jitrnic
komentáře u knih
Vánoce nebudou!
John Grisham
Vydatný mainstreamový (byť s prvky komunální satiry) vánoční žvanec, který zcela bezproblémově zaplácne jedno takové unuděné odpoledne... Nebudu se pouštět do žádných povýšených uměleckých kritik, ale přeci jen si neodpustím jednu výtku ke zlomové zápletce ve druhé polovině knihy – ta je mírně řečeno přitažená za pačes...
Mumraj a Popelec
Karel Šípek
Zábavné, přitom inteligentní a vkusné starosvětské čtení. Čtenářský požitek je samozřejmě umocněn krásnou estetickou edicí z roku 1910.
Mechanické piano
Kurt Vonnegut Jr.
Jako vždy u Vonneguta vizionářské vidění, bystré sarkastické postřehy a moudrá skepse vysoce převyšují jiné aspekty spisovatelského umu, kupříkladu schopnost napsat smysluplný příběh. Byť uznávám, jistá ztřeštěnost a rozkolísanost děje je u něj takřka autorskou licencí, ať si o tom myslím, co chci.
Zcela mě ovšem ohromilo datum vydání díla. Teambuildingy. brainwashingy, tvrdý materialismus a pragmatismus a jiné parádičky naší doby – to všechno už Vonnegut znal či předvídal před sedmdesáti lety. Tato kniha nás učí, že kapitalismus se nezbláznil v posledních letech, nýbrž vtrhnul do naší naivní střední a východní Evropy už ve své dávno zvrhlé podobě.
Civilizace a dějiny
Miroslav Bárta
Kniha má klady i zápory všech podobně poskládaných publikací. Teze je dána víceméně dopředu, je trpělivě vysvětlena už v předmluvě. Autoři příspěvků, jistě vzdělaní a úctyhodní, se ji pak snaží naplnit. Někdo nesmírně zajímavě, běžnému čtenáři dokáže i dost rozšířit obzory či perspektivy (mně hlavně Petr Pokorný), jiný zůstal u suchopárného vědeckého výkladu, ten zase stvořil volný příspěvek na dané téma a uzavřel ho titulním, "rozumným" pohledem na současný svět, který z předchozího vyplývá jen velice přibližně.
Pokud se někdo trápí smyslem dějin a podstatou současného světa, nedostane odpověď o nic méně povrchní, než nám nabízejí dnes a denně média. Pokud se chce někdo "pouze" vzdělat, jistě si zde svoje najde a bude spokojen.
Gottland
Mariusz Szczygieł
Není třeba přijímat pohled polského autora na nás jako objektivní nebo lživý nebo mu dávat jakékoliv jiné absolutní přívlastky. Je legitimní, je citlivý, je kritický, to ano. V mnohých kapitolách kupříkladu mě, nedouka, vlastně vzdělává v mých vlastních dějinách (no přiznejte se, kdo jste znal před přečtením knihy osudy bezesporu významných postav našich dějin tak dobře a v souvislostech, jak nám je předkládá Szczygiel). Má to být portrét nás samých a já s vyzněním tak docela nesouhlasím (byť není jednoznačné), ale pokládám ho za nesmírně obohacující (narozdíl třeba od knihy Mary Heimannové).
P.S. Všechny kapitoly jsou skvělé, ale vypíchl bych příběh Stalinova pomníku, to je naprosto fenomenální černočerná groteska.
My děti ze stanice ZOO
Christiane Vera Felscherinow
Nehodnotitelné. Je to samozřejmě popkulturní fenomén, jeden z pilířů atmosféry 90. let (bavím se tu o době, kdy se kniha dostala u nás do širokého povědomí), rozpolcených mezi naprostým utržením se ze řetězu a opovrhováním veškerými hodnotami, a děsivými varováními před drogami a AIDS.
My děti ze stanice ZOO jsou z literárního hlediska naprostým škvárem odpovídajícím mentální úrovni ústřední feťačky. Všechny přidané materiály, fotky, dokumenty, komentáře autorů ovšem působí jako rána kladivem, kterou si budete pamatovat možná i celý život. Neboli kniha dokonale splnila účel, šokovala, probudila a naučila ne tedy všechny, ale většinu lidí mojí generace jednoduchou pravdu, že pokud neznáte hranice svojí svobody, ocitnete se velice snadno v pekle, ze kterého pravděpodobně procitnete až na onom světě.
