Malostranský ďábel
Jan Poláček
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295847/bmid_malostransky-dabel-K8i-295847.jpg
4
73
73
I ve své druhé knize v nakladatelství PLUS Jan Poláček mapuje osudy člověka, jehož život pro nás zůstává opředen tajemstvím. Jiří Arvéd Smíchovský byl navíc postavou velmi rozporuplnou. Na jedné straně vzdělaný a nadprůměrně inteligentní potomek váženého pražského rodu, který se zabýval okultními vědami, a dokonce se snažil v domě U Zlaté lodě vyvolávat ďábla, na té druhé zbabělec, kolaborant, udavač (a to během druhé světové války i v éře po ní)… Kde je však pravda a lze ji vůbec najít? Jan Poláček ve svém „dvojportrétu“ Malostranský ďábel nehledá definitivní odpověď, ale osobitým způsobem skládá jednotlivé střípky tvořící obraz života této nejednoznačné osobnosti české minulosti.... celý text
Přidat komentář
První jsem viděla film, který mě nadchnul a doufala jsem že kniha bude podobná. Nebylo to špatné, ale film se mi líbil víc. Úplně nesouhlasím s autorem o tom že to byla rozporuplná osobnost
Upsat duši moci, je nejsmutnější, co může člověk udělat.
Všichni se budeme jednou zodpovídat.
Jiří Arvéd Smíchovský žadný anděl nebyl, o tom si iluze nedělám, do udavače bez skrupulí měl ale asi taky daleko. Prostě jen lpěl na životě. Mohl se stát hrdinou a umřít, anebo posloužit a skončit jako vyvrhel.
O Arvédovi se mluví jako o novodobém Faustovi. Ač jako okultista uctíval ďábla, svojí duši upsal moci. Nejprve fašistům a poté komunistům.
Opět platí, že bez přečtení knihy, film nepochopíte.
(SPOILER)
Tak já nevím, jak knihu ohodnotit, a teď nesměřuji k hodnocení samotného Jiřího Arvéda Smíchovského.
Přečetla jsem toho už poměrně dost, některý autor mi sedí, některý méně, bohužel tato kniha se u mě zařadila do té druhé kategorie. Příběh na mě byl nějak hůře uchopitelný z hlediska nějaké časové posloupnosti, skákalo se mezi časy a často jsem skoro nechytla, kde byla ta změna a to mě trochu rušilo.
No nic, možná to bylo i mým zrovna roztěkaným rozpoložením.
P.S. Určitě si ale o Arvédovi budu chtít zjistit, přečíst něco více, na konci knihy se totiž dozvíme, že autor je “jeho fanoušek a to se pak nabízí otázka nestrannosti :)
V době, kdy jsem knihu četla, se ještě neuvažovalo o natočení filmu, takže jsem s napětím očekávala filmovou podobu.
Nečíst předlohu, nepochopím z filmu nic....
O existenci Jiřího Arvéda Smíchovského se ví stále málo (a přiznávám, že já o něm donedávna také neslyšel), což je škoda, protože rozhodně patří k nejzajímavějším postavám našich moderních dějin. Jan Poláček odvedl dobrou práci na rešerších a ve své knize ho čtenářům přehledně a jasně představuje. Nikdy ale nejde úplně do hloubky, protože se zabývá jen těmi nejklíčovějšími událostmi jeho života, které naštěstí ukážou jeho osobu v celé kontroverznosti, přesto se čtenář nemůže ubránit dojmu, že tu něco chybí. Pocit autentičnosti a dobového zasazení umocňují články z tehdejších novin a jiné dobové dokumenty, které jsou dobře vybrané a v pár heslech čtenáře seznámí s tím nejdůležitějším. Je velká škoda, že se autor nevěnuje víc okultistické rovině, protože ta je tím nejatraktivnějším na Arvédově životě a po přečtení čtenář vůbec neví, zda s ní něčeho dosáhl, případně jaký to na jeho myšlení mělo efekt. Jiří Arvéd Smíchovský je nepochybně zajímavá osobnost a ve své povaze spojuje to, co je typicky české (přizpůsobivost každému režimu, fascinace silnějšími i vydírání a donášení) a číst o něm je vskutku fascinující. Malostranský ďábel ale slouží spíše jako seznámení se s ním a jakýsi základní vhled do jeho života. 70 %
Mnoho dobových dokumentů a mezi tím je nastíněno několik epizod ze života divného člověka, který umí mnoho z ezoteriky a udávání lidí. Taky je občas nespravedlivě pronásledován, je to takové trochu chaotické, ale dobu to vystihuje parádně zásluhou i připojených dobových zpráv a dokumentů.
Film Arvéd mě neoslovil , tak jsem si sehnala knihu,která je mnohem lepší doplněná fotodokumentací.
