Lukáš Palán

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1984

Populární knihy

Surový tvar
Surový tvar
Píča, hovna, Hitler, Praha
Píča, hovna, Hitler, Praha
Loughorn
Loughorn
Nulový součet
Nulový součet

Nové komentáře u knih Lukáš Palán

Nulový součet Nulový součet

„Zdržuju se hvězdného hlasování, protože vůbec nevím, co si o tom celým vlastně myslím. Očekávání byla veliká (protože Surový tvar a páně P. komentáře na DK), leč zůstala jaksi nenaplněna. Po slibně pálivém úvodu (patnáct z deseti čoklistů knihu rituálně obětovalo na oltář Maxipsa Fíka) následovala sáhodlouhá onanie na téma "jaký jsem to já ale marný čůro", hoho, hehe, jsem velký rebel a hodně piju a taky beru drogy a možná miluju svýho kámoše a možná jeho ženu a možná jsem úplně zdevastovaný, protože se mi zabili rodiče, ale to jenom možná (zdevastovaný i zabili se). Rád se taky pokouším masturbovat, ale většinou mě to neba natolik, abych to dotáhl, jako správný macho man chodím do bordelů a ženy jsou pro mě chodící vagíny a zadky a kozy, bliju a seru, protože to my kuci, co spolu chodíme, prostě děláme a hlavně o tom hodně píšeme, aby bylo jasný, jak moc beatnik sme. Ok. Má fiš muškila, budiž přáno. Já už mám na tyhle volný proudy všeho asi moc splacenou hypotéku. (heč) Závěr trochu smrděl Agualusovou maltou, ale možná vidím něco, co tam vůbec není a naopak nevidím to, co tam je. To vůbec nevylučuju. Suma sumárum mi z toho vychází pěkný Nulový Součet (když velký S, tak velký S!), gratulka.“... celý text
— Jizi

Surový tvar Surový tvar

„Zábavná to kniha, drsná ale svým způsobem i dojemná. Božena Němcová by se dost divila, kam to dotáhla její milovaná vesnice. Líbila se mi decentně navozená atmosféra po blíže nespecifikované apokalypse. A vlastně se mi líbilo celé to deptající vyznění tohoto vesnického románu. Mimochodem po výborné Šestákově Kontinuitě parku je to další počin autora původem ze Znojma na téma deprimující maloměsto. Gratuluji.“... celý text
— boticelli

Surový tvar Surový tvar

„Autorovi se podařilo prostředí vesnice dovést ad absurdum a zároveň z toho neudělat parodii. Kdo někdy nějaký čas na vsi žil, nemůže si toho nevšimnout. Zároveň je příběh velmi syrový a bezútěšný, celé knize ale nelze upřít jistou poetičnost. Že jsou věci mnohem složitější, než se zdá, se čtenář dozvídá postupně a pouze v náznacích. Konec celkem překvapil. Doporučuju.“... celý text
— Zyrit

