Rade komentáře u knih

Knihu jsem si půjčila na základě četby knihy „Malostranský ďábel“ Jana Poláčka, ta mě moc chytila, takže jsem byla zvědavá na další informace; tady byl život Jiřího Arvéda Smíchovského zpracován nikoliv beletristicky, ale jako odborná literatura na základě faktů, takže žádná fabulace, žádné domýšlení…
Asi nejvíc mě zaujal ne zcela prokázaný fakt, který byl už nakousnut v beletrii Jana Poláčka, a to, že měl Arvéd Smíchovský, jako vlastník neuvěřitelně rozsáhlé knihovny a velkého množství vzácných dokumentů, k dispozici kopie korespondence Edvarda Beneše, ze které mělo vyplynout, že před vypuknutím druhé světové války měl Beneš jako svobodný zednář na základě pokynů z Francie učinit kroky, které nebyly zcela jednoznačně ve prospěch Československa. A tyto politicky kompromitující dopisy měl Arvéd Smíchovský po svém zatčení po válce vyměnit za určité vězeňské výhody, možná i za záchranu života, protože mu v soudním procesu hrozil trest smrti.
A těmito dokumenty měli – snad – komunisté posléze vydírat prezidenta Beneše v únoru roku 1948. Mohlo to tak být, a taky nemuselo, ale je to zase zajímavý, byť neprokázaný střípek do diskuzí, proč se Beneš v únoru 48 zachoval, jak se zachoval a komunistům šel tak nepochopitelně na ruku…

Knížku nehodnotím, protože jsem četla jen vybrané části, životopisné údaje o Jiřím Smíchovském a Gustavu Meyrinkovi, na jehož „Golema" se chystám, hermetismem se v budoucnu neplánuji zabývat. Ale je fakt, že jsem četla před lety knihu „Mariánská zjevení z hlediska hermetismu“ Josefa Veselého, a ta mě hodně zaujala.

U tohoto typu knih, thriller – detektivka s mysteriózním prvkem záleží spíš na pocitech, než na nějakých rozumových důvodech. Aspoň u mě. Takže přemýšlím, proč se mi autorčina prvotina „Šepot z lesa“ líbila, a „Zvedá se vítr“ spíš ne.
V Šepotu bylo to, co mám ráda. Nejistota, očekávání, tušení zla a strach z neznámého, možná i ucelený příběh.
Tady autorka pro mě ve všem hodně přitlačila a přitvrdila, bylo toho všeho prostě moc. Od začátku se to zde hemží duchy a vzkazy z onoho světa, zlo je zjevné a přiznané, že jsem se ho ani nějak nestačila bát. Moc pochmurné, depresivní, pro mě zbytečně kruté (kotě, kojenec).
Autorka vylíčila Hodonínsko a místní lidičky hodně odpudivě, kritika obyvatelstva a jeho politických preferencí se mi do příběhu nehodila. Ano, rodné město autorky, možná si vyřizuje nějaké osobní účty, ale proč zde?
A míchání žánrů pokračovalo i dál, podrobné a asi i působivé reportáže z tornáda v létě 2021 a jeho následků plné skutečných faktů byly docela povedené, ale opět, proč v tomto příběhu?
Zdá se mi, že autorka chtěla do knihy vložit vše, co považovala za dobrý nápad, ale v tomto případě by možná méně bylo více…
A květnatý jazyk a složitě vystavěné metafory, které se mi zdály v Šepotu ještě celkem fajn, mi tady občas už překážely.
Koukám, že spíš se kniha líbí, mě to prostě nechytlo.

