• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Martin T. Zikmund

Pojďme ještě kousek

„Nemám ráda knihy rozhovorů a ani je nijak nevyhledávám, ale u této knihy jsem udělala výjimku, protože je mi ctí, potěšením a národním svátkem, že Jiří Edy Zajíc je člověkem, se kterým se znám osobně a i jsme toho docela dost spolu prožili. Jak to bývá v naší české mentalitě, i když si myslíme, že druhé známe, opak je pravdou. Ani já jsem o Edym nevěděla v podstatě vůbec nic. Proto jsem velmi vděčná za to, že "šel s kůží na krk," a poodhalil nejen svůj životní příběh, ale i své názory a pohledy na víru v Boha, na dobu, v které žil, na politickou situaci. Z celé knihy dýchají na čtenáře tři věci, které jsou poměrně vzácné: 1. Edyho moudrost - protože on není jenom velmi inteligentní, ale zároveň je opravdu moudrým a hlubokým člověkem, který má velmi poctivé úvahy. 2. Edyho pokora - je až fascinující, s jakou pokorou si přiznává své životní omyly a chyby, toto se málokdy vidí. 3. Edyho čisté srdce - kdo jej znáte osobně, určitě můžete potvrdit, že je člověkem velmi čistým, a i toto je patrné z jeho úvah a myšlenek. A zároveň mě ještě osobně potěšily dvě věci, které jsem vůbec nečekala: 1. Označení hoboje jako nástroje, který sám o sobě bere člověka za srdce. S tím se naprosto ztotožňuji, hoboj je jednoznačně můj nejoblíbenější nástroj pro svůj nádherný sametový zvuk, který bych mohla poslouchat od rána do večera. 2. Označení filmu Je třeba zabít Sekala jako snímku, v kterém má každý hrdina svůj jedinečný úkol - tento film podle mě mnoho lidí v mém okolí nevidělo, a přesto jej považuji za jeden z nejlepších filmů, který jsem kdy v životě viděla, a který ve mě hluboce zůstal. Jednoznačně doporučuji.“... celý text
— archandelka

---

Pojďme ještě kousek

„Na této knize rozhovorů je zajímavé, že se netázal jeden člověk, ale hned dva lidé různého věku: Martin T. Zikmund (*1966) a Tereza Zavadilová (*1992). Jiřího Zajíce dlouhodobě sleduji a inspiruje mě, proto jsem se na knihu rozhovorů s ním dost těšila. Dozvěděla jsem se hodně o jeho soukromí i o tom, jak prožíval různé dějinné etapy, které já znám taky jen z vyprávění. Velice inspirativní byly jeho pohledy na církev - tam jsem s ním souhlasila téměř vždy. Jediné, kde jsem s ním výrazněji nesouhlasila, bylo jak stále prezentuje "špatnou" školu a "dobrý" skauting. Jako člověk, který se angažuje v obojím (a výrazněji právě ve školství) to odmítám vidět takto černo-bíle. Ale možná, v místech, kde se "zpovídaným" nesouhlasíme, jsou rozhovory nejzajímavější... (pokud tedy takových míst není příliš). Doporučuji inspirativní osobnosti Jiřího Zajíce naslouchat i přes všechny jeho chyby, o kterých také zcela otevřeně a poctivě mluví - a i za to si ho vážím.“... celý text
— Matematicka

---

Ptám se, tedy jsem

„Budu se snažit být stručná. Knize nic neubralo, že je 11 let stará, ráda jsem si osvěžila, některé okamžiky, které jsem v návalu dalších událostí pozapoměla. Pan Pithart je velmi moudrý, sofistikovaný, laskavý muž. Chápu ho, že nechtěl kandidovat na presidenta, ale zároveň mi to je líto. Kniha rozhovorů je krásná, poučná, ale tak nějak lehce, s hezkým nadhledem. Vím, že se nemá srovnávat, ale současně jsem se prokousávala jinou knihou o politicích (Všichni jsou psychopati, jenom já letadlo od MUDr. Hnízdila) a to se je jiný kafe. Z té čiší nenávist a negativní energie.“... celý text
— Sova15

---

---

Pojďme ještě kousek

„Moc pěkný a otevřený rozhovor se slušným a inspirativním člověkem.“
— cycle-ball

