jitrnic komentáře u knih
Kunderova díla vnímám jako osvěžující občasná intelektuální cvičení, ovšem člověk by se daleko s tímto niterným nípáním nedostal. Určitě ne v praktickém životě, ale ani v tom duchovním, chcete-li.
Kundera byl intelektuální ekvilibrista a exhibicionista s maskou smutného cynika. Jeho vývody a dedukce jsou zajímavé, ale nikoliv absolutní, jak se ze své vcelku pochopitelně nadřazené pozice světově uznávaného spisovatele možná domníval.
Formou i typem úvah kniha připomíná Nesmrtelnost, ovšem nedosahuje její hloubky ani rozmachu. Zde se zaměřuje na téma pokusu o návrat domů z emigrace. Jedna strana, tedy pocity emigrantů (byť že by se jednalo o nějak psychologicky vymakané literární postavy, nejde rozhodně říci. Jde o prototypy), je popsána znamenitě (mám obdobnou životní zkušenost), druhá naprosto ploše a přezíravě je zahrnuta do fádního povrchního davu těch, kteří "zůstali". Kdyby se kniha objevila u nás už v roce 99. kdy byla napsána, mohla obohatit veřejný prostor, neboť se vyjadřovala k tehdy aktuálně ožehavému tématu. Po dvaceti letech, kdy řešíme úplně jiné problémy, se obávám, že tu může nalézt stejně cizí prostředí jako Odysseus po návratu na Ithaku. Za mě dobrý.
Pokud neočekáváte mistrovské vrcholné dílo (za mě například Malí bohové), jen potřebujete rychle ukojit hlad po svém oblíbeném autorovi (tedy skutečně rychle, lze to přečíst za jeden večer, značnou část z už tak tenké knihy tvoří tentokrát poněkud méně povedené ilustrace), budete spokojeni. Do vlaku či na chalupu perfektní, jen za rok už o té knize nebudu vědět.
Pokud neočekáváte mistrovské vrcholné dílo (za mě například Malí bohové), jen potřebujete rychle ukojit hlad po svém oblíbeném autorovi (tedy skutečně rychle, lze to přečíst za jeden večer, značnou část z už tak tenké knihy tvoří tentokrát poněkud méně povedené ilustrace), budete spokojeni. Do vlaku či na chalupu perfektní, jen za rok už o té knize nebudu vědět.
Bohužel, kouzlo pominulo. To, co mě v mládí fascinovalo (a byl jsem pyšný, že čtu tak vyšinutou literaturu), nenávratně vyvanulo (z Klímova díla ne pochopitelně, to je stále stejné). Dnes mi tito mystici z přelomu století s velkým knírem a šíleným pohledem, blouznící o Člověku, Duši, Antikristu apod. přijdou spíš tragikomičtí.
Po přečtení spalte. Jedna z mála knih, kterou jsem po přečtení bez výčitek svědomí hodil do starého papíru. Škvár ze sklonku socialismu. Nostalgii po této době chápu, ale nesdílím. Snad měla kniha působit varovně ve stylu Johnovo literárně podobně kvalitního Mementa. Spíš se za mě spíš svezla na tehdy zvedající se vlně fascinace vším nemorálním a skrz naskrz materialistickým.
Literárně je to strašně slabé, snad až na výpravu na Borneo a Komodo. K tomu ty malé rozmazané fotky... Exotické kraje tak pro mě i po přečtení této knihy zůstávají stejně vzdálené jako byly. A Mr. Attenborough je pro mě dál poněkud záhadným fenoménem.
Antikomunistický román s prvky spirituálního rozjímání. Tyto přesahy mají hloubku a stojí kvůli nim román číst/poslouchat v dobrém přednesu Igora Bareše.
Klasické lyrické částečně veršované drama plné podivuhodných dějových zvratů, od milostné frašky až k tragédii. Snad by mě oslovila procítěná divadelní realizace, v psané podobě na mě Manon coby dílo působila příliš naivně a verše mi přišly takové nějaké ledabylé. Nezval uměl lépe.
