archandelka komentáře u knih
Adamovi Szustakovi bych klidně dala i deset hvězdiček. Geniální autor a neméně geniální kniha. Velmi se mi líbí, jak v této knize propojuje běžné věci z přírody anebo společnosti do duchovního života. Kromě duchovních inspirací jsem se dozvěděla mnoho zajímavostí, o kterých jsem neměla vůbec ani tušení. Rozhodně doporučuju.
A velmi se těším na jeho další knihy.
"Kdo je šťastný, způsobí štěstí i druhým, kdo má odvahu a důvěru, nikdy nepodlehne útrapám."
Těžko se hodnotí takový fenomén, kterým toto dílo je. Ale tak aspoň pár postřehů:
1. Nedá se přehlédnout, že deník je napsaný puberťačkou, která má vnitřní svět jako většina jejich vrstevníků - žije svá zklamání, lásky, radosti. a to i uprostřed tak těžké situace, v které se nachází. A zároveň se nedá přehlédnout, jak se za ty dva roky, kdy si píše svůj deník, posunula a vyspěla.
2. Co se týká psaní, navzdory svému mladému věku, měla Anna fakt talent. A věřím, že kdyby to celé dopadlo dobře, mohla být velmi slavná spisovatelka. Ale ona je vlastně slavná spisovatelka i tak.
3. Děj celého deníku není v podstatě o ničem jiném, než o tom, jak si všichni obyvatelé zadního domu jdou na nervy. Ale upřímně, komu z nás by nehráblo, být dva roky v kuse zavřený se stejnými lidmi.
4. Velmi cenný je i pohled Anny, jak prožívá fakt, že je židovka. A že si velmi přeje, aby jednou Židé měli stejná práva jako ostatní. Toto mi v podstatě na celé knize přišlo děsivé, žít s uvědoměním, že v očích světa znamenám o dost méně, protože jsem jiné rasy.
5. Konec, kde se popisují osudy postav, je velmi smutný. Tak málo chybělo.
Jsem velmi ráda, že jsem si tuto klasiku všech klasik mohla přečíst a rozhodně toho nelituju.
“Boží Duch však nie je počítač, ktorý treba naprogramovať. Je osoba, ktorú treba privítať.
V pořadí můj třetí Lucado a musím říct, že zatím nejslabší. I když píše stále stejným stylem, který fakt ovládá dokonale, a i když jsem se těšila na toto téma, tak v porovnání s jinými jeho knihami mi zde velmi chyběl jeho nečekaný pohled na věc. No ale i tak dávám 4 hvězdičky, protože kniha to je kvalitní. Jen mě neoslovila tak, jako jeho jiné knihy.
Ach Gervaiso, tak dobře jsi začala, a tak smutně jsi skončila.
Ale on by to asi nebyl Zola, kdyby to nebylo takto.
Kniha se mi nečetla nejlépe, měla jsem takový nějaký pocit, že oproti jiným Zolovým knihám, kde začínal naturalistický nářez v podstatě chvilku poté, co příběh začal, tady se to ze začátku tak nějak vleklo a nic extra se nedělo. Ale pak to nabralo opravdu neskutečně rychlý spád. A tak nějak se nedalo dělat nic jiného, než prožívat hluboký soucit s Gervaisou, starým Bru, Laliou a zároveň i znechucení nad všemi těmi sousedy a příbuznými, kteří dokonale reprezentovali klasické postoje opovržení a nadřazenosti. Konec byl opravdu smutný, v případě Coupeaua jsem asi nebyla vůbec překvapená, ale u Gervaisy jsem to asi takto nečekala.
Každopádně skvělý Zola. Těším se na Nanu.
Miluju The Chosen - jeden z nejlepších seriálů, který jsem kdy viděla. Velmi jsem se potěšila, když začali vydávat tyto malé knihy, které jsou zpracovány ve formě úvah nad Ježíšovým životem a zároveň obsahují i otázky na zamyšlení. Dallas Jenkins a jeho tým, podobně jako v případě seriálu, i tady odvedl velmi kvalitní kus práce. Bylo to opravdu velmi podnětně prožitých 40 dní osobních reflexí nad jednotlivými úryvky. Jen tak dál. Těším se na druhý díl.
