jitrnic komentáře u knih
Tak konečně. Na čtvrtý pokus kniha od Pratchetta, která se mi líbila od začátku do konce. Filozoficko-teologicko-politicko-dobrodružná story s přesahem a pytlem legrace k tomu. Pratchett tentokrát drží nit, děj se mu nerozpadne do žádných šíleností, naopak graduje. Bravo!
Jak někde Jung sám praví, netřeba vnímat jako Písmo svaté a každé jeho slovo tesat do kamene. Netřeba se asi ani namáhat nelehkým blouděním lidskými hlubinami, pokud člověk nedosáhne určitého věku, možná i zenitu, dalo by se říct. Možná šťastní ti, kteří nerozumí. Každopádně někdy byste to měli zkusit přečíst, až se vám to jednou trefí do té správné životní fáze, budete mít pocit, že TO JE ONO.
Přesto, že možná Jung došel svým poznáním dál, než kdokoliv jiný před ním a po něm, určitě si od něj hned zas tak něco nepřečtu. Sebezkoumání, kterým při čtení procházím, není vždy úplně příjemné. Pokud se mu Jung věnoval celý život, není divu, že se svému okolí odcizil...
Nejucelenější, dějově nejsmysluplnější Vonnegutova kniha, zároveň k lidstvu nejtvrdší a nejnekompromisnější. Jako by Mistrovi s lidstvem jednoduše došla trpělivost a nehodlal jemu ani sobě nadále cokoliv pozitivního nalhávat. Přesto je ono dopředu známé rozuzlení za mě super a byl bych pro takovéto pokračování lidstva, i kdyby bylo beze mě.
A jako vždy jsou Galapágy kopcem proklatě trpké legrace. Pro mě možná i vrchol Mistrovy tvorby.
Groteska z maloměsta o tom, jak se lid ujal vlády, funkcí, kapitalistických i jiných majetků a jak zatočil s třídními nepřáteli. Jak vznikaly novodobé elity, co se stalo s těmi starými a jak to všechno mohlo projít.
Zacházení Jaroslava Žáka s rodným jazykem je naprosto bravurní, díky čemuž jsou zločiny, čistky a týrání vlastně veliká legrace, aniž by člověk zároveň nekroutil hlavou s otevřenou hubou.
¨
Akční scény jsou podstatně slabší, bohužel jimi kniha tak nějak vrcholí, čímž u mě ztrácí na absolutnosti.
"Zkusil jsem, zvoral jsem a uklidil jsem po sobě. Takže teď je řada na vás." Co dodat.
Hodnotím absolutně, ač si vůbec nejsem jistý etičností vydávání soukromé korespondence, byť mnoho let po umělcově smrti. Dojem z Mistrovy osobnosti také poněkud zkresluje, že jsou tu uvedeny pouze jím psané dopisy plné úcty, proseb a naléhání. Bezpochyby i on sám obdržel dopisy v podobném duchu, jistě i k němu mnoho vynikajících lidí té doby vzhlíželo, jako on vzhlížel s úctou a pokorou k umělcům soudobým i minulým (ne tak k vládnoucím elitám).
Myslím si, že to vše, jaký Beethoven byl, je právě v jeho hudbě a v ničem jiném, protože skutečný umělec a jeho dílo jedno jsou.
Doslov a fotografie šťastné rodiny v předvečer zkázy zasáhnou mnohem více než čtení vlastní knihy, která není ničím víc, než multilingvním cvičením na téma běžné rodinné konverzace.
Edice je nádherná, vpravdě kulturní počin.
Ano, je to krása. Kvůli formě knihy se pochopitelně některé myšlenky opakují (ale to je bolest i třeba Nového zákona, že), a ty citáty na závěr, kde se některé teze objevují už třeba počtvrté, ty už si mohl nakladatel odpustit.
Není to žádná "pořádná" kniha, kterou byste zařadili do zlaté pokladnice, je to takové (kupodivu) velice pozitivní a konstruktivní povzbuzení ke každodennímu boji s marností vůkol se rozprostírající.
Umělecky velice ambiciózní dílo, v tom nejlepším slova smyslu. Norbert Frýd nám bravurně dává historické události a postavy s jejich motivacemi do souvislostí a vytváří komplexní obraz doby.
Dílo je však přece jen poplatné své době. Autor nám v samém závěru poměrně jasně připomene, jak se k událostem a postavám politicky postavit. A obešel bych se i bez vlasteneckých (snad v době vydání povinných nebo co) vložek (v mexických písních můžeme prý jasně slyšet české vlivy :-))
Mix historických událostí s červeným Harlekýnem, nějakou tou explicitní brutalitou a hodnotami 21. století je ambiciózně koncipován do několika dějových linií, mají být do něj umně zakomponované skutečné historické události. Z mého pohledu se to nepodařilo dotáhnout – ať už některé příběhy či postavy, které v ději v tichosti bez pointy opustíme, nebo závěrečný absurdní mohutný časový skok k významné události anglických dějin, kterým u mě celé vyprávění zcela ztratilo na věrohodnosti.
Nelze hledat nějaká objektivní měřítka kvality, posuzovat míru provokace. Toto je porno, jiná kritéria to naprosto nesplňuje. Není-li to považováno za nic jiného, proč ne, kdo z nás nenahlédl pod pokličku tohoto vpravdě pikantního žánru, že. Veškeré vyšší interpretace odmítám.