31 08.07.2024

Po shlédnutí pro mě opravdu mimořádného a silného filmu „Arvéd“ režiséra Vojtěcha Maška (výborný a vpravdě ďábelský Michal Kern) jsem pelášila do knihovny pro tuhle knížku, Jiří Arvéd Smíchovský mě prostě chytil.
Člověk tak neuvěřitelně rozporuplný, záhadný, neuchopitelný a nepochopitelný… Výjimečně vzdělaný, z významné pražské česko-německé rodiny (už z toho je zřejmé, že pro něj protiklad češství a němectví nemohl být tak vyhrocený), polyglot, člověk s fotografickou pamětí, samotář i společník, na sebe zaměřený, s touhou vyniknout, sexuální orientací vydíratelný. Genialita, zlo i lidství v jednom. Pomáhal i zrazoval. Hermetik, který se snažil vyvolávat ďábla. Novodobý Faust, jak se o něm říkalo… To vše na pozadí divokých dějin Protektorátu a komunistických padesátých let, kdy se lámaly i pevnější charaktery.
Kniha Jana Poláčka je skvěle napsanou beletrií, která přísně vychází ze známých faktů. Dobře mi doplnila film, hodně podobné, a přece trošku jiné. Kniha je doplněna fotografiemi, dobovým tiskem a zprávami, což velmi dobře evokuje dobu, ve které se ta která kapitola právě odehrává.
*
„ Já už věřím jen v ďábla, pater. S ním vím, na čem jsem. Ten svůj ocas před nikým neschová.“
*
„Plamen příběhu se skládá ze dvou částí, jeho horní, bílá část se mihotá v každém závanu vzduchu a dolní, černá nebo modrá, je jeho podstavcem a vychází z reálného základu. Obě části plamene příběhu jsou pevně spojeny, a tak vše přechází v jednotu. Hranice mezi nimi není zřejmá a v každém okamžiku se mění. Záleží jen na osobě, která do nich pohlédne.“
----------------
Okolo domu U Zlaté lodě na Malé Straně jsem kdysi skoro patnáct let denně chodila do práce a z práce, aniž bych tušila, co vše je s ním spojeno a co se zde odehrávalo. Osudy lidí a domů, genius loci, to mě vždy hodně zajímalo...
Možná i proto na mě dost zapůsobil autorův dovětek o návštěvě domu U Zlaté lodě v době pražských studií, kdy zde ještě žila Arvédova sestra. O návštěvě sklepení, ve kterém měl kdysi Arvéd vyvolávat ďábla, i o návštěvě Arvédova červeného pokoje, tehdy v sedmdesátých letech ještě plného starobylých knih a tajuplných předmětů, včetně vyřezávané sošky ďábla. A hlavně onen prchavý strašidelný nevysvětlitelný autorův zážitek, o kterém si samozřejmě jako rozumní a realističtí lidé můžeme myslet svoje, ale přece jen…

38 04.07.2024

Soubor vztahových povídek se zvláštní znepokojivou atmosférou.
Vztahy jsou někdy nepochopitelné (Poslední léto), někdy naopak pochopitelné (Po sezóně), někdy drhnoucí (Noc v Baden Badenu, Johann Sebastian Bach na Rujaně), někdy až absurdní (Dům v lese).

Zaujala mě hned první povídka „Po sezóně“ s velmi dobře vystiženou nostalgickou atmosférou opuštěného přímořského letoviska skrápěného deštěm. A téma v literatuře i v životě časté; do jaké míry jsme ochotni vzdát se svých jistot pro budoucí nejistoty?
„Dům v lese“ by za určitých okolností mohl být napínavým thrillerem, tady se vztahy vyhrotí asi nejvíc, rodinné vztahy v „Posledním létě“ jsou pro mě už na hranici absurdity, stejně tak jako příběh v povídce „Cizinec v noci“.
„Johann Sebastian Bach na Rujaně“ má vyjadřovat chladný odmítavý vztah otce k synovi, ale je tomu skutečně tak? A může být i zdánlivě chladný vztah vřelý?
A hrdinka povídky „Cesta na jih“, která se zachová v závěru života tak nepochopitelně, možná nakonec zjistí, že lhát člověk nemá ani sám sobě…

V povídkách nejde vlastně jen o lži, to je jen důsledek; spíš cítíme nepochopení, odmítání, pohodlnost, zahleděnost do sebe sama, sebeklam, neochotu se otevřít a sdílet. Neochotu podívat se na svět očima toho druhého.
Myslím, že povídky a jejich vyznění, dokonce i konce, lze pochopit různě; vztahy jsou autorem vyjádřeny tak prchavě, tak náznakově, že věřím i v odlišnou interpretaci podle vlastní nátury a zkušeností.
Letní čtení? Možná ano, ale s podzimní náladou…

