jitrnic komentáře u knih
Autorův typický styl - elegantní a duchaplné nic. Postavy zpočátku kouzelně cynické a sarkastické procházejí spíše nepravděpodobným vývojem, příběh je pak korunován ještě méně pravděpodobným závěrem.
Pro mě naprosté zjevení, pozapomenutý klenot české literatury, vysoko, široko a hluboko přesahující ostatní díla své doby. Spíše než o životopis nebo historický román jde o filozofické, melancholické, až básnické dílo o životě a tak vůbec... Kde na 634 stranách nenajdete zbytečné slovo, vatu... Nevím, jestli víc obdivovat Schulzův obrovský rozhled, kterým musel disponovat, aby takovouto fresku vytvořil, nebo horoucnost jeho srdce, s kterou maluje postavy a popisuje jejich umělecká díla. Já osobně si ho řadím k těm, o kterých psal.
Cenné především jako dokument doby, s údivem zjišťujeme, kolik dnešních nešvarů bujelo už za oné bájné první republiky, dokonce v dobách jejího největšího rozkvětu! Že byli lidé v průměru stejně hamižní, ulhaní a sobečtí jako dnes. A také že nedotknutelný ideál Čapek (podobně jako třeba Peroutka) stvořil i dost článků i myšlenek při nejmenším podivných.
Zdařilé stylistické cvičení, ve kterém vyniká autorův intelekt a dar slova. Četl-li bych ve dvaceti, kdy jsem si připadal jako vševědoucí Bůh, který má právo pošklebovat se a zesměšňovat vždy a všechno, byl bych patrně uhranut. A chtěl bych sám něco takového napsat, abych světu demonstroval svůj cynismus a nihilismus, aniž bych se ovšem sám dokázal za cokoliv postavit. Asi tak nějak.
Byl bych rád, kdyby se autor pustil i do ambicióznějšího psaní, protože na to talent podle mě má jako možná nikdo další z mladých spisovatelů (které znám, samozřejmě důležitý dodatek). Cestování a cestopisy jsou bezva, ale bylo by škoda při jeho talentu a vzdělání nerozšiřovat sobě i nám obzory (nejen ty geografické).
Jako odpočinková četba zcela vyhovující - velká písmena, kapitolu máte přečtenou za tři minuty, příběh psaný levou zadní, špetka sexu, lásky, dojetí a velmi letmý pokus dotknout se čehosi hlubšího. České reálie vytvořené podle vzoru hospoda - svobodomyslnost - Indiáni - kurvy. Ženské postavy hovořící padesáti jazyky, stepující, tančící, píšící romány a kdovíco ještě. Pokud Vás nic z toho nezaráží, pokud nevyžadujete po románu, aby jako celek měl hlavu a patu a nevadí Vám obstarožní spisovatelé mající potřebu dokázat, jak otevřeni jsou v otázce sexu, pak nebudete mít problém. S mozkovými závity přepnutými do úsporného režimu tuhle knihu zhltnete jako malinu.
Obraz Doriana Graye oslňuje duchaplností, především v osobě lorda Henryho (do kterého, pokud to správně chápu, Wilde promítl sebe sama) a jeho postřehů, děj mi ovšem nedává přílišného smyslu, osudové zlomy v chování Doriana Graye se prostě staly, aniž by měly podstatnější psychologické odůvodnění. Morálnímu ponaučení rozumím, i tak však považuji knihu spíš za lehce oduševnělou oddechovou, než za dílo se skutečnou hloubkou.
Na jedné straně Svoboda a Láska - psáno s takto velkými písmeny, nijak blíže se ani ostatním rackům ani nám nevysvětluje, co si pod tím přesně představit, jenom se o tom krasořeční. Na druhé tradice a staleté zkušenosti předků, kterým je třeba se vysmát, všechny je opustit a usilovat o individuální úspěch. Bible moderní doby.
Spisovatelé by obecně měli vyprávět příběhy, případně formulovat myšlenky a všechny možné popisy omezit na nezbytné minimum. V knize Cesta nejenže popis krajiny zaujímá snad 90 procent textu, ale ještě je poznamenán nechtěně komickou snahou o nakoncentrovanou depresivnost (z černých větví visely ohořelé mrtvoly a pod nimi tekl černý potok plný mrtvých ryb apod.). Příběh nula, myšlenka triviální, v podstatě lze tím pádem Cestu označit za brak, který je vcelku nehorázně vydáván za umění.
Dobré, pěkné, asi to nezmění Váš pohled na české dějiny, jak se snaží autoři proklamovat, spíš si je nezaškodí takto jednou za čas shrnout a připomenout. P.S. Všiml jsem si pár hrubek, to by se v takovéto publikaci opravdu nemělo stávat. Např. str. 67 církevní instituce byli...
Výjimečně připojím i komentář. Mňačko napsal knihu čtrnáct let po válce, v době, kdy byl ještě přesvědčeným komunistou. Její vyznění je tak režimu poplatné - podporuje nenávist k Němcům, obhajuje pomstu a jeho hrdina se těší na nové (lepší) uspořádání společnosti po válce, v čemž ho podporují mimořádně stateční sovětští partyzáni, kterým další osud naší země není lhostejný... Díky této knize lze však lépe pochopit poválečný vývoj. Například když Mňačko uvádí, v čem první republika selhala, lze proti tomu bohužel sotva co namítat. Nejlepší je kniha samozřejmě kniha v pasážích, kde se Mňačko soustřeďuje pouze na své hrdiny. Závěr je strhující.