Populární knihy
Nové komentáře u knih Nacuko Higuči
Pět japonských novel
„Zajímavé. Zde jsou hezky poznat rozdílné kulturní názory a myšlení. V Japonsku mají dost jiný vztah ke smrti. Knihu mi bratr přinesl z knihobudky. Zdá se mi že ani tento původní majitel nepřelouskal Jošia, protože asi od poloviny novely byly některé stránky stále slepené barvou na vrchu. U Šunkin mi bylo poněkud nevolno při pasáži s vypichováním očí. Na to jsem fakt citlivá. Mechanizmus byl asi nejzajímavější. Byly tam trochu divné vztahy mezi postavami, ale ne úplně nepochopitelné. A poslední novela je jako odraz překrásné dívky v okně vlaku na pozadí ubíhající horské krajiny.“... celý text
— Yel_len
Pět japonských novel
„Velmi zajímavý soubor.“
— Kabuky
Pět japonských novel
„Jsem si téměř jist, že předchozí majitel, vlastníci knihu, nikdy nedospěl dál, než k Jošiovi. Soudím tak z toho, že sám jsem se při čtení jeho životních strastí několikrát nachytal, že s tím budu muset seknout. Druhou indicií mi bylo zjištění, že lehké opotřebení knihy s narůstajícím dějem, je stále menší a u konce Jošiova dobrodružství, stránky stále byly spojeny svými okraji. Škoda toho. Po Jošiovi to byla paráda. Poučení na závěr. Někdy je třeba trpět, protože po dlouhém utrpení, přichází intenzivní rozkoš, úměrně kratší délce utrpení.“... celý text
— Phyl
Pět japonských novel
„nalezena v knihobuce...se Sněhovou zemí jsem měla tu čest už v jiné sbírce Jasunariho Kawabaty, takže jsem si tento text osvěžila..ostatní byly pro mě novinkou. No a můžu podepsat hodnocení OOphagy...nenapsala bych to lépe.první dvě mě totižto nejenže nenavnadily do čtení, ale tak nějak jsem chápala, proč ta kniha skončila v knihobudce...taková mizérie po Japonsku...komplikované vztahy, prodejné ženy vs. manželky...a hlavní hrdinové se místo řešení plácají v kruhu..dialogy, chození kolem horké kaše. Tragédie, kterým by šlo zabránit. Styl myšlení a jednání natolik vzdálený od našeh evropského standardu. V druhé povídce hrdina s hemoroidy a jeho milenka s pohlavní nemocí, manželka sžíraná hněvem, zlostí...a co teprve děti ? vytvořte si vtah k těmto hrdinům. Přestanete se divit rituálním sebevraždám. Životopis Šunkin zas pozvedl laťku, akorát sama ŠUnkin mě docela štvala svým přístupem k život a okolí, zejména ale ke svým vlastním dětem...a její žák a partner mě iritoval tím, jak se našel v submisivní roli otroka. Pozvedl Šunkin na božský piedestál, kvůli ní se oslepil, kvůli ní zavrhl vlastní děti ( ta práce mě poznamenává víc, než si myslím ....analyzuji patologie ve vztazích a vidím kořeny v dětství :D)..každopádně skvěle napsáno...
No a Mechanismus - sžíravé zrcadlo. Poetickou Sněhovou zemí se pak literární sešlost uzavírá...Chce to nechat dojmy uležet...“... celý text
— haki34
Zápolení
„V prvom rade sa mi zdá, že využitie fotografií bolo v beletristickej časti pomerne nešťastným riešením. Uvedomujem si, že problém je v hybridizácii dvoch módov, čo na jednej strane pôsobí odvážne a možno to aj vystihuje priepustnosť dokumentárneho a fiktívneho (ako naturalizmu a dvorskej kultúry v textoch IH), pôsobilo to lacne, akoby odfláknuto, podobne ako popisované štvrte... Na druhej strane sa však samotná autorka očividne snaží o mravné pozdvihnutie týchto osudov, zachytenie ľudskosti za namaľovanou tvárou, a aj preto by pre mňa príbehy omnoho viac vynikli s ilustráciami zachytávajúcimi napríklad často spomínanú Onno no Komači alebo by tam proste stačilo dať nejaké Hlouchove ukijo-e (a fotografie si nechať do predslovov a doslovov). Vo výsledku to tak z autorkiných poviedok robí niečo obskúrne, vyčleňuje ju to od takého Bašóa či Nacumeho (s peknými ilustráciami), vyčleňuje ju to ako plnohodnotnú súčasť kánonu (pričom autorka doň patrí). Zaklincovali to záverečné stránky zaplnené reklamami na ďalšie knihy od vydavateľstva (to je však smutný relikt danej éry). A nepáčil sa mi ani preklad, najmä využitie súčasného hovorového jazyka. Skôr by sa mi tu hodil nejaký historický slang. Na mňa to aj preto pôsobilo dosť amatérsky, skôr ako nejaký pokus začiatočníka. Chcel by som naopak oceniť slušné množstvo komentárov a poznámkového aparátu. Erudícia prekladateľke rozhodne nechýba a aspoň v tomto smere bola kniha na veľmi nadpriemernej úrovni. Určite však nejde o "holistické dielo", v ktorom by sa krása obsahu prepájala s krásou knižnej formy.
Čo sa samotných poviedok týka, všetky tie príbehy boli bezpochyby zaujímavé, svojou prchavosťou a neukončenosťou rozprestreté do dejín a sem-tam aj krásne lyrické. Cítil som tu napríklad Džúničira Tanizakiho a jeho pohľady do ženského sveta a taký ten zvláštny lyrický japonský realizmus. Občas to bolo na môj vkus trochu príliš citovo nevycválané, občas akoby sa rozptýlil taký ten sústredený pozorovateľský pohľad zenového maliara, ktorého výsledkom je prostá línia, ale k tomu sa dá dopracovať len systematickou praxou a na to Ičijó čas nemala. A možno je to aj dobré. V istých chvíľach to pôsobilo až horúčkovito, ako taký prúd vedomia. Obrovská škoda skorej smrti, pretože v porovnaní s dobovými japonskými knihami to pôsobí mimoriadne priekopnícky. Najmä Zápolenie.“... celý text
— Macvosik