33 03.07.2024

Holly mám ráda, je to jedna z mých oblíbených literárních postav, teď jsem s ní prožila už šestý příběh, tak už je to stará kamarádka. Postava, obdařená autorem mnoha handicapy, přesto se snaží žít dobře a relativně úspěšně, to mám ráda. Skvěle vylíčený náročný vztah s matkou, který neskončí ani smrtí…
Vlastní zápletka je, jak jinak, děsivá, husí kůže naskakuje a dobrá představivost může být tentokrát na škodu. Jako napotvoru jsem četla v posteli, zvládajíc střevní chřipku s žaludkem na vodě, kdo četl, asi si dovede představit, co se mnou některé scény dělaly. Ale ono vlastně ani tak nejde o žaludek, problém je, co to dělá ve vaší hlavě… A pohled na křehoučké geronty a na stárnutí je tu zase jiný, tady jde autor trošku proti proudu, je to drsné, ale svým způsobem, trochu zvráceným, to baví…
Možná malý problém mám s přemírou kovidu a Trumpa; i když ano, autor vkládá své politické názory do svých knih, v názorově tvrdě rozdělené Americe možná lze pochopit a navíc, volby se blíží a bude to masakr… Ale co je nepřekvapivé, že Holly se svou povahou bude mít strach z viru a roušku si bude nasazovat i v parku, tomu rozumím a autor to šikovně připomněl na závěr.
Jinak typický King, možná trochu upovídaný, s množstvím odboček a přemírou leckdy nezapamatovatelných postav, ale protože píše tak dobře, vlastně to ani nevadí.

32 01.07.2024

Předchozí tři díly s novinářem Markem Vrázem alias Terencem mě zklamaly, oproti sérii s Mikem pro mě sešup dolů.
Proto mě dost potěšilo, že u tohoto dílu jako by autor nabral dech. Nacházela jsem tam vše, co se mi líbilo u dřívější série s Mikem, ano i u prvních dvou dílů s Terencem. Dobrý a vlastně jednoduchý detektivní příběh, vše je přirozené, uvěřitelné, dialogy, postavy, fajn bylo i navázání na Rathovu kauzu – a to jsem se toho zprvu dost bála. Vůbec mi nevadilo pomalé tempo, na které si mnozí stěžují, napětí tam pro mě bylo až dost, soukromí hlavního hrdiny tak akorát, těšily hudební vložky. Po dlouhé době jsem si včera večer pustila Innuendo…
Nic moc jsem nečekala, a hle, byla jsem moc spokojená.

34 27.06.2024

Mon Dieu! To bylo osob, to bylo jmen! To bylo zapletených vztahů. Při rozkouskovaném čtení o dovolené - nemívám čtecí dovolené - jsem se v té spleti horko těžko orientovala…
Naštěstí případ řešil Hercule Poirot se svými skvělými šedými buňkami, takže nakonec vše rozpletl a na závěr vysvětlil.

K vydání Knižní klub a Ikar z r. 2001:
Vydavatel se řídil cimrmanovským „…prozradím vám konec celé detektivky“ a v tomto duchu umístil na zadní část knihy krátké shrnutí závěru, aby každý, i ten poslední nedovtipa, pochopil, jak to dopadne.
Takže varování před tímto vydáním, nekoukat na zadní stranu!
Je mi líto, ale hodnocení kvůli tomuto vydání snižuji, jsem si jistá, že Agatha by tento vydavatelský zločin také odsoudila…