Ne, to není nějaká společenská satira od Oscara Wildea, jak jsem se domníval. Vlastně se to ani nejmenuje Lady Fuckingham. Koho by zajímalo, co to tedy je, nechť ráčí číst. Je to příjemné.
Kniha, kterou jsem chtěl napsat sám. Byť děj příliš nestojí za řeč, knize v poslední třetině trochu dochází dech a závěr vyšumí do ztracena.
Kontinuita parku je konečně moderní český společensky kritický román napsaný na základě vlastního prožitého života a pozorování světa kolem sebe. Neohlíží se na čtenářskou poptávku, neutíká do minulosti, do fantasmagorií, nesmrdí umělostí (to jsem tak nějak shrnul moje výhrady k novodobé české "literatuře"). Svět, který jsme si kolem sebe vytvořili, je poněkud divný a jeho pravidla velice diskutabilní. Petr Šesták bourá jednu po druhé chatrné budovy této Potěmkinovy vesnice, neokapitilistické, stále ještě postkomunistické a nekonečně povrchní a vylhané. Ke cti autora slouží, že stejně kriticky a sarkasticky se vypořádává i se svým hrdinou Josefem, se všemi intelektuály, artisty, nositeli pokrokové kultury a samozvanými spasiteli obecně. Troufnu si říct, že tím i tak trochu sám se sebou.
Petr Šesták v rozhovoru o knize řekl, že naše životní zkušenosti a postoje nejsou zas tak jedinečné, jak si myslíme. Vnímám to jako dobrou zprávu. Děkuju za tuto knihu.
Perla ruské literatury. Štolc a Olga mě moc nezajímali, byli tak trochu neskuteční a sloužili podle mě jenom jako protiklady fantasticky vykresleným staroruským figurám Oblomovovi, Zacharovi nebo vdově Pšenicynové. Scény soužití Oblomova se Zacharem se čtenáři zjevují před očima jako prvotřídní satira a mrazivá groteska. Skrz obě postavy jako by Gončarov posměšně ukazoval na naši vlastní ničemnou nečinnost a nerozhodnost a naprosté budižkničemovství a vrtáctví. Oblomovův sen je pak ódou na naše vylhané a vybájené představy o idylickém kraji našeho dětství.
Přesto je kniha ke svým postavám, i k jejich staroruskému chápání života nesmírně milá a laskavá.
Tato jemně vyladěná harmonie sžíravé satiry a melancholické empatie činí z knihy naprosto mimořádný čtenářský zážitek.
To, co vidíme, to ve skutečnosti nevidíme. Čas je jenom v naší hlavě, která je souborem příběhů, které nám nakukali naši předci. A tak dál. Kdo si troufá rozebrat svoje vnímání na molekuly...
Zatímco první díl byl příjemný svým zpochybněním všech možných myslitelných dogmat, druhý se zvrhává v ultramaterialistické popření všeho, co nás přesahuje.
Jsou to myšlenky komplikované a většinou i hluboké, ale dovolím si autorům oponovat – nevíme o žádném objektivnějším přijímači vnějšího světa než je náš vlastní mozek, z logiky věci ani žádný jiný nemáme šanci poznat. Tuto knihu stvořily stejným způsobem "omezené" mozky. Ústřední myšlenka se tak točí v kruhu.
Ani s myšlením se to nesmí přehánět.
Historické romány zhusta vypovídají spíše o době, v níž byly napsány, než o době, kdy se odehrávají. I u paní Loukotkové je vidět zřetelná tendence k opovrhování bohatstvím, parádou a vzdělaností. Se zlými Římany se při jejich charakterizaci naprosto nepáře, od počátku je jasné, po čí krvi má čtenář lačnit. Naštěstí vykreslení "lidu" je zde podstatně realističtější a prokreslenější, alespoň v rámci tohoto velmi útlého a "rychlého" románu.
