Rade přečtené 1348

Všechny kočky milují Valerianu 2021, Andrew Cartmel

Druhý díl příhod „vinylového detektiva“ se mi líbil o fous méně, než první. Vtipné ano, dobré hlášky, ale přece jen podruhé už to nebylo takové překvápko. Bohužel jsem četla rozkouskovaně, a tak ta množství lidí, která knihou prošla, mi občas způsobovala v hlavě zmatek. Absurdních situací přiměřeně, svědci se objevují, aby posléze obratem z děje mizeli jako mrtvoly… Plus za hromady vinylu (mám doma taky, ale asi ne sběratelské kousky, i když, kdo ví, třeba časem..?) a za kočky jako plnohodnotné členky domácnosti, přičemž zvlášť jedna vyniká ve funkci tajné spojky (máme taky dvě, jen v klučičím provedení a za kousek lososa by také byli schopni provést ledaco). A ještě malá výtka, v detektivkách, byť netradičních, se mají vraždit lidi, a ne zvířátka! Ale nebojte - malý spojleřík - kočička to nebude…... celý text

Železné jezero 2023, William Kent Krueger

Druhý díl série Cork O’Connor „Hraniční vody“ mě dovedl k dílu prvnímu… Pozitiva dílu druhého jsou tady pro mě obdobná. Asi největším plusem je příroda minnesotské divočiny v kraji, kde se mísí indiánská a bílá krev a kde ožívají indiánské pověsti; tentokrát se tady prohání divoké monstrum s ledovým srdcem, zvané windigo, které ohlašuje smrt divokým větrem a voláním jména budoucí oběti a které může přemoci jen ten, tomu srdce také ztvrdne na led. Městečko Aurora utopené v lesích a nedaleká indiánská rezervace a zamotané mezilidské vztahy, tentokrát se hodně řeší i ty milostné… Bonusem jsou působivé popisy zimní krajiny, ledového vichru, sněhové bouře a polární záře, to vše nad zamrzlým Železným jezerem, přes které se dá jezdit autem nebo sněžným skútrem a na jehož zamrzlé hladině se odehrají ty nejdramatičtější chvíle. I když „Hraniční vody“ mě zaujaly o něco víc, tohle je taky hodně dobré. Série obsahuje mnoho dílů, snad se dočkáme v českém překladu i těch dalších…... celý text

Musím tě zradit 2022, Ruta Sepetys

Kdybych nedávno nezhlédla dokumentární film o Ceauşescovi a krutém rumunském režimu s všemocnou tajnou službou Securitate, nefungující ekonomikou a vpravdě válečnou životní úrovní, snad by se mi zdály některé okamžiky v knize poněkud přehnané. Ale ono to tak v Rumunsku skutečně bylo, autorka to má dobře nastudované… U nás převrat v roce 1989 sametově nenásilný, v Rumunsku krvavá revoluce. Pamatuju to dobře, v té době už byla naše média měsíc svobodná, takže rumunský převrat jsme sledovali takřka v přímém přenosu; pamatuju prapory s vystřiženou dírou, kterými lidé mávali v pouličních dramatických scénách, pamatuju drsné záběry z popravy manželů Ceauşescových. Ale taky pamatuju, není to nic platný, jsem holt pamětnice, obrovské zástupy lidí v Bukurešti, kteří s jásotem a nadšením vítali „vůdce“ Ceauşesca, který projížděl po hlavní třídě v koloně, stál v otevřeném autě a kynul nadšeným davům. Ale to jsem neviděla v televizi, to jsem viděla osobně, jako dítě v roce 1969 při cestě k rumunskému moři (tenkrát se tam prostě od nás v létě jezdilo…) Někde bych snad ještě vyhrabala černobílé fotografie. A ještě jsme si tenkrát říkali, to je pašák, vzepřel se Rusákům; rumunská vojska skutečně rok předtím do Československa nevtrhla… Jenže z tvrdohlavého, svérázného a v té době asi i populárního politika, se stal postupem času tyran, který ovládl pro sebe a svou rodinu celou zemi a krutě ji týral a drancoval. Ale to svět opravdu nevěděl… O to krvavější to pak nakonec vše bylo. Rutě Sepetys velké plus za to, jak srozumitelně přibližuje nedávnou, stále ještě trochu utajenou evropskou historii zejména mladým lidem, a to způsobem velmi chytlavým, srozumitelným a bolestným. Poslední části knihy připomínají spíš divoce letící reportáž než román, ale proč ne…... celý text