Jan Poláček sepsal ve své knize z roku 2016 životopis dr. Smíchovského na základě historických pramenů a vzpomínek pamětníků, nejedná se tedy o fikci.
Kniha se velmi dobře čte, neobvyklé téma ezoterismu a okultismu vás pohltí a s každou další stránkou knihy čekáte, co se stane v životě doktora Smíchovského dál.
Tuto knihu rozhodně doporučuji vaší pozornosti.
Sice velmi čtivé, neboť téma je zajímavé, Arvéd se vynořil z hlubin okultismu a zapomnění…..kniha mě ale zklamala, je psána spíše informativně, stylem jakoby poskládaných rešerží, postrádá příběh. V krátkých úderných větách si jen stěží člověk dokáže představit duchovno, okultismus, neznámé síly, a to ani se zapojením vlastní fantazie. Styl psaní to prostě neumožňuje. Strohost a délka vět mi připomíná dobové psaní na psacím stroji, kde na konci řádku vždy končí věta, břitkým úderem se napíše tečka až tak, že prorazí kopírák, další papír a otisk zůstane na samotném válci, který se s razancí posune na začátek. Je to ale kniha základních faktů, dobové ilustrace překotných dějin na konci II. SV, kde motivy chování zrádce národa i sebe samého zůstávají vzhledem k časové ose stále v rovině spekulací. Vřele doporučuji film Arvéd, ten naopak předčil mé očekávání.
Velice čtivý, biografický román, mapující část života kontroverzního českoněmeckého okultisty a velmi dobře vystihující dobu protektorátu, poválečná léta a dusivá léta padesátá. Kniha je bohatě ilustrovaná a vydání z roku 2022 zdobí velmi povedená filmová obálka. Mimo jiné kniha popisuje i magický útok, který se konal roku 1938 v Padrťském údolí mezi hlubokými brdskými lesy, kdy se skupina hermetiků, vedená Janem Keferem pokusila vyslat kletbu proti Hitlerovu astrálnímu tělu. Na závěr ještě zmíním dům U Zlaté lodě, který stále ještě stojí v Letenské ulici a zájemci jej mohou navštívit. Proslulá knihovna je ďáblužel dávno odvezena a tajemný sklep je přestavěn.
Citace: Já ale neztrácím naději. Pořád doufám, že někde ve spáře mezi dlaždicemi je prasklina pronikající až k původním základům stavby a v nich zůstal otisk minulosti. Že pod stírkou a vrstvou betonu na podlaze je stále stará studna s černou vltavskou vodou a že potom, co zhasnou v celém domě U Zlaté lodě světla a lidé odejdou, prochází sklepením duch zavražděného muže, který se tu po léta zjevoval.
Beletristickou formou zpracovaný životopis člověka, jehož život i smrt stále zůstávají zahalené tajemstvím. Jak píše sám autor, příběh sepsal hlavně proto, aby ukázal, že jednostranný pohled na cokoliv přináší jen nepřijatelné zjednodušení. Zajímavá je i forma, jakou je kniha psána – od Arvédových posledních dnů příběh sestupuje hlouběji a hlouběji do minulosti, jako v jednotlivých kruzích pekla až na samé dno, aby se následně opět vrátil na povrch a osudy hrdinů sice uzavřel, ale spoustu otázek nechal nezodpovězených. Ať už byly Arvédovy motivy k tomu, co dělal jakékoliv, nakonec mu nepomohl ani ten ďábel, které tak toužil spatřit. I když, kdo ví…
Kolik ještě máme osobností v našich dějinách, o kterých se prakticky nemluví, přestože jejich životy byly tak zajímavé?
Čtivě napsáno, kniha se četla jedním dechem a rozhodně jsem se nenudil.
Musím říci ,že ve srovnání s filmem, který jsem také viděl je jeho knižní předloha mnohem, mnohem lepší. Domnívám se, že - alespoň podle toho co o Smíchovském sám vím -je jeho osobnost celkem věrně v knize vystižena , alespoň ,co se týká těch nejzásadnější událostí v jeho životě. Možná , že je tu využito práva autora na autorskou licenci, nicméně se mi zdá , že, to příběhu nijak neubírá na poměrně věrném vystižení doby a osobnosti hlavního hrdiny.
Kniha mě trochu zklamala, ale asi proto, že jsem měla jiné očekávání. Osobnost Jiřího Arvéda je zde popsána z pohledu politického nikoli okultního. Dozvíme se zde o jeho životě ve vězení(což není pěkné čtení) ale nic moc o magii a ritualech, které údajně provozoval. Škoda...
Za pár dní bude do kin uveden film Arvéd. Četl jsem recenzi paní Spáčilové - prý žádný zázrak, ale třeba to někoho přiměje k přečtení knihy. A mě k přečtení knihy přivedlo již
přečtení recenze. A rozhodně nelituji. Zajímavé téma, výborně zpracované.
