Ludvík Němec

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1957

Populární knihy

/ všech 10 knih
Žena v závorce
Žena v závorce
Odpustky pro příští noc
Odpustky pro příští noc
Já jsem ta tma
Já jsem ta tma
Sklizeň světla
Sklizeň světla

Nové komentáře u knih Ludvík Němec

Žena v závorce Žena v závorce

„Také posloucháno jako Četba s hvězdičkou na Vltavě. Předloha i zpracování jsou hodně originální. Úplně mi to nesedělo, ale asi jsem se nedovedl dostat k určitému nadhledu, který kniha vyžaduje.“... celý text
— Hledam94

Žena v závorce Žena v závorce

„Nenápadný klenot z Četby s hvězdičkou na Vltavě. Propracovaná kompozice a povedená pointa, všudypřítomné kalné spodní proudy, sobecké a temné vášně. Ovšem lehce a s nadhledem napsáno a výtečně ve výše zmíněné verzi ztvárněno Zuzanou Slavíkovou a Michalem Isteníkem.“... celý text
— jitrnic

Tenkrát v Mykénách Tenkrát v Mykénách

„Zvláštní autor“
— palka452

Průvodce povětřím a tmou Průvodce povětřím a tmou

„Ta čvrtá hvězda je z větší části z nostalgie a kvůli milovanému Brnu. Místy mi to silně připomínalo styl mého někdejšího oblíbence Josefa Fraise. Jenže v těch osmdesátkách jsem byl věkově blíž k jeho hrdinům. To samé by se dalo říct i o tomto Průvodci. Styl i forma zajímavé, jenže jako kdyby k sobě nejdou a vzájemně se ruší. Celkově mi přijde trochu nedotažené.“... celý text
— vlkcz

Hra na slepo Hra na slepo

„Vztahový propletenec lidí tak mladých, že se bojí závazků (jak se taková věc vůbec dělá? a udržuje?), toho definitivního rozhodnutí pro jednu cestu na křižovatce, když přece i ostatní by stály za prozkoumání, a přitom dost starých na to, aby je okolnosti k tomu rozhodnutí nutily pod hrozbou morálního selhání. V pár scénách živě načrtnuté mládí na přelomu 70. a 80. let, kdy o politice nepadne ani slovo, zato se vzývá Joni Mitchellová a deska s Hotelem California je ohraná k nesrozumitelnosti. Dalších pár scén stačí výstižnému portrétu postav, které si při své odlišnosti nemůžou rozumět, snaha o přiblížení se většinou mine účinkem, zato impulsivní zlomyslnosti můžou způsobit nezhojitelné rány (pořád jsou všechny city bolavé, nejisté, napůl nevědomé). K tomu zápletka s tajemstvím, která napíná čtenáře, jestli záhada existuje jen v Otově hlavě, je-li to past na čtenáře samého nebo se skutečně něco stalo. Němec ve 22 letech (dopsáno v prosinci 1979) dokázal udržet text stručný a minimalisticky výstižný, postavy se svými dilematy nejednoznačné a lidské a ještě si v několika plánech, a funkčně, pohrát s formou. Takhle umět někdy psát... Přes některé zašmodrchanosti výborný zážitek umělecký i citový (v druhém ohledu uznávám, že to se mnou Němec zkrátka umí a těžko si od jeho textů udržuju odstup). Forma zaslouží zvláštní komentář. Ještě výraznější experimenty znám z pozdějšího Němcova Průvodce povětřím a tmou, ale princip zůstal stejný: autor rozbíjí standardní vševědoucí er-formu náhlým přechodem do dramatické dialogové struktury, z níž občas odbočí, aby poradil předpokládanému režisérovi, jak postavit scénu a svícení, dokonce jak pracovat s reakcemi publika. S publikem-čtenáři přitom zvládá komunikovat paralelně: „Opona padá hned při jeho větě a už se v žádném případě nezvedne – ani kdyby diváci tleskali. Rovněž herci nesmějí vycházet před oponu – mohlo by se stát, že by se už nevrátili. Jedině snad v případě, kdyby diváci podlehli klamu, a myslíce si, že jsou skutečně v divadle, tleskali stále dál, spustí se ještě před oponu obrovská deska z leštěného hliníku, a když se v sále rozsvítí světla, uvidí ti nejpozornější v tomto zrcadle snad sami sebe.““... celý text
— InaPražáková

Přejít na knížky autora