Hraniční vody 2024, William Kent Krueger

Tady mi atmosféra a prostředí, ve kterém se příběh odehrává, zabrnkaly na nějakou tajnou strunu, snad ještě z dětství. Je to kraj jezer, divokých řek, lesů a indiánských rezervací, kterým se dá proniknout jen za pomocí kánoe a lesních stezek. Tou divokou přírodou mi připomnělo mou dětskou srdcovku "Sejdžo a její bobříci" se stejně divokým krajem americko-kanadského pomezí plného jezer, hlubokých lesů a indiánů, sjíždějících peřeje na kánoích… Anebo mou další srdcovku, Mobergovu vystěhovaleckou ságu, která se odehrává, stejně jako tato kniha, v jezery protkané Minnesotě, plné tehdy osadníkům nebezpečných indiánů, bránících svůj kraj, ovšem v polovině 19.století. Tady máme na konci 20.století původní obyvatele Odžibveje nebo také jinak Anišináby se svými tradicemi, příběhy a legendami a neobyčejným sepjetím s přírodou, proti tomu moderní civilizaci s televizí, s FBI, s vysílačkami a veskrze praktickým přístupem k přírodě. A do toho hodně dobrodružná cesta divočinou, kde nakonec nejsou ani tak nebezpeční vlci a medvědi, potloukající se okolo, dokonce ani majimanitu, odžibvejský zlý duch, ale zlosyni s puškami a ostrými noži… Moc mě to chytlo, už jen ty názvy řek a jezer s poetikou indiánských názvů; tentokrát vůbec nevadilo, že jsou překládány do češtiny. Železné jezero, jezero Vulva, jezero Holá zadnice, Rozpačité jezero, Malá losí řeka… nebo indiánské příjmení Dva nože nebo Zimní měsíc. I když to dobro a zlo je tady narýsováno nakonec dost jednoznačně, vlastně to ani v tomhle příběhu, detektivním i dobrodružném zároveň, s nádechem starých indiánských příběhů, nevadilo… * „Byl to den jako stvořený pro bitvu a zmocňoval se ho neodbytný pocit, že Bůh a Giči Manitu, Velký duch, toho rána byli na jezeře s nimi. Když se nad korunami stromů rozlehl křik hejna bernešek, měl pocit, jako kdyby jim nad hlavami zatroubil samotný archanděl Gabriel. Zmocnilo se ho přesvědčení -zcela neoblomné, ač by pro něj nedokázal uvést jiný důvod než velkolepost toho rána a skutečnost, že se jich drželo štěstí -, že je jim určeno porazit zlo, které na ně čekalo.“ * „Dlouho seděli a přemítali tak, jak to lidé dělávali po tisíce let, usazeni kolem ohně, který osvěcoval drobný prostor uprostřed obří temnoty.“ ---------------- Tohle je druhý díl série, na který jsem náhodou narazila v doporučených knihách v knihovně (už ten název mě nalákal), již se pídím po dílu prvním a doufám, že u nás vyjdou i další díly série, která v originále začala vycházet před víc jak čtvrt stoletím.... celý text