Časotřesení
Kurt Vonnegut Jr.
Taková skoro bych řekl odfláknutá kniha, kdy Vonnegut vymetl ze šuplíku pár podařených postřehů a sarkastických šlehů, co se mu nevešly jinam a smatlal to do románu, který nedává smysl, ale "v tom je přece ten fór". Asi bych víc ocenil, kdyby úplně rezignoval na pokusy o dějovou linku a nechal to jen jako volné pásmo úvah.
Loučení k panně
Ludvík Vaculík
Audio verze – výborný autorův přednes a nejelegantněji a nejkulantněji vykreslené intimní scény, jaké jsem snad dosud v literatuře zaregistroval. Výrazný sebeironický podtón, který je značně dvojsečný. Sebe-ironie, tento sebe-obranný mechanismus tu slouží jako v mnoha jiných případech coby ospravedlnění k brutálně sebe-střednému pojetí díla.
Zvrácený osud
Si Tung (p)
Nedokážu pochopit absurdní jednání postav, ani ještě absurdnější náhody. Připadá mi to spíš jako samoúčelnost a oslí můstky, než jako umělecká licence. S mravním vyzněním rovněž nesouhlasím, těžko ale můžu autorovi upírat nárok na jeho hodnotový systém. Bezbřeze materiální touhy plynou snad z odlišného prostředí, které mi asi nepřísluší hodnotit, rozpačitě tak nad knihou krčím rameny.
Milenec lady Chatterleyové
David Herbert Lawrence
Vlastně bylo dobré všechno kromě milostných scén. Kritika společnosti, i charaktery postav, vše v pořádku. Milostné scény se dají nějak přečkat, utrpením jsou však postkoitální rozhovory, s frantíky, boženkami (nebo blaženkami?), kulkami a tím ostatním. Nevím, jak moc tomu dal na frak český překlad, anglický originál neznám, ale tohle tedy jaksi nemůžu.
P.S. Ale "oheň v lůně" považuju za pěkný obrat.
Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku
Karel Čapek
Úžasná audio verze s Václavem Voskou. Jako chovatelskou příručku určitě nedoporučuju (topení štěňat, bezuzdné množení koček), ale jako vystižení podstaty psí i kočičí osobnosti (i lidské samozřejmě, to by nebyl Čapek, aby tam nevpašoval nějaký humanistický závěr) znamenité.
Bože chraň aspidistru
George Orwell (p)
Milovaný Orwell...Jeho sarkastické sociální romány mám snad ještě radši než ty jeho dvě obligátní proflákliny (také geniální, samozřejmě). Tuším, že Orwell byl v mládí spíš Ravelstonem, naivním salónním socialistou, ale je to vlastně fuk, ve svém románě po svém zvyku rozdává rány na všechny strany, aniž by ovšem dával za pravdu destrukci nebo dekadenci, naopak.
Dějiny USA
Allan Nevins
Dějiny USA z překvapivé perspektivy vzniku a zániku ideálů, světlých i temných stránek americké národní povahy, kapitalismu i imperialismu, vlastně celé moderní společnosti. Ani nevadí, že se kniha omezuje na období od počátku evropské kolonizace a končí na začátku nástupu USA jako absolutní světové velmoci, tedy po 2. světové válce (kdy byla pravděpodobně napsána?).
Česká edice je plná chyb a překlepů.
Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Ladislav Zibura
Ladislav Zibura kašle zvysoka a úspěšně na poučky o upozadění ega autora ve svém díle. Čím více se dozvíme o jeho přibarvených představách o sobě samém (v ochranném sebeironickém balení), tím méně pak o zemích, kterými cestuje. Chci říct, že když se na chvíli odprostí od sebe samého, stojí to za to. Bohužel (pro mě, většině čtenářů to zjevně nevadí) se většinu knihu věnuje budování svého kultu. Funguje to skvěle v Nepálu, kde je i jakoby cestovatel sám plný ještě plný euforie a energie a jeho postřehy jsou opravdu chytré a vtipné. Při cestě Čínou už se dostavuje únava a čekání na konec. Epilogem v ČR mě ovšem Zibura dostal tam, kam potřeboval. Díky tomu nakonec nad všemi výtkami mávám rukou a tak přibližně za rok si od něj nejspíš zase něco přečtu.
