jitrnic komentáře u knih
Knihu vlastně ani nelze označit jako sbírku básní, formou jsem byl poměrně zmaten a záměr jsem pochopil až díky doslovu Emanuela Frynty. Respektuji Kolářův záměr i tvůrčí poctivost a neústupnost, nicméně bych si dovolil nesouhlasit – starou formu lze naplnit novým obsahem, naopak nová forma může skrývat obsahovou prázdnotu (netvrdím, že to je případ této knihy).
Nejsem cílová skupina, nechci moc kritizovat. Je to kniha pro mainstreamového čtenáře, tudíž lze ocenit snahu o komplikovanější formu. Vyprávěna je především v přítomném čase, postavy mluví a jednají všechny prakticky stejně bez ohledu na věk a pohlaví, ale to ani nelze označit za chybu, to je trend.
Pět ročních období se i tak čte poměrně dobře, bohužel jim v poslední čtvrtině ve fantasy sekvenci, která měla být zřejmě klíčovou, spadne řetěz.
Klasicky objemná kniha, v níž nás Kissinger seznamuje jednak, dovolím si říct, se svými učiteli či vzory – kromě velkých amerických prezidentů hlavně Bismarckem, Richelieum a Metternichem – ovšem Kissinger se zjevně učil jak z jejich velikosti, tak z jejich chyb, jednak s americkou politikou 20. století, jejími motivacemi, chybami i úspěchy. Seznamuje nás z pozice představitele vrcholného establishmentu, tudíž nám zároveň do značné míry vnucuje, jak by chtěl, abychom to jako čtenáři viděli. A je to přes nesmírnou erudici pohled sebestředně idealistický – pro americkou politiku neexistuje jiná hodnota než absolutní dobro a o žádných jiných postranních vlivech a motivacích nemůže být řeči. Ale takhle zkrátka americká politika funguje a sama sebe vnímá a tahle kniha je ten nejlepší a nejsofistikovanější průvodce myšlením garnitury, která měla a má tak mimořádný vliv na životy nás všech.
Asi nikdy nebudu schopen se definitivně rozhodnout, zda jsou pro mě umělci českého undergroundu hodni spíše obdivu, nebo ušklíbnutí. Pohybuje se to na velmi tenké hraně. Magor náleží spíš do té první škatule, Plastici a jejich kult spíš do té druhé. V tom mě tato kniha víceméně utvrdila, aniž bych ovšem Magora podezíral, že chce čtenáře k tomuto závěru dovést. Překvapila mě velikost vlivu Milana Knížáka.
Hodnotím tedy za sebe tak nějak neutrálně, ovšem stoprocentně jakožto potenciální doplněk pro výuku dějepisu a literatury.
(SPOILER) Baladický příběh jemně kouzlící s každým slovem jak Vladislavem Vančurou, tak výborným Alfrédem Strejčkem v mluvené verzi. Milosrdný závěr přisuzuje nakonec každému podle jeho zásluh.
Nenápadný klenot z Četby s hvězdičkou na Vltavě. Propracovaná kompozice a povedená pointa, všudypřítomné kalné spodní proudy, sobecké a temné vášně. Ovšem lehce a s nadhledem napsáno a výtečně ve výše zmíněné verzi ztvárněno Zuzanou Slavíkovou a Michalem Isteníkem.
Stefan Zweig měl především svoji hrdost - na postavení, kterého docílil výhradně napřed svým vzděláním a posléze svojí tvorbou té nejvyšší kvality (kolik dalších takových je...). To mu umožnilo přátelit se prakticky se všemi významnými (opět zdůrazňuji, SKUTEČNĚ významnými) umělci, kterých si vážil. S umělci minulosti ho pojila sbírka jejich autografů.
To, co ho dohnalo k sebevraždě, bylo svržení z tohoto piedestalu, na který se sám vypracoval.
Toť moje polemika s oficiální verzí o jeho sebevraždě.
Knihu nehodnotím, čekal jsem něco jiného, ale to není autorova chyba.
Povedená rytířsko–zbojnická báchorka na motivy anglických středověkých dějin. Ŕádně jsou samozřejmě vyšponovány bojové schopnosti ústředních postav i ušlechtilá cudnost obou románových krasavic, ovšem jinak jsou charaktery velmi příjemně nejednoznačné, celé heroické vyprávění pak mírně ironicky zabarvené.
Jak jsem se dozvěděl z doslovu, Sir Walter Scott sázel svoje historické romány jako Baťa cvičky a souhlasil bych s autorem doslovu, že je to přece jenom trochu znát. Na konci jakoby už to chtěl mít rychle hotové, tak celý příběh honem tak nějak plus mínus uspokojivě uzavřel. Závěr je tak spíš nutností, než vyvrcholením celé knihy.
Přesto mohu vřele doporučit.
(SPOILER) Brilantní psychologická sonda do vzájemné destrukce postav, které bychom do jedné mohli milovat, ale přesto je tragický konec nevyhnutelný a každý se na něm svou vinou mocně podílí.
Dovolím si kritickou poznámku k dějovému konstruktu – mezi všemi těmi propracovanými charaktery a jejich vývojem zůstane trčet postava Ilony, která poslouží jenom k tomu, aby přilákala poručíka do osudového domu. Poručík je jí na začátku zcela omámen, přesto tato slouží zbytku děje pouze jako Editina společnice, kompars. Škoda, protože všechny ostatní postavy jsou propracovány (a to včetně epizodních, především Editiny matky) fantastickým způsobem.
