• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih György Spiró

Žena, propánakrále!

„Pětisetstránkový satirický román z nedaleké, dystopické budoucnosti Maďarska nezní jako něco, co bych chtěl dočíst do konce, ale podařilo se. Krom ošemetného žánru to má čtenář znesnadněno tím, že je vyprávění na různých místech stylizováno jako propagační (zároveň ovšem historicko-dokumentační) text jednoho autokratického režimu, tedy řeč nespolehlivého vypravěče. Příběhem Rey a její lumpenproletářské rodiny na pozadí budoucích dějin „komunistického království“ to relativně drží pohromadě a satirickým zobrazením balancuje akorát tak na hraně představitelného. Satira je společensko-politická a připadá mi, že Spiró v této verzi budoucnosti zdařile odpozoroval leccos ze soudobé reality, možná taky předpověděl něco z absurdity dalšího orbánovského vývoje. I když hodně toho v knize je specificky maďarského a našinec to jen obtížně chytá – třeba budapešťský místopis s významy pro nás nejasnými, společenské dozvuky kádárovských dob, ale taky všechny ty pseudotradiční kroje, svojské výšivky, fangle, soukmenovci, turulové a jiné odkazy na mýtický, konstitutivní dávnověk. Autor chrlí též spousty výrazových žertíků a překladateli jeho úlohu nezávidím, v tom množství nutně některé pokusy drhnou, respektive jeví se méně třeskuté než předpokládaný originál. I korektuře tu a tam nějaký překlep unikl. V brzké době asi po dalším Spiróovi nesáhnu (do Diavoliny jsem se nezačetl, možná se dost neorientuju v reáliích ruské revoluce), tohle dílo se alespoň mimo svůj domácí kontext zdá přece jen trochu grafomanské. Obecně se mi zdá, že přežívajícímu modelu řemeslného spisovatele-beletristy, který by měl každý rok vyplodit pár set stránek, už neodpovídá nic na straně čtenářství. Nová kniha je předmět spíše na darování nežli na čtení (já jsem si tuhle taky pořídil antikvární). Kdo není marketingová hvězda nebo dobrý surfař na vlnách proměnlivých technologií a formátů, prodávající se jen mimochodem i v knižní formě, čím dál hůř si pro své stránky hledá adresáty. Ale to už je samozřejmě jiné téma. Navzdory některým výhradám je za knihou dost práce různých lidí a je smutným dokladem předchozích tvrzení, že tohle je první čtenářský komentář po osmi letech od vydání.“... celý text
— pomala_kniha

---

Diavolina: Vyprávění o Rusku

„Neoznačil bych to za grotesku, souhlasím ale s podtitulem. Ten je trefný. Diavolina zkrátka vypravuje v hektickém tempu o Gorkém, o tom, co zažila v jeho blízkosti. V záplavě jmen se čtenář ztrácí, já jsem se držel jen postav, které zabíraly více prostoru. Gorkij z knihy nicméně vychází jako postava, které bychom se nemuseli jen posmívat jako režimnímu spisovateli. 70%“... celý text
— Blue

---

Diavolina: Vyprávění o Rusku

„Tahle knížka je pro mně poněkud neuchopitelná. Nejsem znalcem ruských a sovětských reálií a tak nedokážu rozeznat, zda se jedná o beletristicky zpracovanou literaturu faktu, nebo autorovu fikci. V každém případě jsem se dočetl to, co jsem o Rusku očekával. Vypravěčka mě štvala tím, že každého měla hned prokouknutého až do morku kosti.“... celý text
— engelbert

---

---

Diavolina: Vyprávění o Rusku

„Začátek čtení byl krušný, souvislé vyprávění bez oddychových pomlk-kapitol, změť jmen, ze kterých vykrystalizovalo pár záchytných bodů v podobě hlavních postav, ale knihu jsem nakonec neodložila a suše černého vyprávění Čarodějničky jsem přišla na chuť.“... celý text
— Semtamťuk

---

Diavolina: Vyprávění o Rusku

„Před pár dny jsem poprvé četl něco z díla významného současného maďarského spisovatele Pétera Nádase (výbor z novel a povídek Dům paní Kláry) a náhoda tomu chtěla, že se teď poprvé seznamuji i s dalším významným Maďarem, jímž je s Nádasem generačně spřízněný György Spiró (*1946). V češtině už od něj vyšlo několik románů (např. Pod značkou X) a je znám i jako dramatik, mne ale zlákal až jeho román Diavolina z roku 2015. Spisovatel Maxim Gorkij (vl. jm. Alexej Maximovič Peškov, 1868–1936) patří k nejkontroverznějším osobnostem ruské/sovětské i světové literatury. Já jsem četl jen jeho slavné hry Na dně a Letní hosté a kdysi jsem se pokoušel číst často vysmívaný sociálně politický román Matka (a to mi tak nějak od Gorkého stačí). Gorkij, ve své době velmi úspěšný a proslulý prozaik, dramatik a básník, žil dlouhá léta (1906–1913, 1921–1928) v emigraci, hlavně v Itálii, a nebál se kritizovat bolševiky ani Lenina a pomáhat mnoha lidem. Současně však sloužil sovětské propagandě, zejména když se na Stalinovu výzvu v roce 1928 vrátil do Ruska, odkud ho vypudil Lenin. Byl také průkopníkem socialistického realismu. Vypravěčkou Spiróova románu je Olympiada Čertkovová řečená Diavolina, která byla nejprve služkou v domácnosti Gorkého a jeho milenky, herečky Marie Fjodorovny Andrejevové. Pak se stala ošetřovatelkou a gynekoložkou a po letech odjela za Gorkým do Itálie jako jeho pečovatelka. Nakonec se stala jeho poslední láskou. Byla při všem, co Gorkij prožil někdy od počátku 20. století a tedy i při tom, co se tehdy dělo v Rusku. Diavolina je útlý román (ani ne 160 stran) a až zamrzí, že není delší, protože některé příběhy, témata či postavy a jejich osudy by si zasloužily větší prostor; ale na druhou stranu právě v tom je jeho kouzlo a přednost: Diavolina vypráví strhujícím způsobem a nemá čas u všeho se zastavit stejně podrobně, vzpomínek je mnoho a také postav kolem ní a Gorkého je hodně. Je to vyprávění neveselé, místy mrazivě groteskní, o děsivých časech revolucí, intrik, budování sovětského státu, inscenovaných procesů a mnoha mrtvých, v němž samozřejmě nechybí ani bolševické zrůdy Lenin, Stalin či Zinovjev. Vyprávění o časech, jejichž hrůzy si musíme stále připomínat, aby se neopakovaly. Vyprávění ženy, která byla při tom.“... celý text
— milan.valden