Velmi dobrá kniha, doporučuji.
Velice zajímavá kniha, která mapuje produktivní věk člověka, jenž se stal obětí doby ve které žil. Stal se až fanatickým sběratelem okultních knih. Knihy měl raději než lidi, měl je raději než svůj život a s klidným svědomím by pro ně zaprodal svou duši. I když se mi kniha velice líbila, tak strhávám jednu hvězdu za způsob jakým byla napsána. V časové rovině se totiž pohybuje cyklickým způsobem. To mi vůbec nevyhovuje. Jednoznačně dávám přednost lineárnímu plynutí času. Audioknihu načetl pan Filip Sychra. Knihu načetl slušně, ale jeho barva hlasu mi není příliš příjemná.
Kniha svým příběhem a historickým zasazením skvěle otevírá vhled do málo známého (ač velmi významného) prostoru českého hermetismu. Nesnadno se dává do souvislostí charakter Arvéda Smíchovského s oborem jeho bádání a vypjaté historické době
Pár osvětlených obrazů a mnoho letmých náznaků z Arvédova života nestačí k vytvoření portrétu, který by tohoto muže zbavil tajemnosti. Spíše naopak. Neobvyklým prvkem jsou časové roviny příběhu. Počáteční cesta do minulosti a poté náhlá obrátka k přítomnosti vyžadují větší pozornost při četbě pro udržení kontinuity děje.
Předností knihy je, že se z velké části opírá o historické skutečnosti. Jejím nedostatkem je, že autor tyto skutečností doplnil podle své fantazie. Více bych uvítal seriózní historickou studii. U beletrie navíc hrozí nebezpečí, že naivnější čtenáři zamění autorovy fikce za skutečnost a budou se domnívat, že to tak „doopravdy bylo“. Daleko více bych ocenil, kdyby autor, pokud na to má, vymyslel nějaký příběh vlastní hlavou, místo aby parazitoval na příběhu skutečné osoby. To je ovšem problém žánru životopisné beletrie jako takového. Upozorňuji na některé pasáže, které mě při čtení z různých důvodů poněkud iritovaly.
Strana 144: Začátek formule „Osoba mica...“ je špatně. Správně má být „Osola mica...“ Ono to přepisovače k tomuto překlepu dost svádí. Také když má člověk zapnuté automatické opravy, tak mu to mrcha počítač takto zkoní.
Strana 145 a dále: Popis evokace odpovídá tomu, jak si ji představuje laik. Zvláště mě rozesmála věta: „Kruh obklopily nahrbené postavy pomocných duchů.“
Strana 179: „Pronesl by zaklínadlo – to nejsilnější ze všech –, to, na které se každý jen trochu zkušený mág obává byť jen pomyslet.“ Existence nějakého „nejsilnějšího zaklínadla“ je mýtem, jemuž věří pouze laikové. Magie je záležitostí vůle a imaginace. Všechno ostatní včetně tzv. zaklínadel má až druhořadý význam. Použité formule sice mají značný vliv (třeba na podobu manifestovaných entit), ale nejsou rozhodujícím faktorem. Lze předpokládat, že Smíchovský tyto elementární skutečnosti na rozdíl od autora znal.
Strana 244: „Kdybych si jen vzpomněl, jak to bylo dál... Kéž bych měl u sebe tu knihu... Je vázaná v kůži. Má prasklý hřbet. Stojí v horní polici až u zdi. Stačí se pro ni natáhnout. Namalovat kolem sebe ochranný kruh. Přečíst zaklínadlo.“ Obdobným mezi laiky rozšířeným mýtem je víra v existenci nějaké extrémně mocné knihy, která obsahuje nějaká zvláště účinná zaklínadla. Kromě toho je nepravděpodobné, že by Smíchovský při své fotografické paměti neznal důležité formule zpaměti.
Strana 278: „Pokoušel jsem se alespoň představit si zažehnuté svíce, pochodně na stěnách. Muže v černých pláštích. Nakuřovadla. Bílý kruh na podlaze.“ Říká se vykuřovadla nebo kuřidla, amatére. Nakuřovadla se používají v lidovém léčitelství. Smíchovský si nechodil do sklepa léčit revma, ale chodil tam vyvolávat démony, při jejichž evokacích je zvykem vykuřovat.
Strana 288. Autor popisuje svoji návštěvu u Smíchovského sestry v roce 1975. Dotyčná mu nabídla, že si může z dochovaného torza knihovny vybrat nějaké knihy. On však při prohlídce knihovny náhle propadl strachu, „utekl jako malý kluk a zmizel bez rozloučení“. Jednoznačně nejsmutnější místo celé knihy. Dostat takovou jedinečnou šanci a takhle to podělat, tomu říkám výkon.
