Nové komentáře u knih Jan Žáček
Hory Novohradské
„Útlý sešitek je zajímavý ze tří důvodů: popis výkonu turisty, popis části Novohradských hor, jak vypadaly před více než 100 lety, a ukázka názorů českého učitele na soužití tam žijících obou národností, „bémáků“ českého i německého jazyka. K tomu dostane čtenář navíc zajímavé informace o tom, jak se vlastně kopce (hory) kolem Nových Hradů jmenují a kam je třeba je počítat – do Českomoravské vysočiny či Šumavy (že by k horstvu za dnešní hranicí v Rakousku samozřejmě autora vůbec nenapadne, ale tam ty kopce také nemají jedno společné jméno) – a dále o triangulačním měření a triangulačních bodech a jejich mylném lidovém označování za „střed Evropy“. Snad jen tvrzení, že tzv. Slepičí hory mají název podle jakési Slepičí vsi je dosti odvážné – nikdy jsem o ní neslyšel a nenašel ani dnes o té Slepičí vsi jedinou zmínku...
Na to, kam patří Novohradské hory a jak se vlastně celé jmenují, existuje mnoho názorů, které autor také uvádí, ale myslím, že zde není třeba příliš bádat. Je možno uvést, že třeba jistě velký znalec Šumavy a jejích obyvatel, krumlovský fotograf Josef Seidel, měl při svých cestách a fotografování, už léta před panem učitelem Žáčkem, jasno: Novohradské hory jsou Šumava (Šumava byla pro něj od Nové Bystřice až někam za Tachov). A četl jsem také (v souvislosti se zdánlivě nelogickým pojmenováním obce Buchers, česky Pohoří na Šumavě, že na otázku domorodcům, kam vlastně patří, tito jednoznačně odpovídali: wir sind Böhmewalder, jsme Šumaváci ...
Sportovní výkon pana učitele byl velice slušný, však byl Sokol! I když šel prakticky jen po hraně území Novohradských hor směrem do podhůří, samo jádro hor u Pohoří, s vrcholy jako Myslivna a nejvyšší hora v české části pohoří, Kamenec, jakož i dále kraj podél Malše přes Cetviny k Dolnímu Dvořišti vynechal, přesto ušel minimálně denně 26 km a za oba dny nastoupal dobrých 1200m.
Zato to, co předvádí jako názory „uvědomělého“ Čecha-vlastence, je ovšem tristní. Nejen že se tento národní buditel probudil asi tak 50 let po národním obrození, ale jeho názory a poznámky jsou smutnou ukázkou českého šovinismu a malosti. I ty malé děti, které ho cestou pozdravily německy by asi nejraději (Makarenka ovšem neznaje) nafackoval, na jiné, česky zdravící, se libě usmíval… A nesprávný lidový názor, že přírodní útvary, skalní prohlubně (Schallsteine, „Opfersteine“) jsou pravěká pohanská „obětiště“ se vzdělaný učitel nerozpakuje použít na podporu svého názoru o právech „původního“ českého obyvatelstva na celou oblast (jsou přece „slovanské“ !). Sám velice háklivý na české označování míst v kraji samozřejmě pro místa, někdy i daleko za hranicemi, používá „české“ (z dnešního hlediska až komicky znějící – Nebešťan – Nebelstein atd.) „překlady“ názvů německých a dokonce cituje jakéhosi pomatence, který si ještě ve třicátých létech minulého století, jako „původně“ české, nárokoval území Dolního Rakouska od Zwettlu až k Dunaji….Takovíto vlastenci (ovšem na obou stranách) dovedli tento kus země (ať byl obydlen česky nebo německy mluvícími občany státu) do stavu, že „bémáci“ (jak ji říkali jiní sousedé, Bavoráci) německého jazyka byli nakonec vyhnáni v prvním kole a ti jazyka českého pak hned po nich. Obce Jedlice (Göllitz), Veveří (Piberschlag), Pohoří (Buchers), Příbrání (Sinetschlag), všechny ty autorem zmiňované „hutě“, o zcela zlikvidovaném městečku Cetviny (Zettwing) ani nemluvě, by mohly vyprávět (vlastně už ani to ne, většinou vůbec neexistují a mnohde se už po nich nenajdou ani stopy). Pánem (moje osobní opakovaná zkušenost) se tam stali nakonec na celá desetiletí samopaly ozbrojení pohůnci režimu s krvelačnými psy, hovořící jakousi výchoďnárskou hatmatilkou…
Každý rok postojím, cestou (červená značka) nad někdejší Stříbrnou hutí, u bývalé hutě Skelné, u tabulky (umístěnou tam Českými lesy) s touto básní, která dnešní stav krajiny nejlépe vystihuje:
Tiše tě vidím stát, kde snad končí i svět,
kohouta kokrhat, zavýt psa neslyšet,
řehtání z maštalí neslyšet, zvonce krav,
kukačka nevolá od lesa na pozdrav.