Opatství Northanger 2007, Jane Austen

Úmyslně jsem zabrousila do čtenářských vod pro mě dosud neznámých, Jane Austenovou jsem si naordinovala spíš jako poznávací exkurzi - a hle, byla jsem překvapená spíš příjemně. Čekala jsem červenou knihu, romantiku z přelomu 18. a 19. století… No, po pravdě, ono se mi jí dostalo vrchovatě, kniha je sonda do společenského života té doby a zejména pro nás už neuvěřitelných složitých společenských pravidel a způsobů namlouvání, kdy nebylo ani tak důležité, kdo koho miluje, ale hlavě u dívky pořádné věno a u muže zajištění rodiny; chudoba i v rámci těch lepších kruhů byl ten nejhorší strašák. Ta hrůza, mít jen několik sloužících, zatímco jiný jich má plný dům… Ale to vůbec není to, co mě na knížce okouzlilo. Znovu jsem se musela přesvědčit, kdyže přesně autorka svá díla psala, protože bych nevěřila, že už v této době existoval suchý anglický humor a že ho dokonce bude ve své tvorbě používat žena spisovatelka… Nadhled, ironie, obraty a věty složitě formulované, ale vždy s vtipným vyústěním; tady musím ocenit i překlad. Tohle překládat, klobouk dolů. Někdy jsem se musela k větě, která zabírá celý jeden odstavec, vrátit, abych pochopila všechny vtipné finesy, které autorka zamýšlela. Bavil mě i způsob, s jakým autorka se čtenářem komunikuje, svůj příběh glosuje, a tak trochu shazuje, a samozřejmě je tu i určitá kritika tehdejších poměrů. Seznámení s autorkou pro mě dopadlo opravdu dobře. * „Jakkoli Catherine nebyla zvyklá dělat si vlastní úsudek a její obecné povědomí o tom, jaký by měl být správný muž, bylo zatím nejasné, a přestože dokázala snášet výlevy jeho nekonečné nadutosti, nedovedla potlačit vtíravou myšlenku, že možná není tak docela sympatický.“... celý text

Vzpomínka na vraha 2024, Pascal Engman

Náhodný výběr z knihovny, knížka doposud téměř nekomentovaná, takže žádné velké očekávání, a přesto mě příjemně překvapila. Co hodnotím pozitivně? Především uvěřitelnost, nic uměle šroubovaného, žádné mysteriózní prvky, což zrovna teď po přečtení několika trochu neuvěřitelně spletených detektivek mi docela sedlo. Působivá atmosféra švédských devadesátek a návaznost na skutečné události žhavého švédského léta v roce 1994. Takže líbilo, i když konec trochu divoký, pár zápletek nedořešených, ale však tu už máme pokračování, snad časem vyjde i u nás. Trochu nadhodnocuji, pár výtek bych určitě měla, ale nebudu přísná, protože ten kolotoč okolo fotbalu, násilí, nahlédnutí do bosenského konfliktu, migrantského prostředí, i světa pravicových extrémistů byl roztočen opravdu povedeně.... celý text

Hodná a zlobivá holka 2021, Michael Robotham

Další Robothamův forenzní psycholog, co se plete policii do vyšetřování zločinů, možná trochu nedobrovolně, ale zato úspěšně. Tentokrát dost temný příběh plný frustrací, šikany, traumat z dětství a sexuálního násilí. Na vztahově zamotanou detektivku opět navázáno psychologovo soukromí; nevyrovnaná, sociálně nezdatná puberťačka Evie se záhadnou minulostí mě baví asi víc než manželka Joe O´Loughlina v paralelní autorově sérii. I když detektivní příběhy, které řešil Joe a Vincent Ruiz, se mi zdály přece jen podané zajímavěji a propracovaněji, než případ zavražděné mladičké krasobruslařky. Leč je to teprve úvodní díl nové série, tak uvidíme… Rodinnými traumaty poznamenaná hlavní dvojka Cyrus Haven a Evie alias Andělská tvář je příslibem dalších zajímavě řešených případů, jen je nutné počítat s tím, že samotné životní příběhy Evie a Cyruse se budou odhalovat postupně v dalších pokračováních…... celý text

Ve výslužbě 2024, Martin Goffa

Než detektivka, spíš takový jednoduchý příběh. Příběh jednoho stárnoucího policajta, který opouští dlouholetou policejní práci a taky město. Jak si zvykne na život důchodce v rodné vsi? Úvodní díl nové série spíš poklidně plyne, i když ztracená holčina je malér jako hrom a Arno se samozřejmě pustí do pátrání, protože neumí jen tak sedět na zápraží a koukat na zapadající slunce. Arno alias vousáč je celkem fajn chlap, nicméně naivní představy hlavního hrdiny o tom, co jeho srdci škodí a co ne, mě docela vytáčely... Příběh uvěřitelný, tak uvidíme, co bude s Arnem dál. Zdá se, že by se mohlo vyvinout v další zajímavou sérii, zase v jiném prostředí, než byly předchozí Goffovy knihy. Samozřejmě velké plus za znalosti policejního prostředí, ale to už tak nějak od autora čekáme, a proto ho rádi čteme, že… A že bych si pustila něco od Depeche Mode? Autorovy hudební vložky mě taky baví...... celý text