"Ste verziou Jozefa vo svojej generácii. Predstavujete výzvu pre satana a jeho plány. Nesiete v sebe niečo Božie, ničo vznešené, niečo sväté, čo svet potrebuje - múdrosť, láskavosť, milosrdnosť, zručnosť. Ak sa satanovi podarí zneutralizovať vás, môže umlčať váš vplyv."
"Čo ak vy sa vzdáte, stratíte vieru, odkloníte sa od Boha? Prosím vás, nerobte to. Bojuje za vás celé nebo. Hore i okolo vás práve v tejto chvíli pracujú Boží posli."
Můj druhý Max Lucado a stále jsem stejně nadšená. Nádherně rozebraný příběh Josefa Egyptského, provázaný na naše vlastní krize, boje a zápasy, s jasným poselstvím: zvládneš to. Autor má velmi čtivý styl psaní a do řady příběhů, které zmiňuje, propojuje právě tento starozákonní příběh, s jasným poselstvím pro každého jednoho z nás.
Už se nemůžu dočkat další knihy.
Těším se na další knihu.
Obvykle se všemu, co má v názvu žena anebo to zavání tím, že by to mohlo být pro ženy, vyhýbám. Ale u této knihy jsem byla upřímně překvapená. Autorka velmi dobře vyvrací takové ty klasické mýty, že být křesťanem znamená sloužit až do roztrhání, nehledět na vlastní potřeby, ale jenom na ty druhé, nikdy neříkat ne a nemít absolutně žádné hranice. Zároveň přináší řadu konkrétních kroků, které ona sama zažila a které si ona sama nastavila, aby se ochránila před úplným vyhořením, vyčerpáním a zároveň i před frustrací a rezignací. Jednoznačně doporučuju.
"Počet Ježišových proroctiev, že tri dni po smrti vstane z mŕtvych: tri.
Počet apoštolov, ktorí počuli proroctvo: všetci.
Počet apoštolov, ktorí čakali pri hrobe, aby videli, či spraví, čo predpovedal: nula."
Autora registruji na trhu duchovní literatury už docela dlouho, ale dlouho se mi do ruky nedostala žádná jeho kniha. Když jsem v knihovně objevila tuto knihu, řekla jsem si, že je čas. Ale upřímně jsem nic nečekala. O to větší bylo mé překvapení. Krásné, hluboké, geniální myšlenky, které pro mě byly velkým obohacením, a má velmi nečekané pohledy na celý příběh ukřižování.
Určitě to nebyla poslední kniha Maxe Lucada, kterou jsem četla.
Téma velmi potřebné, na jednu stranu velmi dobré propojení duchovní a emoční stránky, to na knize oceňuju. Na druhou stranu celkový rozsah neumožnil autorovi jít v jednotlivých tématech dostatečně do hloubky a zároveň mi tam velmi chybělo konkrétní pojmenování kroků, které je potřeba udělat, aby začal proces uzdravení. Takže na prvotní seznámení s tématem dobré, ale to je jaksi vše. Škoda.
Je náročné hodnotit takový fenomén, jakým je bezesporu celá tato trilogie. Tak aspoň pár postřehů.
1. Tm, že třetí díl vyšel s dost velkým odstupem od předcházejících dvou, trvalo mi chvilku, než jsem se tak nanovo zorientovala ve všech postavách, a kdo je s kým v jakém vztahu. Upřímně se těším, až si jednou přečtu celou trilogii v jednom zátahu.
2. Hlavní těžiště celé knihy spočívá na postavě Ženky a na postavě Wojtka. Postava Ženky je bezesporu skvělá, originální, velmi je mi sympatická, a velmi se mi líbí i její vývoj. Příběh Wojtka je zajímavý na začátku, kdy je zapáleným komunistou, ale později už jeho linie tak nějak zvláštně v knize upadá.
3. Velmi mě mrzí, že ačkoliv hned první část je věnovaná postavě Halky, tak ve zbytku knihy se zmiňuje už jenom okrajově, ačkoliv zrovna její příběh by byl taktéž dostatečně nosný na to, aby odkryl, jak se vyrovnávala s tím, co se jí v životě stalo, a nakolik to potom ovlivňovalo její manželství. A to stejné je v podstatě s postavou Anušky a částečně ke konci i s postavou Julky.