Největším kladem je nádherná čeština paní Loukotkové. Nemám tušení, zda jí použité básnivé výrazy jsou zcela její licencí, či zda se jedná o archaismy. Užívá jich jemně a střídmě a jinak nepříliš komplikovaný text jimi úžasně zkrášluje.
Nutno přečíst. Nejlepší kniha o podstatě všeho, s kterou jsem měl dosud čest. Klade víc otázek než odpovědí a to formou nanejvýše zábavnou. Vyznění o naší vlastní nicotnosti je paradoxně dosti optimistické. Provázání pratchettovské fantasy a skoro-seriózních vědeckých dedukcí naprosto dokonalé.
Nesedí mi pozice, do které se pasují pisatelé dopisů Werichovi, kdy ve snaze vyjádřit Mistrovi obdiv stávají se menšími a ještě menšími, hodlají se stát zřejmě trpaslíky... Na druhou stranu mi vlastně nic není do toho, co si Werich s kým soukromě dopisoval... A tady je na můj vkus příliš korespondence té, jejíž souvislosti můžeme maximálně tušit a o povaze Wericha i ostatních si vytvářet spíše zkreslené než objektivní představy... Ale to už asi bude úděl každého podobného výběru. Pohled na osobnost Jana Wericha, na souvislosti, na společnost a kulturu 20. století je to každopádně obohacující.
Kniha, která zestárla. Umím si představit, jak silně zasáhla čtenáře ve své době. Ovšem z mého cynického pohledu se tu mohutně tlačí na pilu – český původ, nezdolnost a moudrost prostého lidu, hloupost a omezenost mocných a bohatých – to je tu naservírováno s takovou intenzitou, aby si čtenář snad ani neopovážil o této pravdě polemizovat. Přes tuto pachuť je nutno uznat Františku Kožíkovi nesmírnou vypravěčskou zručnost.
Všechny dějové linky jsou precizní (osobně jsem se nejvíc kochal rozjímáním neexistujícího Goetha s ještě méně existujícím Hemingwaeym), zřejmě i mistrně pospojovány, byť také mně některé spojitosti unikly, jak moje pozornost ke konci knihy polevovala (ta v doslovu Kunderou odhalená identita jedné z postav mi nedošla ani omylem). Myšlenkově jedním slovem úchvatné.
Dovolím si Mistra tentokrát zkritizovat. Sám na začátku i konci knihy uvádí něco ve smyslu, že vlastně neví, proč tu knihu psal, a že si ji po sobě ani nepřečetl... no a je to vidět. Působí dojmem, jako by mu někdo přikázal jet do Itálie a napsat z ní cestopis, což jako kdyby učinil na zpáteční cestě vlakem a z nádraží ho odešel rovnou odevzdat do redakce, načež se zapřísáhl, že ho už do té přeumělkované Itálie nikdy nikdo nedostane... Svoji neznalost jazyka obhajuje jako ctnost, kritizuje renesanci i baroko, Řím, Benátky, italské umělce... Na jeho poměry velmi málo pokory a snahy porozumět a příliš mnoho intelektuálního exhibicionismu. Závěr (porovnání Itálie s českými luhy a háji) zcela předvídatelný, protože mnohokrát jinde v různých variacích již čtený.
Dojem z knihy nic nemění na mém uctívání Karla Čapka coby ikony české kultury.
Brilantně napsaná pitomost. A jinak posmívat se zemi, ve které se narodil a překládat to do cizích jazyků, nepovažuji za zcela správné, to jen na okraj.
Oslnivá surrealistická forma, která se ovšem časem omrzí. Filozofický přesah je za mě spíš nedotažený, tu a tam nesměle naznačený. Navzdory mému hodnocení nepovažuji naprosto Druhé město za průměrnou knihu. Svojí formou, jazykem, je mimořádná.