Po stopách zločinů 2023, * antologie

Dvanáct povídek, kratších či delších s detektivní tematikou, nebo aspoň tajemnou atmosférou. Na malém prostoru lze vytvořit dobrou detektivku docela těžko, takže spíš záleží na nápadu, způsobu psaní nebo nějakém výjimečném překvápku. Z tohoto pohledu mě zaujaly tyto povídky: ŘEZNICE Jakuby Katalpy, která by mohla směle soutěžit s povídkami Roalda Dahla, NEVŠEDNÍ PORTRÉT INDIÁNSKÉHO MLADÍKA Biancy Bellové s magickou atmosférou, DŽENÁRO Martina Goffy s přirozeným způsobem psaní, kdy i jednoduchý příběh je podán naprosto uvěřitelně a lidsky, SATANŮV DUCH Ondřeje Neffa, který mi přišel jako dobrá a úsměvná parodie. A CTITEL Kateřiny Surmanové měl vtipný nápad, což se taky cení. Povídky Aleny Morštajnové, Davida Urbana, Marka Epsteina, Kristýny Trpkové, Markéty Hejkalové, Stanislava Berana a Petra Býma mě buď nezaujaly nebo mi něčím nesedly. Přesto lze doporučit, pro tu rozmanitost a odlišný způsob pohledu na krátký detektivní příběh. Tři a malé plus.... celý text

Grandhotel 2006, Jaroslav Rudiš

Rudišovi podivíni, chvíli sympatičtí, chvíli zase ne… Opět, jako u autora pravidelně, se dostávám do mně neznámého prostředí, a tím nemyslím Ještěd, ten je pro mě známý dost, tím myslím to společenství zvláštních lidiček, které bych asi v reálu zvládala s obtížemi. Které chápu jen tak napůl, ale kteří mě přesto občas dojmou a překvapí. Česko - německá nota, Liberec – Reichenberg…, to už od autora znám a vítám, můj problém možná je, že čtu Rudišovy knihy odzadu, od novějších se vracím ke starším; Winterberg, který mě ohromil, je tady teprve naznačen, všechny pozdější autorovy knihy, které jsem četla, mě chytly o něco víc, a tak tady přece jen hodnocení o něco snižuji. Ale funguje to u mě stejně, nejdřív odmítání a pak, díky způsobu psaní, které vypadá zprvu jako chaos a nicneříkajícího plácání, se náhle vynoří příběh a vše začne dávat smysl… „Asi jako prostě jo.“... celý text

Jiří Šlitr - Doktor Klavír 2024, Lukáš Berný

O Jiřím Šlitrovi, ale samozřejmě zdaleka nejen o něm. Je to i o lidech okolo něho, o divadlu Semafor a všech známých hudebnících a zpěvácích, kteří tehdy divadlem prošli a často zde s kariérou začínali, o písničkách, o zlatých letech šedesátých… I o tom, co se v té době u nás dělo ve veřejném životě. Až po sovětskou okupaci v roce 1968 a smrt Jiřího Šlitra na Vánoce 1969. Vše je navíc doplněno spoustou fotek, plakátů i obrázků Jiřího Šlitra i Jiřího Suchého, protože oba byli i výborní výtvarníci… Já mám písničky S+Š spojené už se svým raným dětstvím, singly jako Píseň o rose, Včera neděle byla nebo Dítě školou povinné si rodiče přehrávali na kufříkovém gramofonu ze singlů ve strakatých papírových obalech a já je do sebe nasávala už jako hodně malá. Kniha je skvělá, pro pamětníka naprosto pohlcující, stačí název písničky a už mi zní v hlavě a už slyším hlas, jednoho z Jirků či obou najednou. A třeba až tady jsem se dozvěděla, že u písničky Pramínek vlasů je autorem hudby Jiří Suchý, o kterém je tahle knížka samozřejmě taky, jak jinak. Doporučuju zaposlouchat se ke knížce do písniček S+Š, zhlédnout některé tehdejší černobílé "videoklipy", pak je zážitek z četby naprosto autentický...... celý text

