Gottfried Wilhelm Leibniz
německá, 1646 - 1716
Nová kniha
Texty k metafyzice, ontologii a přírodní filosofii - Gottfried Wilhelm Leibniz
Předložený výbor, který z francouzských a latinských originálů přeložil a úvodními poznámkami opatřil Jan Palkoska, nabízí reprezentativní průřez těmi z Leibniz... detail knihy
Populární knihy
/ všech 8 knih
Nové komentáře u knih Gottfried Wilhelm Leibniz
Texty k metafyzice, ontologii a přírodní filosofii
„Překladatel a autor úvodní studie poskytl tuzemskému čtenáři pečlivý a kompaktní výběr z Leibnizova díla, jejž opatřil vyčerpávajícím poznámkovým aparátem. Podařilo se mu pokrýt široký okruh témat a propojit je v jediný soudržný celek. Úvahy o pravdivosti soudů se promítají do ontologie, která prosakuje do dynamiky a vrhá světlo na pohybové zákony. Logické a sémantické úvahy dávají rovněž vodítko k možnosvětovému ospravedlnění svobody a dobroty Boží vůle, která spatřuje dokonalost v nekonečné rozmanitosti jevů při střídmosti jejich principů. Leibniz není rozhodně jen poučnou historickou anekdotou; i o tom mě přesvědčil předmětný reprezentativní výbor jeho prací. Zklamala mě trochu úvodní studie, napsaná v odborštině, kterou se dorozumívají povětšinou jen zaměstnanci filosofických kateder a ústavů. To nemění ale nic na tom, že kniha poskytuje kvalitní a ukázkový studijní materiál jak pro studenty, jejich vyučující a seriózní badatele, tak pro zvídavé laiky, jimž zpřístupňuje Leibnizovy texty (vesměs usledovatelné i bez úvodní studie) ve spolehlivém Palkoskově překladu.“... celý text
— pan_Vaclav
Theodicea
„Theocicea je vyřešena! Ježiš, to by bylo krásné, moci toto zvolat. Si to představte, sláva, fanfáry, celý svět vás obdivuje. Leibnize lze obdivovat za mnohé. Ale bohužel ne za vyřešení theodicey.
Kniha je to nikoliv nekomplikovaná. Skládá se ze tří dílů řešení Theodicey samotné, ale před ní stojí jakýsi úvod, ve kterém v zásadě Leibniz vyjmenovává jeden názorový proud filosofie a teologie za druhým a ukazuje nám, že to všechno bylo špatně. Předvádí ohromnou sumu informací a připravuje nás na nářez jeho logických analýz, které přijdou v korpusu díla samotného. Což však nečiní tuto část zajímavou pro čtenáře, který zrovna není historikem, historikem filosofie, či historikem teologie, či obecně religionistky. Dále kniha obsahuje několik dodatků.
Co do řešení theodicey… Zjednoduším-li to (vulgárně), lze konstatovat, že Leibniz považuje náš svět za nejlepší možný. Říká: pakliže by Bůh chtěl nekonečnou blaženost toliko pro lidi, mohl by takový svět vybudovat. Ale ve své nekonečné moudrosti uznal, že to by nebyl nejlepší svět. Nejlepším světem je ten, který reálně vytvořil, ve kterém je více dober (nikoliv tedy jen blaženost) a v rámci něhož je tudíž nutná pluralita – svobodná vůle. Zároveň říká, že nás Bůh vybavil dostatečným nástrojem, abychom vždy směřovali k dobru – rozumem, který nám říká, co je a co není dobré, a který nás nezbytně, budeme-li jej následovat, dovede k dobru. Což je očividně chybné ve dvou bodech. Chyb, které řešení theodicey vylučují kniha obsahuje více, ale rozhodně to nejsem já, kdo by vám o nich měl vyprávět. Uvažujeme-li boží všemohoucnost jako úplnou, musíme se smířit s paradoxem nekonečna. Neexistuje nic, co by Bůh nemohl a tedy neexistuje nic jako „nejlepší“ svět, či cokoliv podobného. Platí tedy, že je-li maximem Boha svět, ve kterém jakýkoliv druh zla existuje (přes Leibnizovu myšlenku, že zlo nás směřuje k většímu dobru, omnipotentní bůh by stejného dobra dosáhl i bez přítomnosti zla), Bůh je nemohoucí. Nebo alespoň není všemocný. Koncept všemohoucnosti neumožňuje superlativy. Nejlepší v nekonečnu nemůže být, jelikož by to značilo nemohoucnost vybudovat cosi lepšího a samu všemohoucnost by to negovalo. Buď tedy bůh má mocenské limity, nebo je sadista, jelikož pro nás zcela dobrovolně nebuduje lepší a lepší. Theodicea, z mého pohledu, stojí nepohnuta.