27 24.06.2024

Hodně originální nápad, za ten opravdu palec nahoru. Jeden okamžik, jeden základní příběh, a přesto se skládá z deseti odlišných příběhů. Deset úplně odlišných lidiček různého věku a se zcela odlišnými osudy se sejde v brzkém letním dopoledni na pražském dejvickém tržišti a na okamžik je spojí dramatická událost se šťastným, …. nebo nešťastným koncem?
Někde v komentářích čtu, že je konec otevřený; pokud budete číst jednotlivé příběhy pozorně, tak se vám konec vyjeví zcela neomylně, jako dramatická filmová scéna. Možno pojmout i jako takovou malou detektivku. Čtenáři, uhodneš, jak to bylo?
Jednu hvězdičku dolů za přece jen určitou sterilnost, kdy jednotlivé postavy vystupují spíš jako lidské typy s předpokládanými vlastnostmi a vzpomínkami než jako autentické živé postavy. I když na druhou stranu, ono by to možná v takto pojatém hodně stručném a záměrně zkratkovitém formátu šlo dost těžko, ale přece jen…
Plus za obálku a grafickou stránku.

31 15.06.2024

Dobře vymyšlené, dobře poskládané, dost originální. Historická linka výborná, pohled na anglikánskou církev taky hodně zaujal. Přímé odkazy na Kinga bavily, problémy s teenagery popsány výstižně, vztah matka dcera věrohodný.
Pokud budete číst někde v noci osamoceně, věřím, že dost strašidelné; hroby kousek od domu, noční výpravy do kaple, přízraky umučených dívek, vymítání ďábla, krve a mrtvol tak dost. Přiznávám, že večerní četbě na chalupě s otevřeným oknem do temného dvora s kocouřím žebříčkem až téměř do postele jsem se zbaběle vyhnula…
Bez spoilerů těžko víc přiblížit, něco se mi zdálo už trošku přehnané a složitě spletené, ale čtení jsem si užila, to každopádně. Něco jsem pochopila dřív, něco později, ale i to bylo fajn, že nám autorka dala dost podnětů, abychom si leccos sami domysleli a nečekali trpně až na konečné vysvětlení.

41 11.06.2024

Opravdu nemusím číst jen hlubokomyslné knihy, naopak, detektivky i thrillery mám jako odpočinkovou literaturu ráda, ale tohle jsem prostě nebyla schopna vstřebat.
Pro mě nelogické, chování postav nepravděpodobné, až přepálené, zvraty až úsměvné, pointa nepochopitelná. Konec mi přišel tak cáklý (policejní vyšetřování, scéna u rakve), že přemýšlím, zda vlastně celá kniha není myšlena jako ironie a povedený vtip. Epilog by tomu nasvědčoval…
Nakonec jednu hvězdičku přidávám za to, že jsem četla se zvědavostí, jak autorka celý příběh ukončí a že jsem se svým způsobem občas i bavila.

32 10.06.2024

Formou rozhovorů na dálku nás Aleš Palán seznamuje se životem hodně zajímavého člověka. Bavilo mě vše, dětství, studia, mladické výšlapy i ty pozdější, ornitologické vstupy, život muzejníka, pohled na toulky přírodou, které dnes už asi nelze zažít; tu nostalgii po tom uplynulém už si Miloslav Nevrlý alias Náčelník může s devíti křížky na hřbetě dovolit…
Líbil se mi i lehounce vyjádřený odstup od mnohých „novot“, ale současně i určitá smířenost s tím… („Myslím, že už není cesty zpět, co se má stát, stane se.“) I velmi tolerantní přístup k různý projevům víry.
Četla jsem zatím jen „Knihu o Jizerských horách“, ta mě chytla moc, těším se na další – o Krkonoších, Českém Švýcarsku, to jsou i mé zamilované kouty země…
*
„Až teď se konečně dostávám k odpovědi na tvou otázku, co lidé považují za přírodní ideál. Myslím, že naprostá většina dnešních lidí nepostrádá z minulosti nic. Dávná „původní“ příroda je jim cizí, báli by se jí, neuměli by v ní žít. Nepostrádají pratury ani zubry v pralesích, stačí jim hřiby a holubinky v lidmi vysázeném kulturním smrkovém lese. Kdyby tam potkali medvěda či vlka, prchali by a chtěli po úřadech, aby zasáhly. Pro taková zvířata jsou přece určeny zoologické zahrady.
Myslím, že podvědomým přírodním ideálem lidí je krajina jejich dětství.“
*
„Pro staré zážitky se nelze vracet. Nikdy se nevrátí v dřívější podobě. Nevracej se, ušetříš si zklamání.“