Modrá sféra 2011, Jeffery Deaver

Náhodný výběr v knihovně. Zprvu mě vyděsila IT tematika, navíc skoro čtvrt století stará, ale nic z toho nevadilo, naopak! Možná taky proto, že nejsem vůbec počítačový, natož hackerský typ… Užila jsem si tuhle jízdu v pro mě tajemné modré sféře parádně, autor je mistr zápletek a překvapení. Trochu mi připomnělo „Iluzi“ ze série Lincoln Rhyme – obdobná krkolomná kouzlení, obdobná neuvěřitelná překvápka, obdobné převleky a záměny identity… A vše je jinak, než se zdá. No ano, těch překvápek nakonec až dost, za to přece jen půlhvězda dolů, ale jinak skvělá zábava. A když o tom člověk dumá, zase až tak velká legrace to není, dneska s vědomím umělé inteligence je celý knižní příběh paradoxně uvěřitelnější… * „Toto byla jeho realita – svět uvnitř monitoru.“... celý text

Zavři oči 2022, Michael Robotham

Moje oblíbená série, fajn je neobvyklý vyšetřovatel psycholog Joe O´Loughlin s parkinsonem a neotesaný pomocník Vincent Ruiz, i když ten se tady tentokrát vyskytuje jen tak nějak na okraji. Jako vždy odpudivý psychopat, kterému od začátku koukáme pod prsty a do hlavy, což mi na téhle sérii vyhovuje asi nejvíc. Takže detektivní linie dobrá, pátrání zajímavé, podezřelých tak akorát. Akční konec pro mě hodně přehnaný, ale já už to tak prostě mám… Nikdy mě moc nebavily manželské peripetie hlavního hrdiny, tentokrát se mi zdají linky s dcerou (nakonec s dcerami) i s manželkou nadbytečné a opravdu přehnaně vyhrocené.... celý text

Deník Anne Frankové 2017, Ari Folman

Jarní oběť 2021, Anders de la Motte

Zprvu hodně dobré. Tajemná krajina plná temných bažin a strašidelného lesa, oběť mladé dívky o Valpuržině (naší filipojakubské) noci, pohanský rituál jarní oběti, vedoucí ke smrti, tajemný lesní duch Listoň, řítící se lesem na divokém koni…. A zajímavá postava lékařky They, rozplétající tuhle záhadnou smrt, ke které došlo před více jak třiceti lety. Zaujal zvláštní vztah silně dominantního otce a dcery – obdobný motiv pak autor zopakuje v další své sérii Leo Askerová. Téma, které autor v téhle sérii často rozpracovává - dávný zločin, který se odhaluje a rozplétá teprve po mnoha letech, mi vyhovuje, mám to ráda, i když to není úplně originální. Po přečtení pro mě skvělé a v lecčems jedinečné Černé vody autorky Kerstin Ekman z roku 1993 mě napadá, zda inspirace zločinů a zamotaných událostí rozplétaných po mnoha a mnoha letech není třeba právě zde, možná jen náhoda, možná podobnost vychází pro našince i ze severského – švédského prostředí… Poněkud divoký konec mě trochu zklamal, i když konečné vyústění nepostrádá jistou originalitu a citlivého čtenáře úplný konec možná i dojme… Víc nelze prozradit.... celý text

Divá Bára 1967, Božena Němcová

Skleněný muž 2024, Anders de la Motte

Druhý dobrodružný příběh s policistkou Leo Askerovou. Autor stvořil každopádně dokonale promyšlený krimi příběh s prvky sci-fi, možná i mysteriózna s velmi dobře vystavěnými a uvěřitelnými postavami, spletitými vztahy a velmi tajemnou atmosférou. Navazuje na předchozího Pána hory, takže zde nalezneme opět jak trochu urbexu, tak podzemních prostor, kde narazíme na něco hodně strašidelného. Víc nelze prozrazovat… I když mně se zdála zápletka poněkud přehnaná, jako knižní hodně dobrodružný a napínavý příběh to funguje bezvadně, včetně zajímavých vztahů otcové – dcery. A i když jsem měla pocit, že jsem se s některými naťuknutými motivy setkala jinde (co třeba takové napůl odepsané Oddělení ztracených duší sídlící v suterénu policejní budovy?), vlastně to nijak výrazně nevadí a zamotaný a logicky rozmotaný příběh si lze dost užít…... celý text

