Nové komentáře u knih Hanna Vollrath
Dějiny Německa
„Není to špatné, ale zdá se mi, že pasáže o raně středověkých dějinách jsou možná zestručněné až příliš.“
— Inutihar
Dějiny Německa
„určite ide o jednu z najlepších častí celej série. Kapitoly sú kratučké, čo dáva celej knihe taký zvláštny ráz - číta sa ozaj ako skriptá. Ale dejiny Nemecka sú také bohaté na udalosti, že mi to vôbec neprekážalo a kniha sa čítala veľmi ľahko.“... celý text
— Igor1311
Dějiny Německa
„Dějiny Německa vyšly už dřív, ale vracím se k nim dost často. Důvodem je, že jsou uspořádány spíše jako učebnice, nebo skripta, chybí jim onen literární rozměr a subjektivní přístup, který je typický třeba pro Paula Johnsona.
Kniha je dělena nejen do kapitol, ale také pomocí odstavců i do paragrafů a obsahuje v textu i odkazy na zmiňovanou problematiku. Tedy ne literatura faktu, ale spíš opravdu učebnice.
Přes to všechno je poněkud zmateně popsána historie středověku i raného novověku, protože v textu najdeme části zcela se týkající okolních zemí včetně Česka a samozřejmě i Rakouska, ale zabývat se v rámci dějin Německa (ne německy mluvících oblastí) i okolními státy a osobnostmi mi přijde poněkud přes čáru. Jako příklad bych uvedl Albrechta z Valdštejna, kterého dokonce i ZDF ve svém velkolepém historickém dokumentu prezentovala jako Němce. Totéž platí i pro Karla IV. Jedna věc jsou vazby a vlivy na okolí, druhá věc jsou dějiny vlastního území, které onen dějinný rámec vymezuje. Až ve stylu pokleslého nacionalismu XX. století působí třeba kapitola Univerzity, kde je uvedeno, že první univerzitu na území německé říše založil Karel IV. z titulu českého krále roku 1348 v Praze a následně Rudolf IV. ve Vídní roku 1365. Jako kdyby tím chtěli autoři zakrývat zaostalost vlastního německého území, protože Heidelberg byl založen až v roce 1386, Kolín nad Rýnem 1388, Erfurt 1392 a Lipsko až na začátku 15. století (myslím samozřejmě univerzity v předmětných městech).
Nicméně nejzajímavější je jako vždy novodobé historie. Suše, byť dobře je popsáno období od první světové války až po znovusjednocení Německa. Při popisu nástupu Hitlera k moci od roku 1933 jsem si uvědomil až neuvěřitelnou paralelu s nástupem komunistů po roce 1948 u nás, a to zejména v oněch krocích, jakými bylo ono údajně ústavní a zákonné vyřešení politické situace - jmenování Hitlera Hindenburgem a odhlasování tzv. zmocňovacích zákonů zvoleným parlamentem, kde nacisté neměli majoritu, ale zejména další kroky čistky ve školách a na univerzitách, v úřadech včetně soudnictví a brutální msta těm soudcům i třeba policejním úředníkům, kteří nacisty pronásledovali v době tzv. výmarské republiky. Ale hlavně je zde násilné ono sjednocení společnosti, kdy byly například vytvořeny jednotné ve smyslu monopolní organizace mládeže od dětství až po dospělost (Hitlerjugend/Pionýr a ČSM) až po ony německé Dovolené s Anděly díky KdF a státním odborům.
Přesto jsem v knize nalezl jednu velice důležitou věc. Je zde samozřejmě kapitola o vyhnání (změkčené odsunem v závorce) s tvrzením, že bylo vyhnáno (teď už bez závorky) 12 milionu Němců z Polska, Maďarska a Československa, ostatní země nějak autoři bůhví proč vynechali (Jugoslávie, Rumunsko). Zásadní je pro mě něco, co se příliš u nás neuvádí, a totiž projev spolkového prezidenta Richarda von Weiszeckera k 8. květnu 1985 v Bundestagu, kde prohlásil:
"8. květen byl dnem osvobození. Všechny nás osvobodil od nacistického despotického systému opovrhujícího člověkem. Pro toto osvobození ovšem nikdo nebude zapomínat, jak velké křivdy pro mnoho lidí toho dne teprve začaly a poté následovaly. My však nesmíme vidět v konci války příčinu všech útěků, pronásledování a nesvobody. Ta spočívala mnohem spíše v jejím začátku a v začátku oné despocie, která vedla k válce. 8. květen 1945 nesmíme oddělovat od 30. ledna 1933."
Ano, jsou příčiny, následky a důsledky. Richard von Weiszecker promluvil jako státník, a ne jako příslušník dynastie diplomatů. Bohužel, ti čeští politici, kteří tak horlivě po roce 1989 začali stavět počínání nacistů u nás na stejnou úroveň jako odsun (včetně jeho divokých epizod a s přihlédnutím k oněm skutečně zvěrstvům, které je leckdy provázeli), zřejmě moudrá slova onoho spolkového prezidenta neznali. Zato onu argumentaci o dvou milionech mrtvých z celkového poštu 12 milionu odsunutých a vysídlených ano, aniž by vzali v úvahu manipulativní fakt, že největší část z oněch mrtvých tvořili padlí ve válce.
I o tom jsou dějiny a jsou i o ne stále zcela jasných a vyjasněných vztazích mezi námi a našimi největšími sousedy. I když vlastně po přečtení těchto Dějin jsem si položil otázku. Jsou vůbec Němci národ? Co je tedy Německo? Je jazyk (přitom Němci z Bavorska nerozumí Němcům ze severu stejně, jako nikdo z nich nerozumí třeba schwyzdytsch) jediným vodítkem? Dějiny nemají onu osudovost, jak ji vidíme zpětně. Mohly proběhnout jinak. Původní jihoněmecké katolické státy se do Pruskem sjednoceného Německa nijak nehrnuly. Stejně tak před rokem 1866 Sasko, jehož pohlcení bylo smutným důsledkem porážky u Hradce Králové. Vedle dneska nezávislého Rakouska mohlo existovat stejně dobře nezávislé Bavorsko a Bádensko-Würtenbersko. Kdoví, možná by i ty dějiny XX. století vypadaly úplně jinak.“... celý text
— jadran