Ostny a oprátky
Jiří Padevět
Kniha je pro mě zklamáním, protože přednášky pana Padevěta poslouchám velice rád. Tato kniha obsahuje pouze dvě povídky – někdo pozoruje ptáky za oknem, podrobí si košili při snídani a tak podobně poeticky funguje, abychom posléze zjistili, že to je třeba Gottwald nebo Urválek. Druhý typ – co kdo dělal v historický okamžik – Havel koukal na hokej, zatímco Husák si na Hradě zapínal poklopec... Na jinou povídku zde nenarazíme, prakticky pouze tyto dvě v různých variacích.
A ještě bych řekl, že vyznění povídek spíše různá historická klišé podporuje, než že by nás jich zbavovala.
Dáma s kaméliemi
Alexandre Dumas, ml.
Je to pěkný příběh, pěkně napsaný. Já osobně s postojem autora nesouhlasím. Hlavní dvě postavy pro mě nepřestanou být ničím jiným než sobeckými nedospělými dětmi (a kdo z nás nebyl, ale většina z nás se dokáže sebekriticky ohlédnout), byť Dumas ml. do závěru našrouboval jakési sebeobětování. No jo, holt jsem starý.
Cesta na sever
Karel Čapek
Hned zkraje musím vyzdvihnout nádhernou edici z roku 1955 (sic!), Čapkovy kresby (se smyslem pro detail a kouzlo zachyceného okamžiku, nebo snad spíše věčnosti, snad ještě cennější než by byly bývaly fotografie) i statečně zvládnutý domácí úkol Olgy Scheinpflugové, totiž básně opěvující severskou přírodu. A velice střídmý, neideologický doslov Františka Branislava. Cestopis samotný má v sobě mnoho magického, mnoho smutného, již předznamenávajícího vpád expanzivní moderní společnosti do panenských koutů Země, i mnoho moudrého a povzbudivého. Je myslím zajímavé srovnat bezstarostného, optimistického, svobodného a starosvětského Čapka z Anglických listů s o čtrnáct let starším, ženatým, hledajícím únik před světem, jemuž už spíš odmítal rozumět.
Selský baroko
Jiří Hájíček
V některých svých postřezích a dialozích nadějný, jako celek to připomíná svého hrdinu - divného pavouka, který se pokládá za chytřejšího a zajímavějšího, než ve skutečnosti je. Hlavní problém vidím v tom, že postavy vystupují jako umělé figury v dramatu, jednání naprosto neodpovídá jejích věku a postavení. Jako by všechny nežily šedesát let ničím jiným než křivdami z období kolektivizace - včetně lidí, kterým má být v knize kolem třiceti... A cílem je pomocí těchto figurek převyprávět příběh v souladu s dogmaty dnešní doby. Příběh tak působí spíše jako z učebnice, než jako ze života.
Germinal
Émile Zola
Možná byl Zola soucitný a spravedlivý člověk, ale tady to s vykreslením protikladů dost přehnal - výsledkem je žízeň po krvi a touha po zkáze.
Zbabělci
Josef Škvorecký
Ta kniha by byla výtečná i jen jako obraz hořkosladkého mládí - jak je místy vtipná, tak je jinde smutná až k zbláznění. Do toho jako mimochodem Danny pozoruje absurdní počínání svých spoluobčanů na konci války. Vše je tu zrelativizováno a nahlíženo, troufnu si tvrdit, do té doby nevídanou optikou - protektorát, Němci, komunisti, odboj, vlastenectví... Navíc hlavní hrdina s neskrývanými autobiografickými prvky je buržoazní floutek, kterého zajímá především jazz, anglo-americká kultura a (platonický) sex... No musela to být v roce 1958, kdy kniha vyšla, pro soudruhy pořádná šlupka.