I kompoty mohou snít 2006, Cyrille Fleischman

Pro mě milé překvapení, náhodný výběr z knihovny. Útlá knížečka s názvem i obálkou, které zaujaly. Krátké povídky, odehrávající se v Paříži v ulicích okolo Place des Vosges (v knize Vogézské náměstí) v poválečných padesátých letech. Hlavními hrdiny povídek jsou lidičky z místní židovské komunity, udržující si ještě částečně jidiš. Malí obchodníčci, prostí lidé, se všemi možnými dobrými i špatnými vlastnostmi, kteří málokdy za život opustí svých pár uliček. Jejich malé starosti i radosti, úspěchy i propady. To vše s jemným, občas trochu černým humorem, s nostalgickým nadhledem nad vším tím lidským hemžením, kdy nakonec každý dříve nebo později skončí na hřbitově v Bagneux, i když se někdy někdo výjimečně mezi své sousedy na skok vrátí, třeba vyřídit něco důležitého, co za života již nestihl. Na stejném hřbitově, kam své postavy posléze následoval i sám autor… Velké plus za překlad, který tak povedeně zapadá do doby, kdy se povídky odehrávají (byť byly napsány v letech devadesátých). Kdo by dnes u nás například použil slovo „svrchník“? Beru nakonec i ty české tvary v názvech pařížských ulic, ono to taky tak nějak dobově odpovídá. Ne úplně všechny povídky jsou pětihvězdičkové, nejlepší pro mě jsou asi „Dálkové vidění mezi Bastillou a náměstím Republiky“, „Poslední okolky“, „Rozloučení s panem Trouville“, „Konzervy“, „Žebrák“ a „Utajené auto Borise Firena“. Potěšila povídka „Proměna“ s přímou návazností na „Proměnu“ Franz Kafky. Nakonec ale stejně hodnotím celý soubor povídek maximálně, protože mě to až nečekaně chytlo a občas i dojalo. Zanikající svět, který možná dnes už ani neexistuje… * Musel mít vždycky poslední slovo. Když jste ho potkali na ulici, rychle říkal: „Dobrý den, vy ale vypadáte špatně. Na shledanou.“ A byl spokojený. Neměli jste čas ani odpovědět. Když jste se zastavili a pokusili říci: „Ani vy nevypadáte nejlíp…“ do tří vteřin vás přerušil: „Promiňte, já pospíchám. Dávejte na sebe pozor!“ ….. Než došel na konec ulice, podařilo se mu poslat spoustu lidí na nějaký lepší svět. * … „Časem ho začali dokonce považovat za inteligentního. Skončil jako místopředseda spolku obchodních zástupců v podšívkovinách a dostalo se mu rovněž cti být jmenován pokladníkem charitativního sdružení, kam začal chodit na paměť svého otce, který umřel radostí, když se to všechno dozvěděl. Dlužno dodat, že jeho žena pocházela z vynikající rodiny a ve třiceti sedmi letech vlastnila obchod, který nikdy nezkrachoval, a předplatné do jidiš divadla, když tam nějaké jidiš divadlo bylo, což bývalo zřídkakdy. Tak Hugo Kopsauer nabyl štěstí, normálnosti a pravděpodobně i laskavosti… Pohroma. Jako postava byl definitivně ztracen, neboť literatura má hrůzu ze šťastných konců! Ale život v Paříži, v Turenneské ulici ve třetím obvodě, nebral na literaturu žádné ohledy, a chybu tu nejspíš udělala realita.“ (z povídky „Literatura“)... celý text

Odloučeni zjara 2019, Mary Westmacott (p)