Surový tvar Surový tvar

„Ta kniha je zvláštní - klame tělem, a že jde o dystopii, si čtenář uvědomí až časem. Faktem je, že hodnocení se dost různí, mnozí se dokonce vyjádřili i v tom smyslu, že "tohle fakt nedali"... Už díky tomu mne začala zajímat. Přiznávám bez skrupulí, že se mi dosud nestalo, aby ve mě nějaká kniha vyvolávala natolik rozporuplné dojmy, abych díky nějaké silně prožívala zcela ambivalentní emoce. Nemohla jsem jednoznačně říci, zda se mi líbí či ne: četla jsem ji s odporem, ale i s neskutečnou chutí a zvědavostí. Bylo to zvláštní :-) V anotaci se toho moc vyčíst nedalo: možná proto jsem si z úvodu tak nějak automaticky vydedukovala, že právě čtu jakousi moderní verzi "Bylo nás pět 21. století", pro pubescenty a právě proto s patřičnou "palebnou silou"... Jenže pořád mi zde něco poněkud "nesedělo"... dokud jsem si neuvědomila, že před sebou nemám ani syrový popis "de-idealizované" vesnice, ale že v rukách třímám dystopii ve své nejčistší podobě. Děj se odehrává v neurčité budoucnosti po blíže nespecifikované katastrofě - my můžeme jen tušit nejasnou tragédii nesmírných rozměrů, která rozvrátila svět a způsobila izolaci přeživších obyvatel. Takže přeci jen "Bylo nás pět", akorát v té nejdrsnější skutečnosti, navíc tato banda zdivočelých vesnických výrostků čítá o něco více členů, jež se zovou přezdívkami: Postel, Želva, Cabrito, Bečka, Palec, Zelí, atd... Přežívají za velmi tvrdých podmínek v jedné ztracené vesnici, kde jedinou kloudnou obživu nabízí vzdálená "gumičkárna", továrna na plasty. Na svět nahlížíme očima vůdce oné tlupy, který neustále cituje a zmiňuje slova momentálně nepřítomného Egona. Ten má na dění zásadní vliv, přestože svým stylem, erudovaností a intelektuálním zaměřením mezi partu výrostků nezapadá: představuje pro ně jakýsi symbol naděje a nového života, tedy spasitele, jehož návrat všichni očekávají a pevně v něj věří. Zanechává však po sobě tragický odkaz, který vyvolá nečekanou reakci s fatálními následky - a nám nezbývá než se šokovaně pídit po tom, co přesně ji spustilo... Atmosféra místy připomíná písničku "Pohoda" od Kabátu - žádnou vesnickou pohodu však nečekejte: tohle je vážně jízda... a je to síla. Text plný absurdit a prostý emocí silné emoce paradoxně vyvolává... poetika v hnusu... přehršle vulgarismů a vulgarit... realita tvrdá, drsná, krutá, surová, syrová i sprostá ve své nejhrubší podobě... Bylo to náročné čtení, ale nedala jsem se, a nakonec se s tím nějak popasovala, neboť právě využití různých rovin jazyka a způsob práce s ním mě ke knize téměř přikoval. Díky tomu jsem si doslova lebedila - tolik úžasných výrazů a spojení, z nichž mnohé jsem viděla úplně prvně! Obecná a hovorová čeština občas protkaná spisovnou, prvky nářečí, vulgarismy, slang, výrazy zastaralé nebo poněkud zvláštní, jako např. "svoloč", "počta" místo pošta... Akorát mi přišlo poněkud zvláštní, jak je možné, že se nikdo z postav nezajímá o to, proč jsou věci takové, jaké jsou, a všichni realitu přijímají naprosto pasivně, s jakýmsi smířeným odevzdáním... Závěr mě zcela dostal, ale nebudu prozrazovat víc :-) "Tady se lidi na nic nevymlouvají, a když něco pokazí, tak vědí, že to pokazili, a nikdo jim to nemusí říkat. A když se jim sem tam něco povede, tak všichni pokývnou hlavou, ale nikdo nic neřekne, protože to není potřeba. A proto je tu často ticho. Tady, ve vesnici, na vesnici, nad ní i pod ní. Když se člověk bude soustředit, uslyší akorát prasata a kozy, krávy, slepice, pštrosy, který mají Kuncovi na zahradě už nějaký to staletí a nikdo pořádně neví, proč a jak se tu tenhle zatraceně velkej pták vzal, pak taky ožralý rybáře a báby rozesetý kolem náměstí, který se navzájem zasypávají všemožnými drby, kdykoli se jim zkříží cesty na nejdůležitější vesnické tepně domov-počta-obchod-hřbitov." "Egon chodil v hlavním městě na vysokou chemickou a pak ještě na nějakou další školu, kde řešil fyziku či co. Takový ty věci, proč traktory jezdí na benzin a jak často padají jablka na zem. Často jsme jej nevídali, bydlel na kolejích, což mi jako malému capartovi moc smyslu nedávalo, tehdy jsem znal z fotek akorát železniční koleje. Kdo by proboha chtěl bydlet na kolejích? A co projíždějící vlaky? Až o pár let později jsem zjistil, že to jsou budovy, kde jsou mladí kluci a pořád jen chlastají." "Starej zapečenej komouš, říkal Egon, když jsme spolu hráli šachy v hospodě u Satana." "Já jsem po několika měsících, kdy mě děda tahal na staveniště, věděl, jak udělat základy a střechy, Cabrito je už plnohodnotnej zedník a ostatní z tlupy umí od všeho něco. Palec dělá projektaci, nikdo z nás neví, co to přesně znamená, ale jelikož tuto magii načerpal při poslouchání Egona, tak má od nás bezmeznou důvěru. Všechno to bude vypočítaný tak, jak se to dělá ve městě." "Želva se zrovna vracel z vyjížďky a domů mu zbývala poslední zatáčka, ale zrovna v té zatáčce ležela na zemi suchá větev, takže Želva najednou nemá kontrolu nad čoprem, přední kolo se sklouzlo, letí vzduchem a další věc, kterou Želva ví, je ta, že je zaraženej ve stromu, mrtvej jako můj děda a papá na milosti boží." "Bažiny jsou plácek daleko, daleko za přehradou. Kdysi tam bývaly bažiny a odtud ten název. Teď už by tam člověk nenašel bažinu, ani kdyby měl mapu, všechny vyschly a žáby pochcípaly nebo emigrovaly do přehrady, pokud se jim podařilo tak daleko doskákat."“... celý text
— Snoopi

Surový tvar Surový tvar

„Další výprava na českou ves, kde dost možná sovy nebudou tím, čím se zdají být. V nejmenovaném koutě zemí českých, kde se chlapi perou zásadně jen kosou anebo sekerou, se pije místo vody pivo, maminky se nechávají dobrovolně zabetonovávat do podlah kuchyní a ty sovy mi prostě ani dva týdny po dočtení nedají spát. To, co vám zpočátku přijde naprosto jasné, totiž na v zásadě drobném rozsahu ztrácí pevné kontury, čas se natahuje, postavy deformují, absurdita získává navrch a výsledek je - i díky nesmírně okouzlujícímu vypravěčskému stylu - odporně zábavný. Takový brutální magický surrealismus. Upřímně, moc ráda bych vytáhla ze skrýše v břiše vycpaného jednorožce lahváče, otevřela ho zubama a nabídla ho panu Palánovi výměnou za to, že by mi pověděl, jak to teda myslel. A na důkaz, že to myslím fakt vážně, bych případně přihodila i desetikorunu.“... celý text
— Jizi

Přejít na knížky autora