33 05.06.2024

Životní příběh člověka, který si svůj nešťastný los vytáhl už v dětství a pak už se jen řítil tím nejhorším směrem. Přitom měl v životě několik odboček, kterými kdyby se vydal, mohl žít lépe, ale vždy to nakonec dopadlo tak, že ta dobrá odbočka se zhatila dřív, než ji mohl využít.
Z tohoto hlediska jsou hodně zajímavé dvě časové linie, bez těch retrospektivních pohledů by příběh ze současnosti neměl tu hloubku.
Zpočátku mi u hlavního hrdiny naskakovala podoba B. B. Thorntona z filmu Sama Raimi Jednoduchý plán (postava prosťáčka Jacoba), jenže později jsem musela svou představu přehodnotit, Blaze byl sice prosťáček, ale se sílou tygra, a to bylo jeho štěstí, ale zároveň neštěstí…
Dojemné trochu ano, ale trochu i ne, já prostě nemám ráda v knihách jako oběti trestných činů děti… Na druhou stranu smutný osud retardovaného člověka, který nemá na to, aby se vyrovnal ostatním, vždy zabolí.

38 03.06.2024

Upozornění: Kdo se na tuhle knížku těší a nechce si to pokazit, nečtěte prosím můj komentář. Je totiž silně subjektivní…

Domnívala jsem se, že půjde o literaturu faktu, a protože Vysoké Tatry jsou moje zamilované hory, bez rozmýšlení jsem po knize v knihovně sáhla.
Zklamání velké, kniha je totiž neuvěřitelnou směskou z různých pramenů převzatých informací a příběhů, sešitých hodně horkou jehlou. Autoři čerpají ze všech možných pramenů, takže vedle solidních pramenů o různých neštěstích v Tatrách nemají problém citovat takového Jozefa Kariku a úryvky z jeho knihy Propast. Nic proti Karikovi, jeho Trhlinu považuji za výbornou a Propast měla taky něco do sebe, ale jedná se o romány, mysteriózní příběhy, vyfabulované nad rámec skutečných událostí. Tady je spleteno vše dohromady, suchá reportážní fakta se střídají se záhadami s nádechem senzací, solidní popisy horolezeckých neštěstí a smrti pod lavinami jsou smíchány s duchy, ďábly a dokonce mimozemšťany…
V knize jsou navíc chyby a nepřesnosti, v jednom odstavci je ztracené ženě 65 let, o dva odstavce dál 55 let.

Další kapitolou je překlad. Děs, neumím to vyjádřit jinak.
První výtka - proč se překládají názvy hor, dolin, ples do češtiny? Ještě chápu, že se uvádí polský a slovenský ekvivalent, pokud skutečně existují, ale proč do češtiny? Dnes se již zeměpisné názvy nepřekládají. Budu-li popisovat výstup na Mont Blanc, budu psát, že horolezci šplhali na Bílou horu? Navíc překladatel není důsledný, někde se názvy překládají, někde ne; píše se například o výstupu na Kostolík, ale o pár řádků dál už je z něj Kostelík.
Ještě beru s přimhouřenýma očima, že „dvojice se zhroutila do hlubin“, ale že „se zhroutila nová helikoptéra“, to už se mi zdá moc.
A což tato věta? „Trasa je celkově bezpečná, ale o to náročnější v letních měsících, natož koncem dubna, kdy je v tatranských dolinách sníh.“
Anebo: „…nedorazili jsme na cestu vedoucí do horárny u Tří studánek“. Nepřekládá se horáreň jako myslivna?
Něco zní vyloženě československy: „Otec, nechodíme pořád dokola?“
Poslední ukázka: „Že na tomto vyprávění přece jen něco bude, si můžeme uvědomit i při návštěvě kostela Všech svatých v Rabčicích. Ten podle ne zcela zbožné legendy nejenže pomáhal tento chrám budovat a jeho unikátní starobylé zpodobnění můžeme dodnes vidět v interiéru.“ Síla co?
Knížku jsem úplně celou nepřečetla, přesto si ji troufám ohodnotit hvězdičkami. Odpad nedávám, přece jen sestavení knihy nějakou práci autorům dalo, ale co je moc, to je moc, a to já nebývám příliš přísná čtenářka. Tak snad za to seznámení s pro mě zcela neznámou Babí horou ve slovensko-polských Beskydech (slovenský název je Babia hora, polský Babia Góra) dávám aspoň tu jednu hvězdičku.
--------
Pokud si chcete přečíst opravdu strhující reportáže o záchranných akcích ve Vysokých Tatrách, ovšem bez duchů a senzací, doporučuji výbornou knihu, i když poněkud starší, a to mou srdcovku Akce HS od Jana Suchla, která bohužel vyšla jen jednou, a to v roce 1970. Škoda…