Nic to však neubírá kráse tohoto díla. Snad je trochu natahované a polemika s Pierrem Baylem, která zabírá dobrých 200 stan je snad až příliš dlouhá, ale přeci je to krásné dílo. Pakliže jako krásné zhodnotíte ono předvádění mimořádných znalostí, neuvěřitelného přehledu a intelektu. Marno mluvit, když otevřete wikipedii se složkou Leibnize, dozvíte se, že byl polyhistorem a univerzálním géniem. A byl. Konstrukce jeho logické analýzy, neomezený přesah mezi humanitními a přírodními vědami, krásné metafory, které se pohybují na hranici vědeckého zkoumání mytologií a estetického umu mistrů krásné literatury. Precizní formulace… Kritizuji-li Leibnize že theodiceu nevyřešil, je to primárně proto, že byl, jako my všichni, dítětem své doby a nebylo zkrátka možné, aby v kontextu svého světa domyslel svou argumentaci do konce. Věřím, že kdyby jej psal dnes, byla by theodicea dílem takřka perfektním. Ostatně platí, že jeho monády a koncepce svobodné vůle je také spíše děravá a kdo ví jaká by byla dnes. A také platí, že nemám intelektuální kapacitu, ani dostatečné nástroje pro to, abych Leibnize pochopil, takže mě neberte příliš vážně.
Juj, to je dlouhé… nu, nevadí. Další částí díla je dodatek „Krátké shrnutí problému v logické formě“. Jedná se o více méně sarkasticky pojatou kapitolu, ve které dekonstruuje logickou deduktivní analýzu svých odpůrců a vyvrací jejich námitky. Píše v úvodu, že tak činí na žádost „některých inteligentních lidí“. Vzhledem k tomu, že každou jednu námitku označuje za idiotskou, chápu kapitolu jako Lyotardův výbor dopisů „Postmoderno vysvětlené dětem“, tedy v zásadě jako příručku pro mírně zaostalé. A to se mi líbí! Velice přehledně vyložené základní myšlenky díla, na kterých se dá zrekapitulovat hlavní výstup knihy. Super věc! Z druhého dodatku, kde vede Leibniz polemiku s Hobbesem snad vyjádřím své potěšení nad tím, jak Hobbes svým ateismem (bylo to složitější, ale… hej, byl to ateista) Leibnize irituje. Je to takové pěkné, ale řekl bych vcelku decentní. Další dva dodatky by byly už příliš na dlouhé lokte, jejich komentář tu tedy bude absentovat.“... celý text
— Set123
Monadologie
„Monády ... "duchovní atomy, které jsou podstatou všech věcí".
Leibniz v tomto spisu představuje svou teorii předzjednané harmonie, vysvětluje řád a souvislost jevů tím, že Bůh uspořádal monády – nejjednodušší jednotky světa – tak, aby si jejich stavy vždy odpovídaly.
Nejvyšší – božská monáda (Bůh) předzjednala všechny monády ve světě (jako hodinář nastavující hodinky :-). Od boha pak pocházejí všechny monády, a přestože je každá monáda uzavřená a monády se vzájemně neovlivňují, tvoří spolu harmonický celek světa a mohou žít v souladu.
Pro Leibnize je typická představa suverenity Boha, která protiřečí každé snaze o jeho poznání, protože pojem Boha ohraničuje a přesahuje lidský rozum, lze jej sice myslet, ne však poznat.
Kdybychom ovšem v dějinách filozofie hledali nějaké období, kdy se nepovažovalo minimálně za sporné postavit Boha před "soudní dvůr lidského rozumu", nebo ještě jinak řečeno, kdy víra v Boha nevylučovala přesvědčení o autonomii lidského intelektu, pak to bylo právě tohle období - osvícenství ... a k tomuto "požadavku" racionálního poznání Boha se přidává i Leibniz (Bůh jako hodinář, který předzjednal harmonii mezi všemi jsoucny – hodinovými strojky na počátku stvoření :-) ... pěkné přirovnání :-) ... typické pro novověký obdiv k všemu technickému (nesmíte přitom zapomenout na právě probíhající počátek technické revoluce :-).
Pokud se zajímáte o novověkou filozofii, popřípadě ji studujete, určitě na Leibnize, jako jednoho z jejích představitelů, narazíte, a pokud chcete získat určitý ucelený přehled o novověku, neměli byste Leibnize určitě vynechat :-).“... celý text
— alef
Gottfried Wilhelm Leibniz - knihy
Žánry autora
Literatura světová Fejetony, eseje Náboženství Literatura naučná Filozofie Věda
Štítky z knih
Leibniz je 4x v oblíbených.