4. Politické situace a jejího dopadu na životy lidí je tam opravdu hodně, ale na druhé straně kniha právě na celou tuto situaci poskytuje velmi zajímavý pohled - udělejme tak, jak to strana chce slyšet, a budeme mít pokoj. Velmi jsem ocenila i příběhy kněží z Karviné, to dalo celé knize opravdu výraznou přidanou hodnotu.
5. To, co mě velmi vyrušilo, tak byl závěr. Přišlo mi to celé prostě dost neukončené.
I přesto, že za tu nevyváženost příběhů postav a za pocit neukončenosti dávám "pouze" 4 hvězdičky, nic to neubírá na tom, že Šikmý kostel je prostě fenomenální trilogie, od které se jednoduše nedá odtrhnout. Jsem velmi ráda za to, jak kvalitní spisovatelky máme v naší zemi, a o to více, že je to navíc v mém rodném kraji, a právě díky těmto skvělým knihám vím zase o něco více o tom, jak se zde žilo.
Když jsem objevila tuto knihu, tak jsem se velmi potěšila, že konečně někdo, kdo se tématu vysoké inteligence v dospělosti věnuje, protože to je opravdu téma opomíjené.
Souhlasím s tím, že při čtení si člověk uvědomí, že pocit, že jsem asi z nějaké jiné planety, než celý zbytek tohoto světa, prožívá asi většina lidí s vysokou inteligencí, a že teda v tomto nejsem jediná, kdo tím fakt trpí. I některé další charakteristiky byly fajn, protože mi to vysvětlilo některá má prožívání věcí.
To, co bych naopak knize vytkla, je opravdu relativizování všeho, především teda již zmíněné tvrzení, že nadaný je v podstatě každý, kdo je v něčem dobrý. Pak se ovšem kniha neměla jmenovat Život s vysokou inteligencí, ale spíše život s nadáním, a pak bych ji nejspíše vůbec nečetla. O inteligenci je to opravdu velmi málo, což za mě bylo zklamání.
"Najprv sa nauč trpieť, utrpenie ťa naučí milovať."
Na začátku knihy, když jsem si přečetla v prvních kapitolách tento citát, tak jsem se velmi těšila na celý životní příběh Gemmy. Nicméně čím déle jsem svědectví o ní četla, tím méně pochopitelné pro mě bylo, a tím více jsem si uvědomovala, jak je tato spiritualita ode mě vzdálená.
Proto dávám tak nízké hodnocení, ne, že by samotná kniha byla špatná, zpracovaná je velmi dobře, ale pro mě obohacením nebyla.
"Věděla jsem, že nejbezpečnější způsob existence je být takovým člověkem, který splyne s okolím.
Moje opravdové já se nestihlo vytvořit. Byla jsem obraz v zrcadle. Měnila jsem se podle očekávání člověka, který se na mě díval, protože jsem toužila všem vyhovět. Myslela jsem si, že když budu taková, jakou si mě lidé přejí mít, přijmou mě mezi sebe."
Na knihu jsem se těšila a nebyla jsem zklamaná. Syrové popisy míst, dějů a událostí, strhující styl vyprávění. I když jsem celou zápletku tak nějak tušila, nic to neubralo na celkovém zážitku z knihy. A tak se stalo to, co mám na čtení knih fakt asi nejradši - nemohla jsem se od toho odtrhnout.
Alena Mornštajnová, bez ohledu na celou kauzu ohledně této knihy, má neskutečný dar napsat věci tak, že jdou opravdu do hloubky a až do samotné podstaty věcí. A pokud je to kniha, která někomu otevře oči anebo zase o něco víc přiblíží prožívání obětí těchto hrůz, tak svůj účel splnila na 100%.