36 24.05.2024

Líbilo. I když se tomu vlastně dost divím… Kdyby mi někdo řekl, oč v knize jde, asi by mě napadlo, tak tohle není pro mě. Násilí, nájemní zabijáci, sex, alkohol teče proudem, vulgarit taky dost, mrtvol jak naseto, mučeníčko…
Jenže ono to bylo taky vtipné, chytře vymyšlené, bezvadný originální nápad. A vlastně hodně absurdní, za to pro mě taky palec nahoru. Pobavil i ten miliardář, co ze synů vyrábí bílé koně ve svých firmách. A plus i za pražský místopis, mám ráda v knize konkrétní lokace.
Prostě jsem si to užila, chce to brát nevážně s nadhledem a pak je to fajn.
*
„Kromě mrtvoly v kufru jsem vezl i karton cigaret a flašku Bacardi.“

28 20.05.2024

Proč tajit, co k Máchovi prostě patří?
Vždycky pro mě bylo důležité, pokud jsem chtěla mít nějaký osobnější vztah k autorovi a jeho dílu, abych znala i něco z jeho života. Jak mi byly bližší knihy Karla Čapka i malby Josefa Čapka nebo obrazy Vincenta van Gogha, když jsem přečetla několik životopisných knih, tak i k Máchovi jako člověku jsem se přiblížila při přečtení výborné (i když se týkala jen závěru básníkova života) „Důvěrné zprávy o Karlu Hynku Máchovi“ Miroslava Ivanova.
Jsou tajné šifrované odstavečky v Máchově deníku něco pobuřujícího? Šokujícího? Ale vůbec! Ani trochu! Ruku na srdce, takové zápisky by si mohl psát každý; jen čeština 19. století byla prostě jiná, takže použité výrazy mohou někomu připadat možná trochu obhroublé, mně přijdou spíš roztomile svérázné...
A Mácha je pro mě ještě víc člověk, možná na svou dobu nonkonformní, možná sebestředný, možná rozervaný, ale rozhodně vášnivý a plný života… Žádný „romantik“ v tom dnešním cudném pojetí, klopící stydlivě zrak a milující jen platonicky. Kdepak!
To už dávno zveřejněné dopisy Máchy Lori Šomkové jsou pro mě kontroverznější, Máchovy výhrůžky, zákazy, příkazy, vláčení nebohé milenky k rakvi matky, aby zde přísahala o své věrnosti… Ale zase, to je prostě Mácha, kdyby takový nebyl, nemáme zase skvělý Máj; hlavní hrdina básně je vylíčen ve své rozervanosti tak působivě jen proto, že i Mácha svůj život prožíval stejně opravdově a vášnivě…
Tahle útlá literární publikace se zabývá kromě vlastního šifrovaného deníku podrobně Máchovým romantismem (na mě jako literárního laika je text až příliš odborný, takže jsem, přiznávám, nečetla úplně vše), zajímavé jsou Nezvalovy statě ze 30.let o Máchově tvorbě i další dokumenty a dopisy, které se týkají Máchových tajných zpráv.
Pro dnešního čtenáře je skoro úsměvné, jak úzkostlivě byly Máchovy rozšifrované odstavce z deníku ještě ve 30.letech tajeny, tehdy opravdu účastníci sporů okolo šifrovaných odstavců věřili, že básníkův odkaz by byl jejich zveřejněním navždy zničen…
Myslím, že pro současníka je to ale jen další vítaný střípek do poznání košaté básníkovy osobnosti.
*
„Český národ miluje své problémy a mýty, vrací se k nim v dobách proměn a zkoušky charakterů. Utíká od současnosti jinam, na bezpečné pole minulosti, kde co se stalo, nedá se již odestát. Prostřednictvím mytizovaných událostí se vyjadřuje ke své současnosti, až vznikne jakýsi zástupný jazyk doprovázený kultem. A tak se k současnosti (která splývá se soudobostí) mluvilo a mluví přes Rukopisy královédvorský a zelenohorský, vraždu Anežky Hrůzové v Polné, Havlíčkovo noblesní vyhnanství v Brixenu, Růžový palouček českých exulantů, Vítkov, Lipany, Bílou horu, ad. Mluví a píše se přes jména, která se legendarizují: Havlíček trpěl v Brixenu, Palacký je otec vlasti, Masaryk je tatíček, Mácha je láska; pak přistoupil Fučík jako symbol mládí a nebojácnosti atd. Jména se vynořují, zapadají i zůstávají stálicemi, byť proměnlivými. Většinou těmto osobnostem nevyžádaný kult škodí.“

