zhostil. Mohl částečně udělat i nějakou schopnější Nohavicovu rehabilitaci, ale nějak to celé nepodchytil nejšťastněji. Sám si věc pořád obhahuje, jako že píšu knihu o Nohavicovi, ale vlastně nepíšu o něm, ale tak trochu o všech z nás. Kniha, co jsem pojmenoval Nohavica, vlastně není tak úplně jen o něm, ale o fungování pozdně české socialistické společnosti. Nohavica je Harlekýn, je hrdina i zbabělec. Všichni jsme hrdinové i zbabělci. Opírám se i o citát ten a ten, jak v roce xy trefně poznamenal, v jedné ze svých knih, na straně 54 ten a ten, s čímž já se ztotožňuji, a tak to vnímám tak také." Citace je samozřejmě s nadsázkou, ale v podobném duchu se kniha točí v kruhu téměř po celou dobu a autor jede dokola jak flašinet. Například o Miroslavu Šloufovi autor píše pořád v náznacích, že vlastně neví a domýšlí se. Ale přitom Nohavica žije, mohl se zeptat jeho, o čem se Šloufem jednali a ne dalších 5 lidi, kteří se jen domnívají, o čem ti dva spolu tak asi rokovali. To se takhle o něm s někým baví, bouchne na to citaci z knihy o Vnitřním nepříteli, a pak řekne, že to tak možná bylo, ale taky nemuselo být....takto prosím pěkně stojí kniha Nohavica a jeho/naše malá válka. Jak tu někdo pode mnou psal, že ho časem autorovy myšlenkové onanie přestaly bavit a rovnou přeskakoval tyto nudné pasáže, v podstatě to chápu. Autor se snaží psát kriticky, ale nepíše. Z textu je znát silná náklonnost a osobní sympatie k Nohavicovi, a to více než snaha o maximální objektivnost, což si myslím, že je úděl historiků. Když budu ještě přímější, vnímám to skoro až jako takový oslavný pamflet, chránící se relativizací, a velmi se zaštiťující myšlenkami jiných autorů a děl. Na straně 92 autor hájí Nohavicu, že se bál, bál se režimu a STB. S touto jeho etapou nemám já osobně vůbec žádný problém. Je přece v pořádku se bát totalitního režimu. Když ale Nohavica, v roce 2023 nahraje pro BOBOŠÍKOVOU skladbu Počkáme až co řekne pan prezident USA, jestli ta raketa byla Ukrajince nebo Rusa - tak to už se nebál. To už je prostě jenom nechutné. Nikdo mu určitě u kefy nedržel gun, aby toto nazpíval. Podobné Nohavicovy otřesnosti autor zmiňuje buď letmo, v poznámce pod čarou, bagatelizuje, případně je rovnou přeskočí. Učence či spisovatele, cituje tedy autor správně, ochotně a přesně, ale v podstatě proto, aby podpořil své teze. Nicméně ze všech pramenů, co mohl použít, použije (byť podle nejvyšších historických standardů), vždy selektivně jen ty prameny, které dále podporují autorův náhled, že Nohavica může být někde uprostřed, ale že to je lidské, že jsme tam tak nějak všichni a nikdo není jen zlý nebo jen dobrý. A jak už jsem psal, tohle se táhne celou knihou jako hlavní myšlenka. Po formální stránce mě při četbě po čase začala iritovat neskonalá repetice některých výroků (Nohavica si jen chrání svůj kus, čtvrt čtverečního metru, Kde jste byli, když pršelo, apod) Sloh autora se přitom někdy snaží být složitý (až zbytečně), pořád se odbočuje, opírá o něco, co je v textu zbytné, čili i celkový dojem z četby je kostrbatý, nekompaktní. Nebaví to dlouho číst, ale nakonec knihu nějak dočtete, pokud jste zvědaví jako já. Sám jsem byl Nohavicův největší advokát ještě možná i v roce 2010, znal všechny jeho písně, odpustil mu vše, co v podstatě udělal před rokem 1989 (skutečně) ale v momentu, kdy se raději obklopuje společností Petra Žantovského, Janou Zwyrtek Hamplovou a vystupuje společně s nimi na společných akcích, tak jen čekám, kdy vystoupí na Rajchlově demonstraci na Václaváku. Knihu jsem chtěl odhodnotit dvěma-třemi ***. Nicméně po tom, co jsem se dostal k pasáži, kde autor záměrně nechává mluvit jen proputinovskou Rusku Olgu, a nemá tak adekvátního oponenta, mně to přišlo tak nevhodné, že dávám jen jednu. Samozřejmě, že v ostrém protikladu s takovouto paní bude i Nohavica vypadat pak jak protiputinovský bojovník. Kapitola, kde nechává mluvit "lid z vesnice", ústy tohoto "lidu" v knize zaznívají jedny z největších a 100x vyvrácených dezinformací, mě už nemůže překvapit. Toto, prosím, napíše erudovaný historik. Bez kontextu, bez dovysvětlení. No přijde mi to pak už takové vondruškovské nebo hamplovské. Za mě si tato kniha nezaslouží větší pozornost, a to z mnoha důvodů. Čili shrnuji to jako nevyužitý potenciál. Rehabilitace Nohavici šla podle mě udělat lépe! Možná se do ní jednou sám pustím :D“... celý text
— nevermore3