Pro mě další docela překvapivá nedetektivní Agatha Christie. Kniha „Pověz mi, jak žijete“ jsou autorčiny vtipně psané vzpomínky na vlastní zážitky na archeologických vykopávkách v Sýrii. Tady jde ale o něco úplně jiného, i když také inspirované cestováním do Sýrie. Příběh jedné ženy, která čirou náhodou uvízla v té nejzakopanější pouštní díře a v podstatě nedobrovolně rekapituluje svůj život. Joan, sebevědomá středostavovská Angličanka, spokojená sama se sebou, se svým životem, se vztahem s manželem, s dětmi, a kritická ke každému, kdo jen trochu vybočuje z jejích představ o dokonalém životě, je konfrontována v depresivním osamění s myšlenkami, které mohou její dosavadní život postavit na hlavu. Lehká ironie, která podbarvuje zejména první část knihy, se mi do toho příběhu moc hodila, protože díky ní neupadl do klišé nebo melodramatu. Konce knihy jsem se trochu bála, protože vnitřní drama v poušti nabízelo různá vyústění, ale závěr byl uvěřitelný. Na můj vkus trochu moc vysvětlující, ale to je autorky styl, i v jejích detektivkách nesmí zbýt ani chloupek nevyjasněný. Zaujalo mě o to víc, že kniha vyšla v roce 1944, takže téma, které autorka rozvíjí, mohlo být na tehdejší dobu hodně neotřelé a možná i odvážné.... celý text

Sagittarius 2023, Václav Křivanec

Já zase tolik chválit nebudu. Ale aspoň nějaká pozitiva: Mám ráda v knížkách konkrétní lokalce a tady to autor splnil na výbornou, šumavská místa (okolí Špičáku, jezera Laka, Pancíře, Hofmanek) jsou konkrétní, pohyby obětí i vraha můžete sledovat na mapě a když ta popsaná místa znáte, je to ještě lepší. V okolí Rozvodské cesty se opravdu těží dřevo, kolem velkých těžebních strojů jsme nedávno chodili, tak ten punc autenticity je prostě fajn. A pivo v hotelu Belveder nad Železnou Rudou je opravdu dobré… Detektivní příběh vlastně taky nebyl tak špatný, podrobné vyšetřování zločinu mám ráda a postupné nalézání důkazů taky a vlastně ani neumím odhadnout, jako naprostý policejní laik, zda je vyšetřování policie probíhá tak, jak bylo popsáno, třeba pátrání kapitána Horna na dovolené? Zvolené policejní postupy? Nic z toho mi zásadně nevadilo, nerušilo, a na kruté zabíjení už si v detektivkách zvykám. Chvílemi bylo napínavé a občas i strašidelné… Ale co prostě nejsem schopna rozdýchat je forma, kterou je detektivka psána. Už jen vstupy postav na scénu: „Linda Brunerová, dvaatřicetiletá kreativistka z renomované agentury…“, „ Sedmatřicetiletá kapitánka pražského oddělení vražd s vizáží manekýny“, pivo postavila před kapitána „hnědooká tmavovláska Sabina“, „Simona byla atraktivní modrooká černovláska, která nedávno překročila třicítku“, „Lucie Kasl, atraktivní zelenooká blondýnka, která nedávno překročila třicítku“… Z mramorových schodů schází „atraktivní bruneta kolem čtyřicítky v módních brýlích“. Servírka je „hezká světlovláska“, kávu přinese „pohledný číšník“… Ta přehlídka krásných a pohledných, případně atraktivních lidí byla neuvěřitelná. Navíc téměř všichni chodili ve značkových šatech a značkových botách, přičemž autor považoval za nutné ty světoznámé značky konkrétně uvádět… Když nohy, tak opálené, když aperol, tak módní. Když blondýnka, tak platinová. Když kavárna, tak nově otevřená menší moderní…. Proč? Podrobné popisy všeho… A přehnaný polopatismus a vysvětlování. Je nutné vtipné hlášky vysvětlovat? Že třeba hlášku použitou v přímé řeči „v případě, že tento pán je princezna Zlatovláska, tak Rudolf nepřijel“, úplně nadbytečně autor hned vysvětlí, že jde o upravenou repliku z cimrmanovské hry. Ono to vtipné a autentické se pak jaksi vytrácí… Možná je to všechno jen můj problém, hodnocení psaní autora je tady veskrze kladné, já jsem prostě na tohle háklivá, mně to tu vlastní detektivku kazilo… Nakonec ale stejně malinko přidávám, snad za tu Šumavu a známá místa, která mám prochozená, nebo i za to medové pivo, na které jsem vždy dostala chuť, když ho tam tak často na terase hotelu popíjeli. Nebo i třeba za hezké a slušné vztahy mezi policisty, což je pro mě vlastně milé a pozitivní. A vůbec, za české prostředí.... celý text