31 17.05.2024

Ke knihám pana Foglara mám trochu rozporuplný vztah. Záhadu hlavolamu jsem nadšeně hltala, když se tu tyhle knihy prvně objevily, pro mou generaci měly ještě trochu příchuť tajné literatury. Vzpomínka na Jana Třísku ve vlajícím černém plášti děsivého Široka mi ještě teď způsobuje lehkou závrať…
Ale v dospělém věku už jsem měla výhrady, i když jsem si je samozřejmě nechávala pro sebe; Hochy od Bobří řeky jsem nahlas předčítala asi devítiletému synovi a on byl prostě hodně nadšený, zatímco ten o pět let starší, který taky tak trochu poslouchal, měl už k četbě neuctivé poznámky… Nakonec je to dobře, není nic horšího, než udělat z autora nedotknutelnou modlu.
Ale přiznávám, teď už věkem zase zmoudřelejší, že Foglar je prostě fenomén, proto jsem vyhledala tohle Velinského pokračování a musím říct, že jsem byla hodně překvapená, a to pozitivně. Ano, má to ten foglarovský šmrnc, který mi dříve vadil i nevadil, těšil i rozčiloval, a skláním se před autorem, stínadelskou trilogii dokončil ve Foglarově duchu výtečně. A potěšilo, že i ty Foglarem opomíjené dívky tu mají nakonec svou roli.
A vlastně nevím, zda při čtení o tom, jak patnáctiletí „hoši“ nosí okolo pasu omotaná švihadla, se tomu mám smát, anebo cítit nostalgii po světě, který je už pryč…

39 10.05.2024

Ke knize jsem se dostala přes nedávno čtené Sny a sekyry Jiřího Padevěta, jedna z minipovídek mě tak zaujala, že jsem vyhledala další literaturu.

