Nové komentáře u knih John Gould Fletcher
Imagisté
„Zásadní hnutí, které ukázalo, že není třeba svazujících prvků. Že se stačí kouknout kolem sebe, vnímat okolní svět, zaměřit se na vizualitu a přesně kladené obrazy. A přestože bylo hnutí celkem centralizované (výborný doslov i medailonky Josefa Jařaba), napříč výborem se ukazuje, že téměř každý imagista má osobitou poetiku – někdo se inspiruje řeckou mytologií, jiný kombinuje orientální motivy, někdo překládá francouzské symbolisty a vpouští do angloamerického prostředí svěží vlivy. I forma, třebaže se u většiny básní blíží rytmu mluveného slova, je různá; například Hulme melodičnost umocňuje občasnými rýmy, naopak Pound přinejmenším experimentuje s řádkováním a zlomy.
Vůbec největší radost mi dělají básně, které nezůstávají pouze u milostných a přírodních témat, ale tematizují i pozorování a vnímání, případně selhání lidského zraku a následnou iluzi. Ale některé kondenzované obrazy mi stačí samy o sobě – třeba ikonické dvojverší od Pounda inspirované japonskou tradiční formou ("NA STANICI METRA / Zjevení těch tváří v davu; / Lístky na vlhké černé větvi."), Hulmeho báseň výstižně pojmenovaná "Obrazy" (" Staré domy kdysi žily lešením / a hvizdem dělníků"), ale i verše pozapomenutých, nicméně neméně pozoruhodných básníků, kteří lakonickými a přesnými obrazy nešetří ("Ticho v pokoji / snáší trpělivě / kroky na ulici." od Flinta; "Tříštivý praskot bruslí, které narážejí na led, / je jako šustění konečků tenkých stříbrných křídel." od Fletchera).
A přitom stačí tak "málo". Vyjít ven, koukat se, zobrazit. Někdy stačí i radost z toho být součástí vnějšího světa, nesobecky si všímat okolí, které chtě nechtě vypoví i o nás. Obrazy obstojí samy o sobě.
STÍN
Hebké jako lůžko v zemi,
kde leží kámen –
tak jemné a tak chladné
mne jaro svírá
ve svých pažích, ve svých rukách.
Bohatá jak vůně
nová země na kameni,
který leží a dýchá
vlhko svými póry –
jaro mne svírá,
svými kvetoucími vlasy
přináší do mých očí tmu.
(s. 49, William Carlos Williams)“... celý text
— lubtich
Imagisté
„Hned je ten podzim méně sychravý. Tahle sbírka je jako ojedinělé paprsky slunce v pochmurném počasí. :)“
— OsolenéKnihy
Imagisté
„Druhý důsledek četby Hilského Modernistů. Imagistická poezie se mi skutečně líbí, je to tak příjemné mít pro jednou pravdu...
STŘEDNÍ VĚK
Jako černý led
ozdobený nesrozumitelnými vzory
ignorantským bruslařem
je nezajímavý povrch mého srdce.
Mou oblíbenkyní je pravděpodobně Amy Lowellová (viz výše), ale celkově se jedná o velmi vyrovnanou sbírku.
ŽIVÉ HROBKY
Za mrazivé noci, kdy zbraně mlčely,
opřel jsem se o zákop
a napsal si haiku
o měsíci, o květech a sněhu.
Ale neslyšně cupitající obrovské krysy,
nafouklé z toho, jak se krmí lidským masem,
naplnily mne úzkostným děsem.
Asi nejčastějším tématem básní je příroda/svět (F.S. Flint níže), ale najde se tu i řada těžších kousků (jako báseň Richarda Aldingtona výše).
LABUŤ
Pod bělostným stínem
a zlatou,
modrou a slézovou,
kterou hlodáš se šeříkem
vrhají na vodu,
se míhají ryby.
Před zeleň chladných listů,
zčeřené stříbro
a matnou měď
krku a zobáku
do hluboké temné vody
pod klenbou
zvolna vpluje labuť.
Vplouvá pod temnou klenbu
a do černé hlubiny mého smutku
vnáší bílou růži nadšení.
Asi k tomu zkrátka nemám moc co říct, básně jsou nejrůznějších tvarů, velikostí i témat. Josef Jařab v doslovu píše, že mezi imagisty bylo jen málo velkých básníků... Říkám na to: "No a co?" Malá poezie se mi v lecčem zdá lepší, než ta velká (já vím, paradox...). Mrzí mě, že o moc víc toho z tohoto proudu v češtině nevyšlo... (níže Hilda Doolittleová)
TŮŇ
Jsi naživu?
Dotýkám se tě.
Chvěješ se jak mořská ryba.
Pokryji tě svou sítí.
Jaký jsi - zajatý?
P.S. Ano, skutečně se zdá, že Podzim, je roční období, které v této sbírce převládá, ale jsou tu i básně jarní a letní :D (Na žádnou zimní si nevzpomínám...)“... celý text
— Jass
Imagisté
„V roce 1910 byl asi jen podzim. Ale za to krásný.“
— maruska283