Ideologický majstrštyk. Jan Keller sbalil všechny šílenosti dnešní doby do jednoho pytle a označil je cedulkou "odpůrci současného establishmentu". Gratuluji k medaili.
Tvrdá sociální nihilistická zpověď, neutěšená zpráva o stavu společnosti, tehdy jako dnes. Zábava musí být, i kdyby na chleba nebylo. A chudoba smrdí. Kdo se s tím odmítá smířit, ať si propálí hlavu a kdo na to nemá, nechť požádá bližního svého.
Je tvrdým oříškem zformulovat, co se mi vlastně na této knize nelíbilo. Je jasné, že Balzac zamířil proklatě vysoko a hluboko, snad mi jen nevyhovovala šíře záběru – další a další postavy plus jejich hlavní a vedlejší motivy. A příliš zjevné osobní vyřizování účtů s aristokracií, novináři, kritiky, obchodníky. Závěr pro mě nebyl vyvrcholením, nýbrž tak nějak spíchnutým zakončením s odkazem na další díl Lidské komedie.
Ale v mnoha dílčích ohledech mě kniha velmi oslovila a zasáhla – hlavně ta šalba a mam pozlátkového světa na výsluní, ta nevyhnutelnost pádu do propasti opojení sebou samým... V tom je Balzac zcela mimořádný.
Neznám ostatní části Lidské komedie, třeba mé výhrady jsou liché a vše dává jako celek dokonalý smysl, kdo ví.
Takhle ne. Psychologický rozbor na dálku, kdy do hry vstupují vztah k matce, latentní homosexualita, poruchy osobnosti, jsou eticky nepřípustné, byť se jedná o ty, o které se jedná. Autor dělá závěry z bůhvíkde sehnaných citací, často pitvá každé slovo, jako by byl schopen v každé promluvě o rodičích odhalit skrytou pravdu.
K psychologii jako vědě chovám značný despekt, hlavně k tomu, že vychází z jakési normality, tedy z naprostého průměru. Vše, co se kamkoliv odchyluje, je pak podle mě zcestnými teoriemi připisováno jakýmsi našim nevyřešeným traumatům z dětství atd. Svět a život jsou mnohem barevnější a fantastičtější, než by psychologie (a koneckonců i ti tři chlapíci na obálce) potřebovala.
Určitě jsem po poslechu audioknihy a přečtení zdejších recenzí zvědavý na opěvovanou vizuální stránku knihy, NICMÉNĚ každému doporučuji právě audioverzi v podání fantastického Leoše Suchařípy v jeho ŽIVOTNÍ roli.
Důležité je vědět, že knihu dal dohromady po Zweigově smrti zmíněný Richard Friedenthal, sám Zweig nashromážděný materiál nepovažoval ani zdaleka za dokončený. To zmiňuji tak trochu jako omluvu pro formu poněkud unavujícího věčně se opakujícího kolotoče Balzacových životních nezdarů, výstředností a dalších a dalších literárních vrcholů.
Je tak dobré si přečíst právě závěrečnou poznámku Richarda Friedenthala a v edici z roku 1976 i doslov Jana Otokara Fischera (ano, nese se v marxistickém duchu, přesto čtěte). Tak nějak mi z nich vyplývá, že je nemožným až nesmyslným úkolem hodnotit vlastně kteréhokoliv člověka, nejenom geniálního (ať už hodnotí Zweig Balzaca, Fischer Zweiga nebo my kohokoliv). Ani když si dáme tu šílenou námahu jako autor a prostudujeme stohy dokumentů o daném člověku, nezjistíme o jeho nitru zhola nic a všechno psaní o něm bude pouhou naší svévolnou interpretací. Spisovatel je pro mě ten, kdo je jako Bůh všudypřítomný ve svém díle.
Skoro bych tak hodnotil tuto knihu jako zbytečnou, ale zájem o Balzacovo dílo ve mně vzbudila, takže co vlastně namítat.
Čtení, na které je třeba být plně soustředěný. Dokonalý rozbor umění a krásy z pera skutečného umělce a milovníka krásy.
Spíš mám pochopení pro ty zpátečníky, kteří toto dílo nepochopili. I pro mě bylo čtení této knihy místy takřka utrpením a párkrát jsem to chtěl vzdát... Záměr chápu – spojit autorovu obsesi velrybářstvím s těmi nejvyššími metafyzickými úvahami a výsledkem mělo být podobenství. Ovšem – velrybářství považuji za daleko méně úctyhodné než H.M., hluboké mystické úvahy se čím dál více rozpouštějí v nekonečném patetickém blábolení ("Ó, Slunce...!") a často jsem se ztrácel dokonce i v akčních scénách (některé dost zaváněly Chuckem Norrisem).
Vorvaně nadále považuji za úctyhodného a MÍRUMILOVNÉHO tvora, jemuž to daleko víc sluší živému v oceánu než naporcovanému na lodi nebo jako exponátu v námořním muzeu.
(SPOILER) Klasická feel-good story (nenapadá mě český ekvivalent, je mi líto), jediná kniha od Coelha, která mi utkvěla v paměti v nějakých konkrétnějších obrysech. Jedna z těch, o kterých můžete vést konverzaci i se svátečními čtenáři na takových těch večírcích, kde se ocitnete omylem...