Nečekejte literaturu faktu; na tragickém, a kdyby to nebylo tak smutné, řekla bych tragikomickém osudu Marie Navarové vystavěl Arnošt Lustig úvahy o lidském dobru, zlu, svědomí, o vlastenectví, o lidské krutosti i pomáhání. I o tom, že mezi dobrými a zlými skutky může být někdy tenká hranice.
Hrůzy Protektorátu a nacismu, pak poválečný hon na kolaboranty skutečné i domnělé, a nakonec další hrůzy poúnorového režimu se trojnásobně podepsaly na ženě, která měla nejen tu smůlu, že pomohla po atentátu zraněnému Heydrichovi, ale i aktivně pomáhala jako manželka vězeňského lékaře na Pankráci vězňům. A současně se stýkala s Němci. A třikrát za to byla stíhána, pokaždé však byly její činy posouzeny jinak...
V nějaké recenzi jsem četla, že v této knize opustil autor téma holocaustu, není to tak úplně pravda, a ani si to u tohoto autora nedovedu představit. Popis pronásledování a vyvražďování Židů prostupuje celou knihou, scény mučení v Malé pevnosti a koncentračních táborech jsou drásající a úvahy o utrpení, hrdinství a nenávisti až patetické, ale Arnoštu Lustigovi to samozřejmě odpouštím, on se svým osudem nemohl psát jinak...
*
„Němečtí nacisté proměnili Čechy ve vlastence. Ten nejinteligentnější z nich, Reinhard Heydrich, to nevěděl, ale tušil. Měl pravdu. Jedinou pravdu své existence smrtihlava.“

29 08.05.2024

Formou obdobné jako „Ostny a oprátky“ a „1945“, které jsem přečetla dříve; minipovídky nebo, chcete-li, dějepisné hádanky. Uhodnete, jakou část dějin tahle zprvu banální příhoda o marmeládě, namazaném krajíci nebo plátku tlačenky zpodobňuje? Běžná situace, která ale vyústí do nějaké překvapivé pointy s historickým kontextem.
Někde jsem musela googlit, ne vždy mi tentokrát jméno napovědělo, a i když napovědělo, stejně jsem si chtěla přečíst podrobnosti, takže fajn cesta k dalšímu dějepisnému poznávání naší nedávné historie… Někde stačilo k pochopení souvislostí vedle jména závěrečné datum a místo.
A někde ani nebylo uvedené jméno, na závěr stačila poznámka „Všetaty, 15.ledna 1969"… A pamětníkovi je asi jasno, kdo je tím právě probuzeným člověkem, který po otevření okna čichá v zimním vzduchu sousedův kouř z komína…
Chápu, že ne každý je touto formou nadšen, mně se ale líbilo; nejen tou možností, aby se čtenář sám dopátral kontextu, ale i tím poznáním, že i významným dějinným okamžikům předchází běžný život, zdánlivě bezvýznamné minuty, které se náhle překlopí do akce, která může pohnout chodem dějin.

29 01.05.2024

Téma skvělé; dějinné období, které tak moc potřebuje literárně (a nejen literárně) zpracovat, protože je pokřiveno desetiletí trvající komunistickou propagandou.
Takže je fajn, že se mladý autor chopil tohoto náročného tématu a snažil se zobrazit dění v poválečných „Sudetech“ tak, jak skutečně probíhalo. Takže tady velké plus a všechny palce nahoru.
Jenže napsat dobrou knihu je kumšt, a autor, přes všechnu záslužnou snahu vymyslet spletitý napínavý i dojímavý příběh o osudech sudetských Němců a nových osídlencích, sestavil spíš jednoduchou ilustraci dějin, připomínalo mi to spíš hraný „doku“ film, bez větší přidané literární hodnoty. Což na druhou stranu neznamená, že to je špatně.
Knihu rozhodně nezatracuji a myslím, že pro osvětu o poválečném dění v pohraničí udělal autor opravdu velký kus práce, fandím mu, a protože mě velmi zajímá dějinné období okolo února 1948, možná se nakonec pustím i do druhého dílu.

46 23.04.2024

Pro mě skoro báseň v próze, možná romantický horor? Někdy je fajn, sáhnout po literatuře, kterou pamatujeme z gymnaziálních let.
Stará temná německá pověst o krysaři a jeho pomstě ve městě Hammeln ožívá ve výtečném zpracování Viktora Dyka, doprovázená je dramatickými ilustracemi Jaroslava Šerých (vydání Vyšehrad 2016).
*
„Toto ráno přerodilo svět. Včerejšky měly svou radost a svou bolest. Ale včerejší radost byla stínem dnešní radosti a včerejší bol byl stínem dnešního bolu.“
*
„Píšťala krysařova probouzela staré sny a staré hoře.“

63 17.04.2024