Generační výpověď, výjimečná drsnou sebereflexí postav, v pravidelných intervalech kořeněná úlevným sarkasmem. Dokonale zvládnutý žánr povídky. Mně osobně navíc dokonale vyhovuje věru dnes již zřídka upozaděná poloha spisovatele – pozorovatele, který se vyjadřuje výhradně svými příběhy a postavami a nechává nás pouze hádat, jak moc, pokud vůbec, dal postavám ze sebe samého.
To mohl být výtečný thriller, nebo ještě lepší společenská satira. Mix obojího je ještě stále dost dobrý (i když ne úplně příjemný, obě hlavní postavy jsou hnusné), až do mnohokrát zmíněného zvratu a závěrečné třetiny, která neví, co si se sebou počít – což je velice častý jev u mladých českých spisovatelů (bavíme se zde o těch, kteří se pokoušejí o skutečnou literaturu) – umějí skvěle psát, nebojí se psát o současnosti a nastavovat jí zrcadlo, nebojí se odvážných forem, ale nedokážou zatím své texty uzavřít do smysluplného celku.
I tak jsou pro mě tato díla stokrát cennější než všechny ty bestsellery našich vyhlášených hitmakerů.
Stejně jako v případě Kontinuity parku poměrně zvláštně zvolený název, ani trochu nenapovídající, co můžeme očekávat. Kniha samotná je naopak od počátku jednoznačným anarchistickým pamfletem, Klubem rváčů pro 21. století, v českých reáliích.
Petr Šesták je i zde bystrým pozorovatelem, narozdíl od Kontinuity parku, kde spravedlivě rozdával rány na všechny strany, zde zaujímá jednoznačná stanoviska. To může být pro leckoho imponující, mně vadí hodně zjednodušený pohled na "nepřítele", pohrávání si s řešeními ve formě chaosu a násilí a (třeba ve srovnání s výše zmíněným Klubem rváčů, který, hádám, byl tak trochu inspirací) chybějící sebeironický a morální nadhled.
Kladně hodnotím velice pěknou edici.
Nutno číst. O žádné jiné knize to netvrdím, ani nevyžaduji, aby se každému líbila tak jako mně... ale je-li Bible knihou knih (a co si budeme povídat, ta také každého čtenáře neuchvátí), pak Vojna a mír je román románů. Tomuto žánru vytyčuje nepřekonatelné hranice co do monumentálnosti, mnohovrstevnatosti a barvité drobnokresby. Vlastně by se to dalo interpretovat i tak, že po Vojně a míru bylo třeba začít psát jinak, neboť na poli klasického románu již nebylo možno dosáhnout více.
Není to taková psina jako Mistrovy romány, není to tak sžíravě sarkastické a krutě trefné, přesto byla četba velkým zážitkem. Vzdor tomu, co Vonnegut v předmluvě o svých vlastních povídkách tvrdí, nebyly pro mě ani zdaleka předvídatelné, skoro pokaždé se děj ubíral jinudy, než jsem očekával (i víckrát v jedné povídce).
Z mnoha stran povzbudivé pro všechny, kdo by se chtěli vrhnout do psaní.
Fantastický rozjezd – drsný stand up humor, vzdáleně připomínající Andyho Kaufmana – ale zcela originální a snad ten nejdrsnější a nejnekorektnější možný. Zejména v audioverzi a fantastickém podání Hanuše Bora je ústřední chaotická, sebedestruktivní a své diváky až nenávidící show nekonečně vtipná. Postupem času je posluchač/čtenář spolu s diváky stand upu úplně otráven čím dál únavnějším komikem a jeho zpovědí a román dospěje do úplně bezbarvé pointy. Možná to byl autorův záměr, za mě každopádně šíleným způsobem promrhaný úžasný potenciál.
Rozhlasová hra s Janem Hájkem špičková. Dílo a jeho vyznění za mě silně neetické. Přetavení vlastní existenciální úzkosti v přitakání tyranu, vrahovi a šílenci v jednom, vybaveném pro potřeby této hry pronikavou inteligencí a neprůstřelnou logikou. Jediný Chaerea nepůsobí při rozmluvě s prudce inteligentním Caligulou jako úplný pitomec.
Lehké tenké prázdninové čtení. Trocha bedekru, špetka dějin umění, vydatně špikováno werichovským vtipkováním a rozšafným mudrlantstvím. Psáno možná až příliš lehkou a sebevědomou rukou.
Užitečná příručka pro všechny vášnivé čtenáře a milovníky umění jako takového. Svědomitě a citlivě vyargumentovaná esej na téma, jak přistupovat k autorovi a jeho dílu.
Dovolím si jít proti duchu této knihy a napíšu, že asi není náhoda, že ji napsal zrovna Milan Kundera. Víc než kterýkoliv jiný autor, kterého znám, svým životem a dílem k takovýmto hodnocením (tedy k hodnocení díla podle osobnosti autora respektive podle obrazu, který jsme si o umělci sami vytvořili) sváděl.
Naivně absurdní, krvavě brutální teologicko - filozofický cestopis a love story (vše v jednom) od ohromující osobnosti, která otočila kolem světových dějin.
(SPOILER) Sebevražda z nešťastné lásky je samozřejmě nekonečně pitomou záležitostí, leč mladistvá trýzeň a mučivá bezmoc z lhostejnosti okolí k našemu zdánlivě nesmírnému utrpení a touha na sebe upozornit nějakým majestátním činem, tomu by měl porozumět každý citlivý člověk, kterého někdy postihla chorobná fascinace jinou osobou.
Je pak skvělé, když si jako terapii naordinujete tvorbu. Jako to učinil Goethe, kterému se, soudě dle požehnaného věku a slavných milostných avantýr, nakonec viditelně ulevilo.