boticelli komentáře u knih
Výtvarné pojetí prostě parádní, radost prohlížet každé okénko. Jen ten příběh se nějak tříští a já se v něm ztratil.
Na nové dílo Vladimíry Valové jsem čekal hned od přečtení prvotiny Do vnitrozemí, které mě tenkrát mimořádně nadchlo. A i teď jsem četl parádně napsané povídky o lidech kolem nás v nejroztodivnějších situacích. Žádná romantika, žádný happyend, jen odžitý život.
Zweiga jsem měl dlouho v hledáčku, nicméně tato novelka mě donutila vytahat z regálu po mami i ostatní jeho díla. Na pár stránkách jsem poznal úžasnou osobnost z jiných časů a její okouzlující život a neokouzlující zánik. Až nepříjemně jsem si znovu uvědomil, jak nicotný je život člověka.
*Nač žijeme, když vítr zavane stopu hned za naším střevícem.*
Machen a jeho Velký bůh Pan - to byl tenkrát na počátku devadesátých můj úvod do jeho temných světů, do kterých se pravidelně vracím do dnes. Styl, jakým navozuje pocit zla mi velmi sedí, působí strašně samozřejmě, jakoby popisoval pravdu pravdoucí.
Na knihu jsem se chystal dlouho, velice slibný obal i téma románu mi byli hned sympatické. Po zajímavých prvních cca sto stranách přišla akční část a já pozvolna ztrácel zájem. Zrovna u tohoto románu mě to jaksi obzvlášť mrzí, ale lepší hodnocení dát nemohu.
Vzpomínková knížka o magické, bláznivé Praze. O městě, ve kterém jsem prožil krásných pět let právě v době, kdy paní spisovatelka psala tyto řádky. A vždy, když se do Prahy vracím, cítím podobné vzrušení, jaké popisují tyto stránky.
Toto dílko mi mimořádně sedlo, s autorem jsme zhruba stejně staří a Prahu konce devadesátých jsem zažil, takže tato téměř pop-artová sbírka plná neonů, bilboardů, marketů a silnic mi připomněla tehdejší atmosféru. A všechno se to nese v melancholickém hávu, radost pročítat.
Do velké míry bláznivě (barokně) napsaná autobiografie z totalitní Kuby. Když svobodná duše musí žít v okovech nedopadne to nikdy dobře, vždy zůstane nejméně šrám. Zajímavé, ne - děsivé je, kolika lidem na této planetě ještě dokáže totalita imponovat.
Pitoreskní obrázky z našeho Bohem zapomenutého pohraničí. Knihou listuju často, mám zde chalupu se zahradou, tak mi momenty zachycené objektivem přijdou pikantně nostalgické.
Edward Gorey! Dílo tohoto umělce přímo hltám. Jeho svět *lehce* přitažený za vlasy je vždy radost navštívit.
Podivné. V divadle určitě lepší zážitek než na papíře.
Knihu jsem zvládnul během momentálních povodní a byla mi velice zábavným společníkem. Koketování s hermetismem, vědomím a realitou mi přišlo vhod, až jsem měl pocit, že když zavřu oči, nebude existovat ani žádná katastrofa!
Můj velký oblíbenec opět nezklamal. Baví mě jeho popisy momentu, prostředí, nálady. A samozřejmě postavy. Postavy ze všech možných ingrediencí ale strašně opravdové. Dík!
O Praze čtu prostě rád, pohádky z Kampy jsem si nemohl nechat ujít. Jindřiška Smetanová vytvořila na Kampě a v okolí celé univerzum, které se v jejích knížkách objevuje zas a znovu.
Autorův styl mě chytnul od první kapitoly. Nepatřím mezi chytrolínky, co od půlky vědí jak to dopadne, takže jsem si užil i napětí a nechal se překvapit závěrem. A téma románu mi opět připomnělo, jak je důležitá zdravá psychika, jak nepříjemní musí být démoni v hlavě, ještě když je vyvolá někdo druhý, nejbližší..
Třetí setkání s Nabokovem, na Lolitu jsem se chystal několik let. Bohužel mi potvrdila, že autorův styl psaní mi nesedí. Květnaté popisy všeho možného na úkor děje. 3,5*
Hra, která zabaví i na papíře. Momentálně opět aktuální téma migrace aneb jak to bylo s přistěhovalci dřív.
Kulisa večerní vesnice, lampióny a pod nimi drobná dramata všech zůčastněných se mi hned od začátku tuze zamlouvala.