Střecha se rozpadá a okna slepě civí,
zdma i po zahradách honí se vítr chtivý.
Je pusto na polích, nezvoní kosy v stráních,
dávno tam nezní už pasáčků halekání.
Na dvoře nepotkáš živáčka stopy žádné,
od rána do tmy až hřbitovní klid tu vládne.
Nikdo tu nezůstal, jen stromy čnějí samy,
je ticho bez lidí před domem pod lipami,
Voněly tolik, když byly v plném květu,
co lidských radostí kdysi sešlo se tu,
děti tu tančily pod nimi, než se stmělo,
o kus dál na louce se seno obracelo.
O svatojánské noci tu chlapci zpívávali,
ve chvíli štěstí milenci tu stáli.
Sedlák ven vyšel si sem fajfku zapálit,
po práci seděli tu ženci ustálí.
Je to už dávno – jak ztichlo všechno dnes,
než vítr ledový vymete zimní les,
než sníh, dobrý a plný milosrdenství,
pokryje statek svým bílým tajemstvím.
Autor básně Opuštěný statek: Anton Sika (2.12.1904-15.3.1974), někdejší obvodní lékař v Pohoří na Šumavě.
Už se tu věru nepřetahují Češi s Němci o to, kdo sem (a od kdy) více patří a kdo koho vytlačí. Tohle opravdu chtěli vlastenci (obojího jazyka)? Pan učitel Žáček se dožil ruku 1953, kdy těmi jeho "Horami novohradskými" by už neprošel, ačkoliv jemu tak nemilí německy mluvící obyvatelé tam už nebyli… A mohl tedy vidět na sklonku života alespoň začátek toho, co i svým „vlastenectvím“ pomáhal (jistě nepatrně, ve hře byly neskonale větší síly, ale přeci jen také přispěl) uvádět do pohybu.
Jako cenný dokument doby i inspiraci (znám tyhle hory mnohem více, než je uvedeno v brožurce, chodím většinou jiné trasy, ale cestu pana učitele si po přečtení chci projít) hodnotím 5*.“... celý text
— Arminus
Hory Novohradské
„Ano, právě jsem se vrátil z příjemného, klidného, skoro jako by zapomenutého koutu Jižních Čech, tuhle knížečku si tam (kromě omikronu) opatřil a s nadšením přečetl. Autor za dva dny stihl projít pěšky skoro tolik jako já za týden na kole a to ještě vyšplhal na každý kopec, který cestou spatřil, což já jsem zkusil jen dvakrát (Nebelstein a Hradišťský vrch). O svém putování pak sepsal pěknou zprávu, která je vedena ostře v národním duchu, s nostalgií po starých časech, kdy tam ještě nebylo tolik německy mluvícího obyvatelstva. Jako správný učitel, postižený nemocí z povolání zvanou „vysvětlování musí být důkladné“, doplňuje všechna navštívená místa podrobnými statistikami a faktografickými údaji oné doby. Radost mi působil příjemný starosvětský styl vyprávění, stejně jako názorné popisy míst, která jsem projížděl a procházel o 112 let později.
80 % (přede mnou zatím jedno tříhvězdičkové hodnocení).
…
Za východisko k výletu použil jsem Nových Hradů, kamž přijel jsem vlakem v 10 ¾ hod. dopoledne. Dostavník Mayerův (80 hal.) dovezl mne za ¾ hod. z nádraží do města.
Při silnici leží vesnice Pěnov (Byňov, Böhmdorf), bývala ještě před málo lety hodně česká, ale od doby, kdy v místě zřízena německá škola (1906), na níž působí učitel, dle sdělení zuřivý odrodilec, jest tam český živel stlačován.“... celý text
— mi-380
Hory Novohradské
„romantické čtení o jednom letnickém putování krajem, který už nikdy nespatříme tak, jak ho viděl autor knihy ... lidé, jejich osudy, domy ba i cesty, to všechno zmizelo, díky nespravedlivému vyhnání.“... celý text
— berau