Strana 300 a dále. Autor uvádí, že při své další návštěvě u Smíchovského sestry od ní přece jenom na památku dostal jednu knihu sepsanou ve „staroaramejštině“. Že by v biblické aramejštině? Nebo v aramejštině, kterou je napsaný Talmud? Autor praví, že se jedná o grimoár, a že po řadě pokusů a nezdarů dokáže správně odříkat zapsaný text. Bohužel nesděluje, jestli tomu textu i rozumí. Hlavně však postrádám údaj, o jakou knihu jde. Knihy, byť by i byly napsané aramejsky, totiž mívají nějaký titul a mnohdy i autora. V případě grimoáru ovšem bývá autorovo jméno často fiktivní nebo chybí. Kromě toho naučit se litery kvadrátního písma plus punktační znaménka a přeslabikovat (bez porozumění obsahu) aramejský text je záležitost tak na týden. Že by to autorovi trvalo čtyřicet let? Rovněž v knize, jinak bohatě fotograficky vypravené, postrádám snímek zmiňované knihy, snímek její titulní strany a aspoň stručnou charakteristiku jejího obsahu. Autor, pokud tu knihu opravdu má a není jazykově vybaven, se mohl obrátit třeba na doc. Bedřicha Noska, který napsal mluvnici aramejštiny. Takhle to působí dojmem, že autor mlží.
Seriózní a informativní studii o osobě J. A. Smíchovského lze najít v knize Novodobý český hermetismus od Milana Nakonečného.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Praha magie životopisy, biografie kolaborace osobnosti hermetismus podle skutečných událostí esoterismus, ezoterikaAutorovy další knížky
| 2016 |  Malostranský ďábel |
| 2010 |  Spěšný vlak CH.24.12 |
| 2006 |  Kyberpunk & Heavy |
| 2013 | Příběh spalovače mrtvol: dvojportrét Ladislava Fukse |
| 2000 | Spánek rozumu plodí nestvůry |
Po shlédnutí pro mě opravdu mimořádného a silného filmu „Arvéd“ režiséra Vojtěcha Maška (výborný a vpravdě ďábelský Michal Kern) jsem pelášila do knihovny pro tuhle knížku, Jiří Arvéd Smíchovský mě prostě chytil.
Člověk tak neuvěřitelně rozporuplný, záhadný, neuchopitelný a nepochopitelný… Výjimečně vzdělaný, z významné pražské česko-německé rodiny (už z toho je zřejmé, že pro něj protiklad češství a němectví nemohl být tak vyhrocený), polyglot, člověk s fotografickou pamětí, samotář i společník, na sebe zaměřený, s touhou vyniknout, sexuální orientací vydíratelný. Genialita, zlo i lidství v jednom. Pomáhal i zrazoval. Hermetik, který se snažil vyvolávat ďábla. Novodobý Faust, jak se o něm říkalo… To vše na pozadí divokých dějin Protektorátu a komunistických padesátých let, kdy se lámaly i pevnější charaktery.
Kniha Jana Poláčka je skvěle napsanou beletrií, která přísně vychází ze známých faktů. Dobře mi doplnila film, hodně podobné, a přece trošku jiné. Kniha je doplněna fotografiemi, dobovým tiskem a zprávami, což velmi dobře evokuje dobu, ve které se ta která kapitola právě odehrává.
*
„ Já už věřím jen v ďábla, pater. S ním vím, na čem jsem. Ten svůj ocas před nikým neschová.“
*
„Plamen příběhu se skládá ze dvou částí, jeho horní, bílá část se mihotá v každém závanu vzduchu a dolní, černá nebo modrá, je jeho podstavcem a vychází z reálného základu. Obě části plamene příběhu jsou pevně spojeny, a tak vše přechází v jednotu. Hranice mezi nimi není zřejmá a v každém okamžiku se mění. Záleží jen na osobě, která do nich pohlédne.“
----------------
Okolo domu U Zlaté lodě na Malé Straně jsem kdysi skoro patnáct let denně chodila do práce a z práce, aniž bych tušila, co vše je s ním spojeno a co se zde odehrávalo. Osudy lidí a domů, genius loci, to mě vždy hodně zajímalo...
Možná i proto na mě dost zapůsobil autorův dovětek o návštěvě domu U Zlaté lodě v době pražských studií, kdy zde ještě žila Arvédova sestra. O návštěvě sklepení, ve kterém měl kdysi Arvéd vyvolávat ďábla, i o návštěvě Arvédova červeného pokoje, tehdy v sedmdesátých letech ještě plného starobylých knih a tajuplných předmětů, včetně vyřezávané sošky ďábla. A hlavně onen prchavý strašidelný nevysvětlitelný autorův zážitek, o kterém si samozřejmě jako rozumní a realističtí lidé můžeme myslet svoje, ale přece jen…