---

Ptám se, tedy jsem

„Rozhovor Martina T. Zikmunda s Petrem Pithartem vyšel v roce 2010 – v době, kdy jsem ho četla už byl tedy deset let starý. Je taková kniha v roce 2020 ještě aktuální? Za sebe musím po jejím přečtení (vybrala jsem si ji podle jejího názvu) potvrdit, že ano. V této knize rozhovorů nejde ani tolik o životní příběh Petra Pitharta, i když i o něm se tu mnohé dozvídáme a Petr Pithart se odpovědím na tyto otázky nijak nevyhýbá. Ale více do popředí se tu dostává jeho pohled na události, kterých byl svědkem, i na celospolečenské problémy. Pohled právníka s velkým zájmem o českou historii, zájmem o jiné národy, s kterými jsme sdíleli jeden stát (hlavně Němce a Slováky), a především o problematiku ideologií. Pohled člena komunistické strany (v letech 1960–1968), poté dělníka čerpajícího vodu v maringotkách se spoustou času na čtení, disidenta a ve svobodné společnosti i politika. Určující je způsob, kterým se Petr Pithart vztahuje ke světu a který dal po dlouhém hledání knize název. Petr Pithart o tom říká: "Já jsem si osvojil hodně z Machovcovy dikce, nemyslím tím halekání v hospodách, ale tu dikci polemickou, dialogickou, plnou otazníků, třeba několik vět po sobě s otazníkem, žádné odpovědi. Pokládám tento způsob rozpravy za zcela přirozený, i když pro mnoho lidí je to asi příliš exaltované. To mě naučil Milan Machovec, že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi. Že jen otázky nás někam v dialogu přivedou. Že tázavost je předpokladem jakéhokoli filozofování, to je banalita, ale u Machovce šlo navíc o tázavost jako o způsob řeči. Měl k tomu příhodně vysoko posazený hlas, a když jeho otázka končila, byli jsme někde u stropu nebo u vrcholků stromů. Jedna končila, druhá začínala. Sem paří i výstižná charakteristika Masaryka: proslul skvělostí spíše svých otázek, méně než odpovědí. Co je důležité, jsou otázky. Klást správné otázky. Dodávám, že za každou otázkou by měla následovat výstižnější, přesnější, hlubší otázka, mířící více k jádru problému – jako svého druhu odpověď. Odpověď zase otázkou, lepší otázkou. To mě naučil Machovec. A Machovce nepochybně inspiroval Masaryk. A tak jsme si toto masarykovské memento předali." Dalším velkým tématem, kterému se Petr Pithart v knize věnuje, je otázka, jací jsme my Češi. Jací jsme byli a proč? Jací jsme a jací budeme? V tomto hledání „duše českého národa“ Petr Pithart vědomě navazuje na své velké vzory: Tomáše G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ferdinanda Peroutku: "Myslím, že jsme byli – a dosud jsme – mimořádně sebestřední, málo nás zajímal a zajímá svět kolem nás, je to jedno z našich prokletí, že pořád hledíme jen na sebe. Máme pocit, že nikdo nechápe, jak jsme dobří, že ostatní jsou připraveni nás opustit, zradit. Myslím si, že i v tom osmašedesátém nám dělalo strašně dobře, jak si nás svět všímá, ale to neznamená, že bychom se sami o svět zajímali. Však také naše „zahraniční“ politika byla tehdy prakticky nulová. Čím my trpíme vůbec nejvíc, je naše nevyrovnané sebevědomí. Chvílemi máme pocit, že se tady dějí hrozné věci, které by se jinde na světě dít nemohly, že jsme poslední z posledních, hanba námi mlátí, a pak zase, v jiných věcech, jsme druhý den úplně skvělí, nejlepší, a zdá se nám, že na nás celý svět s obdivem zírá a uznává nás. Nejsme schopni se dohodnout na rozumné míře toho, jací doopravdy jsme. Tyto nevyrovnané pocity jsou strašně vyčerpávající, jednou máme za to, že jsme v tom pelotonu úplně poslední, jednou zase na špici. Z toho může být jen kocovina a nedostatek sebedůvěry. To se týkalo i našeho nedávného předsednictví v Radě Evropské unie. Chvástali jsme se, že vidíme věci, které před námi nikdo neviděl. My jsme jediní v Evropě, kteří si z ní umějí utahovat… My jsme byli jediní, kteří Obamovi řekli natvrdo to a to. A světově: anglicky! A vzápětí jsme všechno podělali." Jsem přesvědčena, že i po deseti letech od vydání knihy má smysl vydat se s Petrem Pithartem na cestu kladení si otázek – například o tom, kdo jsme, kam směřujeme, a proč tak činíme, ale i o mnoha dalších problémech, které nám mohou při čtení tohoto inspirativního rozhovoru vyvstat.“... celý text
— Matematicka