• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Svou vidět bledou mrtvolu - Pavel Šidák

Tento výbor je soustředěn na zapomenuté básníky české dekadence. V negaci proti světu stavěla artistní, umělé, vnitřní světy psýchy — neboť dekadence je předevš... detail knihy

Populární knihy

/ všech 7 knih

Nové komentáře u knih Pavel Šidák

Slovník novější literární teorie

„perfektní kompendium, které má čestné místo v mé příruční knihovničce doporučuju každému, kdo se zajímá o současnou literární teorii“
— los

---

Maturita 2016-2017 z českého jazyka a literatury

„Skvělá příručka k maturitě z češtiny, můžete si nanečisto vyzkoušet didaktické testy v první části, dále najdete i charakteristiku nejčastějších slohových útvarů u maturity se vzorovou ukázkou.“... celý text
— fojtikjirik

---

Maturita 2016-2017 z českého jazyka a literatury

„Nejlepší cvičebnice, která skvěle rozebírá všechny tři složky zkoušky - sloh, didaktický test a ústní literární část. Součástí jsou i ukázkové didaktické testy, které odpovídají tomu, co připravuje Cermat.“... celý text
— triatlet

---

---

Mokře chodí v suše: Vodník v české literatuře

„Podnětná kniha nahlížející na postavu vodníka ze všech možných úhlů a přinášející spoustu působivých informací. Počítá však se základními znalostmi české literatury 19. století. Čtenář by měl mít přehled o dílech Boženy Němcové, Josefa Kajetána Tyla a dalších (i méně známých) autorů. Knížku bych proto doporučila spíše jako zajímavé doplňkové čtení při studiu.“... celý text
— simona8126

---

Úvod do studia genologie

„Škoda, že autor neuvedl – pokud zvolím jím hojně užívaný pojem –, v jakém modu je třeba jeho Úvod do studia genologie číst. Být to parodie na (literární) vědu, bylo by to takřka bezchybné, jako vážně míněná monografie už je to o poznání horší. Šidák přitom začíná sebevědomě, vlastní knihu označuje za „první českou genologickou monografii“ a nezapomene se ani vymezit vůči Encyklopedii literárních žánrů, neboť ti hlupáčci tam popisují žánry analyticky, kdežto Pavel Šidák tak činí – jak jinak – synteticky. Dál si odpustím modus sarkasmu a pokusím se být – na rozdíl od autora – výstižný. Šidák dělá z genologie doslova hokej: jednou označí ironii za modus, podruhé za žánr; poezie je pochopitelně druh, ke konci knihy je pro Šidáka žánrem. Co z toho si vybrat? O literatuře se toho tady člověk taky moc nedozví; autor převážně přežvykuje mnohé jiné teorie (až to působí dojmem, že použil jakýsi bibliografický vyhledávač k té či oné problematice), byť mnohdy značně disparátní; jeho vlastní vklad se omezuje neplodné opravování uvedených teorií (proč je tedy v první řadě vůbec zmiňovat?) a na nejskvělejší použití zkratky srovnej, co jsem snad kdy viděl, většinou to vypadá zhruba následovně: srov. utopii a cestopis. No není to krásné? Naivně bych očekával, že toto srovnání a především podrobnější rozvedení, k němuž zde ovšem nedojde takřka nikdy, by mohl učinit autor, když už se rozhodl k tak odvážnému podniku, jakým nepochybně je takové sepsání první genologické příručky v našich luzích a hájích. A ono ne, aby si tu nebohý čtenář všechno domýšlel. Soudě dle uvedeného by se mohlo zdát, že Šidák má o svém čtenáři náležité mínění a jenom mu dává prostor k vlastním úvahám. V tom případě je ovšem zcela nepochopitelné, proč musí každého autora národnostně a profesně uvádět: Umberto Eco je tu například „italský sémiotik“ (vážně? když já bych radši to srovnání, které si mám srovnat). Autorovi nelze upřít až komické schopnosti v užívání obdobných predikátů (majících rysy až homérovských formulí – že by selhání až epické?), tak například Goethe, který se tu a tam pravidelně zjeví, je „představitel německé výmarské (to je, prosím, vážně v Německu?) klasiky“ a Aristotelés „nejvýznamnější Platónův žák“. Takřka každá druhá zmiňovaná (teoretická, pochopitelně) kniha je označena za „slavnou“. Tou se bohužel, hádám, Šidákův nepřesný (neměl jsem znovu listovat těmi Calvinovými senzačními Americkými přednáškami), nerozlišující, ergo neutříděný (tzn. chaotický), neujasněný co do modelového čtenáře (viz výše uvedené charakteristiky jak z učebnice pro základní školy, jindy zase Šidák zahlcuje čtenáře – typicky neúčelně – trojí terminologií intertextuality), tedy myšlenkově a pojmově vágní a pofidérní – omezený povýtce na autorovy osobní dodatky, kusé připomínky či truismy (volil bych spíš přiléhavější název – Úvod do studia výpisků z četby o genologii & jiné dodatky) – Úvod nestane. Ale jako úvod slouží vlastně více než dobře, nikam dál totiž čtenáře neposune. Kdo nakonec překoná obsáhlou houštinu bezobsažnosti (abych autorovi nekřivdil, některé, byť nemnohé poznatky jsou přece jenom cenné), bude odměněn alespoň obsažným seznamem bibliografie. Ten jenom stvrdil můj povšechný dojem: nějak takhle by to asi dopadlo, kdyby pojednání o genologii sepsali Bouvard a Pécuchet.“... celý text
— MessiáŠ