Ohledně této knihy mám silně ambivalentní pocity. Příběh pátera Damiána je jednoznačně silný a inspirativní a jeho oběť na Molokai obdivuhodná. V tomto je kniha opravdu inspirativní. Nicméně vůbec se mi nelíbil styl, jakým je napsaná. Ze začátku je příběh velmi jednoduchý a už jsem se nemohla dočkat, až skončí, Damián se stane knězem a odjede na misie. Druhá část týkající se misií, už byla velmi fajn, zejména popis toho, jaký byl život s malomocenstvím, a popis celé práce, kterou Damián za svůj krátký život vykonal. Ale celkový dojem zároveň kazily gramatické chyby, kterých v knize nebylo úplně málo. Takže jednoznačný plus za příběh a poselství a mínus za styl, jakým je kniha napsaná a za překlad s gramatickými chybami.
Na knihu jsem slyšela mnoho protichůdných názorů, a tak jsem se po dlouhém váhání rozhodla, že si přece jenom udělám vlastní názor.
Oceňuju autorův poměrně originální nápad zasadit příběh Ježíše do našich reálií, představa Ježíše, který se narodí v Nošovicích a jde do Karviné na svatbu je rozhodně zajímavým krokem. Stejně tak podobenství o deseti pannách, přirovnané ke koncertu Justina Biebera, považuju za nejzdařilejší kapitolu celé knihy.
To je ale bohužel vše. Zbytek mě nijak neoslovil, ani nenadchnul, spíše naopak. Čím déle jsem ji četla, tím méně se mi chtělo ji opravdu dočíst a tím více se mi zdálo, že zásadní události, jako je ukřižování, byly zprostředkovány velmi zjednodušeně a povrchně, bez vysvětlení skutečného významu.
Jednou opravdu stačilo a už nikdy více.
Damian Stayne v knize odvedl opravdu skvělou práci. Velmi podrobně rozebírá jednotlivá charismata, prokládá je svými vlastními zkušenostmi ze služby a zároveň ještě každé z nich opírá o Bibli a o tradici církve. Byla jsem velmi překvapená z toho, jak kvalitně je kniha zpracovaná a v podstatě jsem zatím na toto téma asi nečetla nic, co by bylo více komplexní.
Knihu jsem přečetla poté, co jsem se s Angelou a Brendanem potkala osobně na Slovensku. Angela je velmi vitální paní, která je plná radosti a plná ochoty sloužit všude tam, kde je potřeba. O to zajímavější bylo vidět pozadí celého jejího příběhu, jak bojovala s rakovinou, co vše u toho prožívala a jak to celé přijímalo její okolí. Kniha je opravdu krásným svědectvím.
Moje pocit z této knihy jsou velmi smíšené, ale uznávám, že když člověk jednou uvidí The Chosen, potom dost věcí vidí optikou těchto obrazů. A zároveň samozřejmě vždycky to svádí tyto příběhy srovnávat s Quo Vadis, což je za mě jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla, a tento román kvalitou ani příběhem na Quo Vadis nedosahuje ani náhodou.
Příběh je vcelku fajn, ale na druhou stranu byl dost roztahaný a místy jsem se fakt nudila a čekala, kdy dostane nějaký zajímavý zvrat. Top postava byl jednoznačně Demetrius, škoda, že jeho prožívání a jeho způsobu vidění věcí nebyl věnovaný takový prostor, jaký byl věnovaný Marcellovi. Skvěle byli vykreslení i jednotliví císařové. Konec byl pro mě dost nečekaný, představovala jsem si od začátku jiný scénář.
Celkově je to velmi fajn oddechovka.
Těšila jsem se, protože tohoto tématu není nikdy dost, ale nijak mě to nezaujalo, a i když píšu recenzi teď s odstupem, upřímně si ani nepamatuju, o čem to vlastně bylo, což úplně není dobrá známka.
Navíc tím, že autor je protestant, s mnohými věcmi jsem prostě nesouhlasila.
Ačkoliv se autor snaží i v této knize navázat na předchozí příběh, přece jenom to nemá stejný tah na branku. Děj je zhuštěný pouze do osmi dní, většinou se jedná o rozhovory s druhými, jsou tam v podstatě téměř nulové dějové zvraty a z konce jsem byla upřímně lehce zklamaná. Myslím si, že z velmi slibného tématu autor prostě vytěžil velmi málo, což je upřímně velmi škoda.